ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1654.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1654/2021-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. S. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, proti žalovanému J. S. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Galou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 41/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 17 Co 263/2020-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 246 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Šafránkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 19 C 41/2018-109, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od 23. 9. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 17 Co 263/2020-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud nedůvodné a nepřípustné dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v každé věci může být pro řešení téže právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Žalovaný své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostál, uvádí-li, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že soud prvního stupně i odvolací soud se dostatečně nezabývaly otázkou určitosti a srozumitelnosti právního jednání – smlouvy ze dne 27. 11. 2014 – v důsledku čehož nesprávně vyložily a aplikovaly zejména ustanovení §553 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dovolatel ovšem přehlíží, že na řešení předestřené právní otázky není napadené rozhodnutí založeno. Nalézací soudy vycházely ze zjištění, že účastníci smlouvou uzavřenou dne 27. 11. 2014 sjednali platný závazek žalovaného umožnit žalobkyni a dalším konkrétně určeným osobám možnost užívání části bytu v době po jeho prodeji žalovanému, žalobkyně se zavázala v rámci prodeje bytu poskytnout žalovanému slevu z kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v případě ukončení smlouvy, v případě prodeje bytu žalovaným, anebo v případě porušení povinnosti, kterou na sebe převzal. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil, že pro neurčitost či nesrozumitelnost nebylo lze zjistit obsah tohoto právního jednání, jeho obrana byla založena na tvrzení, že došlo k zániku dotyčné smlouvy výpovědí. V dovolání uplatněnou argumentací tak v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. uplatnil novou skutečnost. Nadto jeho přesvědčení, že právní posouzení určité otázky (zde určitosti a srozumitelnosti právního jednání) je v rozporu s požadavky, jež zastává Nejvyšší soud, aniž by tyto požadavky alespoň obecným způsobem předestřel či označil konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá výhrada proti správnosti či úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel v souvislosti s posouzením výpovědi smlouvy žalovaným. Žalovaný uvedenou námitkou nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zjištěný skutkový stav, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). To platí i ve vztahu k namítaným nedostatkům v odůvodnění napadeného rozhodnutí (že soudy neodůvodnily změnu hodnocení dotyčné smlouvy soudem prvního stupně)
Navíc prosazuje-li dovolatel - oproti nalézacím soudům - že výpověď ze smlouvy uzavřené dne 27. 11. 2014 žalobkyni zaslal (odkazuje přitom na soudy opomenuté důkazy), přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je stran posouzení tvrzení žalovaného o výpovědi smlouvy ze dne 27. 11. 2014 založeno na vícero závěrech: 1/ na právním závěru, podle něhož možnost výpovědi závazku vylučovala absence jejího ujednání v uzavřené smlouvě ze dne 27. 11. 2014 či zákon (§1998 odst. 1 o. z.), 2/ na skutkovém závěru, podle něhož oba soudy po vyhodnocení všech v řízení provedených důkazů (včetně následného jednání samotného žalovaného) dovodily, že listina obsahující výpověď byla vyhotovena až dodatečně, a 3/ na právním závěru, že žalovaný (za situace, kdy mu bylo známo, že žalobkyně žije trvale v USA, a na adrese, kam měl výpověď zaslat, se dlouhodobě nezdržuje) neprokázal, že výpověď jako adresované právní jednání došlo do sféry dispozice žalobkyně. Zpochybněním jen některého z uvedených závěrů se nemůže projevit ve výsledku projednávané věci, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním zpochybněn) rovněž souběžně zastávaný právní či skutkový závěr, na němž spočívá řešení prosazované skutkové verze (zde právní závěr sub 1/), nelze dosáhnout změny či zrušení napadeného rozhodnutí. Ze stejného důvodu neobstojí ani polemika dovolatele (podpořená odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 381/18) s tím, jak soudy v projednávané věci dospěly k tomu, že dovolatel neměl zasílat výpověď na adresu žalobkyně v České republice.
Pro úplnost - u námitky, že postupem soudů obou stupňů došlo k zásadnímu porušení procesních předpisů, jelikož i přes označení důkazů žalovaným soudy obou stupňů odmítly řádně označené důkazy provést a bez bližšího odůvodnění dospěly k závěru, že dovolatelem předložená podací stvrzenka je dodatečně vytvořený padělek, nejenže absentuje řádné vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání, ale dovolatel jí nezpochybnil žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu opět pouze vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci nevznesl; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu