ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3130.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3130/2019-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně B. S. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti žalované EXIM TOURS a. s., se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2, identifikační číslo 45312974, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, o zaplacení 14.142,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 25 Co 42/2019-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 10. 2018, č. j. 24 C 44/2014-149, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 10. 2018, č. j. 24 C 44/2014-155, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 14.000,- Kč, a kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatelka povinna v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. musí dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinna uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě (při řešení individualizované právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Dovolatelka považuje své dovolání za přípustné, neboť podle svého přesvědčení se odvolací soud při řešení tří jí blíže specifikovaných otázek hmotného práva „odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. (…) řešil otázky v praxi dovolacího soudu výslovně neřešené.“
Tímto způsobem ovšem dovolatelka – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v §237 o. s. ř. řádně nevymezila, neboť Nejvyššímu soudu dává na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), popř. aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá ani ta část jejího dovolání, v níž dovolatelka uvádí, že „obdobnými otázkami se přitom Nejvyšší soud zabýval v několika svých rozhodnutích. Namátkou se jedná o jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1959/2017 a ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015,“ aniž by ovšem specifikovala v nich vyřešené právní otázky, které odvolací soud posoudil v rozporu s přijatým řešením dovolacího soudu. Nutno zdůraznit, že není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu