ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3661.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3661/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Z. J. , zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2, proti žalované AEOLUS, řecká cestovní kancelář, s. r. o., se sídlem v Brně, Minoritská 469/1, identifikační číslo osoby 269 09 341, zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o zaplacení 14.667,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 170/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2013, č. j. 44 Co 67/2012-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2013, č. j. 44 Co 67/2012-145, se v části, jíž byl změněn výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. října 2011, č. j. 55 C 170/2010-109, tak, že se žaloba co do částky 14.677,- Kč zamítá, a v navazujících výrocích II. a III. o nákladech řízení státu a nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 29.354,- Kč s příslušenstvím jako slevy z ceny zájezdu do Řecka podle cestovní smlouvy č. 1029 ze dne 20. 1. 2009. Uvedl, že ačkoliv ho žalovaná ujistila, že objednané apartmány Sevi na ostrově Kalymnos jsou klidným místem pro rodinnou dovolenou, byl se svojí rodinou vystaven nadměrnému nočnímu hluku, který byl způsoben průjezdem a parkováním aut a motocyklů z nedalekých diskoték. Žalovaná jeho reklamaci neuznala.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. října 2011, č. j. 55 C 170/2010-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 29.354,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. za dobu od 22. 11. 2009 do 31. 12. 2009 a dále od 1. 1. 2010 do zaplacení s úrokem z prodlení, jehož výše je v každém kalendářním pololetí, ve němž prodlení trvá, závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den toho kterého kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok I.). V části, jíž byly požadovány úroky z prodlení ve výši 8,5% p. a. z 29.354,- Kč za dobu od 16. 8. 2009 do 21. 11. 2009, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 1. 2009 cestovní smlouvu, jíž žalovaná žalobci prodala zájezd na ostrov Kalymnos v Řecku, do destinace „studia Sevi“, za cenu 73.383,- Kč. Zájezd si žalobce vybral z katalogu pro rok 2009, v němž byla jím vybraná destinace popsána jako místo, kde „noční život v nedalekých barech nenarušuje klidnou atmosféru domu“; v katalogu z roku 2010 již bylo uvedeno, že „v okolí v hlavní sezóně je rušněji a živo“. Žalobce cestoval s manželkou a 3 dětmi. V době trvání jeho dovolené (od 5. do 15. 8. 2009) byl v ubytovacím zařízení v nočních hodinách hluk způsobovaný auty a motocykly, které projížděly po přilehlé silnici přímo pod okny pokojů žalobce k nedalekým diskotékám. Žalovaná žalobce o této skutečnosti před uzavřením smlouvy neinformovala, neboť o ní sama nevěděla. Žalobce si na rušení nočního klidu stěžoval u delegáta žalované hned po první noci a žádal, aby mu bylo poskytnuto jiné ubytování; to však nebylo možné, protože všechna dostupná ubytovací zařízení byla obsazená. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila povinnosti, které jí vyplývaly z ustanovení §852i odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení 10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu (dále jen „zákon č. 159/1999 Sb.), protože žalobce neinformovala pravdivým, úplným a řádným způsobem o skutečnostech, které mohly mít vliv na jeho rozhodnutí o koupi zájezdu. Poskytla žalobci služby cestovního ruchu nižší kvality, než jaká byla uvedena v cestovní smlouvě a katalogu (pro rok 2009), a je proto podle §852k odst. 3 obč. zák. povinna vrátit mu rozdíl v ceně. Protože vadnost poskytnutého plnění posoudil jako zásadní (žalobce by v případě řádné informovanosti cestovní smlouvu vůbec neuzavřel), shledal přiměřenou slevu ve výši 40% z ceny zájezdu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 44 Co 67/2012-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. co do částky 14.677,- Kč s příslušenstvím a co do částky 14.677,- Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; současně změnil výrok o nákladech řízení státu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně „dostatečně objasnil skutkový stav, avšak dospěl k ne zcela správným právním závěrům“. Protože žalobce netvrdil, že by mu žalovaná poskytla jiná plnění, než jaká byla uvedena v cestovní smlouvě (tj. jiný způsob dopravy nebo jiné ubytování), a v cestovní smlouvě nebylo uvedeno, že „poskytnuté ubytování má klidný charakter“, nemůže žalobci svědčit právo na vrácení rozdílu v ceně podle §852k odst. 3 obč. zák. Žalobce rovněž netvrdil, že by mu vznikla škoda v důsledku protiprávního jednání žalované, a proto nemá nárok z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle §852i obč. zák. Nárok vyplývající z podání nepravdivých informací speciální ustanovení občanského zákoníku o cestovní smlouvě neupravují a je tudíž na místě zjištěný skutkový stav poměřovat ustanoveními občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě, která lze vztáhnout i na cestovní smlouvu coby smlouvu spotřebitelskou. Odvolací soud proto posoudil žalobou uplatněný nárok podle §616 odst. 3 obč. zák. Uzavřel, že žalobce má nárok na přiměřenou slevu z ceny věci v důsledku „neshody zájezdu s cestovní smlouvou a katalogem“; na základě informací, které mu poskytla žalovaná, totiž oprávněně očekával ubytování „na klidném místě s klidnou atmosférou“, což se nenaplnilo. Přiměřenou shledal slevu ve výši cca 20% z ceny zájezdu; při určení výše slevy zohlednil, že v apartmánech byl nadměrný hluk pouze v noci v době pořádání diskoték, tj ve středu a v sobotu.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 14.677,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (mimo jiné od jeho rozsudků ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 876/2008, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4362/2011), jestliže bez zopakování relevantních důkazů postupem podle §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. dospěl ke skutkovému závěru, že se rozpor s cestovní smlouvou týkal pouze období tří dnů (a nikoliv celé doby trvání zájezdu, jak uzavřel soud prvního stupně), a neumožnil mu vyjádřit se k tomu. Pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že žalobou uplatněný nárok posoudil podle §616 obč. zák. pomíjeje, že cestovní smlouva je v občanském zákoníku speciálně upravena. Otázka, jaký nárok vzniká zákazníkovi v případě, že je cestovní kanceláří nepravdivě informován o vlastnostech zájezdu (zda jde o nárok na náhradu škody způsobené ušlou radostí z dovolené, nárok na rozdíl v ceně nebo nárok na přiměřenou slevu pro rozpor s cestovní /kupní/ smlouvou), přitom nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena. Žalobce prosazuje názor, že zatímco ustanovení §616 odst. 3 obč. zák. upravuje prodej spotřebního zboží a záruk na spotřební zboží (hmotných movitých věcí), ustanovení o cestovní smlouvě upravují všechny případy odpovědnosti cestovní kanceláře v případě vad zájezdu nebo vzniku škody na straně zákazníka. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že netvrdil, že mu vznikla škoda, resp. že mu byly poskytnuty služby nižší kvality než uvedené v cestovní smlouvě. Domáhal se náhrady škody z ušlé radosti z dovolené tak, jak byla přiznána např. v rozhodnutí Evropského soudního dvora C-168/00 Simone Leitner v. TUI Deutschland GmbH & Co KG ze dne 12. 3. 2002. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb.), a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobce odvolacímu soudu vytýká, že na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě, konkrétně §616 odst. 3 obč. zák., a nikoliv ustanovení upravující cestovní smlouvu, tedy §852i odst. 1 obč. zák. o odpovědnosti cestovní kanceláře za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy, případně §852k odst. 3 obč. zák.
Nelze přisvědčit žalobci, že otázka odpovědnosti cestovní kanceláře nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena; navíc otázku konkurence inkriminovaných ustanovení občanského zákoníku při posouzení právních vztahů z cestovní smlouvy lze označit za triviální.
Podle §852i odst. 1 obč. zák. odpovídá cestovní kancelář zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu.
Podle §10 odst. 1 písm. f/ zákona č. 159/1999 Sb. je cestovní kancelář povinna před uzavřením cestovní smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou (dále jen "katalog") pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy a které mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu, zejména o ubytování (poloha, kategorie, stupeň vybavenosti a hlavní charakteristické znaky).
Podle §852b obč. zák. musí být cestovní smlouva písemná a musí obsahovat vymezení zájezdu, zejména termín jeho zahájení a ukončení, uvedení všech poskytovaných služeb cestovního ruchu, které jsou zahrnuty do ceny zájezdu, místo a dobu jejich trvání; vymezení zájezdu může být nahrazeno odkazem na číslo zájezdu nebo jiné označení v katalogu jen v případě, že katalog obsahuje všechny tyto informace a byl zákazníkovi předán (odst. 1 písm. b/). Cestovní smlouva musí dále obsahovat, je-li součástí zájezdu ubytování, jeho polohu, kategorii, stupeň vybavenosti a hlavní charakteristické znaky (odst. 3 písm. b/).
Podle §852d odst. 1 písm. a/ obč. zák. je cestovní kancelář povinna nejpozději 7 dnů před zahájením zájezdu poskytnout zákazníkovi písemně další podrobné informace o všech skutečnostech, které jsou pro zákazníka důležité a které jsou jí známy, pokud nejsou obsaženy již v cestovní smlouvě nebo v katalogu, který byl zákazníkovi předán, zejména upřesnění údajů uvedených v §852b odst. 3 písm. a) až d), které jsou cestovní kanceláři známy a nejsou obsaženy v cestovní smlouvě nebo v katalogu, který byl zákazníkovi předán.
Zatímco zvláštní oddíl občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě v (§612 a násl. obč. zák.) je odrazem transformace směrnice č. 199/44/ES, o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, do českého právního řádu, úprava cestovní smlouvy obsažená v §852a a násl. obč. zák. (a přijetí zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu) je odrazem transformace směrnice č. 90/314/EHS, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Jak dovodil Nejvyšší soud již např. ve svých rozhodnutích ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 964/2002, a ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006, zbožím se zásadně rozumí všechny movité věci určené k prodeji, případně ty, které již kupující dále neprodává. Smlouva o prodeji zboží v obchodě je zvláštní formou kupní smlouvy. Na jejím základě vzniká také vztah mezi prodávajícím a kupujícím, avšak na rozdíl od obecné úpravy kupní smlouvy (§588 a násl. obč. zák.) je při prodeji v obchodě prodávajícím podnikatel (bez rozdílu, zda fyzická nebo právnická osoba), který prodává zboží v rámci své podnikatelské činnosti. Ve srovnání s obecnou úpravou kupní smlouvy, je zde větší omezení smluvní volnosti účastníků za účelem ochrany spotřebitele. Především je však zřejmé, že zmíněnou speciální úpravou se řídí ty smlouvy, jejichž předmětem je prodej zboží. Předmětem cestovní smlouvy je poskytnutí zájezdu. Zájezdem se rozumí předem sestavená kombinace alespoň dvou následujících služeb - dopravy, ubytování nebo jiných služeb cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu - a to v případě, že je prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo když zahrnuje ubytování přes noc (§1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb.). Je zcela evidentní, že zájezd není zbožím v právním slova smyslu (ani movitou věcí), nýbrž službou, a že oba právní instituty upravují dva různé závazkové vztahy se dvěma rozdílnými předměty, jejichž zvláštní charakter vyžaduje speciální úpravu práv a povinností účastníků takového vztahu. Již z toho důvodu nelze na posouzení nároků z titulu odpovědnosti cestovní kanceláře za porušení cestovní smlouvy použít úpravu o prodeji zboží v obchodě, jak nesprávně učinil v dané věci odvolací soud. Účelem obou úprav (a transformovaných směrnic) bylo zavést do právního řádu České republiky (respektive sjednotit v právních řádech členských států Evropské unie) dva zcela odlišné, samostatně stojící smluvní typy. Zatímco úprava prodeje zboží v obchodě má oproti obecné úpravě kupní smlouvy doplňující i speciální povahu (je zvláštním typem kupní smlouvy), vůči cestovní smlouvě žádný takový vztah nemá. Úprava cestovní smlouvy v ustanoveních §852a - 852k obč. zák. je komplexní a úplná; má speciální povahu vůči obecným ustanovením občanského zákoníku o závazkových vztazích. S ohledem na charakter vztahu účastníků cestovní smlouvy, kdy vůči sobě stojí provozovatel cestovní kanceláře (v postavení dodavatele) a zákazník (v postavení spotřebitele), je cestovní smlouva (stejně jako smlouva o prodeji zboží v obchodě) současně spotřebitelskou smlouvou a vztahují se na ni proto ustanovení §52 a násl. obč. zák.
Účelem právní úpravy cestovní smlouvy je zajistit pro zákazníka zájezd podle jeho výběru. Kogentnost právní úpravy cestovní smlouvy je umocňována obligatorními náležitostmi smlouvy (§852b obč. zák.), tedy zákonem vymezenými právy a povinnostmi jejích účastníků, kdy zejména cestovní kanceláři jsou ukládány vůči zákazníkovi povinnosti v souvislosti s poskytnutím služeb cestovního ruchu. Odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří občanský zákoník reguluje v případě zrušení zájezdu (§852g odst. 4 a odst. 5 obč. zák.) a v případě porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy (§852i odst. 2 obč. zák.); jde o případ odpovědnosti za výsledek, které se může cestovní kancelář zprostit, prokáže-li některý z liberačních důvodů podle §852j odst. 2 obč. zák. Odpovědností cestovní kanceláře za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 852/2005 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, sešit č. 6, pod č. 63). Přijal a odůvodnil závěr, že cestovní kancelář odpovídá za porušení závazků z cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu (§852i odst. 1 obč. zák.). Aby byl naplněn účel cestovní smlouvy, je za závazky z ní vyplývající nutno považovat v případě, je-li zajišťována doprava, zajištění smlouvou sjednaného dopravního prostředku určité kategorie a kvality, naplánování trasy a organizace případných zastávek. U ubytování jde o zajištění ubytovacího zařízení v konkrétní lokalitě sjednané kategorie nebo stupně vybavenosti s eventuálním zajištěním stravování. Za kvalitu a včasnost těchto služeb cestovní kancelář zákazníkovi odpovídá, a to i v případě, že tyto služby zajišťuje prostřednictvím „subdodávek“ jinými subjekty a nikoliv vlastními silami. Za škody, které vzniknou neplněním nebo nesprávným plněním těchto povinností, odpovídá cestovní kancelář podle §852i odst. 1 a odst. 2 obč. zák. Aby se cestovní kancelář splnění svých závazků nemohla zbavit poukazem na to, že část služeb zajišťoval spolupracující poskytovatel služeb, ustanovení §852i odst. 1 obč. zák. zakládá osobní odpovědnost cestovní kanceláře za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky měly být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb.
Cestovní kancelář je povinna informovat zákazníka pravdivě o charakteru poskytovaného ubytování; základní popis ubytování (poloha, kategorie, stupeň vybavenosti a hlavní charakteristické znaky) musí být součástí cestovní smlouvy nebo katalogu, je-li na něj v cestovní smlouvě odkázáno (§852b obč. zák. a §10 odst. 1 písm. f/ zákona č. 159/1999 Sb.). Neshodují-li se poskytnuté informace se skutečností, jedná se ze strany cestovní kanceláře o porušení povinnosti vyplývající z cestovní smlouvy zajistit zájezd (ubytování) řádně. Ačkoliv zákon nevyjmenovává všechna práva, která zákazníkovi přísluší v případě, že cestovní kancelář nesplní své závazky vyplývající pro ni z uzavřené smlouvy nebo ze zákona, není možné aplikovat na práva zákazníka ustanovení o prodeji zboží v obchodě; probíhající zájezd není věcí, kterou by bylo možno vyměnit nebo opravit a zákazníkovi nelze přiznat ani nárok na slevu z kupní ceny (resp. z ceny zájezdu) podle §616 odst. 3 obč. zák. Úprava cestovní smlouvy je v případě porušení povinnosti cestovní kanceláře zajistit řádně ubytování (či jakékoliv jiné povinnosti vyplývající z cestovní smlouvy) komplexní. Jestliže cestovní kancelář po zahájení zájezdu neposkytuje služby (např. ubytování) v souladu se smlouvou nebo je jí známo, že nebude moci vzhledem k objektivním okolnostem poskytovat nadále služby v souladu se smlouvou, je povinna bezplatně a bez zbytečného odkladu učinit taková opatření, aby zájezd mohl dále pokračovat ve službách stejné kvality (§852k odst. 2 obč. zák.), byť by cestovní kancelář byla nucena za takové služby platit zvýšené platby. Zvýšené platby jdou na vrub cestovní kanceláře. V daném případě vymezily kvalitu poskytovaných služeb cestovní smlouva a katalog. Pokud není objektivně možné zajistit služby stejné kvality, k jejichž poskytnutí se cestovní kancelář zavázala, může cestovní kancelář (pokud s tím zákazník souhlasí) zajistit pokračování zájezdu poskytnutím služeb nižší kvality; cestovní kancelář je však povinna vrátit zákazníkovi rozdíl v ceně poskytovaných služeb (§852k odst. 3 obč. zák.). Pokud v důsledku porušení povinností ze strany cestovní kanceláře vznikla zákazníkovi škoda, svědčí mu vedle práva na vrácení rozdílu v ceně také právo na náhradu škody podle §852i obč. zák. (viz. výše; srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2407 - 2408). V případě imateriální újmy je možné uvažovat o aplikaci §13 odst. 2 obč. zák. (Nejvyšší soud připustil aplikaci §13 odst. 2 obč. zák. v souvislosti s porušením povinností cestovní kanceláře vyplývajících z cestovní smlouvy, byť ve skutkově odlišném případu, již ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006), a proto by mělo být ustanovení §852i obč. zák. vykládáno nejen v kontextu odpovědnosti za škodu, ale vzhledem k judikatuře Evropského soudního dvora i odpovědnosti za imateriální újmu, která byla způsobena osobnosti vzhledem k jejímu právu na klidnou dovolenou. Evropský soudní dvůr v případu ESD, C-168/00, ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG dospěl k závěru, že směrnice 90/314/EHS v sobě zahrnuje právo zákazníka (spotřebitele) na náhradu materiální i imateriální újmy vyplývající z neplnění nebo nesprávného plnění služeb, která v sobě zahrnuje rovněž ztrátu požitku z dovolené. V jiném případu rozhodl italský soud, že neposkytnutí ubytování v souladu s údaji v katalogu cestovní kanceláře (umístění ubytování, turistické kategorie nebo úrovně komfortu) zakládá právo zákazníka na náhradu škody ( Giudice di pace Rome (Itálie), ze dne 11. 5. 2004, ve věci M. S. e R. D. proti Kuoni Gastaldi Tours S. p. A .; (viz. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2402 - 2403). Uvedený výklad Evropského soudního dvora i italského soudu je konformní s českou právní úpravou i dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. s již shora zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil, jestliže na nároky žalobce z cestovní smlouvy aplikoval ustanovení o prodeji zboží v obchodě (§616 odst. 3 obč. zák.). Žalobce od počátku tvrdil, že mu žalovaná poskytla ubytování, které neodpovídalo popisu uvedenému v katalogu. Z toho důvodu požadoval jak slevu z ceny zájezdu, tak náhradu škody za ztrátu požitku z dovolené. Právní kvalifikace věci je věcí soudu a nikoliv účastníků sporu. Závěr odvolacího soudu, že tvrzení žalobce, že mu žalovaná poskytla informace, které ho vedly k uzavření smlouvy, ale později se ukázaly jako nepravdivé, nenachází oporu v ustanoveních občanského zákoníku o cestovní smlouvě (a že je proto na danou věc třeba aplikovat ustanovení §616 odst. 3 obč. zák.), ve světle shora uvedeného výkladu neobstojí. Pokud zajištěné ubytování neodpovídalo popisu uvedenému v katalogu (a ani v cestovní smlouvě) a žalovaná nezajistila na své náklady nápravu (klidné ubytování, jak deklarovala ve svém katalogu), vznikl žalobci nárok na vrácení rozdílu v ceně poskytovaných služeb (§852k odst. 3 obč. zák.), popř. - při splnění obecných předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu, tedy protiprávního úkonu žalované (poskytnutí nesprávných informací o charakteru ubytování), vzniku škody (ztráta požitku žalobce z dovolené) a příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a protiprávním úkonem žalované (kdyby žalovaná poskytla žalobci správné informace o poskytnutém ubytování, žalobce by nepřistoupil k uzavření cestovní smlouvy a nedošlo by ke ztrátě jeho požitku z dovolené spočívající v nedostatku spánku z důvodu nadměrného nočního hluku) - nárok na náhradu škody z důvodu ztráty požitku z dovolené (§852i odst. 1 obč. zák.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř., tedy aniž zopakoval relevantní důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, popřípadě dokazování doplnil. Toto pochybení představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010). Má-li tedy odvolací soud jiný názor na to, co bylo obsahem výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a zda jsou tyto výpovědi věrohodné, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11/2001). Jiná je situace u důkazu listinou, který se podle §129 odst. 1 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl v odvolacím jednání (způsobem upraveným v §129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s §211 o. s. ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, či rozsudky ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4746/2010).
Shora uvedený postup odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů z (tvrzení žalobce, odpovědi žalované na reklamaci zájezdu ze dne 16. 9. 2009 a z výpovědi svědka Součka) za prokázané, že ulice vedoucí kolem apartmánů Sevi, kde byl žalobce (s rodinou) ubytován, byla hlučná, protože jí projíždějí auta a motocykly na nedaleké parkoviště, a to zejména ve dnech (nikoliv pouze v tyto dny), kdy jsou pořádány diskotéky. Svědek Souček při jednání dne 5. 10. 2011 vypověděl, že ho žalobce upozornil na hluk pocházející od motorek hned druhý den, že je pravdou, že tam jezdily hodně často motorky, zejména ve středu a v sobotu, kdy byly v provozu diskotéky a ubytování žalobce charakterizoval jako „ne úplně klidné“. Soud prvního stupně - přihlížeje k tomu, že žalovaná ve svém katalogu popisovala apartmány Sevi jako místo, kde „noční život v nedalekých barech nenarušuje klidnou atmosféru domu“ - uzavřel, že v místě ubytování byl v době, kdy tam žalobce trávil dovolenou, v nočních hodinách nadměrný hluk, který žalobci a jeho rodině znemožnil odpočinek, jaký od dovolené očekávali. Doplnil, že kdyby měl žalobce informaci o skutečném charakteru ubytování, nikdy by cestovní smlouvu neuzavřel. Oproti tomu odvolací soud - aniž zopakoval důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně - vzal za prokázané, že v místě dovolené vládl nadměrný hluk pouze tři noci, kdy se konaly diskotéky; nezohlednil přitom, že žalovaná nabízela apartmány Sevi ve svém katalogu jako místo s klidnou atmosférou. Ačkoliv tedy odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně „dostatečně objasnil skutkový stav“, z jeho následujících úvah vyplývá, že své rozhodnutí na takto zjištěném stavu věci nezaložil, resp. že se od něho podstatným způsobem odchýlil, aniž relevantní důkazy, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně (např. výpověď svědka Součka), zopakoval. Postupoval tak v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Lze uzavřít, že se žalobci podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud jej proto v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu