ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1187.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1187/2020-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V . K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 21, proti žalovaným 1) E. T. – H., a 2) V. T. – H. , oběma XY, zastoupeným JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Holečkova 29/657, o zaplacení 673 000 Kč s příslušenstvím, vedené o Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 71/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Co 227/2018-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.697,72 Kč k rukám JUDr. Tomáše Švece, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2018, č. j. 5 C 71/2016-137, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2018, č. j. 5 C 71/2016-152, zamítl „návrh“ žalobce, aby bylo žalovaným uloženo „vydat“ mu částku 673 000 Kč, dále zamítl jeho „návrh“, aby mu žalovaní zaplatili částku 673.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a příslušenství pohledávky ve výši 11.020,- Kč; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 5. 4. 2013 kupní smlouvu o převodu rekonstruovaného domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY vše v k. ú. a obci XY za kupní cenu 2.800.000,- Kč, jež měla být složena na účet u ČSOB a. s. podle smlouvy o vázaném účtu ze dne 5. 4. 2013, č. 4/2009/2013, do pěti dnů po podpisu smlouvy. Z tohoto účtu měla být částka 1.690.000,- Kč převedena bezhotovostně na účet zástavního věřitele, neboť nemovitosti byly zatíženy zástavním právem pro částku 95.300 USD s příslušenstvím. Částka 235.000,- Kč měla být poukázána bezhotovostně na účet prodávajícího, částka ve výši 112.000,- Kč měla být převedena na účet finančního úřadu a částka 673.000,- Kč měla být vyplacena z vázaného účtu prodávajícímu do sedmi dnů od předložení rozhodnutí příslušného stavebního úřadu opatřeného doložkou právní moci, z něhož bude vyplývat oprávnění účastníka řízení pokračovat ve stavebních úpravách domu č. p. XY. Podle čl. 6 odst. 6. 7. kupní smlouvy v případě, že budou jakékoli finanční prostředky vráceny schovatelem zpět kupujícímu z toho důvodu, že prodávající nesplnil včas podmínky pro jejich výplatu, stává se každá taková částka opět vlastnictvím kupujících, jakožto smluvní pokuta za nesplnění jednotlivých podmínek této smlouvy. Podle čl. IV bodu 4. smlouvy o vázaném účtu, nebudou-li bance nejpozději do 30. 6. 2013 předloženy všechny dokumenty ve smyslu článku III. smlouvy, banka odešle dosud nevyplacené vázané prostředky nejpozději 3. pracovní den následující po tomto dni ve prospěch účtu strany kupující (…). V souladu s posledně citovaným ustanovením smlouvy o vázaném účtu banka vrátila žalované částku 673.000,- Kč, neboť jí nebylo předloženo požadované rozhodnutí příslušného stavebního úřadu. Žalovaná tuto částku započetla v souladu s čl. 6 odst. 6. 7. kupní smlouvy na smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti předložit bance rozhodnutí stavebního úřadu s doložkou právní moci, opravňující pokračovat v rekonstrukci domu č.p. XY. Takto zjištěný skutkový stav věci soud posoudil s přihlédnutím k §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle ustanovení §544 obč. zák. Zdůraznil, že rozhodnutí stavebního úřadu mohl předložit kterýkoliv účastník kupní smlouvy, tzn. jak žalobce, tak i žalovaní. Pro případ nesplnění této povinnosti žalobcem (prodávajícím) byla sjednána smluvní pokuta, přičemž nečinnost žalovaných pokutou sankcionována nebyla. Žalobce v dohodnuté době příslušné rozhodnutí s doložkou právní moci bance nepředložil. Žalovaným tak vzniklo v souladu s čl. 6 odst. 6. 7. právo na zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše byla sjednána kupní smlouvou (viz čl. 4 odst. 4. 5. písm. a – d smlouvy). Ze smluvního ujednání je zřejmé, jaké povinnosti mají účastníci splnit a jaká je výše smluvní pokuty v případě jejich nesplnění. Ujednání o smluvní pokutě je podle soudu prvního stupně platné. Soud prvního stupně uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě mělo zajistit splnění povinností sjednaných v kupní smlouvě, včetně urychleného dokončení stavebních úprav domu č. p. XY stavební firmou XY jejímž jednatelem byl žalobce (viz smlouva o dílo ze dne 5. 4. 2013 uzavřená mezi žalovanými jako objednateli a firmou XY jako zhotovitelkou). Smluvní pokuta tedy plnila jednoznačně hospodářský účel a neměla vést k poškození žalobce.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Co 227/2018-194, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Cituje ustanovení §3028 odst. 3 o. z., §35 odst. 2, §37 odst. 1, §39, §51, §544 odst. 1 a 2, §545 odst. 3 a §588 obč. zák. při respektování principu výkladu právních úkonů, jímž je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost právního úkonu, a proto vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (tj. jaká práva a povinnosti zakládá) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je potřeba se pokusit za pomoci interpretace právního úkonu odstranit nejasnosti, a vedle textu listiny, na níž je projev vůle zachycen, zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle učiněn a jaký byl jeho účel. V souladu se zněním §35 odst. 2 obč. zák. se tak musí zjišťovat jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajících stran v době uzavření právního úkonu, a to za předpokladu, že tato vůle není v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením. Proto není možné ujednání v kupní smlouvě posuzovat izolovaně od dalších právních úkonů, které byly učiněny dne 5. 4. 2013 (kupní smlouva, smlouva o vázaném účtu a smlouva o dílo), jelikož spolu časově a věcně souvisí. Na základě obsáhlého odůvodnění (viz body 29 a 30 rozsudku odvolacího soudu) odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je určité, neboť je z něj nezaměnitelně zjistitelná povinnost žalobce zajistit pro žalované rozhodnutí stavebního úřadu o možnosti pokračovat ve stavebních úpravách domu ve lhůtě do 30. 6. 2013 s tím, že pro případ nesplnění této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta. Způsob jejího určení přitom vyplýval z čl. 4. 5. písm. d) a článku 6. 7. kupní smlouvy. Ujednání o výplatě finančních prostředků z vázaného účtu banky pro případ, že žalobce nesplní svou povinnost, představuje dohodu o způsobu realizace povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není absolutně neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost či nesrozumitelnost, ani podle §39 obč. zák. proto, že by mělo odporovat svým obsahem ustanovení §544 odst. 1 obč. zák, nebo by se příčilo dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku, zda je platné ujednání o smluvní pokutě, podle kterého „v případě, že budou jakékoliv finanční částky vráceny schovatelem zpět kupujícímu z toho důvodu, že prodávající nesplnil včas podmínky pro jejich výplatu, stává se každá taková částka opět vlastnictvím kupujících jakožto smluvní pokuta za nesplnění jednotlivých podmínek kupní smlouvy.“ Prosazuje názor, že právní posouzení věci (platnosti ujednání o smluvní pokutě) odvolacím soudem není správné. V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) bylo možné sjednat smluvní pokutu podle §544 odst. 1 obč. zák. jen pro případ porušení konkrétní smluvní povinnosti. V souzené věci právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo na základě vrácení (části) peněz složených u schovatele zpět kupujícím, byť byl tento postup odůvodněn porušením smluvní povinnosti druhé smluvní strany (tj. prodávajícím). Podle dovolatele je takové ujednání neplatné. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, a potažmo ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, v otázce neplatnosti ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu pro případ výkonu práva (odstoupení od smlouvy) a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti. Rozsudek odvolacího soudu je taktéž v konfliktu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, v němž byl přijal a odůvodněn závěr, podle kterého „[U]stanovení §544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající, přičemž nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu.“ S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není způsobilý založit argument rozporu rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, a ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, neboť jejich nosné důvody nedopadají na poměry nyní souzené věci; rozhodnutí jsou založena na závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, byla-li sjednána pro případ výkonu práva spočívajícího v odstoupení od smlouvy.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky určitosti ujednání o smluvní pokutě, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobce zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. 6. 7. kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2013 je pro neurčitost vymezení povinnosti, která má být smluvní pokutou zajištěna, neplatné (§37 odst. 1 obč. zák.), a že proto právo na zaplacení smluvní pokuty nemohlo vzniknout.
Institut smluvní pokuty zakotvený v §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1529/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, vyjádřil názor, podle něhož okruh povinností, jež lze smluvní pokutou zajistit, není omezen, neboť každá platně sjednaná povinnost může být tímto způsobem zajištěna. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, tedy při porušení které přesně vymezené povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Platí, že vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§35 odst. 2 obč. zák.). Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2001, a rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009). Zásady pro výklad právních úkonů formuloval přitom i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. V něm přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy (…) Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.“
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je platné, odpovídá ustálené judikatuře, neboť z dotčeného ustanovení smlouvy je nezaměnitelně zjistitelná povinnost žalobce zajistit pro žalované pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o možnosti pokračovat ve stavebních úpravách (prodaného) domu ve lhůtě do 30. 6. 2013 s tím, že pro případ nesplnění této povinnosti se sjednává (v neprospěch žalobce) smluvní pokuta, jejíž výše (způsob jejího určení) vyplývala z čl. 4. 5. písm. d) a článku 6. 7. kupní smlouvy.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, tj. částkou 17.632 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč - §13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a částka 3.765,72 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu