ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.805.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 805/2020-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce F. K. , bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janou Jankovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3c, proti žalované L. H. , bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem Olomouc, třída Svobody 43/39, o zaplacení 1 480 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 85/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 5. 2019, č. j. 69 Co 14/2019-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 617,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Jany Jankové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal vrácení zápůjčky poskytnuté žalované ve výši 1 480 040 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 29 C 85/2017-187, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 480 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 480 040 Kč ode dne 1. 2. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 69 Co 14/2019-215, vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 40 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 2. 2016 do zaplacení zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), ve zbylé části jej včetně výroků o nákladech řízení potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce považuje dovolání za nepřípustné, jelikož neobsahuje řádné vymezení přípustnosti, případně za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má za věcně správné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Dovolání proti výroku I., kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu ukládajícím povinnost žalované zaplatit žalobci částku 40 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 2. 2016 zrušil a řízení v této části zastavil, bylo podáno někým, kdo k tomu nebyl (subjektivně) oprávněn. Tímto výrokem totiž žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by jej dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání proto svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dovolání žalované proti výroku I. odvolacího soudu je tudíž subjektivně nepřípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje. Formulace žalované, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem ( již dříve ) vyřešená právní otázka byla ( dovolacím soudem ) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Dovolatelka žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nevymezila, a z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Absence správného údaje o tom, v čem podle žalované spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který nepřistoupil k vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, ačkoli tak dle přesvědčení žalované učinit měl, a provedl nezákonný důkaz audiozáznamem komunikace účastníků, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami - byť je podpořila odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 - žalovaná nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Dovolací soud nad rámec uvedeného připomíná, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem řízení navržený důkaz, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, nebo jeho rozsudek ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). Nevyhoví-li soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, proč důkaz neprovedl. V projednávané věci soudy zdůvodnily nadbytečnost dokazování znaleckým posudkem, neboť tvrzení žalované o tom, že její zdravotní stav v předmětném období neumožňoval smlouvu uzavřít (z důvodu, že byla v péči psychologa či psychiatra a pod silnou medikací), bylo vyvráceno zprávami ošetřujících lékařů. Jde-li o zákonnost důkazu audiozáznamem komunikace účastníků, odvolací soud jednoznačně vysvětlil, že zjištění z tohoto důkazu plynoucí (že žalovaná od žalobce převzala peněžní prostředky s tím, že se je zavázala vrátit) vyplynulo i z dalších provedených důkazů – tedy jinak řečeno – i kdyby tento důkaz zůstal stranou, nemělo by to z pohledu zjištěných skutkových závěrů žádný dopad.
Argumentuje-li žalovaná, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť odvolací soud „nesprávně vyložil předpisy vztahující se k problematice přiznání práva na náhradu nákladů řízení“ a poukazuje-li v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3364/2016, a ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, přehlíží, že dovolání směřující proti rozsudku v části týkající výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu