ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3239.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3239/2020-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců: a) P. P. , bytem XY, b) T. P. , bytem XY, c) J. W. , bytem XY, d) K. W. , bytem XY, e) J. V. , bytem XY, f) V. V. , bytem XY, g) T. S. , bytem XY, h) L. S. , bytem XY, i) M. Ch. , bytem XY, j) V. Ch., bytem XY, k) P. W. , bytem XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Hanykem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 49, proti žalované EKOSPOL a.s. , se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 747/19, o určení povinnosti odstranit vady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 360/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2020, č. j. 35 Co 8/2020-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 35 Co 8/2020-46, potvrdil rozsudek ze dne 29. 7. 2019, č. j. 4 C 360/2018-27, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby žalovaná byla povinna do 6 měsíců od právní moci rozsudku odstranit vady spočívající v zatékání do domu čp. XY stojícímu na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsanému na listu vlastnictví č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že v červenci 2007 proběhla kolaudace bytového domu čp. XY stojícího na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, a v srpnu 2007 byly bytové jednotky nacházející se v domě předány vlastníkům – žalobcům. Po necelém roce od převzetí bytů žalobci zjistili, že dochází k prosakování vody do společných prostor domu, a dne 6. 6. 2008 to písemně u žalované reklamovali; vyskytnuté vady specifikovali a žádali jejich odstranění. Dne 20. 6. 2008 se do domu dostavil zástupce žalované, aby vady posoudil; v protokolu potvrdil existenci vytýkané závady formulací „ popis reklamované vody: průnik vody do sklepních prostor “…. „ posouzení: uznáno “; závadu neodstranil, ani nestanovil termín jejího odstranění. Dne 7. 10. 2009 - poté, co si opatřila odborný posudek - žalovaná zaslala žalobcům dopis, v němž svou odpovědnost za reklamovanou vadu odmítla s odůvodněním, že průnik vody do suterénu domu vzniká v důsledku vady kanalizace, která patří třetí osobě. Odpovědnost za vytýkanou vadu pak žalovaná odmítala v reakci na výzvy žalobců opakovaně v dopisech z let 2015, 2016, resp. 2017. Tvrzení žalobců, že žalovaná reklamované vady uznala a začala pracovat na jejich odstranění, nemá oporu v provedeném dokazování; protokol sepsaný zástupcem žalované dne 20. 6. 2008 není uznáním odpovědnosti žalované za reklamovanou vadu, nýbrž potvrzením („uznáním“), že došlo k průniku vody do sklepních prostor domu. Dopisem ze dne 16. 3. 2018 uplatnili žalobci u žalované vadu opětovně a dne 3. 4. 2018 jí zaslali znalecký posudek, který si nechali vypracovat; žalovaná vadu neodstranila a žalobci dne 22. 11. 2018 svůj nárok na odstranění vad uplatnili žalobou u soudu.
Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), v níž si sjednali lhůtu k uplatnění práv z vad předmětu převodu v délce 2 let od právní moci rozhodnutí, jímž byl dům zkolaudován; kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci 31. 7. 2007. V záruční době, konkrétně dne 6. 6. 2008, žalobci u žalované reklamovali vadu spočívající v průsaku (průniku) vody do společných prostor (suterénu) domu. Dopisem ze 7. 10. 2009 žalovaná reklamaci žalobců zamítla s odůvodněním, že se nejedná o vadu předmětu převodu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí lhůty a právo žalobců z odpovědnosti žalované za vady předmětu prodeje je promlčeno (a to jak v tříleté lhůtě od reklamace vady, tak případně i v desetileté lhůtě, pokud by - jak tvrdí žalobci - žalovaná svou odpovědnost za vytčenou vadu uznala). Námitku promlčení, kterou v řízení žalovaná uplatnila, odvolací soud neshledal výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že odvolací soud při rozhodování nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010 se odchýlil při poměření námitky promlčení korektivem dobrých mravů, když nezohlednil, že žalovaná reklamovanou závadu nejprve v reklamačním protokolu ze dne 20. 6. 2008 uznala a poté uznání svým jednostranným prohlášením ze dne 7. 10. 2009 odvolala. V rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3389/2015 i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/2001 neupřednostnil při výkladu kupní smlouvy výklad pro žalobce jako spotřebitele příznivější. Při posouzení otázky „jednostranného odvolání jednostranného právního úkonu“ nevzal v úvahu závěry dovozené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5029/2016, sp. zn. 32 Odo 442/2003, a sp. zn. 33 Odo 142/2006, a v otázce „rozporu právních úkonů s dobrými mravy“ se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a sp. zn. 33 Odo 561/2006.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl. Se závěrem odvolacího soudu, že žalobci uplatněné právo z odpovědnosti za vady je promlčeno, se ztotožnila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající právní otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen ve zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, nebo jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5122/2016, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, nebo ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení uplatnila, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je správný. Dovolatelé se mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud, nerespektoval závěry, které při výkladu §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud dovodil např. v rozhodnutích ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, nebo ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006. Naopak, odvolací soud v intencích takových závěrů danou věc posoudil. Shodně se soudem prvního stupně se zabýval chováním žalované vůči žalobcům poté, kdy vytkli vadu věci a jejím přístupem k reklamaci. Vysvětlil, proč dospěl k závěru, že žalovaná svou odpovědnost za vytčenou vadu neuznala. Z formulace použité v reklamačním protokolu („ popis reklamované vady: průnik vody do sklepních prostor“,… „posouzení: uznáno “) dovodil, že se jedná pouze o potvrzení zástupce žalované, že došlo k průniku vody do sklepních prostor domu (potvrzení výskytu žalobci namítané závady a popis, co je její příčinou). Pokud žalovaná v dopise ze dne 7. 10. 2009 výslovně uvedla, že svou odpovědnost za reklamovanou vadu neuznává, nemohli žalobci nabýt přesvědčení a být v dobré víře, že žalovaná svou odpovědnost uznala. Žalovaná si opatřila odborná vyjádření, která byla v rozporu s odbornými vyjádřeními pořízenými žalobci. Odvolací soud právně uzavřel, že ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit, že se žalovaná k žalobcům chovala nemorálně a utvrzovala je v jejich omylu, že jejich nárok z odpovědnosti za vady uznala a že pracuje na jejich odstranění.
Brojí-li dovolatelé proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že žalovaná svou odpovědnost za vytčenou vadu neuznala, resp. prosazují-li, že reklamační protokol ze dne 20. 6. 2008 obsahuje takové uznání, které pak žalovaná jednostranným právním úkonem ze dne 7. 10. 2009 odvolala, a namítá-li, že žalovaná je několik let svým faktickým počínáním („ započetím s časově, technologicky a finančně náročnými pracemi na odstraňování vady….které trvaly od roku 2008 do roku 2016“ ) utvrzovala v tom, že odpovědnost za vadu uznává, pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Předloženou argumentací se tak dovolatelé domáhají přezkumu právního závěru odvolacího soudu, že jejich právo z odpovědnosti žalované za vytčenou vadu je promlčeno, nebylo-li u soudu uplatněno v době tří let ode dne, kdy žalované vadu vytkli, procesně neregulérním způsobem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vycházel odvolací soud.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není ani otázka závaznosti jednostranného právního úkonu, konkrétně žalobci tvrzeného uznání odpovědnosti žalované za vadu prodané věci a nemožnosti jej jednostranně odvolat, ani otázka preference výkladu reklamačního protokolu, který je pro spotřebitele příznivější. Odvolací soud totiž obiter dictum správně připomněl, že žalobci neuplatnili svůj nárok z odpovědnosti za vady u soudu včas ani v případě, že by bylo prokázáno jejich tvrzení, že žalovaná svou odpovědnost za vadu věci v reklamačním protokole, který sepsal její zástupce dne 20. 6. 2008, uznala.
Dovolací námitka, že „ není pravdou, že promlčecí doba měla uplynout v listopadu 2008 “, je nepřípadná, neboť k takovému závěru odvolací soud nedospěl. Uzavřel, že záruční doba začala běžet od 31. 7. 2007, kdy nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí, a stavěla se od 6. 6. 2008, kdy žalobci vytkli vadu prodané věci („uplatnili reklamaci“) do 7. 10. 2009, kdy byla reklamace (zamítnutím) vyřízena. Protože žalobci uplatnili nárok z odpovědnosti žalované za vady u soudu teprve po uplynutí 10 let a 5 měsíců ode dne, kdy žalované (zciziteli) vadu vytkli, je jejich právo z odpovědnosti žalované za vady věci promlčeno, ať v obecné (tříleté) promlčecí době nebo desetileté promlčecí době, byla-li by - jak žalobci tvrdí - odpovědnost za vadu žalovanou uznána.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu