ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2743.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2743/2021-571
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem v Horšovském Týnu, Nádražní 342, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Matasem, advokátem se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 2439/70, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 125/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2021, č. j. 18 Co 52/2021-552, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 18 Co 52/2021-552, potvrdil rozsudek ze dne 20. 1. 2021, č. j. 6 C 125/2015-524, kterým Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) určil, že žalobce je vlastníkem parcely č. XY a parcely č. XY zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 33 Cdo 2574/2020-497, zrušil jak jeho předchozí rozsudek ze dne 13. 5. 2020, č. j. 18 Co 294/2019-470, tak rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 9. 2019, č. j. 6 C 125/2015-441, a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce uzavřel se žalovaným, který je jeho synem, dne 14. 2. 2005 darovací smlouvu, na základě které mu daroval specifikované nemovitosti. Spolu s manželkou (matkou žalovaného) žalovaného podporovali až do rozchodu s I. Š., s níž má žalovaný dvě děti, pomáhali mu s přestavbou domu, kterou zčásti i financovali, vstřícně se chovali i k ženě, s níž po rozchodu s I. Š. uzavřel manželství. Vztahy mezi účastníky byly po dlouhou dobu dobré, ze strany žalobce a jeho manželky velmi vstřícné jak k žalovanému, tak k oběma jeho rodinám. Ke zhoršení vztahů došlo na konci roku 2013, žalovaný začal být vůči rodičům agresivní. S matkou se pohádal kvůli své dceři (dcera chtěla stonat u babičky, s čímž nesouhlasil), choval se k ní nevybíravě, velmi vulgárně jí nadával. V únoru 2015 žalovaný žalobce napadl a uhodil ho násadou, odháněl zákazníky jeho zahradnictví. Dopisem ze dne 17. 3. 2015 žalobce žalovaného prostřednictvím své právní zástupkyně vyzval k vrácení daru, vytkl mu chování, k němuž došlo „ koncem roku 2014 a počátkem roku 2015, kterými bylo ublíženo nejen dárci jako otci, ale i matce, které nejsou odpustitelné… a které považuje za nevděk a zjevné porušení dobrých mravů vůči sobě i osobě blízké - matce obdarovaného“ . V žalobě ze dne 27. 7. 2015 žalobce uvedl jako důvod vrácení daru, že obdarovaný „si nepřál, aby dárce a jeho matka B. B. se starali o vnoučata, jeho děti, které má s přítelkyní I. Š. a došlo ke konfliktu, kdy od svých rodičů děti odvedl a přitom svoji matku urážel. Chování obdarovaného se velice změnilo, začal hrubě urážet svoji matku, manželku dárce, v domě se přestal zdržovat, nezajistil kolaudaci domu, nestará se o údržbu nemovitostí, neseče na pozemcích trávu, neplatí daně z nemovitostí, neumožňuje zjistit, jakou má spotřebu elektrického proudu a vody, podává na dárce trestní oznámení, dárce hrubě napadá, opakovaně na něj volá policii a hrubě napadá matku, ať okamžitě vypadne z jeho pozemku, znemožňuje dárci plnohodnotně užívat osobní auto pro nevrácení klíčů a servisní knížky, vymazal soubory z počítače rodičů týkající se jejich podnikání a napadá matku pro její styk s jeho bývalou přítelkyní“ . Zjištěný skutkový stav věci odvolací soud věc poměřoval ustanovením §630 obč. zák. Výzvu k vrácení daru ze dne 17. 3. 2015 sice neshledal dostatečně konkrétní, avšak důvod pro vrácení daru (nevděčné chování žalovaného) je konkretizován v žalobě, která se dostala do dispozice žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že již chování žalovaného vůči jeho matce naplnilo skutkovou podstatu§630 obč. zák. a odůvodňuje odvolání daru pro hrubé porušení dobrých mravů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud otázku určitosti právního úkonu – výzvy k vrácení daru – potažmo jeho platnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016, popř. s usnesením ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že aby mohlo být odstoupení od darovací smlouvy a následná žaloba úspěšné, je nezbytné přesně vymezit, v čem konkrétně obdarovaný porušil hrubým a zásadním způsobem dobré mravy, a musí to být učiněno již při samotném úkonu odstoupení, případně v žalobě. Rozhodnutí odvolacího soudu pak podle dovolatele nerespektuje ani rozhodnutí ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, nebo ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000 a ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, v nichž Nejvyšší soud specifikoval, jaké chování naplňuje znaky skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. Dovolatel prosazuje, že výzva k vrácení daru nemohla založit zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví a dále namítá, že jeho v řízení zjištěné chování neumožňuje uzavřít, že se jako obdarovaný choval hrubě v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jako „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř., jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§34 a násl. obč. zák.). K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). Jen tak - při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. - nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému).
Námitky žalovaného, že žalobce ve výzvě k vrácení daru ani v žalobě dostatečně určitě nepopsal, v čem spočívá závadné chování žalovaného, nejsou na místě. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v žalobě vymezené chování obdarovaného (žalovaného) vůči dárci (žalobci) a jeho rodině je dostatečně konkrétní a umožňuje identifikovat důvod pro vrácení daru. Není pochyb ani o tom, že výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, byla obsažena v žalobě, konkrétně v té její části, v níž jsou vylíčeny rozhodující skutečnosti (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesně právním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby žalovanému jako obdarovanému je – v případě naplnění zákonných předpokladů – splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovací smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013).
Námitky, že odvolací soud při rozhodování nepřihlížel k chování žalobce vůči žalovanému a nezohlednil tudíž všechny skutečnosti nutné k posouzení, zda chování obdarovaného vůči dárci (případně členům jeho rodiny) dosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., nejsou důvodné.
Výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“ se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003). Úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaného lze kvalifikovat jako „hrubě porušující dobré mravy“ ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; úvahu soudu přitom nelze „objektivizovat“. Soud vždy hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu.
Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci §630 obč. zák., obecně přijal. Přihlížel k vzájemnému - v současné době silně vyostřenému - vztahu účastníků, který často řeší policie, a připustil, že i sám žalobce se podílel na některých konfliktech se žalovaným. Současně však zdůraznil, že v řízení nevyšlo najevo, že by matka žalovaného (manželka žalobce) nějaké konflikty vyvolávala a přesto se k ní žalovaný chová zcela zavrženíhodným způsobem; jeho hrubé a opakované verbální útoky vůči matce jsou zapříčiněny pouze jejím kladným vztahem k bývalé přítelkyni, která žalobci a jeho manželce umožňuje stýkat se s vnoučaty. Úvaha odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného jako obdarovaného hrubě porušuje dobré mravy a je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. není zjevně nepřiměřená. Vytýká-li žalovaný soudu prvního stupně, že do odůvodnění rozsudku zařadil i incident, k němuž mělo dojít až po podání žaloby, přehlíží, že uvedená skutečnost nebyla podkladem právního posouzení otázky hrubého porušení dobrých mravů odvolacím soudem.
Další v dovolání formulované otázky nenaplňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť jsou založeny na skutkové verzi žalovaného, která se liší od skutkového stavu věci, z něhož při právním posouzení vycházel odvolací soud. Oproti odvolacímu soudu totiž žalovaný prosazuje, že v řízení prokázal, že se vůči žalobci nechoval způsobem, jak jej žalobce popsal. Vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy (zejména výpovědi svědků) z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný se chová vůči svým rodičům zcela nepřijatelně a nepřípustně; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu