ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1203.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 1203/2021-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně UNIDEBT Czech, SE , se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, identifikační číslo osoby 24797880, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému O. Č. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o zaplacení částky 1 161 421,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 388/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 17 Co 164/2020-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 10. 2020, č. j. 8 C 388/2019-117, kterým Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu o zaplacení částky 1 161 421,57 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok I), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Výslovně proti celému výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „zda je pro odvolací řízení nepřípustnou novotou ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu skutečnost, která nebyla výslovně tvrzena, ale vyšla v řízení před soudem prvního stupně při dokazování najevo“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně ve své argumentaci u shora předestřené otázky procesního práva vychází z předpokladu, že skutečnost, že ve smlouvě uzavřené mezi ní a žalovaným (v čl. 7. 4. obchodních podmínek, které byly součástí smlouvy) si účastníci sjednali promlčecí lhůtu v délce 10 let, vyšla v průběhu řízení před soudem prvního stupně najevo. Ze zjištění odvolacího soudu ovšem takový závěr neplyne, neboť odvolací soud naopak zdůraznil a podrobně odůvodnil, že tato skutečnost v řízení před soudem prvního stupně najevo nevyšla. Na řešení takto žalobkyní formulované otázky, jež vychází z jejích vlastních zjištění odlišných od zjištění odvolacího soudu, proto napadené rozhodnutí nezáviselo (záviset nemohlo), takovou otázku odvolací soud neřešil. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových zjištění, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že zjištění odvolacího soudu, že v řízení před soudem prvního stupně tato skutečnost nevyšla najevo, odpovídají obsahu spisu. Jak již uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, žalobkyně uplatnila v řízení před soudem prvního stupně jako obranu proti námitce promlčení vznesené žalovaným pouze skutečnost, že před uplynutím promlčecí lhůty byla zahájena jiná řízení, která zastavila její běh, a o tom, že byla mezi účastníky sjednána promlčecí lhůta odlišně od ustanovení zákona, po celou dobu řízení před soudem prvního stupně ničeho netvrdila, a tato skutečnost nevyšla najevo ani z dokazování provedeného soudem prvního stupně. Soud prvního stupně k důkazu sdělil pouze podstatný obsah (zejména čl. 5 a 10) předmětných obchodních podmínek čítajících 11 stran textu, na které žalobkyně odkazovala v žalobě výlučně ve vztahu k jednotlivým nárokům (uvedla konkrétní články obchodních podmínek tyto nároky upravující). Soud prvního stupně tak neměl žádný důvod předpokládat, že existuje jiná než zákonná promlčecí lhůta (že byla sjednána v jiném článku rozsáhlých obchodních podmínek), a z dokazování provedeného sdělením podstatného obsahu obchodních podmínek takové zjištění proto neučinil.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém výroku I, tedy i v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu