ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3257.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3257/2020-652
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Š. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222 (identifikační číslo 601 92 852), zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, o určení platnosti smlouvy, o určení, že smluvní vztah trvá a o povinnosti žalované přijímat vklady na účet stavebního spoření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 44/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č.j. 51 Co 38/2020-480, takto:
Rozsudek ze dne 5. 5. 2020, č.j. 51 Co 38/2020-480, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2019, č.j. 18 C 44/2016-425, tak, že určil, že smlouva o stavebním spoření č. 107326103 ze dne 26. 3. 2001 je platná, se mění tak, že se rozsudek ze dne 23. 10. 2019, č.j. 18 C 44/2016-425, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o určení, že smlouva o stavebním spoření č. 107326103 ze dne 26. 3. 2001 je platná, potvrzuje; jinak se dovolání odmítá .
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Švehly, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou z 22. 2. 2016 domáhal 1) určení platnosti smlouvy o stavebním spoření č. 107326103 z 26. 3. 2001, 2) určení, že právní vztah účastníků smlouvou založený trvá, a 3) uložení povinnosti žalované přijímat vklady na bankovní účet č. 000035- 6107132617/7990 zřízený na základě smlouvy o stavebním spoření.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č.j. 18 C 44/2016-425, žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 17.424 Kč. Po právní stránce věc podřadil ustanovením zákonů č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. /dále jen „obč. zák.“/), a č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění zákona č. 83/1995 Sb. (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), účinných v době rozhodné pro posouzení nároků ze smlouvy o stavebním spoření z 26. 3. 2001. Vyplacením uspořené částky včetně státní podpory a úroků z nich nastal podle §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. konec spoření, v jehož důsledku se ujednání o automatickém navyšování cílové částky (oddíl IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek) ocitlo v rozporu s účelem smlouvy, který již není možné naplnit. Uplynula-li s koncem spoření doba, na kterou byl právní vztah sjednán (§578 obč. zák.), není žalovaná povinna přijímat na účet stavebního spoření vklady.
Rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č.j. 51 Co 38/2020-480, Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl; žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 43.200 Kč. Poté, co shledal naléhavý právní zájem jak na určení platnosti smlouvy o stavebním spoření tak i na určení trvání právního vztahu jí založeného, posoudil věc podle týchž právních norem jako soud prvního stupně a námitku žalované odkazující na §3077 odst. 1, část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb. odmrštil konstatováním, že spor se týká práv a povinností ze smlouvy o stavebním spoření, nikoliv z účtu samotného. Právní názor formulovaný soudem prvního stupně neodpovídá závěrům obsaženým v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.5. 2019, č.j. 33 Cdo 2986/2018-235. Podle odvolacího soudu pokračováním ve spoření smluvní vztah nezanikl, neboť smlouva o stavebním spoření není omezena naspořením cílové částky (oddíl IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek). Není-li přespoření důvodem výpovědi smlouvy žalovanou nebo není-li s ním spojeno právo žalované od smlouvy odstoupit, nebyla oprávněna smlouvu o stavebním spoření ukončit, vyplatit žalobci naspořenou částku a zrušit účet stavebního spoření.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná požaduje, aby otázku doby trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření, kterou již dovolací soud vyřešil, posoudil v projednávané věci tak, že dosažením cílové částky spoření práva a povinnosti smluvních stran zaniknou. Dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení hmotněprávní otázky „souladu pokračování ve spoření s účelem smlouvy“ a procesněprávní otázky naléhavého právního zájmu na určení platnosti smlouvy o stavebním spoření a na určení trvání právního vztahu smlouvou založeného. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl zamítnutí, popřípadě odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce a žalovaná uzavřeli 26. 3. 2001 smlouvu o stavebním spoření č. 107326103 s cílovou částkou 70.000 Kč. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření, schválené rozhodnutím Ministerstva financí z 26. 10. 1995, č. j. 322/61065/1995, ve znění dodatku schváleného 29. 4. 1997, č. j. 352/31708/1997 (dále též jen „VOP“), definující závazek žalobce naspořit dohodnutou částku, kterou bude mít po určité době k dispozici, spojený s nárokem na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. Podle oddílu IV čl. 9 VOP byla žalovaná oprávněna „na písemnou žádost účastníka … zvýšit cílovou částku stavebního spoření. Úhradu ve výši 1% z částky, o kterou byla cílová částka zvýšena, účtuje stavební spořitelna k tíži účastníka.“ (odst. 1). „Po přidělení cílové částky ji lze zvýšit jen tehdy, nebylo-li zahájeno její vyplácení a vzdal-li se účastník všech práv, která mu vyplývala z dosaženého přidělení.“ (odst. 2). „Jiné změny smlouvy podléhají písemnému schválení stavební spořitelnou, která je může vázat na splnění určitých podmínek.“ (odst. 6). „Přespořením cílové částky se rozumí stav, kdy zůstatek na účtu účastníka je vyšší než sjednaná cílová částka. Přespořování cílové částky není přípustné, v takovém případě účastník výslovně souhlasí s tím, že přespořenou částku zaokrouhlenou na celé tisíce Kč nahoru stavební spořitelna považuje automaticky za novou cílovou částku a rozdíl úhrady (viz odstavec 1) vzniklý navýšením cílové částky stavební spořitelna zúčtuje k tíži účtu účastníka. Pokud účastník dodatečně vyjádří nesouhlas s tímto postupem, má stavební spořitelna právo smlouvu vypovědět.“ (odst. 7). Vypovědět smlouvu o stavebním spoření mohla žalovaná jen z důvodů uvedených ve všeobecných obchodních podmínkách (oddíl IV čl. 10 odst. 1), tedy nebyla-li zaplacena úhrada za uzavření smlouvy v plné výši a ve stanovené lhůtě, při prodlení žalobce s platbami vkladů (oddíl I čl. 5 odst. 5, oddíl II čl. 6 odst. 4, VOP) a v případě, kdy účastník vyjádřil nesouhlas s postupem stavební spořitelny podle oddílu IV čl. 9 odst. 7 VOP. Oddíl V (čl. 11 až 15) VOP upravoval přidělení cílové částky v případech jejího zvýšení dohodou nebo změnou varianty stavebního spoření. Cílová částka byla se souhlasem žalované zvýšena na 130.000 Kč a dalším přijímáním vkladů žalovanou byla cílová částka opakovaně automaticky zvyšována, aniž žalobce o zvýšení žádal. Dopisem z 15. 5. 2015 žalovaná oznámila žalobci „ukončení“ smlouvy o stavebním spoření pro dosažení, resp. překročení cílové částky a 24. 6. 2015 mu z účtu stavebního spoření vyplatila uspořenou částku, tj. vklady, státní podporu a úroky z nich.
Dovolání je – z části – přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (naléhavého právního zájmu na určení platnosti smlouvy o stavebním spoření), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o.s.ř.).
Podle §80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Konstantní soudní praxe dovozuje, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba ve smyslu §80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015, ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4737/2018). Naléhavý právní zájem na určení zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp.zn. 21 Cdo 3820/2009).
Žaloba o určení existence (trvání) právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření preventivní funkci splňuje, neboť rozhodnutí o ní je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností ze smlouvy o stavebním spoření, tj. zda má žalovaná nadále vést pro žalobce účet stavebního spoření, přijímat vklady, úročit a zajišťovat státní podporu, a zda žalobce může nadále vklady provádět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4675/2018). Posouzení platnosti smlouvy o stavebním spoření, kterou navíc žádný z účastníků nezpochybnil, je ve vztahu k řešení otázky (ne)existence právního vztahu tímto právním úkonem založeného otázkou předběžnou; na takovém určení naléhavý právní zájem není (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, č.j. 33 Cdo 2986/2018-235, kterým zrušil rozsudek ze dne 28. 11. 2017, č.j. 51 Co 376/2017-199, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 22. 3. 2017, č.j. 18 C 44/2016-127, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, zdůraznil, že „smlouva o stavebním spoření je soukromoprávní smlouvou upravující majetkové vztahy smluvních stran, tj. účastníků stavebního spoření a stavební spořitelny. Uzavírá se na určitou cílovou částku, které lze dosáhnout ukládáním pravidelných měsíčních nebo mimořádných vkladů účastníka navyšovaných o státní podporu, úroky z vkladů a státní podpory nebo poskytnutím úvěru spořitelnou, resp. kombinací těchto způsobů, a tím dochází k naplnění účelu právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření. To, že je upravena zákonem č. 96/1993 Sb., který do právního poměru smluvních stran vsazuje prostřednictvím podpory státu při spoření prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů.“ Dále konstatoval: „Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu §578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními VOP (§35 odst. 2 obč. zák.). Podle oddílu I čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 VOP je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. [„…začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“]. Oddíl IV čl. 9 VOP „Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty“ rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: a) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. oddíl V čl. 12 VOP) a b) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření. Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem náleží stavební spořitelně (srov. oddíl I čl. 5 odst. 2, oddíl IV čl. 9 odst. 1 VOP). Stavební spořitelna má právo vypovědět smlouvu jen tehdy, vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem.“ Výsledkem právního rozboru byl závěr, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním jeho plateb žalovanou na účet stavebního spoření, „jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření,“ vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák.
Ve stejném skutkovém rámci vymezeném smluvními ujednáními obsaženými ve všeobecných obchodních podmínkách dospěl Nejvyšší soud k témuž právnímu závěru v rozsudcích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33Cdo 3471/2019, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3903/2019, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1009/2019, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3951/2019, a ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1038/2020.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání, jímž žalovaná napadla výroky o určení existence právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření a o povinnosti přijímat vklady na označený bankovní účet, není přípustné, protože odvolací soud – vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.) – rozhodl v intencích ustálené rozhodovací praxe, od níž se dovolací soud nemá důvod odchýlit.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zčásti změnil (§243d odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a zčásti dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Námitkou nepřezkoumatelnosti „rozsudků Nejvyššího soudu“ – nejen č.j. 33 Cdo 2986/2018-235, ale i sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, 33 Cdo 2013/2018, 33 Cdo 3903/2019 –, které „narušují legitimní očekávání žalované založené předchozími rozhodnutími,“ se dovolací soud nezabýval, protože jí není naplněn způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1, 3 o.s.ř.). V této souvislosti se sluší dodat, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že ačkoli článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy, aby svá rozhodnutí řádně odůvodňovaly, nelze tento požadavek chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2014 ve věci Emel Boyraz proti Turecku , č. stížnosti 61960/08, bod 74).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 3 o.s.ř. Žalobci přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodů 4 a 5, §9 odst. 1, odst. 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.300 Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 4 advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu