ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.997.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 997/2021-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 682/20, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 169/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2019, č. j. 29 C 169/2016-307, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 54 Co 141/2020-330, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2019, č. j. 29 C 169/2016-307, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 54 Co 141/2020-330, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 29 C 169/2016-307, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 175 740 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o 1) nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného Úřadem práce, krajskou pobočkou ve Zlíně, kontaktní pracoviště Kroměříž, ve věci přiznání příspěvku na bydlení jakožto dávky státní sociální podpory, 2) nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč z důvodu nezákonného rozhodnutí žalované vydaného v předmětném řízení, 3) nároku na náhradu škody ve výši 40 000 Kč, která žalobci vznikla v důsledku přestěhování se z bydliště XY, a 4) nároku žalobce na náhradu škody ve výši 56 490 Kč spočívající v nevyplaceném příspěvku na bydlení ve výši 8 070 Kč měsíčně za období od 1. 7. 2013 do 31. 1. 2014.
Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítal-li žalobce v dovolání, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, především rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněného pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není z dovolání patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že žalobce v dovolání sice obsáhle zpochybňuje hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení, nicméně ve vztahu k jím označenému důvodu přípustnosti dovolání neoznačuje žádné oponentní rozhodnutí Nejvyššího soudu, když obě výše uvedená rozhodnutí se otázkou hodnocení kritéria složitosti řízení nezabývají. Dovolání je ve skutečnosti pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Ve vztahu k nároku žalobce ad 4) na náhradu škody ve výši 56 490 Kč spočívající v nevyplaceném příspěvku na bydlení ve výši 8 070 Kč měsíčně za období od 1. 7. 2013 do 31. 1. 2014, neobsahuje dovolání náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., a to dovolací důvod, ani vymezení podmínek přípustnosti dovolání.
Výše označené vady nebyly po dobu běhu lhůty k podání dovolání odstraněny, přičemž jde o vady, které brání pokračování dovolacího řízení. Nejvyšší soud proto dovolání ve vztahu k uvedenému nároku jako vadné odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tak je tomu i v posuzované věci ohledně nároku ad 2) a 3), ve vztahu ke kterým není dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné. Pokud žalobce dále namítal nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, týkaly se jeho námitky posouzení nároku ad 3), ve vztahu k němuž není dovolání objektivně přípustné a dovolací soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat.
Námitka žalobce, že na posuzované řízení nelze ohledně nároku 1) aplikovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014), pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že řízení o stanovení dávky hmotné nouze je třeba podřadit pod působnost čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod, neboť se jedná o řízení se zvýšeným významem pro účastníka (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 3. 2000, ve věci Kiefer proti Švýcarsku , stížnost č. 27353/95).
Vady řízení namítané žalobcem (neprojednání odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, nedostatečné vypořádání se soudů se všemi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu