ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.565.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 565/2021-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. D. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem Brno, Jakubské náměstí 644/3, proti žalovanému L. N. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 222/5, o 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 13 C 314/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, č. j. 37 Co 265/2019-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 37 Co 265/2019-105, potvrdil rozsudek ze dne 28. 6. 2019, č. j. 13 C 314/2018-77, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 8. 2019, č. j. 13 C 314/2018-80, kterým Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 90 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 90 000 Kč od 8. 10. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce zapůjčil dne 6. 9. 2017 žalovanému finanční prostředky ve výši 90 000 Kč, které mu měl žalovaný do 7. 10. 2018 vrátit. Žalovaný s výše zjištěným skutkovým stavem sice nesouhlasil, ale nepřednesl soudu žádnou vlastní skutkovou verzi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání: „jehož přípustnost vyplývá z ust. §237 o. s. ř., neboť odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene žalobce, který tvrdil, že poskytl jako zapůjčitel žalovanému jako vydlužiteli finanční půjčku, když tuto otázku dovolací soud upravil např. v rozsudcích sp. zn. 25 Cdo 98/2000 či 29 Odo 475/2006.“ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce a že žalobce prokázal přenechání svých prostředků žalovanému. Oběma soudům vytýká, že se důsledně nezabývaly otázkou splatnosti žalované částky a tím, jaký měl žalobce zdroj finančních prostředků.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání není přípustné.
Již v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 115/2012, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena.
Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti však nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě provedených důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).
Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §657 obč. zák. je ustálena v závěru, že smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou; znamená to, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (k tomu srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 55/2015 Sb.). Na tuto judikaturu navázala (vyšla z ní jako z použitelné) i judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení §2390 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019).
Soudní praxe se již ustálila v závěru, že ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se vydlužitel (žalovaný) úspěšně ubránit, musí tvrdit, že peněžitou zápůjčku vrátil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy.
Odvolací soud v projednávané věci vyšel z toho, že žalobce své tvrzení, že dne 6. 9. 2018 žalovanému předal spornou peněžitou částku jako zápůjčku za účelem úhrady faktury za realizaci tepelného čerpadla s tím, že jej nejpozději v březnu 2018 vyzval k jejímu vrácení, prokázal. Protože žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu k jejímu uhrazení nejpozději do 7. 10. 2018, je v prodlení. Z toho je zřejmé, že odvolací soud se od výše uvedeného judikatorního rámce neodchýlil, počítaje v to i dovolatelem předestřené rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, a ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, jež jsou navíc od nyní projednávané věci skutkově odlišné, tudíž nepřiléhavé.
Námitka, že žalobce svou procesní povinnost tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti nesplnil, neboť svůj závěr o tom, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce, učinil pouze na základě výpisu z účtu žalovaného a výpovědi svědkyně I. D., aniž se zabýval tím, jaký měl žalobce zdroj finančních prostředků a otázkou splatnosti žalované částky, nejen že nezapadá do výše ustaveného judikatorního rámce toho, co měl žalobce tvrdit a prokázat, ale ve skutečnosti tato námitka směřuje proti správnosti skutkových zjištění, resp. vůči způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil rozhodnutí o věci, je pro dovolací soud závazný, neboť dovolací řízení je vyhrazeno výlučně pro přezkum otázek právních (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Neopodstatněnou z pohledu toho, co žalobce přednesl zejména při jednání dne 27. 5. 2019 (viz protokol na č.l. 26, 27 spisu), je námitka, že žalobce neuvedl žádná tvrzení o tom, jakou formou a kdy smlouvu vypověděl.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka dovolatele, že odvolací soud odmítl jeho námitku, jíž zpochybnil otázku věcné legitimace, že se nezabýval otázkou splatnosti žalované částky, nebo tím, jaký měl žalobce zdroj finančních prostředků.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalobci vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho strohé vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce, jímž toliko sděluje, že „se dle názoru žalobce odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ sice vystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje však žádnou věcnou polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu