ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.534.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 534/2021-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce F. H. , podnikatele se sídlem v XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného Mgr. Lenkou Havlenovou, advokátkou se sídlem v Jesenici u Prahy, Mezi Domy 792, proti žalované M. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, o zaplacení 57.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 275/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2020, č. j. 8 Co 1296/2020-262, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. 8 Co 1296/2020-262, potvrdil usnesení ze dne 31. 8. 2020, č. j. 6 C 275/2017-250, jímž Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) zamítl návrh žalobce ze dne 3. 7. 2020 na vydání rozsudku pro uznání.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se po žalované domáhal zaplacení 57.500 Kč s příslušenstvím z titulu ústně uzavřené smlouvy o dílo. Okresní soud v Písku vydal dne 7. 12. 2017 platební rozkaz č. j. 6 C 275/1027-17, proti němuž podala žalovaná včas odpor, ve kterém popsala průběh právního vztahu účastníků. Okresní soud v Písku poté rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 6 C 275/2017-188, který byl k odvolání žalované usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2019, č. j. 8 Co 1697/2019-220, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 3. 7. 2020 žalobce navrhl vydání rozsudku pro uznání v předmětné věci s poukazem na uznání nároku, které podle jeho názoru žalovaná učinila 15. 10. 2019, resp. již v rámci odporu proti platebnímu rozkazu 20. 12. 2017. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že nedošlo k nezpochybnitelnému projevu vůle spočívajícímu v uznání nároku žalobce žalovanou. Naopak, z listin, které žalovaná soudu předložila, vyplývá, že nárok ani z části neuznala, pouze chronologicky popsala průběh událostí, z jehož rámce žalobce zcela náhodně vybral jednotlivá prohlášení a v rozporu se základními principy dotčené právní úpravy je považuje za dílčí uznání nároku.
V dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu, žalobce prosazuje, že nárok uplatněný žalobou žalovaná uznala (minimálně v základu a v části). Uznání nároku je podle něho možno dovodit konkrétně z procesního úkonu žalované ze dne 20. 12. 2017, tj. z odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu a z procesního úkonu ze dne 15. 10. 2019, tj. z odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně; tyto procesní úkony žalované je na místě posoudit jako uznání nároku zčásti a v základu ve smyslu §153a o. s. ř. Žalobce má za to, že odvolací soud se při řešení otázky spojené s podmínkami vydání rozhodnutí pro uznání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. tato jím nastolená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být k řešení konkrétní právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Shledává-li dovolatel jako „eventuální“ předpoklad přípustnosti, že (jediná) jím nastolená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí, z nichž by to bylo seznatelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17, ze dne 31. 10. 2017). Další z eventuálně uvedených předpokladů přípustnosti (jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), vyvrací sám dovolatel současným tvrzením, že odvolací soud řešil jím nastolenou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odst. 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír /§99 odst. 1 a 2 o. s. ř./ (odst. 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal /§114b odst. 5 o. s. ř./ (odst. 3).
Uznáním nároku se ve smyslu shora citovaného ustanovení rozumí procesní úkon žalovaného (tedy výslovný projev vůle žalovaného adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí, tj. zda jej uznává zcela nebo jen zčásti anebo pouze v právním základu (mezitímně). Předmětem uznání je pouze procesně uplatněný nárok (jeho část nebo základ), nikoli tedy například právní hodnocení provedené žalobcem v žalobě, skutková tvrzení žalobce nebo prejudiciální otázky. Žalovanému musí být zcela jasné, jaký nárok uznává (jde o to, aby z žaloby bylo zřejmé, o jaký nárok jde), proto mu mimo jiné musí být bezpodmínečně doručena „kompletní“ žaloba (například ve znění doplnění a změn). Pokud by před vydáním rozsudku pro uznání došlo k návrhu na změnu žaloby, musí soud nejprve o této změně rozhodnout, což popřípadě může znamenat, že žalovaným provedené uznání se stane obsoletní. Z jiného pohledu lze mít za to, že váže-li se uznání jen k uplatněnému procesnímu nároku, je třeba, aby byly jasně seznatelné meze překážky věci rozsouzené (srov. §159a), a až tehdy, umožňují-li to žalobcova podání, tedy lze přistoupit k vydání rozsudku pro uznání; žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci, a dále čeho přesně se domáhá – jde o to, aby bylo zřejmé, o jaký nárok (předmět sporu) jde. Uznání tedy musí odpovídat, resp. se vztahovat na žalobcem uplatněný procesní nárok. Případné rozpory mezi účastníky, co do řešení otázky náhrady nákladů řízení, vydání rozsudku pro uznání nebrání (srov. §151).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je konstantně ustálena v závěru, že z procesního úkonu žalovaného (uznání nároku) musí obsahově jednoznačně vyplývat, že žalovaný žalobní nárok zcela, zčásti, nebo v jeho základu uznává. Není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001). Pokud by chybou došlo k „uznání“ tím, že žalovaný v písemném vyjádření namísto „nárok neuznávám“ napsal „nárok uznávám“, přichází „zvrácení důsledků“ v úvahu jen z hlediska posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu jako celku podle §41 odst. 2 (například rozporuje-li žalovaný v ostatních částech podání nárok a navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu) nebo z hlediska srozumitelnosti a určitosti §43 (například formulace „nárok uznávám ani co do důvodu, ani co do výše“). Soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá.
Rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích (viz nálezy ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04, a ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 544/05, nebo ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04) judikuje, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v §153a o. s. ř. Mezi tyto podmínky náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle, spočívajícího v uznání nároku žalobce žalovaným. Pokud jsou o existenci takového projevu vůle důvodné pochybnosti, a obecný soud přesto rozsudek pro uznání vydá, jde o postup, který je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Závěr odvolacího soudu, že žalovaná nárok žalobce ani z části neuznala, neboť předmětem uznání může být pouze procesně uplatněný nárok, jeho část nebo základ, nikoliv např. skutková tvrzení žaloby, je správný a odvolací soud jej založil na konstantní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu