ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3677.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3677/2020-423
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L E O N A R D, spol. s r.o. , se sídlem Praha 5, Musílkova 1311/5, identifikační číslo osoby 49101455, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Most, Moskevská 12, proti žalovaným a) I. V. , bytem XY a b) P. V. , bytem XY, zastoupeným Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení 157 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 74/2009, o dovoláních žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 10 Co 72/2019-360, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 10 Co 72/2019-360, se v části měnícího výroku I., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2018, č. j. 10 C 74/2009-302, tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni další částku 31 262 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % od 25. 8. 2007 do zaplacení a v nákladovém výroku IV., ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 10 C 74/2009-302, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 10 C 74/2009-308, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 7 063,73 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % ročně z této částky od 25. 8. 2007 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky ve výši 149 996,27 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % ročně z částky 149 996,27 Kč od 25. 8. 2007 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka se žalovanými jako objednateli uzavřela smlouvu, jejímž předmětem byla výstavba rodinného domu v rozsahu odsouhlasených položek rozpočtu a projektové dokumentace. Cena díla byla ve smlouvě o dílo sjednána jako pevná ve výši 1 760 924 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen jako „DPH“) s tím, že k této ceně budou připočteny poměrné náklady na zřízení staveniště ve výši 65 000 Kč a aktuálně platná sazba DPH. Termín dokončení stavby byl dohodnut na 31. 5. 2007; jelikož stavba nebyla dokončena ani ke dni 14. 6. 2007, žalovaní od smlouvy odstoupili z důvodu prodlení s dokončením stavby na straně žalobkyně a z důvodů vad. Žalobkyně po předání staveniště vyzvala žalované k úhradě faktury č. 7288 ze dne 14. 8. 2007 na částku 157 060 Kč, kterou vyúčtovala terénní úpravy po ukončení stavby v částce 1 600 Kč, 21 balení strukturální akrylátové omítky v ceně 32 866 Kč, 40 balení podkladního nátěru UNI v ceně 3 840 Kč, malby stěn v 1. a 2. nadzemním podlaží v částce 16 280 Kč, ostatní materiál a konstrukce ve výši 24 371,10 Kč, lešení a stavební výtahy pro období zmařené realizace strukturálních omítek v ceně 2 414 Kč a demontáž lešení v ceně 5 725 Kč, ocelovou zárubeň ve výši 4 100 Kč, zárubeň vchodových dveří ve výši 3 080 Kč, vchodové dveře bez povrchové úpravy v ceně 5 670 Kč, dopravu ve výši 800 Kč, a dále DPH ve výši 3 414,60 Kč (sazba 5 % z daňového základu ve výši 68 291 Kč), DPH ve výši 8 636,70 Kč (sazba 19 % z daňového základu 45 456 Kč), dopočet DPH za samostatně stojící garáž z původně účtované sazby 5 % na 19 % v částce 31 262 Kč, a dále nedoplatek ve výši 34 790,70 Kč vzniklý v důsledku snížení slevy z 8,85 % na 6,45 % z ceny rodinného domu. Žalovaní tuto fakturu č. 7288 neproplatili, nicméně do odstoupení od smlouvy žalobkyni uhradili celkem 1 589 282 Kč. Na základě znaleckého posudku Ing. Moje vzal soud za prokázané, že žalobkyně pro žalované provedla zemní práce toliko v hodnotě 896,42 Kč bez DPH, ačkoliv žalovaní žalobkyni za zemní práce zaplatili 1 950 Kč, a dále z tohoto znaleckého soudu vyplynulo, že cena žalobkyní provedené výmalby v přízemí a 1. NP domu je 4 677,36 Kč. Pokud jde o dodávku ocelových zárubní, žalovaní uznali, že zárubně byly dodány, avšak bez prahu, tyto položky žalovaní žalobkyni nezaplatili, ale nárok žalobkyně započetli proti svému nároku na vrácení přeplatku na ceně za dílo, který uplatnili žalobou ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 40/2012. Co se týče fasády, žalobkyně netvrdila, že by žalované vyzvala k převzetí omítky a žalovaní prokázali, že si provedení fasády včetně materiálu později objednali u jiné osoby, která jim materiál i práci vyúčtovala. Dřevěná konstrukce, kotvení a fólie přístřešku nebyly na stavbu žalovaných vůbec dodány a nebyly ani součástí rozpočtu díla.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo za účelem výstavby rodinného domu. Žalovaní od smlouvy o dílo platně odstoupili z důvodu prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla, jakož i z důvodu vadného plnění ve smyslu §642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Za takové situace vypořádání vzájemných závazků účastníků podléhá pravidlům vypořádání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. a násl., tj. žalobkyně má nárok na peněžitou náhradu plnění, které na základě smlouvy žalovaným poskytla, a to v nejnižší možné výši, za jakou by si žalovaní takové plnění mohli v daném místě a čase opatřit jinak. Žalovaní platili žalobkyni za provedené práce a materiál průběžně, žalobkyně jim tedy po odstoupení od smlouvy a předání díla vyúčtovala jen poslední část prací a materiálu za dobu před jejich odstoupením. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně žalovaným dodala jedny ocelové zárubně bez prahu v ceně 2 050 Kč bez DPH a provedla interiérovou výmalbu v ceně 4 677,36 Kč bez DPH a zavázal žalované k povinnosti uhradit žalobkyni částku 6 727,36 Kč bez DPH (7 063,73 Kč včetně 5 % sazby DPH). Naproti tomu přisvědčil žalovaným, že některé fakturou č. 7288 vyúčtované položky nebyly objednány, popř. dodány a pokud jde o terénní práce, ty již žalovaní žalobkyni uhradili. Jako nedůvodný zamítl nárok žalobkyně na zaplacení rozdílu ceny díla po snížení poskytnuté slevy v celkové výši 34 790,70 Kč, jelikož cena díla byla sjednána jako pevná a pokud nebyla účastníky sjednána možnost vrácení poskytnuté slevy z ceny díla, nelze takto poskytnutou slevu v rozporu s legitimním očekáváním žalovaných požadovat zpět. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení rozdílu mezi žalobkyní původně účtovanou náhradou daně z přidané hodnoty v souvislosti se stavbou samostatně stojící garáže ve snížené sazbě 5 % a náhradou daně z přidané hodnoty v základní sazbě 19 % soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na skutečnost, že dle rozpočtu (smlouvy) žalobkyně po žalovaných požadovala náhradu DPH ve snížené sazbě DPH a žalovaní sami nejsou plátci, bylo na žalobkyni, aby tento rozdíl pokryla ze svých zdrojů, proto zamítl rovněž nárok žalobkyně na dopočet DPH za samostatně stojící garáž z původně žalobkyní účtované sazby 5 % a nyní nárokované sazby 19 % odpovídající částce 31 262 Kč.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 10 Co 72/2019-360, změnil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potud, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 33 972,57 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % od 25. 8. 2007 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I.), výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a doplnil jej o zjištění učiněné z výpovědi jednatele žalobkyně, že na domě byl zbudován tzv. přístřešek sloužící ke krytí přechodu z domu do garáže, který se stal součástí stavby a nebyl žalovanými zaplacen, proto žalobkyni navíc přiznal právo na zaplacení ceny konstrukce a kotvení přístřešku ve výši 2 277 Kč a na zaplacení separační fólie přístřešku ve výši 304,50 Kč, celkem tedy 2 581,50 Kč bez DPH. Odvolací soud dále oproti soudu prvního stupně uznal důvodným nárok na dopočet 19 % sazby DPH v částce 31 262 Kč ze samostatně stojící garáže s odůvodněním, že cena za dílo byla účastníky sjednána ve výši 1 760 924 Kč jako pevná cena, s tím, že k této ceně se dopočítá podíl žalovaných na nákladech zařízení staveniště ve výši 65 000 Kč a aktuálně platná sazba DPH. Jestliže tedy žalobkyně musela ze stavby samostatně stojící garáže dopočítat a doplatit DPH ve správné sazbě 19 %, nemohl jít rozdíl mezi sníženou sazbou DPH ve výši 5 % a správnou sazbou ve výši 19 % k její tíži. Smlouvou o dílo se žalobkyně nezavázala k tomu, že bude účtovat za provedené práce a materiál konkrétní sazbu DPH, ale bylo ujednáno, že k pevně stanovené ceně se dopočte aktuálně platná sazba DPH, která v rozhodné době na samostatně stojící garáž činila 19 %. Odvolací soud proto žalované zavázal k úhradě dalších 33 972,57 Kč (tj. 2 581,50 Kč bez DPH a dopočet DPH 31 262 Kč) se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % (ročně, vázán v tomto směru žalobním návrhem).
Proti rozsudku odvolacího soudu v části měnícího výroku I. o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni částku 31 262 Kč s příslušenstvím (představující doplatek DPH za garáž) podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ při řešení otázky, zda má žalobkyně právo na úhradu daně z přidané hodnoty (dále opět jen „DPH“) ve výši 19 %, byla-li ve smlouvě sjednaná cena díla stanovená rozpočtem, podle něhož měla výše DPH explicitně činit 5 %, maje za to, že se odvolací soud v souvislosti s řešením uvedené otázky odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5117/2008, pokud dovodil, že bylo účastníky ujednáno, že k pevně stanovené ceně díla se dopočte aktuálně platná sazba DPH. Jsou přesvědčeni, že pochybení žalobkyně, která jim předložila návrh rozpočtu obsahující pro všechny položky rozpočtu sníženou sazbu, ač se na některé z nich vztahovala sazba zvýšená, nemůže jít k jejich tíži, a to navíc za situace, kdy žalovaní jsou spotřebitelé a žalobkyně podnikatel „znalý problematiky“. Uzavírají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zcela vadné logice, která by dávala ve spotřebitelských vztazích možnost podnikatelům lhát o ceně uváděním vadné sazby DPH, a následně po uzavření smlouvy by podnikatel mohl požadovat vyšší cenu s tvrzením, že se spletl v sazbě DPH.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně z důvodu, že trpí vadami. Prosazuje, že se domáhala po žalovaných smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % počínaje dnem 25. 7. 2008 a není žádných pochyb, že smluvní úrok byl sjednán mezi účastníky ve výši 0,05 % za každý den prodlení. Odvolacímu soudu vytýká, že část napadeného výroku postrádá uvedení časové jednotky prodlení, čímž došlo k založení nepřezkoumatelnosti napadeného výroku. Má za to, že se odvolací soud „ve výroku I. svého rozhodnutí odchýlil ve sporném řízení od žaloby, resp. rozhodl o něčem, co nebylo součástí žalobního petitu“, a tím rozhodl v rozporu s žalobkyní předkládanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Výrok I. rozsudku odvolacího soudu považuje rovněž za neúplný, jelikož se žalobou domáhala i zákonného úroku z prodlení z částky 176 092 Kč ve výši 9,50 % od 27. 6. 2007 a odvolací soud o této části žaloby nerozhodl.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nesplnění formálních náležitostí kladených na dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné a dovolání žalovaných je přípustné k řešení otázky vzniku nároku na doplatek ceny díla spočívající v doplatku rozdílu mezi sníženou a základní sazbou daně z přidané hodnoty (dále opět jen „DPH“), v daných skutkových i právních poměrech dosud neřešené. Dovolání žalovaných je i důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Předmětem posouzení je nárok na úhradu dopočtu DPH za samostatně stojící (žalobkyní zhotovenou) garáž, u níž žalobkyně původně účtovala sazbu sníženou. Žalobkyně tento nárok uplatnila poté, co žalovaní odstoupili od uzavřené smlouvy o dílo. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, podle něhož podle rozpočtu (smlouvy) měla žalobkyně po žalovaných požadovat DPH ve snížené sazbě a rozdíl měla pokrýt ze svých zdrojů. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že podle uzavřené smlouvy o dílo byla cena za dílo sjednána ve výši 1 760 924 Kč jako pevná cena s tím, že k této ceně se dopočítává podíl žalovaných na nákladech zařízení staveniště ve výši 65 000 Kč a aktuálně platná sazba DPH. Musela-li žalobkyně - míní odvolací soud - ze stavby samostatně stojící garáže dopočítat a doplatit DPH ve „správné“ sazbě 19 %, nemohl rozdíl mezi sníženou sazbou a „správnou sazbou ve výši 19 %“ jít k její tíži. Smlouvou o dílo se totiž žalobkyně nezavázala k tomu, že bude žalovaným účtovat za provedené práce a dodaný materiál konkrétní sazbu DPH, ale bylo ujednáno, že k pevně stanovené ceně se dopočte „aktuálně platná sazba DPH“. Nebylo-li lze samostatně stojící garáž zdanit sníženou sazbou, bylo třeba ji zdanit „aktuálně platnou“ sazbou základní, tedy 19 %.
S uvedeným právním posouzením se nelze ztotožnit. Ač totiž odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, že podle čl. IV. odst. 1. smlouvy o dílo strany ujednaly cenu za dílo ve výši 1 760 924 Kč jako pevnou s tím, že k této ceně se dopočítává podíl žalovaných na nákladech zařízení staveniště ve výši 65 000 Kč a aktuálně platná sazba DPH, zcela při svém právním posouzení opomenul zjištění, že cena díla vychází z rozpočtu zpracovaného zhotovitelkou, který je (potvrzen oběma smluvními stranami) součástí smlouvy o dílo (její přílohou), a podle něhož se k ceně díla dopočítává snížená sazba DPH (tedy DPH ve výši 5 %) s tím, že je uvedena i celková cena díla včetně nákladů na zřízení staveniště a včetně DPH. Vybudoval-li odvolací soud svůj právní závěr o existenci nároku žalobkyně na „doplatek DPH“, aniž zohlednil všechny (předně zmíněné) relevantní skutečnosti, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Krom výše uvedeného odvolací soud přehlédl, že posuzoval nárok na doplatek ceny díla podle uzavřené smlouvy, ač ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaní ještě před dokončením díla od smlouvy odstoupili. Odvolací soud tudíž posuzoval důvodnost nároku na doplatek ceny za dílo dle smlouvy, ač současně nároky žalobkyně právně posuzoval podle §642 odst. 1 obč. zák. jako právo na zaplacení částky, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Navíc v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvádí, že shodně se soudem prvního stupně vycházel z ustanovení §642 odst. 1 obč. zák., ač soud prvního stupně nárok žalobkyně právně posoudil podle §642 odst. 2 obč. zák. (k rozdílnosti nároků vyplývajících z ust. §642 odst. 1 a 2 obč. zák. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne18. 2. 2009, sp. Zn. 28 Cdo 4820/2008).
Na základě výše uvedeného lze shrnout, odvolací soud pochybil, jestliže pouze s odkazem na ujednání účastníků v čl. IV. odst. 2. zrušené smlouvy o dílo přiznal žalobkyni právo na doplatek DPH (tedy na doplatek části ceny díla) dle zrušené smlouvy o dílo, aniž by vzal v úvahu i další relevantní skutečnosti, navíc za situace, kdy žalobkyně sjednané dílo nedokončila. Jeho závěr, podle něhož stejný nárok posoudil shodně se soudem prvního stupně, ač aplikoval odlišnou hmotněprávní normu, je nepřezkoumatelný. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí ve výroku I. ukládající žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 262 Kč s příslušenstvím a v závislém výroku IV. o nákladech řízení před odvolacím soudem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
K podání dovolání proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni další částku 33 972,57 Kč, není žalobkyně (subjektivně) oprávněna. Tímto výrokem jí totiž nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by rozsudek odvolacího soudu dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97). Dovolání žalobkyně proti výroku I. odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud vyhověl jejímu žalobnímu nároku, je tudíž subjektivně nepřípustné.
Nepřípadná je námitka žalobkyně, že napadený rozsudek odvolacího soudu je neúplný (tudíž vadný), jelikož odvolací soud nerozhodl o části žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z částky 176 092 Kč ve výši 9,50 % od 27. 6. 2007. Žalobkyně patrně přehlédla, že soud prvního stupně vydal dne 9. 3. 2016 částečný rozsudek (který nabyl právní moci dne 15. 4. 2016), kterým soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně vůči žalovaným na zaplacení částky 176 092 Kč s příslušenstvím na smluvní pokutě.
Námitka žalobkyně, že část napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu postrádá uvedení časové jednotky prodlení a napadený výrok je tak nepřezkoumatelný, přičemž předkládá dovolacímu soudu k přezkumu otázku vyřešenou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zda je odvolací soud ve sporném řízení vázán žalobním petitem a zda rozsudečný výrok musí být natolik srozumitelný a určitý, aby se mohl stát exekučním titulem, k závěru o přípustnosti dovolání nevede. Touto námitkou - byť je podpořila odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a v argumentaci vztahující se k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu - žalobkyně nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Navíc je třeba poznamenat, že v projednávané věci odvolací soud zdůvodnil, proč smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % přiznal žalobkyni ročně (č. l. 362), tudíž dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobkyně, že se jedná o výrok „nepřezkoumatelný z důvodu neurčitosti“.
Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu