ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2499.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2499/2020-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. J. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 97/29, proti žalovanému D. J. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Olgou Suchou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o 8.420 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 330/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č.j. 72 Co 372/2018-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem (pro uznání) ze dne 25. 4. 2018, č.j. 11 C 330/2017-37, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2018, č.j. 11 C 330/2017-66, uložil žalovanému zaplatit žalobci 8.420 Kč s 12% úroky z prodlení z částky 2.800.000 Kč od 30. 11. 2014 do 6. 7. 2016, z částky 7.260 Kč od 27. 10. 2015 do 6. 7. 2016, z částky 320 Kč od 12. 11. 2015 do 6. 7. 2016, z částky 520 Kč od 27. 11. 2015 do 6. 7. 2016, z částky 320 Kč od 16. 12. 2015 do 6. 7. 2016 a z částky 589.373 Kč od 7. 7. 2016 do zaplacení; žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 6.626,50 Kč.
Rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č.j. 72 Co 372/2018-82, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že právní fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu §114b odst. 5, věty první (§153a odst. 3), občanského soudního řádu nenastala. Z listin, které žalovaný soudu včas předložil, vyplývá, že s požadavky žalobce nesouhlasí, že má v úmyslu bránit se žalobním tvrzením a žalobou uplatněné nároky rozporovat.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce namítl, že žalovaný přes řádné poučení soudu vyjádření k žalobě nepodal a že ani jeden z dokumentů zaslaných soudu prvního stupně souvislé vyjádření neobsahuje. Má za to, že se odvolací soud při řešení otázky spojené s podmínkami vydání rozhodnutí pro uznání odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Z obsahu spisu se podává, že usnesením ze dne 13. 2. 2018, č.j. 11 C 330/2017-21, soud prvního stupně žalovanému uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně k žalobě vyjádřil. Současně ho poučil, že rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1 o.s.ř., jestliže žalobou uplatněný nárok – zcela, zčásti nebo jen co do základu – uzná, v opačném případě je povinen ve vyjádření vylíčit všechny rozhodující skutečnosti, označit důkazy a připojit listiny, kterých se dovolává. Usnesení bylo žalovanému doručeno 15. 2. 2018. Dne 8. 3. 2018 žalovaný doručil soudu prvního stupně čtrnáct listin obsahujících předžalobní komunikaci účastníků. Z obsahu listin vyplývá, že s vyčíslením zbývajícího dluhu v žalobě nesouhlasí a z jakých důvodů.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí však uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.
Závěr, že žalovaný uloženou povinnost včas splnil i tím, že soudu prvního stupně předložil listiny, ze kterých lze jeho postoj k věci dovodit, založil odvolací soud na judikatuře Ústavního soudu reprezentované nálezy ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16.
Fikce uznání podle §114b odst. 5 o.s.ř. „nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu.“ Fikce uznání s následkem vydání rozsudku pro uznání „je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 občanského soudního řádu vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“ (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15).
„Soudy musí k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání přistupovat uvážlivě a restriktivně. Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat.“ (nález sp. zn. I. ÚS 2693/16).
Uvedený názor, vyjádřený či rozvinutý následně v celé řadě dalších nálezů Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17), pak byl aprobován i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, či ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu