ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3657.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3657/2020-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a. s. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo 272 42 617, zastoupené JUDr. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované G. V. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zaplacení 10.685,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 194/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020, č. j. 24 Co 2/2020-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 726,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Goláně, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2020, č. j. 24 Co 2/2020-203, potvrdil rozsudek ze dne 29. srpna 2019, č. j. 11 C 194/2019-110, v části, jíž Okresní soud v Benešově žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 10.685,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10.685,- Kč od 23. 5. 2019 do zaplacení; změnil jej ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Žalovaná totiž dovoláním zpochybnila pouze skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Zdůraznila, že si žalovaná byla vědoma, jaký dluh uznává; neplatnost právního jednání (uznání dluhu) nemohl způsobit ani následný odkaz na více smluv, ani jeho označení podle staré právní úpravy. Z hlediska identifikace uznávaného dluhu pro účinky na běh promlčecí lhůty podle §639 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) byl rozhodný popis skutkových okolností, kterými byl dluh dostatečně určitě vymezen.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná zakládá přípustnost dovolání na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, konkrétně „zda listina, v dané věci uznání dluhu, vyhotovená dle ustanovení zákona, který již není účinný a byl zrušen, a která na zrušenou právní úpravu výslovně odkazuje, může vyvolat následky dle platné právní úpravy, která zrušený zákon nahradila“ . Uvedená otázka však nečiní soudům v jejich rozhodovací činnosti obtíže a odpověď na ni lze nalézt v zákoně i právní teorii. Obecně totiž platí, že není úkolem účastníků právního jednání své jednání správně právně kvalifikovat; postačí, projeví-li svoji vůli dostatečně určitě a srozumitelně, tak, aby bylo možné dovodit její obsah a z něho vyplývající právní důsledky. Bylo by nemyslitelné, aby účastníci právních jednání v praxi de facto anulovali následky svého jednání pouhým odkazem na nesprávnou právní normu. V rámci (nejen) občanského soudního řízení se uplatňuje zásada, že právní kvalifikace je věcí soudu. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019). Dovolací námitky žalované, že žalobkyně jí v době platnosti a účinnosti nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) předložila k podpisu uznání dluhu nadepsané (a sepsané) podle staré právní úpravy (§558 zákona č. 40/1964 Sb.) tak nejen, že nečiní dovolání přípustným, ale nejsou ani opodstatněné.
Ostatními námitkami žalovaná nevystihla dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá-li, že uznání dluhu nebylo odrazem její skutečné vůle a že odkazuje na jednu konkrétní smlouvu o zápůjčce, avšak současně obsahuje formulaci, že „je uznáván dluh z výše uvedených smluv“ , nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že listina z 5. 11. 2015 označená jako „Uznání dluhu“ je platným uznáním dluhu (právním jednáním schopným vyvolat účinky na běh promlčecí lhůty podle §639 o. z.). Pomíjí přitom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (nyní §555 odst. 1, §556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Odlišný právní závěr stran platnosti uznání dluhu a jeho vlivu na běh promlčecí lhůty žalovaná dovozuje výhradně na základě vlastního hodnocení listinného důkazu, které se liší od hodnocení odvolacího soudu, resp. na základě vlastní skutkové verze. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu