ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1494.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1494/2020-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobce T. V. , bytem XY, proti žalované Czech Invest Group s.r.o. , se sídlem Pardubice, Bílé Předměstí, Štrossova 272, identifikační číslo osoby 25942395, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem Lanškroun, náměstí J. M. Marků 92, o zrušení smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 99/2016-314, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 12. 2019, č. j. 23 Co 9/2019-383, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 18 C 99/2016-314, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 C 99/2016-320, zrušil kupní smlouvu uzavřenou dne 25. 2. 2016 mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující na automobil zn. XY, modré metalízy, číslo karoserie (VIN) XY, reg. zn. XY, jakož i kupní smlouvu uzavřenou dne 25. 2. 2016 mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanou jako prodávající na automobil zn. XY, šedá metalíza, číslo karoserie (VIN) XY, reg. zn. XY (výrok I.), žalované uložil povinnost vrátit žalobci automobil zn. XY, modré metalízy, číslo karoserie (VIN) XY, reg. zn. XY, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 12. 2019, č. j. 23 Co 9/2019-383, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to „ posouzení vážnosti důvodů, pro které žalovaná nesouhlasí se zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem, neboť jde o právní otázku, kterou by měl odvolací soud posoudit jinak “, a kterou odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 či nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, ze kterých se podává, že mezi vážné důvody opodstatňující nesouhlas se zpětvzetím žaloby patří skutečnost, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Dále za otázku procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalovaná označila otázku, zda „ lze považovat za vážné důvody na straně žalované, pro které je možné nepřipustit zpětvzetí žaloby o zrušení kupní smlouvy, nové skutečnosti, které vyšly najevo po uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky o smírném vyřešení věci, které mohou mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci “. Rekapituluje, že na základě dohody uzavřené mezi účastníky v průběhu řízení žalovaná splnila veškeré povinnosti z ní vyplývající (zajistit technickou kontrolu vozidla XY, toto předat žalobci oproti převzetí vozidla XY a zaplatit mu 80 000 Kč), žalobce však namísto toho, aby vzal žalobu zpět, uplatnil vůči žalované další požadavky; žalobu vzal zpět až poté, co žalovaná od uvedené dohody odstoupila z důvodu prodlení žalobce se splněním povinnosti vzít žalobu zpět. Nedošlo-li tudíž mezi účastníky k platnému mimosoudnímu vyřešení věci, resp. dohoda účastníků byla zrušena z důvodu na straně žalobce, má žalovaná právní, morální i ekonomický zájem na výsledku tohoto řízení. Zdůrazňuje přitom, že následně - po splnění povinnosti převzít vozidlo XY zpět - došlo k odstranění původně žalobcem vytýkaných vad tohoto vozidla. Tedy namísto definitivního vyřešení věci je žalovaná vystavena riziku, že vedle úhrady nákladů řízení bude čelit dalším požadavkům žalobce v souvislosti s jeho tvrzenými nároky na náhradu škody. Uzavírá, že odvolací soud pochybil, jestliže rozhodl o zastavení řízení v okamžiku, kdy „ měla konečně možnost se se skutečným stavem posuzovaného vozidla seznámit, jelikož jí bylo na STK sděleno, jaké důsledky má na diagnostický test vozidla vybitá baterie, což je skutečnost, se kterou se žádný ze znalců zkoumajících vozidlo XY nezabýval “. Tyto nové skutečnosti a flagrantní nedostatky provedeného dokazování jsou vážným důvodem pro nesouhlas se zastavením řízení a „ porušují právo žalované na spravedlivý proces “.
Žalovaná dovoláním napadá závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejsou dány vážné důvody, pro které by bylo namístě pokračovat v řízení i přes zpětvzetí žaloby ze strany žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že důvody, pro něž žalovaná nesouhlasila se zpětvzetím žaloby, nejsou vážnými důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.
Výklad této právní otázky je v soudní praxi ustálen tak, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, (ke shodným závěrům se přihlásil následně např. v usnesení ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011), formuloval závěr, že zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka, avšak zároveň se vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou nepřipuštění zpětvzetí žaloby soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení) a pokračovat ve sporu. V tzv. sporném řízení je tento zájem zpravidla dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo tehdy, má-li meritorní rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany. To však platí pouze za předpokladu, že dosud nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku žalovaným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, nebo ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014).
Smyslem občanského soudního řízení (§1 a 2 o. s. ř.) je především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o zrušení právního jednání (smlouvy) nebo o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že dotyčné právní jednání zaniklo nebo že požadované plnění bylo již poskytnuto nebo zaniklo z jiného právního důvodu, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je, nebo alespoň byl, uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňované právo zaniklo z důvodu uzavření dohody o narovnání, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné. Přitom platí, že dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005).
V posuzovaném případě účastníci v průběhu odvolacího řízení uzavřeli dohodu, podle níž se dohodli, že žalovaná připraví na své náklady vozidlo XY tak, aby úspěšně absolvovalo technickou kontrolu, a následně je - oproti vrácení vozidla XY – předá žalobci, a žalovaná se zavázala do konce září 2019 uhradit žalobci na nákladech řízení 80 000 Kč, s tím, že žalobce se zavázal následně vzít žalobu zpět. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým. Dohoda účastníků uzavřená před odvolacím soudem byla právě takovým jednáním, který měl ukončit dosavadní vztahy účastníků a vyjasnit práva a povinnosti z jejich vztahu vzniklá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000). Žalobce za této situace neměl zájem na dalším pokračování sporu a vzal žalobu zpět. Vzhledem k tomu, že v dané věci odpadl předmět sporu (o platnost a vypořádání uzavřené smlouvy), nemohl by odvolací soud, pokud by pokračoval v odvolacím řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě z důvodu, že došlo k uzavření dohody o narovnání, která původní spornou smlouvu nahradila, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv. Z toho je zřejmé, že k pokračování řízení (a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby) nemá žalovaná vážné důvody.
Odvolací soud správně uvedl, že vzal-li žalobce svou žalobu zpět proto, že předmět řízení v důsledku splnění uzavřené dohody účastníků odpadl, ztrácí spor - z pohledu obou účastnických stran i z pohledu §1 a 2 o. s. ř. - své opodstatnění a důvody, o něž žalovaná svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby opřela, nemohou být považovány za vážné ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.
Od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014 a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, vztahujících se k otázce vážných důvodů opodstatňujících nesouhlas se zpětvzetím žaloby stranou žalovanou se odvolací soud neodchýlil a otázku vážnosti důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby posoudil zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat jednotlivými dovolacími námitkami, jež podle přesvědčení dovolatelky opodstatňují její zájem na pokračování řízení, neboť z pohledu výše uvedeného konečný závěr odvolacího soudu promítající se do zastavení řízení, obstojí. Tvrzení žalované, že nemá právní jistotu, zda splněním dohody jsou spory mezi účastníky vyčerpány, ve skutečnosti ke zpochybnění uvedeného závěru nesměřuje. Obavy žalované z možných sporů vyplývajících z uzavřené dohody nic nemění na tom, že uzavřením dohody došlo k nahrazení původního závazku novým a tudíž k odpadnutí předmětu sporu.
Vážným důvodem nesouhlasu konečně není tvrzení žalované, že vadu vozidla, která byla původní příčinou sporu, dodatečně (tedy až poté, co vozidlo převzala zpět) odstranila, neboť tato skutečnost se nijak nepromítá do platnosti dohody.
Poukazuje-li žalovaná na to, že od uvedené dohody odstoupila pro prodlení se splněním povinnosti žalobce vzít žalobu zpět, přehlíží, že závazek žalobce vzít žalobu zpět nebyl žádným konkrétním termínem vázán, neboť podle znění dohody (viz protokol na č. l. 355 spisu) se žalobce zavázal vzít žalobu zpět „po splnění bodů 1 až 4“ - tedy aniž byla určena doba, do kdy tak měl učinit.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu