ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4445.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4445/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H.F.C. a. s. se sídlem Hradec Králové, Dřevařská 904, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) J. Č., 2) J. Č., 3) J. H., a 4) D. Ř. , zastoupeným Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Jaselská 1391, o zaplacení 1,558.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod. sp. zn. 15 C 360/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 20 Co 527/2009-282, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 20 Co 527/2009-282, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou v konečném znění po žalovaných zaplacení 1,558.300,- Kč s příslušenstvím, které jim uhradila jako zálohu na kupní cenu za převod pozemků v jejich spoluvlastnictví, k němuž nedošlo.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 15 C 360/2007-221, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. srpna 2009, č. j. 15 C 360/2007-228, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,558.300,- Kč, a to žalované 1) částku 129.858,- Kč, žalovanému 2) částku 324.645,- Kč, žalované 3) částku 779.150,- Kč a žalované 4) částku 324.645,- Kč, všem s úrokem z prodlení z přiznaných částek ročně od 15. 1. 2007 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů (výroky I. až IV.), žalobu co do způsobu úhrady žalované částky žalovanými společně a nerozdílně zamítl (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která měla zájem o koupi pozemků, zapsaných v k. ú. Ch. u M. B. (dále jen „pozemky“, resp. „předmětné pozemky“), které byly v podílovém spoluvlastnictví žalovaných, vypracovala text kupní smlouvy (aniž jej opatřila svým podpisem); v něm bylo uvedeno, že kupní cena za pozemky v celkové výši 2,858.300,- Kč bude uhrazena formou zálohy ve výši 1,290.000,- Kč splatné před podpisem smlouvy, dalších 400.000,- Kč žalobkyně zaplatí při podpisu smlouvy a zbývajících 1,158.300 Kč uhradí po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Tuto listinu žalovaní podepsali dne 16. 6. 2006 a téhož dne podepsali písemnou plnou moc, v níž uvedli, že zmocňují RSDr. J. D. (dále též „zmocněnec“) k převzetí kupní ceny v celkové výši 2,858.300,- Kč od žalobkyně z titulu prodeje předmětných pozemků s tím, že je kupní cenu oprávněn inkasovat podle schopností a možností žalobkyně v částečných zálohách i doplatcích v době pokud možno co nejkratší a je oprávněn vydávat a podepisovat doklady o příjmu finančních částek na základě plné moci. Zmocněnec se na počátku jednání se žalobkyní udělenou plnou mocí prokázal. Žalobkyně listinu s návrhem kupní smlouvy podepsanou žalovanými rovněž podepsala, avšak žalovaným ji nezaslala a ani ji nepředložila katastrálnímu úřadu ke vkladu. Dne 16. 6. 2006 předala RSDr. D. 400.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu pro žalované, ve dnech 29. 6. 2006 a 18. 7. 2006 mu předala další zálohy, vždy ve výši 400.000,- Kč, a dne 2. 8. 2006 zálohu ve výši 358.300,- Kč; celkem mu předala 1,558.300,- Kč. Zmocněnec pokaždé převzetí finančních prostředků potvrdil ve výdajovém pokladním dokladu žalobkyně svým podpisem. Takto podepsal i doklad ze dne 16. 6. 2006 znějící na částku 1,290.000,- Kč, kterou však nepřevzal; jednalo se o půjčku, kterou žalobkyně již dříve poskytla Mgr. P. R., jenž byl spolu se zmocněncem členem Sdružení podnikatelů DOMOV MB (dále jen „Sdružení“). Žalobkyně k zajišťování pokladní hotovosti využívala zaměstnankyni FATO a. s. B. Z., která měla přístup k pokladně žalobkyně a k jejím razítkům. Dne 12. 1. 2007 vyzvala žalobkyně žalované k vrácení celé kupní ceny ve výši 2,848.300,- Kč, neboť převod pozemků se neuskutečnil. V odpovědi ze dne 25. 1. 2007 žalovaní uvedli, že nedisponují žádnými listinami týkajícími se této transakce a z titulu kupní smlouvy neobdrželi ani žádné finanční prostředky, přičemž mají za to, že závazek, který má žalobkyně na mysli, je závazkem jejich zmocněnce, případně Sdružení. V dopise ze dne 19. 4. 2007 žalovaní žalobkyni sdělili, že RSDr. D. byl zmocněn k převzetí finančních prostředků pouze za předpokladu uzavření kupní smlouvy, což se nestalo. Případným převzetím finančních prostředků překročil rozsah oprávnění podle plné moci a navíc k faktické výplatě 1,290.000,- Kč nikdy nedošlo. Písemností ze dne 29. 6. 2007 žalovaní odvolali zmocněnci plnou moc. Ke vztahu mezi FATO a. s., žalovanými a zmocněncem soud prvního stupně zjistil, že Sdružení, které zmocněnec zastupoval, uzavřelo dne 9. 8. 2006 s FATO a. s., členem Holdingu FATO, dohodu o spolupráci při realizaci technické infrastruktury týkající se výstavby v k. ú. Ch. Zástavní smlouvou ze dne 17. 5. 2006 uzavřenou mezi žalobkyní jako zástavní věřitelkou a žalovanými jako zástavci byla zajištěna pohledávka žalobkyně ve výši 1,200.000,- Kč za Mgr. P. R., členem Sdružení. Ohledně této částky navýšené o 90.000,- Kč - odměnu RSDr. D. - uzavřeli účastníci v průběhu řízení dohodu o narovnání, po jejímž podpisu vzala žalobkyně žalobu v původní výši 2,848.300,- Kč s příslušenstvím v rozsahu částky 1,290.000,- Kč s příslušenstvím zpět a předmětem řízení zůstala jen částka 1,558.300,- Kč s příslušenstvím. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že zmocněnec jednal jménem žalovaných v mezích svého oprávnění vyplývajícího z plné moci ve smyslu §32 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), a jeho jednáním vznikly práva a povinnosti přímo jim. Zmocněnec převzetím záloh kupní ceny od žalobkyně oprávnění vyplývající z plné moci nepřekročil. Skutečnost, že zmocněnec vyinkasovanou kupní cenu žalovaným nepředal, považoval v této věci za bezvýznamnou. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva o prodeji pozemků nebyla uzavřena, žalobkyně poskytla žalovaným plnění z právního důvodu, který odpadl; žalovaní tak na její úkor získali bezdůvodné obohacení, které jsou jí povinni vydat (§451 odst. 2 obč. zák.). Soud prvního stupně nevyhověl jen požadavku žalobkyně, aby žalovaným byla uložena platební povinnost společně a nerozdílně; každému z nich uložil povinnost v rozsahu odpovídajícímu velikosti jejich spoluvlastnických podílů.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 20 Co 527/2009-282, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV. změnil tak, že žalobu ve vztahu ke každému z žalovaných zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu. Po zopakování některých důkazů dospěl oproti soudu prvního stupně ke skutkovému závěru, že se žalobkyni provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že zmocněnci žalovaných postupně předala celkem 1,558.300,- Kč jako zálohu na kupní cenu za prodej jejich pozemků. Neztotožnil se totiž s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil výpovědi účastníků řízení a svědků z hlediska jejich věrohodnosti a pravdivosti. I kdyby bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně předala zmocněnci zálohy na kupní cenu v tvrzené výši, odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že zmocněnec nepřekročil své oprávnění vyplývající z plné moci, kterou mu udělili žalovaní. Protože žalovaní vyjádřili svou vůli ohledně způsobu úhrady kupní ceny v návrhu kupní smlouvy, kterou podepsali ve stejný den jako plnou moc, přičemž obě listiny (vypracované žalobkyní) byly současně předány žalobkyni, odvolací soud posoudil obsah plné moci v kontextu s návrhem kupní smlouvy a dovodil, že zmocněnec byl na základě plné moci oprávněn převzít kupní cenu od žalobkyně způsobem uvedeným v kupní smlouvě. Kdyby tedy zmocněnec tvrzené finanční prostředky od žalobkyně převzal, překročil by žalovanými udělenou plnou moc, protože inkasoval splátky kupní ceny v jiné výši a v jiných termínech, než bylo dohodnuto. Jelikož žalovaní bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení plné moci dozvěděli, vyjádřili s jednáním zmocněnce nesouhlas, jeho jednání by žalované nezavazovalo (§33 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkového závěru, který nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a to že nebylo spolehlivě prokázáno, že zmocněnec od ní pro žalované převzal na zálohách kupní ceny celkem 1,558.300,- Kč. Pokud by tomu tak bylo, měla být poučena podle §118a o. s. ř., aby prokázala, že peníze zmocněnci vyplatila a „nikoli snad Mgr. R. za jiným účelem“. Podrobně rozebírá jednotlivé výhrady ke způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Poukazuje na to, že zmocněnec byl v souvislosti s tímto případem odsouzen za úmyslný trestný čin zpronevěry a že i v jiných případech nepředal svým klientům inkasované finanční prostředky od třetích osob. Po rekapitulaci jeho výpovědí se zdůrazněním jednotlivých rozporů zpochybňuje závěr o důvěryhodnosti tohoto svědka. Neztotožňuje se ani s hodnocením výpovědí žalovaných z hlediska jejich věrohodnosti; oproti jejímu tvrzení, které bylo vždy konzistentní, žalovaní své výpovědi v průběhu řízení měnili a přinášeli nové „zapomenuté“ důkazy. Namítá, že odvolací soud zopakoval pouze výslechy účastníků řízení a svědků D. a Z., nikoli však listinné důkazy. Není srozuměna ani s tím, že žalovaní v dopise ze dne 21. 7. 2007 vyjádřili nesouhlas s jednáním zmocněnce. Zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že zmocněnec překročil své oprávnění vyplývající z plné moci udělené mu žalovanými. I nadále prosazuje, že ze znění plné moci nevyplývalo žádné omezení, pokud jde o okamžik, kdy měly být jednotlivé platby uskutečněny; žádné omezení jí ani známo nebylo a z obsahu plné moci jednoznačně vyplývalo, že zmocněnec se měl snažit zinkasovat kupní cenu co nejdříve, i v částečných platbách podle jejích možností. Zdůrazňuje, že žádná dohoda ohledně výplaty kupní ceny uzavřena nebyla a obsah plné moci nelze vykládat v souvislosti s kupní smlouvou, neboť ta nebyla z její strany nikdy účinně akceptována. Plná moc a kupní smlouva jsou dvě odlišné listiny - bez jakéhokoliv propojení. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Z §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je při dovolacím přezkumu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení; v případě přípustného dovolání dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti žalobkyně nenamítá (a jejich existence se ani z obsahu spisu nepodává), její výtka, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval kromě výpovědí účastníků a svědků i listinné důkazy, vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí - v závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11/2001). Jiná je situace u důkazu listinou, který se podle §129 odst. 1 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl v odvolacím jednání (způsobem upraveným v §129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s §211 o. s. ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, či rozsudky ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4746/2010).
Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy důkaz výběrními lístky z účtu žalobkyně, příjmovými pokladními doklady žalobkyně a jejími výdajovými pokladními doklady s uvedením účelu platby a s podpisem zmocněnce provedl soud prvního stupně při jednáních 2. 4. 2008 a 28. 1. 2009 způsobem uvedeným v §129 odst. 1 o. s. ř. (sdělil jejich obsah). Jestliže odvolací soud oproti soudu prvního stupně tyto listinné důkazy, aniž je zopakoval k důkazům, vyhodnotil tak, že neprokazují tvrzení žalobkyně, že zmocněnci žalovaných předala na zálohách kupní ceny celkem 1,558.300,- Kč, nezatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Dovolací námitky, jimiž žalobkyně zpochybnila správnost zjištění, že zmocněnec jménem žalovaných nepřevzal od žalobkyně na základě plné moci zálohy na kupní cenu v celkové výši 1,558.300,- Kč, vystihují po obsahové stránce dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První dovolatel splní tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 8).
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
V daném případě bylo pro právní závěr, že žalobkyně má vůči žalovaným právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež jim vzniklo plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.), významné zjištění, že žalobkyně předala postupně zmocněnci žalovaných na základě jimi vystavené plné moci zálohy na kupní cenu v celkové výši 1,558.300,- Kč. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobkyně, že zmocněnci žalovaných předala ve dnech 16. 6. 2006, 29. 6. 2006, 18. 7. 2006 a 2. 8. 2006 zálohy na kupní cenu za pozemky žalovaných v celkové výši 1,558.300,- Kč, a naopak uvěřil skutkové verzi žalovaných, že žalobkyně uvedenou částku jejich zmocněnci nepředala. Skutkový závěr odvolacího soudu není správný, neboť odvolací soud pochybil ve způsobu hodnocení provedených důkazů. Tvrzení žalobkyně o tom, kým, kdy, za jakým účelem a jaké částky byly zmocněnci žalovaných předávány, podpořila především svědkyně B. Z., jejíž výpovědi před soudem prvního stupně a odvolacím soudem se co do sdělovaných skutečností nelišily a korespondovaly s údaji vyplývajícími z listinných důkazů předložených žalobkyní (tj. výběrními lístky ze dne 16. 6. 2006 a 19. 7. 2006, příjmovým pokladním dokladem ze dne 18. 7. 2006 a výdajovými pokladními doklady ze dne 16. 6. 2006, 29. 6. 2006, 18. 7. 2006 a 2. 8. 2006). Jestliže odvolací soud vyhodnotil všechny tyto listinné důkazy jako nevěrohodné vzhledem k tomu, že výdajový pokladní doklad ze dne 16. 6. 2006 znějící na částku 1,290.000,- Kč neodpovídal skutečnosti, pominul, že žalovaní sami v kupní smlouvě potvrdili, že tuto částku od žalobkyně již převzali, a že žalobkyně a žalovaní shodně objasnili, z jakého důvodu byla tato částka uvedena v kupní smlouvě jako záloha kupní ceny (ostatně účastníci v tomto rozsahu uzavřeli v průběhu řízení dohodu o narovnání a žalobkyně vzala žalobu částečně zpět). Úvaze odvolacího soudu, že důkazní hodnota výpovědí žalovaných J. Č. a D. Ř. je srovnatelná s důkazní hodnotou výpovědí Ing. T. a Ing. F. (členů představenstva žalobkyně), lze přisvědčit, ovšem pouze co do zájmu na projednávané věci. Z hlediska závažnosti, tj. pro zjištění, zda žalobkyně předala zmocněnci tvrzené peněžní prostředky, nemají výpovědi J. Č. a D. Ř. žádný význam, neboť se osobně neúčastnili žádných jednání se žalobkyní, při nichž měly být zálohy předány; to výpovědím statutárních zástupců žalobkyně lze přiznat - i když výpovědi účastníků řízení jsou z hlediska důkazní síly poněkud problematické - vyšší průkaznost, jelikož se předávání peněžních prostředků zmocněnci osobně účastnili. Výpovědi Ing. T. a Ing. F., které byly opakovány, vyznívají přesvědčivě nejen proto, že jsou v souladu s pokladními doklady žalobkyně, ale i proto, že jsou konzistentní. Nejpodstatněji odvolací soud pochybil ve způsobu, jakým vyhodnotil výpověď svědka RSDr. D. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že svědek žalovaným žádné finanční prostředky od žalobkyně nepředal, avšak sporné bylo to, zda je coby zmocněnec žalovaných od žalobkyně převzal, a že svědek sám uvedl, že v souvislosti s jeho podnikatelskou činností je proti němu vedeno trestní řízení, postrádají logiku úvahy odvolacího soudu, že svědek nemá na projednávané věci žádný zájem. Obdobně je tomu s úvahou, že rozpory ve výpovědích svědka jsou vysvětlitelné tím, že „o skutkových okolnostech vypovídal s odstupem tří let a logicky si tak nevybavil jednotlivosti, které pro něj nebyly důležité.“ Případné zjištění, že od žalobkyně přebíral pro žalované peněžní prostředky, které jim nepředal, nelze považovat za pro něho nedůležitou jednotlivost vzhledem k možné kvalifikaci takového jednání jako trestný čin zpronevěry. Nelze pominout, že jednotlivé výpovědi svědka RSDr. D. se v okolnostech pro věc podstatných různí. Tak při jednání u soudu prvního stupně dne 2. 4. 2008 nejprve uvedl, že nejednal se žalobkyní, nýbrž s Fato a. s., a že žalovaní ho nezmocnili k jednání se žalobkyní. Po předložení plné moci ze dne 16. 6. 2006 připustil, že tomu tak bylo, ovšem peníze, které od žalobkyně přebíral, byly pro Sdružení, nikoli pro žalované. Nedokázal však uspokojivě vysvětlit, z jakého důvodu se v tom případě prokazoval plnou mocí udělenou mu žalovanými k převzetí kupní ceny, proč je na výdajových pokladních dokladech uvedeno, že jde o „prodej pozemků Ch. u MB“, a proč se vyinkasované prostředky rovnaly právě kupní ceně za pozemky. Vzápětí uváděl, že peníze od žalobkyně ve skutečnosti přebíral P. R., přičemž hodnověrně neobjasnil, proč svým podpisem ve výdajových dokladech potvrzoval, že uvedené částky převzal on. Při jednání před odvolacím soudem dne 19. 5. 2010 uvedl, že ačkoli podepisoval pokladní výdajové doklady s údajem, že finanční hotovost přebírá za prodej pozemků v Ch., ve skutečnosti ji nepřebíral, neviděl, zda ji přebíral P. R., a účelem platby nebyl prodej pozemků, ale výstavba na nich. Vzhledem k tomu, že výpověď svědka je vnitřně rozporná (okolnost, že žalobkyně a společnost Fato a.s. byly v tu dobu personálně propojeny, se nemůže v hodnocení výpovědi svědka projevit vzhledem k tomu, že svědek skutečnosti, o nichž vypovídal, opakovaně - bez věrohodného vysvětlení - měnil), a že není v souladu ani s poznatky vyplývajícími z ostatních provedených důkazů, jež nasvědčují tomu, že žalobkyně svědkovi finanční prostředky předala, nelze ji vyhodnotit, jak nesprávně učinil odvolací soud, jako věrohodnou. Promítl-li odvolací soud vyhodnocení shora uvedených důkazů do závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že zmocněnci žalovaných předala zmiňované peněžní prostředky, a že naopak pravdivé je obranné tvrzení žalovaných, které považoval za prokázané výpovědí svědka RSDr. D., pak jeho zjištění nemá oporu v provedeném dokazování; v jeho hodnocení důkazů i poznatků, které vyplynuly z výpovědí účastníků, svědků i listinných důkazů, je z hlediska závažnosti a věrohodnosti logický rozpor a výsledek jeho hodnocení důkazů tak neodpovídá postupu stanovenému v §132 o. s. ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že zmocněnec překročil své oprávnění vyplývající z plné moci udělené mu žalovanými, jestliže od žalobkyně převzal postupně zálohy na kupní cenu v celkové výši 1,558.300,- Kč.
Soudní judikatura i obecně uznávaná komentářová literatura jsou zajedno v názoru, že při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (§23 obč. zák.) a samotnou plnou mocí (§31 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody (typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění. Protože plná moc představuje osvědčení o existenci a rozsahu zastoupení, jež zmocnitel vystavuje zmocněnci pro účely jeho jednání s třetími osobami, je pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele rozhodující obsah plné moci. Jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění uděleného mu v plné moci, vznikají práva a povinnosti přímo zmocniteli (právními úkony, jež zmocněnec jeho jménem v mezích plné moci učinil, je vázán). Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Jakékoli interní pokyny, příkazy, zákazy, omezení, či výhrady stanovené v dohodě o zmocnění, avšak nevyjádřené v samotné plné moci, nemají vůči třetím osobám žádné právní účinky, ledaže jim jsou známy (§32 odst. 2 obč. zák.). Tato úprava je projevem principu ochrany dobré víry třetích osob, kterým je zpravidla znám pouze obsah plné moci, a nikoli obsah dohody o zmocnění. Jestliže zmocnitel vystaví zmocněnci plnou moc, jež obsahově nekoresponduje s jejich dohodou o zmocnění (tj. v rozporu s dohodou o zmocnění neobsahuje v ní sjednaná omezení), musí nést rizika s tím spojená. Jde totiž (jak již bylo výše řečeno) o jeho jednostranný právní úkon, jímž vůči třetím osobám prohlašuje, v jakém rozsahu je zmocněnec oprávněn jeho jménem jednat; je tedy na něm, aby zmocněnci udělil plnou moc obsahově shodnou s dohodou o zmocnění (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, svazek 3, ročník 1996, str. 117, ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36, a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, a dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 302 a násl. s.).
V posuzovaném případě žalovaní vystavili dne 16. 6. 2006 svědkovi RSDr. D. plnou moc, v níž uvedli, že jej zmocňují k převzetí kupní ceny v celkové výši 2,858.300,- Kč od žalobkyně z titulu prodeje předmětných pozemků s tím, že je kupní cenu oprávněn inkasovat podle schopností a možností žalobkyně v částečných zálohách i doplatcích v době pokud možno co nejkratší a je oprávněn vydávat a podepisovat doklady o příjmu finančních částek na základě plné moci. Žalovaní v plné moci nevyjádřili, že jejich zmocněnec je oprávněn převzít od žalobkyně kupní cenu jen v případě uzavření kupní smlouvy (popř. ve splátkách a termínech uvedených v jimi podepsaném návrhu kupní smlouvy), a součástí zjištěného skutkového stavu věci nebylo zjištění, že žalobkyni bylo takové omezení známo. Zmocněnec žalovaných se při jednání se žalobkyní touto plnou mocí prokázal, na zálohách kupní ceny od ní postupně převzal celkem 1,558.300,- Kč a ve výdajových pokladních dokladech žalobkyně převzetí těchto plateb potvrdil svým podpisem. Nebylo zjištěno, že před jednáním zmocněnce žalovaných se žalobkyní došlo k zániku účinků plné moci jejím odvoláním zmocniteli popř. jiným způsobem uvedeným v §33b odst. 1 obč. zák. či dohodnou mezi zmocniteli a zmocněncem.
Z výše uvedeného je zřejmé, že není správný závěr odvolacího soudu, že svědek RSDr. D. coby zmocněnec překročil své oprávnění vyplývající z plné moci udělené mu žalovanými, jestliže od žalobkyně převzal postupně zálohy na kupní cenu za jejich pozemky v celkové výši 1,558.300,- Kč. Dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je třeba obsah plné moci vykládat v kontextu s obsahem návrhu kupní smlouvy, který žalovaní podepsali a v němž vyjádřili vůli převzít od žalobkyně kupní cenu ve splátkách a v termínech zde uvedených. Návrh kupní smlouvy totiž nelze ztotožnit s dohodou o zmocnění uzavřenou mezi zmocnitelem a zmocněncem (§23 obč. zák.), která zakládá jejich vnitřní právní vztah. Skutečnost, že v návrhu kupní smlouvy je uveden určitý způsob úhrady kupní ceny, ještě neznamená, že obsah dohody o zmocnění, pokud jde o závazek zmocněnce převzít jménem zmocnitelů kupní cenu, je totožný. Jestliže se zmocněnec žalovaných při přebírání záloh kupní ceny od žalobkyně prokázal plnou mocí udělenou mu žalovanými (jejíž právní účinky nezanikly), z níž takové oprávnění vyplývalo, pak jednal v mezích plné moci, oprávnění vyplývající z plné moci nepřekročil a žalovaní jsou jeho právními úkony vázáni; práva a povinnosti vznikly přímo jim. Žalovaní tvrzené omezení, že zmocněnec je oprávněn jejich jménem převzít kupní cenu jen v případě uzavření kupní smlouvy, tj. v případě akceptace jejich návrhu žalobkyní, v plné moci nevyjádřili a nebylo ani prokázáno, že takové omezení bylo žalobkyni známo (§32 odst. 2 obč. zák.).
Lze uzavřít, že žalobkyni se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je (při nezměněném skutkovém stavu věci) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu