ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3188.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3188/2021-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce K. Š., bytem XY, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalované N. Z., bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem se sídlem Příbram, Pražská 140, o zaplacení 91 525 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 52/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 26 Co 74/2021-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 146,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 14 C 52/2020-127, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 91 525 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení, 5% úrokem ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení z částky 91 525 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 26 Co 74/2021-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku „vyloučení aplikace zákoníku práce v situaci, pokud mezi zaměstnavatele a zaměstnance vstoupí třetí osoba (v projednávané věci dokonce jednatel a jediný společník zaměstnavatele), která má zaměstnanci zapůjčit finanční prostředky na úhradu jeho dluhu vůči zaměstnavateli, pokud jediným účelem a smyslem takového postupu je vyhnout se kogentním ustanovením zákoníku práce zajišťujících ochranu práv zaměstnance“. Současně má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, neboť listina ze dne 11. 9. 2019 žádné ujednání o možnosti plnit na účet dlužníkova věřitele neobsahovala. Dále má za to, že se odvolací soud rovněž odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, v řešení otázky týkající se právních jednání mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem, přičemž prosazuje, že právní jednání žalobce spočívající v plnění za žalovanou, je neplatné z důvodu nedodržení zákonné formy.
Nejvyšší soud dovolání pojednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Jelikož pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující otázka, „ zda vyloučení aplikace zákoníku práce v situaci, pokud mezi zaměstnavatele a zaměstnance vstoupí třetí osoba, která má zaměstnanci zapůjčit finanční prostředky na úhradu jeho dluhu vůči zaměstnavateli, pokud jediným účelem a smyslem takového postupu je vyhnout se kogentním ustanovením zákoníku práce zajišťujících ochranu práv zaměstnance “ , neboť důkazními prostředky vzal odvolací soud za prokázané, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o zápůjčce, nemůže být pro její řešení dovolání přípustné. Obdobně není rozhodnutí odvolacího soudu založeno ani na řešení otázky platnosti právního jednání mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem.
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, neboť listina ze dne 11. 9. 2019 neobsahovala žádné ujednání o možnosti plnit na účet dlužníkova věřitele, pak přehlíží, že odvolací soud zjištění, že zapůjčená částka byla (v souladu s vůlí obou účastníků) určena na úhradu zjištěného schodku, nečerpal z listiny ze dne 11. 9. 2019, ale jednak z tvrzení, jež uvedla sama žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu, a dále též z výslechu svědků přítomných jednání, jež se uskutečnilo dne 11. 9. 2019. Uvedená námitka nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, resp. vůči způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Odvolací soud rozhodl poté, co zjistil, že žalobce (zápůjčitel) přenechal žalované (vydlužitelce) peníze jejich předáním věřiteli vydlužitelky k úhradě jejího dluhu a žalovaná (vydlužitelka) se zavázala je zapůjčiteli vrátit. Prosazuje-li žalovaná oproti tomu, že z provedeného dokazování přenechání částky vydlužitelce uvedeným způsobem (předáním zapůjčeného obnosu bývalému zaměstnavateli k úhradě schodku) nevyplývá, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu