ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.112.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 112/2021- 788
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 44 To 235/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 119/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 3 T 119/2019 byl obviněný P. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „nejméně od roku 2001 do 17. 8. 2018, kdy byl vykázán ze společné domácnosti na adrese XY, tedy po delší dobu, se vzrůstající intenzitou, týral poškozenou R. D. K., nar. XY, přičemž zpočátku se jednalo o vulgární nadávky, že je „kurva, kurva vymrdaná, kráva blbá, debilní kráva, píča“, poté po narození syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, se agresivita vůči poškozené začala projevovat i fyzickými útoky, kteréžto opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů prováděl tím způsobem, že do ní silně strkal, třásl s ní, dával jí facky, bil ji pěstí do obličeje, do zad, kopal do prsou, škrábal ji na přirození, tahal ji po bytě za vlasy, natrhl jí ucho, vybil nejméně 2 přední zuby, ponižoval ji, že je špatná matka a špatná hospodyně, zamezoval jejímu kontaktu s přáteli, násilím si vynucoval pohlavní styk tím způsobem, že ji strčil do rohu postele, nohama zaklekl lýtka, aby se nemohla bránit, a soulož či anální styk dokonal, vše přes její výslovný nesouhlas, kdy obviněného prosila, aby od jednání upustil, křičela, že ji to bolí, na což obviněný buď vůbec nereagoval, nebo se smál, v několika případech pohlavní styk započal v době, kdy poškozená spala, v průběhu soužití se četnost útoků a brutalita stupňovala, poškozená byla neustále ve stresu, bála se, aby něco nepokazila, aby obviněný nebyl nespokojený, přičemž často byli shora uvedenému jednání přítomni nezletilí synové AAAAA, nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY a CCCCC (pseudonym), nar. XY, vyjma sexuálních útoků, kterými byl poznamenán pouze nezletilý BBBBB, rovněž vůči nezletilým synům se obviněný dopouštěl jak psychického tak fyzického násilí, spočívajícího v bití páskem, sponou na opasku, bití vařečkou, házení hraček, říkal jim, že je jejich matka šílená, konkrétně pak nezletilého AAAAA zfackoval tak, že narážel hlavou do konstrukce auta, v důsledku čehož měl u levého spánku modřinu, šikanoval ho kvůli tomu, že měl nadváhu, říkal mu „ty prase tlustý, hni sebou ty obezitko, idiote, jsi tlustý“, nutil ho běhat v poledních hodinách kolečka na hřišti, kde byli přítomni jeho kamarádi, kteří se mu smáli, zlomil o něj vařečku, nezletilý AAAAA chodil po špičkách, aby obviněného nevyprovokoval, nezletilého CCCCC bil tak, až měl modřiny na zadku, oslovoval ho „ty sráči“, přičemž takovéto chování obviněného, který neplnil ve vývoji nezletilých roli pozitivního identifikačního vzoru, nezletilé významně poškodilo a narušilo jejich zdravý vývoj, neboť deformovalo vývoj jejich osobnosti a vnímání morálních hodnot, přičemž následky, které jednání obviněného zanechalo na vývoji nezletilých, se mohou objevit až v dospělosti a mohou být trvalého rázu, stav nezletilých splňuje kritéria CAN syndromu, u poškozené pak v důsledku jednání obviněného došlo k rozvoji reaktivního stavu, který vznikl jako reakce na dlouhodobou zátěžovou situaci, projevoval se mírnou depresí, úzkostí, strachem, nespavostí a byla jí stanovena diagnóza Reakce na závažný stres, porucha přizpůsobení – protrahovaná depresivní reakce, kterou ze soudně psychiatrického hlediska lze hodnotit jako újmu na zdraví středně těžké závažnosti“.
Za to byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. mu obvodní soud též uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené R. D. K., nar. XY, částku 333.907 Kč, poškozenému AAAAA, nar. XY, částku 301.283 Kč, poškozenému BBBBB, nar. XY, částku 300.000 Kč a poškozenému CCCCC, nar. XY, částku 350.000 Kč, vše k rukám zmocněnce Mgr. Luboše Kučírka, AK, Buzulucká 678/6, Praha 6. Se zbytky uplatněných nároků „na náhradu škody“ byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání obviněný, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, která je zaměřila v neprospěch obviněného do výroku o trestu, a dále poškození AAAAA, BBBBB a CCCCC, kteří brojili proti výroku, jímž byli podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 44 To 235/2020, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným AAAAA, BBBBB a CCCCC a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný P. D. je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému AAAAA částku 301.283 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od právní moci rozsudku do zaplacení, poškozenému BBBBB částku 300.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od právní moci rozsudku do zaplacení a poškozenému CCCCC částku 350.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od právní moci rozsudku do zaplacení. Odvolání obviněného a státní zástupkyně pak městský soud výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný P. D. následně dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že městský soud se při svém rozhodování nevypořádal s absencí subjektivní stránky přisouzených trestných činů a své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Konkrétně zdůraznil, že po celou dobu osmnáctiletého partnerského soužití s R. D. K. byl přesvědčen o tom, že jejich vztah nijak z normálu nevybočuje. Vychovali spolu tři děti a své manželství naplňovali i po stránce sexuální, kdy v tomto směru nikdy nic neudělal bez jejího souhlasu. Syny trestal maximálně 1x až 2x za měsíc, a to pouze tehdy, když měli poškozené sprostě nadávat. Buď je ohnul přes koleno a dal jim na zadek, nebo dostali facku. Netrestal je víc, než byl sám zvyklý z dětství. Ze školy ani z jiných zařízení, kam chlapci docházeli, nikdy nebyl upozorněn na to, že by vykazovali jakékoli známky nepřiměřeného zacházení, natož pak týrání. I sama poškozená připustila, že během společného soužití situaci nijak neřešila a nikdy s ním nemluvila o tom, že jedná vůči ní nebo vůči dětem neadekvátně a že by své chování měl změnit. Po celé trestní řízení sice opakovala, že se mu bála cokoli říct a odejít od něho, nicméně k tomu neměla žádný důvod. To je zřejmé z toho, že nakonec plně respektoval její přání opustit společnou domácnost. Dovolatel si pokládá otázku, jak měl vědět, že něco dělá špatně, když ho na to nikdo neupozornil. V uvedené souvislosti odmítl tvrzení poškozené, že by nepřijal žádnou pomoc od odborníků z řad psychologů nebo psychiatrů, protože jimi pohrdá a označuje je všechny za „chocholoušky“. Poukázal na to, že když měl jejich syn CCCCC problémy s chováním, podpořil jeho měsíční hospitalizaci, kde ho navštěvoval. Plně spolupracoval i se soudními znalci z oboru psychologie a psychiatrie, takže není důvod si myslet, že by se řešení problémů jakkoli bránil. Vždy se snažil udělat pro rodinu to nejlepší. V další části dovolání obviněný rozvedl, že on i poškozená vyrůstali v rodinách, kde bylo běžné vychovávat děti za pomoci fyzických trestů. Výchova jejich synů byla navíc problematická, například nezletilý CCCCC poškozené na veřejnosti sprostě nadával a měl problémy ve škole. On pouze chtěl, aby jeho děti byly řádně vychované, a když nic jiného nepomáhalo, přistoupil k fyzickému trestání, tak jako to jeho rodiče dělali s ním. Pokud nutil syny běhat, pak pouze proto, aby shodili přebytečné kilogramy, aby nebyli terčem posměchu. Vždy si vážil toho, jak poškozená vychovává děti, jak se s nimi učí a vede je k hudbě. Sport byl ovšem mimo její zájem, a proto cítil povinnost je vést k pohybu sám. Když nic nezabíralo, doufal, že je „vyhecuje“ alespoň takto. Odvolací soud nicméně jeho postoj, který byl znatelně ovlivněn vlastními prožitky z dětství, nesprávně vyhodnotil jako bagatelizaci trestné činnosti. Vůbec na věc nenahlédl optikou dovolatele, který své počínání jednoduše nechápal jako něco závadného. Dovolatel podotkl, že fyzické trestání dětí ani dnes nebývá většinovou populací vnímáno negativně. Je přesvědčen, že až do svého vykázání z bytu měl se svými dětmi hezký vztah, a popírá, že by někdy sáhl k nepřiměřeným fyzickým trestům. Páskem je nikdy nebil. Ten sloužil pouze jako odstrašující prostředek. Jiné tresty uváděné v obžalobě vůči chlapcům nepraktikoval. Rozhodně tedy nejednal s úmyslem je týrat. Považuje za nepřípustné, aby soud prokazoval naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §198 tr. zákoníku na základě toho, co sám vnímá jako týrání, aniž by vzal v úvahu jeho zkušenosti a vnímání toho, co je běžná výchovná metoda a co už nikoli.
Dovolatel zároveň nadále trvá na tom, že svou manželku nikdy neznásilnil. Jestliže ho odmítla, vždy to plně respektoval. Vynucování si pohlavního styku ho nikterak nevzrušuje, a pokud se s ním žena nechce milovat, není pro něho v danou chvíli přitažlivá. To před soudem potvrdila i jeho první manželka J. D., která s ním strávila v manželství 11 let. S poškozenou pak žil pohlavně až do konce července 2018, kdy ona sama projevovala o intimní styk zájem. Soud přesto jeho výpovědi v tomto směru neuvěřil, označil ji za nevěrohodnou a účelovou a překvapivě beze zbytku uvěřil poškozené, aniž by její tvrzení podporoval jiný důkaz. Přitom i z vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a klinické psychologie se podává, že dovolatel neprojevuje výrazné sklony k agresivitě, a to ani sexuální, a násilí ho nevzrušuje. Tento závěr lživé obvinění ze strany poškozené jednoznačně vyvrátil. Soudy však přesto uvěřily její verzi, že dovolatel je agresor a že se bála, že ji i děti zabije. Její výpověď o údajném znásilňování byla podpořena toliko výpověďmi jejích kamarádek nebo kolegyň, které však pouze reprodukovaly to, co jim údajně sdělila za dobu trvání manželství. Ani v tomto případě tedy nešlo o přímé důkazy, na jejichž podkladě by bylo možno dovolatele odsoudit. Dovolatel se podivuje nad tím, jak je možné, že slyšené svědkyně za celá léta nepodpořily poškozenou v tom, aby celou věc začala aktivně řešit. Podle jeho názoru pak nebylo možno vycházet ani z výpovědí nezletilých dětí, které byly vyslechnuty cca osm měsíců po jeho vykázání z bytu a tehdy již byly významně ovlivněny tím, co jim k jejich společnému soužití vyprávěla poškozená. Pokud syn BBBBB uvedl, že jednou v noci slyšel poškozenou křičet a brečet, což považoval za akt znásilnění, šlo pouze o jeho domněnku. Mohlo se jednat o běžnou manželskou hádku, kterou si syn později v důsledku vyprávění poškozené mohl mylně vyložit. Dovolatel se rovněž pozastavil nad tím, jak je možné, že poškozená v důsledku jeho jednání netrpí syndromem týrané ženy. Pokládá za nepravděpodobné, že by se po letité fyzické a psychické zátěži se vším vyrovnala již za několik měsíců od ukončení jejich společného soužití. Dále upozornil na to, že pokud si na něho poškozená stěžovala u orgánu sociálně právní ochrany dětí nebo na dětském krizovém centru, nikdy se následně neřídila jejich radami a doporučeními, pravidelně nikam nedocházela a situaci neustále odmítala řešit. I to podle jeho názoru významně zpochybňuje její výklad o vysoké intenzitě jeho zlého nakládání s ostatními členy rodiny.
V závěrečné části dovolání obviněný vznesl výhrady i proti výrokům, jimiž byl zavázán k povinnosti nahradit poškozeným vzniklou nemajetkovou újmu. Vedle opakovaného argumentu, že nebyly spolehlivě prokázány skutky, které jsou mu kladeny za vinu, zpochybnil i validitu znaleckých posudků, které sloužily coby podklad pro vyčíslení její výše u nezletilých synů. Zejména však znovu zdůraznil, že pokud chlapce fyzicky trestal za nevhodné chování, dělo se tak mnohdy z popudu poškozené, která ho k tomu přímo vyzývala. I ona tedy podle něj nese odpovědnost za případné následky, které jejich společná výchova mohla na synech zanechat. Poškozená nejenže neměla individuální nárok na náhradu nemajetkové újmy, ale měla by být zavázána k povinnosti případnou nemajetkovou újmu u dětí nahradit spolu s ním. Adhezní výrok považuje dovolatel ve vztahu ke své osobě za likvidační. Připomněl, že už je v důchodovém věku, a současně vyjádřil obavu, že pokud přiznané nároky budou vymáhány exekučně, nebude již mít žádnou motivaci nadále chodit do zaměstnání a platit na syny řádné výživné.
Vzhledem k výše rekapitulovaným důvodům tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 10. 12. 2020. Do zahájení neveřejného zasedání však Nejvyšší soud jeho vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. D. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Jsou-li výše rozvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je nutno konstatovat, že námitky obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídaly . Dovolatel jimi brojil primárně proti procesu hodnocení provedených důkazů oběma soudy, zpochybnil jejich skutková zjištění a teprve na tomto půdorysu formálně namítal nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (zejména pak otázky naplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů). Ve skutečnosti se tedy jednalo o výhrady procesního charakteru, které však pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení, která by zároveň znamenala porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však Nejvyšší soud v posuzované trestní věci nezjistil . Nedovodil, že by soud prvního stupně dospěl k zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Pokud nalézací soud vyhodnotil konstantní obhajobou obviněného, že si v průběhu společného soužití na poškozené R. D. K. nikdy žádný pohlavní nebo jiný obdobný styk násilím nevynutil, že s ní ani jinak zle nenakládal a v tomto směru byl bývalou manželkou obviněn křivě, a že pokud už fyzicky trestal nezletilé chlapce, pak spíše výjimečně a pouze tak, že je ohnul přes koleno a „naplácal jim na zadek“ nebo jim dal facku, když překročili určitou mez, jako nevěrohodnou, není jeho příslušným úvahám (viz body 52. až 62. odůvodnění rozsudku) z hlediska principů formální logiky co vytknout.
Dále je nutné zdůraznit, že s totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v předloženém dovolání, a tedy i s jeho námitkou, že nemohl vnímat trestněprávní rozměr svých „výchovných metod“ uplatňovaných vůči synům s ohledem na vlastní zkušenosti z dětství, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také odvolací soud. Jestliže tuto argumentaci odmítl jako ryze účelovou a zároveň neměl žádné jiné výhrady vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu a na něj navazujícím právním závěrům (včetně naplnění subjektivní stránky trestných činů), i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodech 8. až 11. písemného vyhotovení napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem.
Dovolateli tak nelze přisvědčit v názoru, že závěr o jeho vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku by byl projevem nepřípustné soudní libovůle.
Mimo zákonný katalog dovolacích důvodů pak směřovala i námitka dovolatele vůči adheznímu výroku. Za její výchozí předpoklad vzal totiž své tvrzení, že u poškozené R. D. K. nemohl nárok na náhradu nemajetkové újmy vůbec vzniknout, jestliže se vůči ní trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil, což v dovolacím řízení nemohlo být akceptováno, ani pokud jde o adhezní výrok rozsudku. Stran přiznaných nároků nezletilým synům pak toliko zpochybnil validitu a správnost závěrů příslušných znaleckých posudků, resp. jednotlivých úvah soudů nižších stupňů a současně prosazoval myšlenku vycházející z vlastní (a důkazně vyvrácené) interpretace skutkového děje, podle níž ho k fyzickému trestání dětí aktivně nabádala sama poškozená, která by tak měla nést odpovědnost za případné následky jejich společné výchovy rovným dílem. Tyto výhrady neměly hmotněprávní povahu, aby jim v dovolacím řízení bylo možno přiznat dovolatelem přisuzovanou právní relevanci. Pokud jde o závěrečnou námitku obviněného, že celková výše přiznané náhrady nemajetkové újmy je pro něj likvidační, tak k tomu lze pouze uvést, že obviněný si měl uvědomit podstatně dříve, že takovéto jeho jednání s sebou může nést nejenom trestněprávní odpovědnost, ale i odpovědnost občanskoprávní v podobě náhrady nemajetkové újmy, která byla soudy vyčíslena podle standardních zákonných kritérií a ve výši, kterou nelze označit za nepřiměřenou. Svoji tvrzenou neschopnost dostát závazkům, k nimž jej předchozí soudy vůči poškozeným zavázaly, pak měl důrazněji namítat již v předchozím řízení, a nikoli až v řízení o dovolání. Např. v hlavním líčení konaném dne 24. 2. 2020 po přečtení zdůvodněných požadavků poškozených na náhradu nemajetkové újmy v konkrétní výši obviněný po výzvě soudu aby se k tomu vyjádřil, nijak nereagoval. V řízení také svoji případnou nemajetnost či omezení v pracovní způsobilosti, v důsledku čehož by stanovenou náhradu nebyl schopen hradit, nedoložil žádnými doklady ani argumenty, kromě nynějšího upozornění na svůj blížící se důchodový věk. Jedná se tudíž rovněž o námitku skutkové, a nikoli hmotněprávní povahy, ke které v tomto typu řízení přihlížet nelze. Navíc konečná podoba adhezního výroku nebyla shledána jako důvod k byť částečnému zrušení napadených rozhodnutí.
Na tomto místě je třeba též upozornit, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Zároveň je též třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Námitky obviněného P. D. tudíž věcnému zaměření žádného ze zákonných dovolacích důvodů ve skutečnosti neodpovídaly a proto Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek obsažených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu