ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3172.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3172/2019-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně AT Finstav s. r. o., se sídlem v Plzni, Tylova 57, identifikační číslo 28049845, zastoupené Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, proti žalovanému D. P. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 130/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2019, č. j. 25 Co 362/2018-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.278,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. 6. 2016 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení celkem 800.000,- Kč s příslušenstvím. Podle žalobních tvrzení předala žalovanému jako zápůjčku dne 12. 12. 2014 částku 300.000,- Kč, dne 30. 1. 2015 částku 300.000,- Kč, dne 30. 3. 2015 částku 100.000,- Kč a dne 21. 4. 2015 částku 100.000,- Kč, přičemž žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 30. 6. 2015, což neučinil.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 9 C 130/2016-308, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 300.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, v rozsahu částky 500.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o zápůjčce co do částky (pouze) 300.000,- Kč dne 30. 1. 2015, a (jen) v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 25 Co 362/2018-343, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 300.000,- Kč zamítl, potvrdil jej v zamítavém výroku co do částky 500.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala zapůjčení částky 500.000,- Kč žalovanému. Po zopakování výslechů svědků K. a Č. a vyhodnocení jejich výpovědí z hlediska věrohodnosti, nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala zapůjčení částky 300.000,- Kč dne 30. 1. 2015. Odvolací soud zdůraznil, že celou věc je třeba hodnotit z pohledu pravděpodobnosti a obvyklosti prostředí, v němž měla být tvrzená zápůjčka poskytnuta. Připomenul, že žalobkyně je právnickou osobou, na niž dopadají předpisy veřejného práva, a je téměř vyloučeno, že by vydala nemalé finanční prostředky bez jakéhokoliv dokladu o převzetí cizí osobou, resp. aniž by o tom měla řádný výdajový doklad.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že hodnotil důkazy odlišně od soudu prvního stupně, aniž by „náležitým způsobem“ zdůvodnil, proč považuje svědeckou výpověď svědka K. za věrohodnou a naopak výpověď svědka Č. za nevěrohodnou, dále že nevzal v úvahu vysvětlení ve vztahu k jí tvrzené skutečnosti, že dlužná částka 800.000,- Kč byla původně nesprávně zahrnuta do faktury vystavené společnosti GYOZA, s. r. o. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Z jeho závěrů vyplývá, že vnitřně rozporná a důkazy nepodložená skutková zjištění odvolacího soudu brání posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru, což ve svém důsledku vede k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle přesvědčení dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu odporuje rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, podle nějž je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř. Domníval-li se odvolací soud, že provedené důkazy mají být hodnoceny odlišně, než se stalo, je povinen je zopakovat. Dovolatelka není navíc srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že předmět zápůjčky (peníze) nebyl předán vydlužiteli a že účastníci tak neuzavřeli smlouvu o zápůjčce.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Podle přesvědčení dovolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. V prvé řadě nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno za účinnosti zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. v době, kdy způsobilým dovolacím důvodem [při přípustném dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) či §238 a 238a)], byla i pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (srovnej §241a odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění), což nyní platná právní úprava neumožňuje a jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (nyní platný §241a odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu v situaci, kdy odvolací soud zopakoval dokazování ke sporné skutečnosti, tj. k předání peněz a tím ke vzniku smlouvy o půjčce jako reálnému kontaktu. Odůvodnil přitom dostatečným způsobem, proč uvěřil svědku K. a nikoliv svědku Č.. Se zřetelem k tomu, že odvolací soud neučinil skutková zjištění, která by byla protichůdná, resp. rozporná, neboť v hodnocení svědecké výpovědi mimo jiné podle kritéria věrohodnosti nelze spatřovat pochybení odvolacího soudu, uvěřil-li jednomu svědkovi a druhému nikoliv, se nemohou prosadit pro skutkovou odlišnost závěry rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a dovolání tak nemůže být z této příčiny přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není taktéž přípustné pro namítaný rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nezopakoval dokazování k otázce převzetí částky 300.000,- Kč dne 30. 1. 2015. Odvolací soud zopakoval dokazování k otázce předání peněz dne 30. 1. 2015 a vyslechl svědky, kteří se k této sporné otázce vyjadřovali. Mohl se proto odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně v souladu s §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. „ Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. K tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu. K tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, včetně tam zmíněné judikatury.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 ICdo 146/2018). Tvrzený rozpor s usnesením dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 tak nenastal a dovolání pro řešení této otázky není přípustné.
Zbývající dovolací argumentací dovolatelka přehlíží, že smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem a k jejímu uzavření nestačí dohoda o podmínkách zapůjčení částky, nýbrž je nezbytné přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli – jinak smlouva nevznikne. Pokud tedy odvolací soud po zopakování dokazování uzavřel, že předání částky 300.000,- Kč žalovanému dne 30. 1. 2015 nebylo prokázáno, je správný také jeho závěr, že smlouva o zápůjčce nevznikla.
Dovolací soud považuje za nezbytné zdůraznit, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu