ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1513.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1513/2020-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně VLNAP a. s. , se sídlem v Nejdku, Karlovarská 1342, PSČ 362 21, identifikační číslo osoby 00013111, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému městu Nejdek , se sídlem v Nejdku, náměstí Karla IV. 239, PSČ 362 21, identifikační číslo osoby 00254801, zastoupenému JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, o zaplacení částky 1 237 541,59 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 77/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2019, č. j. 14 Co 169/2019-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 407,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v prvé řadě spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud v otázce nepřezkoumatelnosti odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Za nepřezkoumatelný má rozsudek jak odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně.
Otázka přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně je otázkou procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení (mimo jiné) jeho rozhodnutí závisí. Nelze však dovolateli přisvědčit, že odvolací soud se při jejím řešení odklonil od ustálené judikatury, nepřisvědčil-li jeho námitce, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, jaké skutečnosti vzal tento soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jakož i to, proč neprovedl další z navržených důkazů. Odůvodnění obsahuje též jasné vylíčení zjištěného skutkového stavu věci a jejího právní posouzení, tak jak vyžaduje §157 odst. 2 o. s. ř. Tvrzení dovolatele o tzv. souhrnném zjištění není opodstatněno; tam, kde byl o určitou skutečnost spor, resp. kde si provedené důkazy odporovaly, soud prvního stupně vyložil, cestou jakých úvah se s příslušným rozporem vypořádal. Obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá ani výtka dovolatele, že se soud prvního stupně nevypořádal se specifickou povahou vztahu mezi účastníky, jíž dovolatel argumentoval. Soud prvního stupně tak ovšem učinil na základě poznatků o tom, co bylo mezi účastníky ujednáno v dohodě vlastníků provozně souvisejících kanalizací, o okolnostech, za nichž byla dohoda uzavřena, a o jejím účelu, zatímco dovolatel argumentoval, jako by tu v rozhodném období žádné smlouvy nebylo, a jeho odvolací námitky se tak míjely s důvody, na nichž je rozhodnutí soudu prvního stupně založeno.
Lze ostatně připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Nejvyšší soud ostatně vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Z obsahu odvolání žalovaného rozhodně nevyplývá, že by byl kvalitou odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jakkoliv omezen v odvolací argumentaci.
Namítá-li pak dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, pak nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a správnost jejíhož řešení by mohl dovolací soud přezkoumat; odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicite, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Dovolatel tu nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. výslovně stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
I když je pravdou, že odvolací soud mohl být v odůvodnění svého rozhodnutí sdílnější, nemá Nejvyšší soud za to, i vzhledem ke shora hodnocené povaze odvolacích námitek, že nedostatky v odůvodnění bylo dotčeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
Dovolatel dále avizuje předložení otázky, kterou má za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Protože se mu nezdařilo otázku srozumitelně zformulovat, nezbývá než jej doslovně citovat. Dovolatel argumentuje, že „odvolací soud tedy (patrně) vyšel z toho, že za dodávání vody k vyčistění musí být vždy dodavatelem vody zaplacena cena dle cenových předpisů, nedojde-li k tomu, je částka za vyčištění vody bezdůvodným obohacením dle §2991 zákona č. 89/2012 Sb. Žalovaný je ze shora uvedených důvodů opačného závěru, a sice že dodávaná voda k čištění může být ve své podstatě zbožím, které je pro odběratele vody, který vodu čistí, ekonomicky potřebné. V takovém případě pak není třeba za dodávanou vodu platit a nejde o bezdůvodné obohacení. Tato právní otázka dosud nebyla řešena v judikatuře dovolacího soudu, a tím je dán důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. … Nesprávné právní posouzení věci tu tedy v podstatě spočívá v tom, že krajský soud dovodil bezdůvodné obohacení vždy tam, kdy jedna strana dodává vodu k čištění v čistírně odpadních vod a za vyčištěnou vodu neplatí. Zda tomu tak je, je k zodpovězení Nejvyšším soudem v rámci dovolání“.
Otázka, která by se mohla otevřít z takové argumentace, není otázkou, kterou by odvolací soud řešil a na jejímž řešení by jeho rozhodnutí záviselo, nejsou tedy naplněna kritéria stanovená v §237 o. s. ř. Odvolací soud se obecně otázkou, zda vzniká provozovateli čističky odpadních vod (dále jen „ČOV“) právo na úplatu za čištění, jsou-li odpadní vody do jeho ČOV přiváděny v jeho ekonomickém zájmu, resp. „vzniká-li bezdůvodné obohacení vždy tam, kdy jedna strana dodává vodu k čištění v čistírně odpadních vod a za vyčištěnou vodu neplatí“, nezabýval a v situaci, kdy příslušný vztah byl mezi účastníky upraven smluvně, ani neměl důvod zabývat . Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž vyšel z obsahu a zjištěného účelu dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací uzavřené dne 5. 6. 2009 (k soukromoprávní povaze dohody ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, srov. např. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. Konf 24/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014), v níž se sice žalovaný skutečně zavázal dodávat žalobkyni splaškové vody ve sjednaném objemu, neboť to bylo třeba k zajištění chodu biologického stupně čištění odpadních vod z její výroby (jde o specifikum vztahu mezi účastníky, jímž argumentuje dovolatel), zároveň však bylo ujednáno, že žalobkyně bude dovolatelem dodané odpadní vody čistit za úplatu. Argumenty dovolatele založené na obecných úvahách a pomíjející (stejně jako v odvolání) závazky plynoucí z uzavřené smlouvy („pacta sunt revanda“), jsou irelevantní, neboť vycházejí z jiného skutkového a právního stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelem předložená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená, totiž otázka, „zda může kolaudační rozhodnutí či jiné případné stanovisko stavebního úřadu zakotvit povinnost dodávat vodu k čištění“.
V usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Právě o takovou situaci se jedná též ve zde souzené věci.
Odvolací soud dovodil, že žalovaný (dovolatel) má povinnost dodávat žalobkyni splaškové vody jednak na základě rozhodnutí vodoprávního orgánu (v tom se jeho právní posouzení liší od rozsudku soudu prvního stupně), a dále na základě dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací. Ačkoliv každý ze závěrů přijatých odvolacím soudem postačí sám o sobě pro posouzení, že žalovaný takovou povinnost má, dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti dovolání pouze ve vztahu k prvnímu z nich a závěr dovozený ze smlouvy způsobem odpovídajícím ustanovení §237 o. s. ř. nezpochybnil.
Věcný přezkum správnosti řešení dovolatelem vymezené právní otázky odvolacím soudem v popsané procesní situaci výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. obdobně usnesení ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, a usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K ostatním argumentům uplatněným v dovolání dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání.
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 3. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu