ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2324.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2324/2020-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. R. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované REAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 3, Bořivojova 883/116, identifikační číslo osoby 00540781, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, o zaplacení 219 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 787/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 70 Co 326/2019-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Stanislava Němce, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 19 C 787/2018-86, zamítl žalobu požadující, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 219 000 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 7. 2017 do zaplacení a dále „úrok ze zákonné kauce ve výši úroku požadovaného za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště žalované“, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 70 Co 326/2019-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce s manželkou reagovali na inzerát, podle něhož byl nabízen „prodej nájemní smlouvy“ od přímého majitele na dobu neurčitou za cenu 219 000 Kč, tuto nabídku akceptovali a uzavřeli s žalovanou jako vlastníkem bytu nájemní smlouvu a zaplatili žalované 219 000 Kč. Z inzerátu (nabídky) ani z uzavřené smlouvy nevyplývá, že by úhrada částky 219 000 Kč představovala kauci za byt, jak tvrdil žalobce. Naopak z výpovědi bývalé manželky žalobce se jednoznačně podává, že žalobce částku uhradil za „prodej nájemní smlouvy“.
Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu dle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle níž žalovaná jako pronajímatelka obdržela peněžní prostředky, jejichž úhrada byla podmínkou pro uzavření nájemní smlouvy k bytu, a žalobci se jako nájemci dostalo výhody spočívající v nízké platbě nájemného fixované po dobu 5 let a nájemního vztahu na dobu neurčitou. Uvedené výhody (jistoty) žalobce byly hodnotovým protipólem úhrady 219 000 Kč. Šlo tak o plnění na základě sjednané dohody, nikoli o plnění bez právního důvodu. Odvolací soud proto uzavřel, že požadavek žalobce na vrácení 219 000 Kč není oprávněný, neboť „taková povinnost sjednána nebyla“. Jako obiter dictum uvedl, že podal-li žalobce žalobu 7. 12. 2018, učinil tak po uplynutí tříleté promlčecí doby, jejíž běh počal prvním dnem po úhradě zmíněné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolacímu soudu předkládá k řešení otázku, zda „ Městský soud v Praze mohl právně dovodit v posuzovaném případě existenci inominátní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou, na jejímž základě dále dovodil povinnost žalobce zaplatit žalované 219 000 Kč toliko ze samotné skutečnosti faktického zaplacení této částky žalobcem, ačkoliv v řízení bylo prokázáno, že právní povinnost k úhradě 150 000 Kč za uzavření nájemní smlouvy s žalobcem vůči žalované za zvýhodněných podmínek převzala společnost Happy Home – Praha, IČO: 72238810, a to na základě dne 19. 9. 2011 uzavřené smlouvy o postoupení nájemní smlouvy, jejíž smluvní stranou však žalobce nebyl “. Oproti odvolacímu soudu, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4220/2009 a další rozhodnutí, prosazuje, že důkazní břemeno ohledně prokazování existence předmětné smlouvy měl soud správně přenést na žalovanou a existenci smlouvy neměl toliko dovozovat ze samotné skutečnosti úhrady částky 219 000 Kč, když si byl navíc vědom, že se k téže povinnosti (uhradit žalované tuto částku) zavázal jiný subjekt (společnost Happy – Home Praha). Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz jeho argumentaci o tom, že se při placení částky 219 000 Kč důvodně domníval, že se jedná o úhradu v zásadě vratné kauce a že mu nemohlo být na základě samotného textu inzerátu zřejmé, z jakého důvodu je částka 219 000 Kč vyžadována. Jeho vůle směřovala k tomu, aby mu tato částka byla po ukončení nájmu vrácena. Její přijetí žalovanou představuje bezdůvodné obohacení vylákané úmyslně. Nesouhlasí rovněž s právním posouzením odvolacího soudu učiněným obiter dictum , dle kterého jestliže v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy poskytl žalované dne 19. 9. 2011 219 000 Kč, mohl se jejího vrácení poprvé domáhat 20. 9. 2011, a pakliže žalobu podal až 7. 12. 2018, učinil tak až po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby uplynuvší 20. 9. 2011. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 a další rozhodnutí namítá, že dovolání je přípustné i z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posouzení námitky promlčení, a pochybil, jestliže neaplikoval objektivní desetiletou promlčecí dobu a nezabýval se tím, kdy subjektivní promlčecí doba - vzhledem k úmyslnému bezdůvodnému obohacení žalované - uplynula. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Ztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že úplatu poskytnutou žalobcem obdržela na základě smlouvy, nikoliv bez právního důvodu, tudíž žalobci právo na její vrácení nesvědčí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky uplatněné žalobcem v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalobce na základě nabídky uhradil 219 000 Kč jako protiplnění za závazek žalované uzavřít s ním nájemní smlouvu za konkrétních podmínek. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Odvolací soud rozhodl poté, co zjistil, že žalobce reagoval na nabídku (inzerát) k „prodeji nájemní smlouvy“ za specifikovaných podmínek (nájem na dobu neurčitou s garantovanou výší nájemného po dobu pěti let) s podmínkou úhrady 219 000 Kč, kterou se rozhodl akceptovat. Úvaze, že došlo k uzavření dohody, na základě které se žalobci oproti jednorázové platbě dostalo adekvátní protiplnění, nelze ničeho vytknout. Prosazuje-li žalobce, že se domníval, že 219 000 Kč hradí jako vratnou kauci, přehlíží, že odvolací soud po skutkové stránce zjistil, že vůlí žalobce (a jeho tehdejší manželky) bylo oproti úhradě 219 000 Kč uzavřít se žalovanou nájemní smlouvu za konkrétních podmínek. V dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Nadto jsou jeho tvrzení nekonzistentní, jestliže na straně jedné tvrdí, že plnil na kauci, ale zároveň prosazuje, že žalovaná dotyčné plnění přijala bez právního důvodu.
S přihlédnutím k výše uvedenému proto není přiléhavá argumentace dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009 a sp. zn. 26 Cdo 732/98.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platné úpravy občanského soudního řádu jde o podmínku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, který byl založen na závěru, že žalobce plnil na základě nepojmenované smlouvy a nemá tak právo na vrácení poskytnutého plnění. Pouze nad rámec tohoto závěru uvedl, že právo na vrácení plnění by bylo (za předpokladu jeho opodstatněnosti) vzhledem k datu podání žaloby promlčeno. Jelikož podaným dovoláním se žalobci nepodařilo zpochybnit prvně uvedený závěr ohledně existence práva na vrácení částky 219 000 Kč, je nadbytečné zabývat se správností závěru týkajícího se promlčení nároku, neboť i kdyby odvolací soud v tomto směru pochybil, nebylo by možné dosáhnout zrušení (či změny) napadeného rozhodnutí.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu