ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2234.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2234/2020-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Š. H. , bytem XY, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, proti žalovanému R. B. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109, o vypořádání podílového spoluvlastnictví a o 80.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 106/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2020, č.j. 21 Co 248/2019-476, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č.j. 21 Co 248/2019-476, změnil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2019, č.j. 7 C 106/2015-405, tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví „stavební parcely č. XY - zastavěné plochy a nádvoří, jejíž součástí je budova s číslem popisným XY, pozemkové parcely č. XY - jiné plochy a pozemkové parcely č. XY - jiné plochy, v obci a v katastrálním území XY,“ stavební parcelu s budovou a pozemkové parcely (dále jen „nemovité věci“) přikázal do vlastnictví žalovaného, jemuž uložil zaplatit žalobkyni vypořádací podíl 1.207.500 Kč a doplatit dluh ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 90533512 uzavřené s Wüstenrot hypoteční bankou, a.s., žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 217.632,50 Kč a její žaloby o 268.382,50 Kč, 450.000 Kč a 80.000 Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví má žalovaný v rozsahu jedné poloviny právo na náhradu toho, co plnil (bude plnit), neboť dluhy z úvěrových smluv uzavřených s Komerční bankou, a.s., a s hypoteční bankou Wüstenrot, a.s., jsou společnými závazky účastníků (§511 odst. 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, §1148 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Od peněžní částky, kterou žalovaný splatil (a splatí) za žalobkyni z úvěrových dluhů (526.750 Kč), odečetl to, co žalobkyně vynaložila ze svých prostředků na pořízení a dostavbu domu na stavební parcele č. XY v XY (309.117,50 Kč). Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (80.000 Kč) zůstalo žalobkyni zachováno (§451 odst. 2 obč. zák.). Žalovaný však vznesením námitky promlčení, kterou odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, způsobil zánik nároku (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.).
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí, jímž jí odvolací soud uložil zaplatit žalovanému 217.632,50 Kč a zamítl její žaloby o 268.382,50 Kč a 80.000 Kč, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaný smlouvou z 18. 9. 2003 nabyli nemovité věci za kupní cenu ve výši 950.000 Kč do rovnodílného podílového spoluvlastnictví. Na koupi a dostavbu domu poskytla Komerční banka, a.s., účastníkům úvěr, který má být splacen částkou 588.536,21 Kč. Smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřenou 13. 12. 2012 s Wüstenrot hypoteční bankou, a.s., účastníci refinancovali předchozí úvěr, který žalovaný ze svých prostředků dosud hradil do výše 464.863,38 Kč. Pro potřeby vypořádání spojeného se spoluvlastnictvím nemovitých věcí je nutno přihlížet k celkové částce, kterou žalovaný ze svých prostředků již zaplatil a kterou bude muset na oba úvěry (společné závazky) v budoucnu zaplatit, tj. 1.053.500 Kč. Žalobkyně vynaložila ze svých prostředků na úhradu kupní ceny nemovitých věcí 237.500 Kč a na stavební práce a materiál spojené s dokončením budovy 71.617,50 Kč. Tomu při vypořádání v širším smyslu odpovídá povinnost žalobkyně zaplatit žalovanému 217.632,50 Kč. Částka 80.000 Kč, kterou žalobkyně v říjnu 2012 poskytla žalovanému na koupi osobního vozidla, není pohledávkou (dluhem) související se spoluvlastnictvím nemovitých věcí; jde o samostatný nárok mimo rámec vypořádání podílového spoluvlastnictví. Od počátku roku 2003 do poloviny roku 2015 žili účastníci v partnerském vztahu.
Ke společným závazkům účastníků z úvěrových smluv .
Ustálená soudní praxe dovozuje, že vztah mezi dlužníky navzájem (tzv. vnitřní vztah), který co do velikosti podílů může být modifikován právním předpisem, rozhodnutím soudu nebo dohodou, není pro věřitele závazný. Každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv (§511 odst. 1, 2 obč. zák.). Splnil-li dlužník víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky, má podle §511 odst. 3 obč. zák. následný regres proti ostatním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5276/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003). Odvolací soud se od této judikatury, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, neodchýlil. V posledně uvedeném rozhodnutí byla teoretická úspěšnost žaloby podle §511 odst. 3 obč. zák. vyloučena proto, že spotřebitelský úvěr byl – na rozdíl od nyní projednávané věci – zcela použit na úhradu kupní ceny vozidla ve výlučném vlastnictví toho dlužníka, který společný dluh uhradil.
Žalobkyní předestřený výpočet vzájemného vypořádání pohledávek a dluhů – vycházející z jiných vstupních veličin (76% úvěru využil žalovaný na zaplacení své poloviny kupní ceny a 24% úvěru využili účastníci na dokončení rozestavěného domu) – představuje výhradu proti zjištěnému skutkovému stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel a který přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy .
Přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá tvrzení žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovaným s ohledem na společné soužití účastníků odporuje dobrým mravům. Odvolací soud nepřehlédl, že účastníci žili spolu se svými dětmi ve společné domácnosti, ale zvážil i to, že se „žalovaný dovolává promlčení práva, které přímo se společnou domácností a rodinou účastníků nesouvisí a nesouvisí ani např. se společným bydlením,“ že „jde o plnění, jež postrádá právní titul,“ a že zánik nároku není ve srovnání s jeho výší pro žalobkyni nepřiměřeně tvrdým postihem, se v řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud ve své judikatuře zabývající se touto právní otázkou přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Jinak řečeno, uplatnění promlčení dlužníkem může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jejichž výklad je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, jen při splnění kvalifikovaných okolností. V rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002 Nejvyšší soud vysvětlil, že fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
K otázce procesního práva .
Při hodnocení provedených důkazů (§132, §211 o.s.ř.) se soudy obou stupňů shodly v tom, že zvuková nahrávka – ani ve spojení s ostatními důkazy – nebyla s to prokázat, že žalobkyně vynaložila ze svých prostředků na nemovité věci 830.000 Kč. Za „nepřípustný“ důkaz odvolací soud audiozáznam neoznačil, proto jsou odkazy dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1111/2011, nepřípadné. Nad to je třeba připomenout, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř. nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu (zásada volného hodnocení důkazů), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., se v posuzovaném případě nejedná (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu