ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1779.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1779/2020-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně NEUMAN – INVEST s.r.o. , se sídlem Třtěnice 6, identifikační číslo osoby 27537013, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Žižkova čp. 735, 736 Jaroměř , se sídlem Jaroměř, Pražské Předměstí, Žižkova 736, identifikační číslo osoby 28784821, zastoupenému JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem Jaroměř, Husova 112, o zaplacení 315 412 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 104/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2020, č. j. 47 Co 208/2019-521, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 880 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jarmily Čermákové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 10 C 104/2017-478, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 315 412 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 308 062 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 47 Co 208/2019-521, vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 7 350 Kč potvrdil a v rozsahu, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 308 062 Kč s 8,05 % úrokem ročně od 27. 7. 2016 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu zamítl, současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Má za to, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když se svým právním názorem - odlišným od soudu prvního stupně - na výklad pojmu „odstupné“ žalobkyni neseznámil a nedal jí možnost se k němu vyjádřit, čímž nerespektoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že žalobkyni právo na odstupné nevzniklo, prosazuje, že úmyslem účastníků nebylo sjednat odstupné podle §1992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ale ujednat „zvláštní odstupné“, jež nelze se zákonným odstupným „zaměňovat“, představující paušalizovanou sankci, na kterou žalobkyni vznikl nárok. Odvolacímu soudu vytýká, že její peněžitý nárok neposoudil podle všech norem hmotného práva, tj. i podle těch, na které žalobkyně neodkazovala, a zaměřil se pouze na odstupné, čímž se odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, jelikož neobsahuje řádné vymezení přípustnosti, případně za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Ve světle výše uvedeného je třeba konstatovat, že dovolatelka své povinnosti vymezit přípustnost dovolání nedostála. V dovolání sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že jí nevzniklo právo na úhradu ve smlouvě sjednaného odstupného, avšak výhradně námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil z obsahu dotyčné smlouvy, resp. z ujednání čl. IV bodu 3 obchodních podmínek. Odvolacímu soudu vytýká, že čl. IV. bodu 3 obchodních podmínek vyložil nesprávně, dovodil-li, že zakládá možnost zrušení smlouvy z důvodu na straně objednatele nebo z jeho podnětu s tím, že smlouva se ruší zaplacením odstupného. Tato argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (nyní §555 a násl. o. z.), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatelka v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že strany ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu pro případ odstoupení od smlouvy zhotovitelem), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobkyni svědčí právo na zaplacení „odstupného ve výši 10 % smluvní ceny“. Námitka svou povahou skutková neumožňuje dovolacímu soudu poměřovat správnost rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou dovolatelka podpořila svojí argumentací, a jež se vztahuje k výkladu právního úkonu. Nadto dovolatelka zcela pomíjí, že odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil i na dalším (dovoláním nezpochybněném) závěru, že úspěšnému uplatnění práva na odstupné bránilo též zahájení prací.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtky podpořené odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, že odvolací soud pochybil, jestliže na základě skutkových tvrzení žalobkyně neposoudil její nárok podle všech norem hmotného práva, tj. i podle těch, na které neodkazovala, a že vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když v průběhu odvolacího řízení neseznámil žalobkyni se svým odlišným právním názorem na ujednání účastníků o odstupném, čímž ji odňal právo na tento právní názor reagovat a výslovně znovu odkázat i na škodu, která ji jednáním žalovaného vznikla. Žalobkyně těmito námitkami nezpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Nadto žalobkyně přehlíží, že žalobou uplatněný nárok po skutkové stránce odůvodnila tak, že poté, co důvodně odstoupila od smlouvy, jí v souladu s dotyčným smluvním ujednáním vznikl nárok na zaplacení odstupného ve výši 10 % z ceny díla. Jestliže odvolací soud dovodil, že nárok na zaplacení odstupného podle dotyčného smluvního ujednání žalobkyni nenáleží, pak neměl jinou možnost, než žalobu, jíž se žalobkyně tohoto plnění domáhala, zamítnout. Argumentuje-li dovolatelka, že odvolací soud mohl věc právně posoudit jako nárok na úhradu škody (spočívající v ušlé marži), nebo jako nárok vyplývající z §2613 o. z. (cena díla snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil poté, co objednatel zmařil provedení díla), zcela pomíjí zjevnou skutkovou odlišnost těchto nároků, která možnost pouhého odlišného právního posouzení v projednávané věci - v daných skutkových poměrech a bez patřičné změny skutkových tvrzení a bez změny žaloby – neumožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2003).
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu (do obou výroků). Dovolání proti výroku I., kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu ukládajícím povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 350 Kč, bylo podáno někým, kdo k tomu nebyl (subjektivně) oprávněn. Tímto výrokem totiž žalobkyni nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by jej dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání proto svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dovolání žalované proti části výroku I. odvolacího soudu potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně je tudíž subjektivně nepřípustné.
Dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), sluší se však uvést, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9 580 Kč (§6, §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky), bez připočtení daně z přidané hodnoty, neboť advokátka žalovaného není plátcem této daně (jak Nejvyšší soud ověřil z webové aplikace ARES a z registrů plátců DPH).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu