ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3612.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3612/2019-119
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, proti žalovanému J. C. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 18, o určení vlastnictví k nemovitosti a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 39/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2019, č. j. 21 Co 187/2018-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2019, č. j. 21 Co 187/2018-99, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 3. 2018, č. j. 14 C 39/2017-81, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 14 C 39/2017-81, zamítl žalobu o povinnosti žalovaného vyklidit nemovitosti – pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, zapsané na LV č. XY, vedené Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, pro obec XY a katastrální území XY, do 1 měsíce od právní moci rozsudku, a žalobu o určení, že žalobkyně je výlučná vlastnice shora uvedených nemovitostí. Učinil tak na základě úvahy, že v řízení prokázané chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobkyni (dárkyni) nemůže být důvodem pro odvolání daru podle ustanovení §2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 21 Co 187/2018-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3362/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016, s přihlédnutí k ustanovení §2072 odst. 1 o. z. uzavřel, že vytýkaná jednání žalovaného v žádném případě z objektivního hlediska nelze posoudit jako takové porušení dobrých mravů, které by mohlo vést k obnovení vlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem, neboť jednotlivá popisovaná jednání žalovaného ve svém souhrnu nedosahují zjevného porušení dobrých mravů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, neboť má zato, že jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda „méně závažné, avšak kontinuální porušování dobrých mravů a nepřístojné chování obdarovaného k dárci, byť v jednotlivostech ne natolik závažné, naplňuje předpoklady pro vrácení daru.“
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, protože odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena dne 1. 2. 2008, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, přijal a odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis ), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle ustanovení §2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením §2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu