ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.4158.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4158/2019-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Dobřichovice, Jiráskova 378, proti žalovanému M. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15/16, o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 185/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 69 Co 63/2019-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 17 666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Josefa Vrabce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 69 Co 63/2019-291, potvrdil rozsudek ze dne 14. 9. 2018, č. j. 15 C 185/2015-252, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 500 000 Kč od 1. 10. 2013 do zaplacení, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce, podle níž žalobkyně dne 12. 6. 2013 půjčila žalovanému částku 1 500 000 Kč; lhůta splatnosti půjčky dohodnuta nebyla. Tvrzení žalovaného, že mezi účastníky došlo k uzavření písemné smlouvy o půjčce (datované 24. 5. 2013), nelze přisvědčit, neboť na smlouvě chybí podpis věřitelky. Odvolací soud neshledal nárok věřitelky na vrácení půjčky v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Bylo totiž na věřitelce, kdy vyzve žalovaného jako dlužníka k vrácení půjčky, žalovaný tak byl povinen učinit, neboť termín splatnosti půjčky nebyl dohodnut. V rozporu s dobrými mravy zásadně není skutečnost, že věřitel požádá dlužníka o vrácení dluhu, jehož splatnost není dohodnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Soudům obou stupňů vytýká, že během řízení došlo k porušení zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Dále jim vytýká, že nesprávně právně posoudily jednání žalobkyně z hlediska dobrých mravů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný, proto navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolatelem předestřená výhrada proti postupu soudu v souvislosti se změnou v obsazení soudu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť s ní související otázka procesního práva týkající se porušení zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, již byla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1755/2016, uzavřel, že použití §119 odst. 3 o. s. ř., které zásadně dopadá na případy, kdy dojde ke změně v obsazení soudu po odročení jednání v důsledku nemoci soudce (přísedících), změn v rozvrhu práce apod., nebrání ani zásada ústnosti (vyjádřená v §115 a §214 odst. 1 o. s. ř.), ani zásada přímosti provádění důkazů (vyjádřená v §122 odst. 1, §211 a §213 o. s. ř.), neboť ani tyto zásady se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (srov. §6 o. s. ř.). Ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském soudním řízení byly při změně v obsazení senátu opakovány všechny provedené důkazy (srov. dále odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, a ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, nebo ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003).
Z uvedeného vyplývá, že zjištění skutkového stavu věci a posouzení všech rozhodujících skutečností soudem lze považovat za řádné a úplné, jestliže věc projednávali jiní soudci nebo přísedící než ti, kteří o ní nakonec rozhodli, pokud byli před přijetím rozhodnutí seznámeni s dosavadním průběhem řízení (zejména s přednesy účastníků a s provedenými důkazy) alespoň způsobem uvedeným v §119 odst. 3 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněný pod číslem 51/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kromě uvedeného dovolatel přehlíží, že odvolací soud (i soud prvního stupně) zpochybňovaný závěr o tom, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena písemně, nezaložil na výsleších svědků, ale na listinném důkazu, z něhož se podává, že žalobkyně - věřitelka nepodepsala písemný návrh smlouvy.
Co se týče námitky - ohledně nesprávného poměření jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů – dovolatel nevymezil a nepředložil žádnou otázku, která by se odchylovala od rozhodovací praxe dovolacího soudu či která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalovaný pouze polemizuje se správností závěru odvolacího soudu, který žalobkyní uplatněný nárok neshledal v rozporu s dobrými mravy.
K tomu je třeba uvést, že pro posouzení otázky, zda je v konkrétním případě výkon práva v rozporu s dobrými mravy, platí, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013).
S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011).
V poměrech projednávané věci odvolací soud vycházel z individuálního posouzení rozhodných kritérií, tudíž při posouzení nároku žalobkyně na vrácení půjčky z předznamenaného judikaturního rámce nevybočil, dospěl-li k závěru, že zde nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by ospravedlnily tak intenzivní zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva žalobkyně na vrácení půjčky. Jestliže se odvolací soud při dodržení popsaných kritérií takového posouzení s otázkou slučitelnosti nároku žalobkyně s dobrými mravy náležitě vypořádal, jevilo by se nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení toliko přezkumné instance) jeho úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením.
Navíc - dovolatel polemiku se správností posouzení uvedené právní otázky zakládá z podstatné části na své vlastní skutkové verzi, prosazuje-li, že „ je lichý argument, že půjčka byla poskytnuta žalovanému “, že „ dcera žalobkyně byla rovněž stavebníkem nemovitosti a v takovém případě ji vlastnila s žalovaným “, že „ požadavek na vrácení půjčky byl nečekaný “, „ že žalobkyně věděla, že peníze jí žalovaný vrátit nemůže “ nebo že „ půjčku prokazatelně poskytovala s úmyslem žádat ji zpět až v době zletilosti dětí “, odlišné od toho, co zjistil odvolací soud, který vycházel ze zjištění, že žalovaný byl jediným dlužníkem půjčky, že na základě dohody o rozdělení pozůstalosti žalovaný jako dědic po zemřelé manželce nabyl finanční částku 2 500 000 Kč z prodeje bytu zůstavitelky, a že splatnost půjčky dohodnuta nebyla.
Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
K argumentaci žalovaného týkající se „náhlého požadavku žalobkyně na splacení půjčky“ se sluší ještě poznamenat, že možnost uplatnit nárok u soudu nastává splatností dluhu, avšak v případě, že splatnost dluhu nebyla dohodnuta ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh (R 28/1984). Vyplývá to z toho, že věřitel může již následujícího dne po vzniku dluhu vyvolat splatnost dluhu, a tedy své právo i vykonat. Tudíž včasné uplatnění práva žalobkyní (jemuž žalovaný oponuje) je jediným právním nástrojem bránícím jeho promlčení.
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu