ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1202.2021.1
4 Tdo 1202/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 30/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T 30/2019, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v Chomutově, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T 30/2019, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 30. 5. 2018 kolem 14.20 hod. na silnici č. II/225 v katastru obce XY, okr. XY, řídil ve směru od XY na XY osobní vozidlo zn. Škoda Superb, RZ XY, při čemž porušil ust. §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť když cca 200m za odbočkou na obec XY zleva předjížděl cyklistu, přejel do protisměru a ohrozil tak protijedoucí nákladní vozidlo zn. Tatra, RZ XY, RZ XY, jehož řidič T. B. ve snaze zabránit střetu vozidel strhl řízení vpravo a najel pravými koly vozidla na pravou krajnici a následně mimo vozovku, kde došlo ke střetu pravé přední části vozidla se dvěma směrovými sloupky a následně ke střetu pravé přední části kabiny vozidla se vzrostlým stromem, a při těchto střetech došlo ke zranění osádky vozidla zn. Tatra, kdy T. B. , nar. XY, utrpěl otřes mozku, tržnou ránu horního i dolního víčka pravého oka, zlomeninu nosní kůstky a povrchové poranění kůže nosu a hlavy, kdy si tato zranění vyžádala nutnou hospitalizaci poškozeného do 1. 6. 2018 a další léčení s pracovní neschopností poškozeného do 22. 6. 2018, J. K. , nar. XY, utrpěl tržnou ránu dolního laloku pravé plíce, tříštivou zlomeninu konce klíčku klíční kosti vpravo, zlomeninu 2.-8. žebra vpravo, zlomeninu 4.-11. žebra vlevo, zlomeninu příčných výběžků 3.-4. bederního obratle vpravo, tržnězhmožděnou ránu a přerušení deltového svalu pravého ramene a roztržení levého ušního boltce, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické ošetření s nutnou hospitalizací poškozeného do 7. 6. 2018 a dále jej podstatně omezovala v obvyklém způsobu života nejméně silnými bolestmi, nepohyblivostí pravé ruky a nutností dopomoci druhé osoby při osobní hygieně i běžných činnostech nejméně do 8. 7. 2018 a další léčení s pracovní neschopností poškozeného do 31. 8. 2018, a P. R. , nar. XY, utrpěl zlomeninu 3.-7. žebra vpravo, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické ošetření s nutnou hospitalizací do 3. 6. 2018 a dalším léčením s pracovní neschopností poškozeného do 13. 7. 2018.
2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Chomutově obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, škodu ve výši 27 155 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Ministerstvu obrany České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, částku ve výši 1 476 053 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 1 476 053 Kč od 13. 9. 2019 do zaplacení.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T 30/2019, podal obviněný a státní zástupkyně odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání státní zástupkyně směřovalo do výroku o vině a trestu, přičemž bylo podáno ve prospěch i neprospěch obviněného. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, tak, že z podnětu podaného odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 30. 5. 2018 kolem 14.20 hod. na silnici č. II/225 v katastru obce XY, okr. XY, řídil ve směru od XY na XY osobní vozidlo zn. Škoda Superb, RZ XY, při čemž porušil ust. §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť když cca 200m za odbočkou na obec XY zleva předjížděl cyklistu, přejel do protisměru a ohrozil tak protijedoucí nákladní vozidlo zn. Tatra, RZ XY, RZ XY, jehož řidič T. B. ve snaze zabránit střetu vozidel strhl řízení vpravo a najel pravými koly vozidla na pravou krajnici a následně mimo vozovku, kde došlo ke střetu pravé přední části vozidla se dvěma směrovými sloupky a následně ke střetu pravé přední části kabiny vozidla se vzrostlým stromem, a při těchto střetech došlo ke zranění osádky vozidla zn. Tatra, kdy T. B. , nar. XY, utrpěl otřes mozku, tržnou ránu horního i dolního víčka pravého oka, zlomeninu nosní kůstky a povrchové poranění kůže nosu a hlavy, kdy si tato zranění vyžádala nutnou hospitalizaci poškozeného do 1. 6. 2018 a další léčení s pracovní neschopností poškozeného do 22. 6. 2018, J. K. , nar. XY, utrpěl tržnou ránu dolního laloku pravé plíce, tříštivou zlomeninu konce klíčku klíční kosti vpravo, zlomeninu 2.-8. žebra vpravo, zlomeninu 4.-11. žebra vlevo, zlomeninu příčných výběžků 3.-4. bederního obratle vpravo, tržnězhmožděnou ránu a přerušení deltového svalu pravého ramene a roztržení levého ušního boltce, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické ošetření s nutnou hospitalizací poškozeného do 7. 6. 2018 a dále jej podstatně omezovala v obvyklém způsobu života nejméně silnými bolestmi, nepohyblivostí pravé ruky a nutností dopomoci druhé osoby při osobní hygieně i běžných činnostech nejméně do 8. 7. 2018 a další léčení s pracovní neschopností poškozeného do 31. 8. 2018, a P. R. , nar. XY, utrpěl zlomeninu 3.-7. žebra vpravo, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické ošetření s nutnou hospitalizací do 3. 6. 2018 a dalším léčením s pracovní neschopností poškozeného do 13. 7. 2018.
5. Za uvedený přečin uložil Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců.
6. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, škodu ve výši 27 155 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Ministerstvu obrany České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, částku ve výši 1 476 053 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 1 476 053 Kč od 13. 9. 2019 do zaplacení.
7. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
9. Dovolatel následně namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a předestírá judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Obviněný vyslovuje přesvědčení, že se soud druhého stupně neřídil nastíněnými judikatorními východisky a při hodnocení důkazů nevěnoval mimořádnou pozornost všem provedeným důkazům. Zdůrazňuje, že i v rámci dovolacího řízení je dovolací soud oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů ve smyslu dodržení pravidel formální logiky, respektování zásady in dubio pro reo a zda soudy neupřednostnily na úkor obviněného důkazy, které mu neprospívaly. Obviněný upozorňuje na nejednoznačnost výpovědi svědka M., kterou soudy považovaly v dané věci za stěžejní. Vyslovuje přesvědčení, že pokud se soud rozhodne založit vinu na jediném důkazu – výpovědi svědka, musí být výpověď tohoto svědka neprůstřelná, jasná a nezpochybnitelná. Taková kritéria výpověď svědka M. nesplňuje, když následně velmi podrobně rozvádí výpovědi tohoto svědka učiněné v průběhu řízení, které jsou rozporné, neboť na základě výpovědí tohoto svědka mělo být vozidlo jednou před a jednou za ním, což je nemožné a pro trestní řízení naprosto esenciální. Svědek M. do doby konání odvolacího řízení uvedl tři verze skutkového děje. Za důležité považuje obviněný polohu vozidel na silnici, a zda svědek M. skutečně viděl, že jeho manévr byl příčinou vyjetí vozidla Tatra mimo silnici. Dovolatel považuje za důležité, aby byla objasněna poloha vozidel na silnici, tedy aby bylo zjištěno, zda bylo jeho vozidlo k době vyjetí vozidla Tatry mimo silnici před svědkem či za ním. Namítá, že svědek nikdy nepopsal incident stejným způsobem, ačkoliv i v odvolacím řízení tvrdil, že si danou situaci velmi dobře pamatuje. Výpověď svědka M. je rozporuplná a z ní učiněný skutkový závěr jsou v extrémním nesouladu s dalšími provedenými důkazy.
10. Obviněný rovněž namítá, že soud druhého stupně selektivně akcentoval skutečnosti v jeho neprospěch a skutečnosti svědčící v jeho prospěch nechal bez povšimnutí. Zdůrazňuje, že nijak nehodnotil výpověď svědků M., D. a H., protože jakékoliv úvahy o jejich obecné a specifické věrohodnosti v rozsudku zcela chybí, když toliko uvedl, že pro rozpory a částečnou nemožnost průběhu nehody dle popisu obžalovaného a svědka H. (výslovná citace) bude vycházet z výpovědi svědka M. Takový závěr není hodnocením věrohodnosti svědka. Dovolatel nesouhlasí také s postupem soudu druhého stupně stran posouzení věrohodnosti výpovědí svědků H. a D., když tento jen uzavřel, že jsou nevěrohodní a jejich výpovědi tendenční vzhledem k jejich vzájemnému přátelskému vztahu k jeho osobě. Takový postup soudu druhého stupně vykazuje zjevné rysy libovůle, protože obě tyto výpovědi, byť byly ve prospěch dovolatele, byly soudem zcela přehlédnuty. Dovolatel dále namítá postup v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř., neboť soud nezopakoval výslechy svědků H. a D. v rámci veřejného zasedání, a přesto se rozhodl sám hodnotit jejich věrohodnost. Poukazuje rovněž na to, že v rámci výslechů svědků H. a D. nevyšlo najevo ani náznakem, že by tito svědci vypovídali jakkoli zkresleně, záměrně nepravdivě či snad dokonce po dohodě s ním. Dovolatel nepovažuje výpovědi svědků H. a D. za rozporuplné, neboť svědci toliko vypověděli, jak celou situaci vnímali v danou chvíli, když skutečně nelze po nich požadovat, aby si na metry přesně vzpomněli, kolik metrů ujeli od chvíle, kdy se minuli s vozidlem Tatra, protože tito věnovali všechnu pozornost k poskytnutí první pomoci zraněným vojákům. Soud prvního stupně si podle názoru obviněného neodnesl z výpovědi svědka H. a D. to, co si odnést měl, a to vjem obou svědků o tom, že v klidu předjeli cyklistu, zařadili se do svého jízdního pruhu a pokračovali dále. Ani jeden z nich ani náznakem nevypověděl nic o tom, že by předjížděcí manévr byl riskantní, nebo že by omezili či ohrozili vozidlo Tatra. Ani jejich přátelský vztah nemůže vést k závěru o jejich nevěrohodnosti, neboť samotná skutečnost, že svědek má k účastníkovi řízení určitý vztah, nemůže mít za následek jeho nevěrohodnost. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů přistupovaly k hodnocení důkazu ryze selektivně a vždy v jeho neprospěch, zatímco skutečnosti svědčící v jeho prospěch upozadily a nezabývaly se jimi. Naopak značné rozdíly ve výpovědi privilegovaného svědka M. zcela opomenuly.
11. Dovolatel následně uplatňuje třetí okruh námitek vztahující se k posouzení znaleckého zkoumání. Obviněný uvádí, že znalci Ing. Kölbl a Ing. Kubelka ve svých znaleckých posudcích uvedli, že existují dvě rovnocenné příčiny vyjetí nákladního vozidla Tatra mimo pozemní komunikaci, tj. překážka v jízdním pruhu nebo jiná příčina jako je mikrospánek, nevolnost apod. Ačkoli se jednalo o důkazy svědčící o tom, že příčina dopravní nehody není jednoznačně určitelná, a tedy se jednalo o důkazy v jeho prospěch, respektive ve prospěch aplikace zásady in dubio pro reo, tak soud druhého stupně je vůbec nebral do úvahy. Dovolatel je přesvědčen o tom, mohl-li být příčinou nehody například i mikrospánek či nevolnost řidiče vozidla Tatra na základě znaleckého posudku, tak absence jakéhokoliv brzdění je skutečností, která spolu s dalšími důkazy významně narušuje podle soudů jeho jednoznačně prokázanou vinu a samotnou příčinu vyjetí vozidla Tatra mimo silnici.
12. Základní problém celé věci dovolatel spatřuje ve výrazném deficitu záruk spravedlivého procesu. Zdůrazňuje, že dosud provedeným dokazováním nebyl opatřen takový důkaz, který by ho svým obsahem jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Obviněný proto namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy bezdůvodně dovodily jeho vinu při existenci zjevné důkazní nouze, přičemž jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s jinými provedenými důkazy.
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 894/2021, nejprve shrnul průběh trestního řízení, zvolené dovolací důvody a uplatněnou argumentaci dovolatele. Následně uvádí, že námitky obviněného co do extrémního nesouladu jsou odpovídající uplatněným dovolacím důvodům a jeví se jako důvodné. Státní zástupce akcentuje, že podstatou sporu je otázka, zda dovolatel svým předjížděcím manévrem skutečně vyvolal takovou dopravní situaci, za níž se vyhýbací manévr řidiče Tatry jevil jako důvodná snaha vyhnout se srážce vozidel nebo zda byla příčinou škodlivého následku toliko předčasná a zbrklá reakce řidiče Tatry z důvodu vysoké rychlosti obtížně ovladatelné Tatry na předjíždějící vozidlo dovolatele, aniž by střet vozidel hrozil. Klíčové tedy bylo zjištění polohy vozidel před počátkem i v průběhu nehodového děje.
15. Následně poukazuje na skutečnost, že k této rozhodné otázce se nedokázali vyjádřit znalci a soud druhého stupně v podstatě rezignoval na toto klíčové skutkové zjištění, když nepovažoval místo míjení vozidel za rozhodující. Státní zástupce poté předestírá jednotlivé svědecké výpovědi, přičemž zdůrazňuje, že např. svědek K. na jedné straně uvedl, že „nebýt sjetí do příkopu, tak možná do sebe auta nabourala, na straně druhé, že se to mohlo zdát dostatečné, že se vozidlo zařadí.“ K vozidlu dovolatele při míjení s Tatrou dodal, že neví, jestli vozidlo jelo ve svém jízdním pruhu. Tedy jeho výpověď byla nejednoznačná. Podle názoru státního zástupce bylo možno více podrobností zjistit z výpovědi svědka M., když státní zástupce chronologicky seřadil průběh skutkového děje dle tohoto svědka (Superb dovolatele předjel jízdní kolo svědka, svědek viděl sjíždění Tatry z vozovky, když byl Superb dovolatele asi 10 m před svědkem, svědek viděl míjení Superbu a Tatry vozidel na vzdálenost 70 m – Superb byl tedy v tom okamžiku již 70 m před svědkem, uhýbání Tatry viděl svědek na 50 m a Superb byl tedy ještě dále – již někde za Tatrou). Státní zástupce následně upozornil i na rychlost obou vozidel a svědka na kole. Při těchto rychlostech dospěl k závěru, že již laickým a zcela orientačním výpočtem v okamžiku, kdy se předjíždějící Superb dovolatele nacházel vedle jízdního kola uvedeného svědka, byla vzdálenost Superbu od protijedoucí Tatry natolik velká, že jen stěží hrozilo nebezpečí kolize Superbu a Tatry.
16. Státní zástupce na základě vlastních výpočtů drah pro zařazení a rezervu pro vozidlo Tatra konstatoval, že celkových více než 160 m se jeví jako vzdálenost dostatečně dlouhá pro návrat Superbu do svého jízdního pruhu bez jakéhokoliv ohrožení protijedoucí Tatry. Zvláště pokud byl tento pohyb Superbu zcela jednoznačně patrný ze všech okolností a pokud jel Superb nanejvýš středem vozovky, když předjížděl pouze jízdní kolo. Připouští, že daný manévr se skutečně mohl jevit jako zcela bezpečný, ale i možná nebezpečný. Pro trestní odpovědnost má však význam, jaký objektivně byl, a nikoliv jaké úsudky o něm bylo možno činit. Podle státního zástupce kterýkoliv ze znalců mohl na základě výpovědi svědka M. učinit přesný výpočet ohledně bezpečného předjetí a míjení uvedených vozidel. Bez takového doplnění dokazování spatřuje v předmětné věci pochybnosti v míře dosahující extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním (kterým nebyl zjištěn pohyb jednotlivých vozidel ani vzdálenost mezi nimi) a učiněným skutkovým zjištěním (že řidič vozidla Superb svým předjížděcím manévrem ohrozil vozidlo Tatra). Zdůrazňuje, že za daného stavu je sice předčasné spekulovat o tom, co bylo příčinou nehody, když se skutečně nabízí několik variant, a to jak dle znalců, ale i např. že se jednalo o předčasnou a nadbytečnou reakci řidiče Tatry, když je i otázkou, zda popř. nebyla významnou příčinou dopravní nehody skutečnost, že rychlost Tatry se tak blížila rychlostnímu limitu, přičemž znalec by měl být schopen uvést i to, zda a jaký vliv mohla mít taková rychlost na ovladatelnost Tatry. Superb se proti tomu pohyboval hluboce pod svým rychlostním maximem. I při uvedených rychlostech se však prostor pro zařazení Superbu zpět zatím nejeví jako nedostatečný, omezující či ohrožující protijedoucí Tatru.
17. Proto považuje námitky dovolatele za důvodné, neboť soudy nižších stupňů se spoléhaly na pouhý úsudek svědka K., který ovšem celou věc popsal značně nejednoznačně – nebyl si jistý, zda kolize vozidel hrozila či nikoliv. Tím si ovšem nebyl jistý ani svědek M. Akcentuje, že pouze z výpovědi tohoto svědka by pak mohla být znalcem rekonstruována nejpravděpodobnější varianta nehodového děje, o což se soudy ani nepokusily.
18. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil zvolený dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného, přičemž dospěl k závěru, že uplatněným námitkám obviněného lze přisvědčit, když ve věci existuje tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, což má vliv na právní posouzení skutku.
26. Vzhledem ke shora naznačenému závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné se nejprve obecně zabývat předpoklady naplnění tvrzené existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem soudy nižších stupňů a z tohoto vyplývajícími důsledky pro dovolací řízení z pohledu práva na spravedlivý proces. Především je třeba zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, je s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ovšem nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
27. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu namítá, že zásadní skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutí nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. S touto námitkou se dovolací soud ztotožnil.
28. Jak je patrno z rozhodnutí soudu prvního stupně, tento v rámci hlavního líčení jako důkazní prostředek provedl dva znalecké posudky z oboru doprava, odvětví silniční doprava, které vypracovali soudní znalci Ing. Tomáš Kölbl (znalec přibraný orgány činnými v trestním řízení) a Ing. Jan Kubelka (znalec přibraný obhajobou), když znalce Ing. Tomáše Kölbla i vyslechnul u hlavního líčení. Znalec Ing. Köbl připustil, že nedokázal přesně určit místo nehody, neboť nedošlo ke střetu mezi vozidly a dostupné výpovědi svědků si odporovaly. Jako nejpravděpodobnější, ale nikoliv jistou, příčinu dopravní nehody považoval omezení řidiče vozidla Tatra v jeho jízdním pruhu, k němuž došlo při předjíždění cyklisty – svědka M. vozidlem obviněného. Znalec rovněž uvedl, že nebylo možné určit, kde se oba účastníci nehody nacházeli v okamžiku předjíždění. Současně konstatoval, že nehodě mohlo být zabráněno tím, že by řidič Tatry včas brzdil a obviněný, kdyby s předjížděním cyklisty počkal. Uvedený znalec ani nevyloučil, že mohlo dojít k samovolnému vyjetí mimo vozovku v důsledku chyby řidiče Tatry.
29. Rovněž znalecký posudek zpracovaný Ing. Kubelkou nevedl k jednoznačnému objasnění příčiny dopravní nehody, neboť znalec se k možnosti zabránění nehodě nemohl vyjádřit z důvodu rozporů ve výpovědích všech zúčastněných, přičemž ze stejného důvodu nebyl schopen z technického hlediska určit příčinu vyjetí vozidla Tatra mimo vozovku. Jako důvod vyjetí vozidla Tatry z vozovky znalec nevyloučil jednak vyhýbání se překážce, a jednak jinou skutečnost – např. mikrospánek, nepozornost. Obdobně jako jeho znalecký kolega Kölbl, Kubelka konstatoval, že v případě brždění Tatry ihned po vyjetí z vozovky by vozidlo dokázalo zabrzdit před stromem. Znalec nebyl rovněž schopen zhodnotit technickou přijatelnost tvrzení obviněného.
30. Za dané situace, když nebylo možno zcela jednoznačně určit znaleckými posudky z oboru doprava, odvětví silniční doprava, příčinu dopravní nehody, tedy nebylo možno postavit najisto, že obviněný svým předjetím cyklisty M. způsobil vyjetí vozidla Tatra mimo vozovku, a tím ohrozil bezpečnost a plynulost jízdy posádky ve vozidle Tatra, pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, jenž sám vyslechnul opětovně svědka M., dospěly k závěru, že nade vši pochybnost důvodem vyjetí vozidla Tatra bylo vyhýbání se vozidlu obviněného, jenž prováděl předjíždějící manévr svědka M. Soudy své skutkové závěry o příčině dopravní nehody založily na výpovědi svědka M., kterou považovaly za věrohodnou, a částečně i na výpovědi svědka K. (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, body 10. a 11. rozsudku soudu druhého stupně). Takový postup soudů nižších stupňů by bylo možno akceptovat, pokud by ovšem výpovědi těchto svědků byly zcela jednoznačné v rozhodujících skutečnostech ohledně průběhu nehodového děje. Takto tomu ovšem nebylo, neboť výpovědi svědka M. se v průběhu trestního řízení podstatně měnily ohledně pohybu vozidel (Superb dovolatele předjížděl jízdní kolo svědka, svědek viděl sjíždění Tatry z vozovky, když Suberb byl asi 10 m před svědkem, svědek viděl míjení Superbu a Tatry na vzdálenost 70 metrů, uhýbání Tatry svědek viděl na 50 metrů a Superb byl ještě dále). Rovněž svědek K. si zcela nebyl jist, zda předjížděcí manévr dovolatele byl riskantní či nikoliv. Jinak vyjádřeno, výpovědi těchto svědků nebyly zcela jednoznačné, tito dílem manévr dovolatele považovaly za riskantní a dílem nikoliv. Zde je ještě nutno zdůraznit, že oba znalci z oboru doprava, odvětví silniční doprava nehodový děj posoudili pouze podle výpovědí svědků dostupných v době vypracování znaleckých posudků, tedy nebyly seznámení s výpověďmi svědků u hlavního líčení, které se nepochybně od jejich předchozích výpovědí jistým způsobem lišily, včetně výpovědi svědka M. v odvolacím řízení.
31. Současně je třeba uvést, že pokud oba soudy dospěly k závěru, že výpovědi dalších svědků nacházející se ve vozidle obviněného jsou nevěrohodné vzhledem k rozporům v jejich výpovědích a jejich vztahu k obviněnému, tak oba soudy ovšem v dostatečné míře nezdůvodnily, proč se přiklonily k verzi tvrzené svědkem M. a svědkem K., zejména za situace, kdy i jejich výpovědi nebyly zcela jednoznačné a to zejména ohledně předjížděcího manévru a jeho nebezpečnosti a situaci, za jaké došlo ke sjetí vozidla Tatra. Nejvyšší soud si je vědom úvah soudu druhého stupně v bodě 10. rozsudku, ovšem i tento soud hodnotil důkazy jistým způsobem pouze jednostranně bez bližšího odůvodnění, když akcentoval, že svědci, kteří byli ve vozidle obviněného, jsou nevěrohodní mimo jiné i z důvodu jejich přátelského vztahu k obviněnému, přičemž pominul jistou nejednoznačnost výpovědi klíčového svědka M., kterého soud druhého stupně osobně slyšel, ale i svědka K., který byl vyslechnut v řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru je třeba zdůraznit, že svědek K. (pasažér vozidla Tatra) v hlavním líčení uvedl, že obviněný předjížděl cyklistu a částí vozu se valil do jejich vozovky, v důsledku čehož Tatra najela na krajnici a následně narazila do stromu. Zároveň si ovšem tento poškozený nebyl zcela jistý, zda vozidlo obviněného již bylo zařazené ve svém pruhu, když se míjeli, a nedokázal ani posoudit, v jaké vzdálenosti jej obviněný předjížděl a zda předjížděcí manévr byl skutečně nebezpečný. Již z tohoto vyplývá jistá rozporuplnost jeho výpovědi.
32. Jak již bylo naznačeno, soud druhého stupně sice doplnil dokazování o výpověď svědka M., jehož výpověď považoval za stěžejní, nicméně zcela pominul, že tento svědek nepotvrdil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, neboť svědek vypovídal výrazně rozdílně oproti svým dřívějším výpovědím a nevysvětlil rozpory ve svých dřívějších a poslední výpovědi. Následně soud druhého stupně postavil skutkový stav zejména na svědecké výpovědi M., kterou zhodnotil jako věrohodnou, aniž by vzal v úvahu, že tento svědek v průběhu trestního řízení měnil svou výpověď o průběhu nehodového děje. U hlavního líčení nejprve uvedl, že Tatra se musela vyhnout předjíždějícímu obviněnému, kdy se vozidla vyhýbala cca 70 m před ním a současně že Tatra začala uhýbat, když ho obviněný předjížděl a že to bylo 70 až 50 metrů, když Tatra začala uhýbat. Následně upravil svou výpověď s tím, že vozidlo obviněného bylo pouhých 10 m před ním, když začala Tatra sjíždět mimo vozovku. U veřejného zasedání pak připustil, že nedokáže říci, zda by došlo ke střetu vozidel, kdyby Tatra nezměnila směr jízdy, ale že vozidlo obviněného dokončilo předjížděcí manévr.
33. Poměrně diametrální rozdíly v popisu průběhu dopravní nehody z pohledu tohoto svědka jsou klíčové a podstatné pro posouzení viny obviněného a případné míry spoluzavinění nehodového děje poškozeným B. Zde je třeba zdůraznit, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů měl obviněný porušit povinnost vyplývající z předpisu vázajícího se na provoz na pozemních komunikacích, podle něhož řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích [§17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“)], přičemž podle §2 písm. l) zákona o silničním provozu nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí a podle §2 písm. m) zákona o pozemních komunikacích nesmět omezit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo.
34. Nicméně orgány činné v trestním řízení, tudíž ani soudy, nevzaly ani v úvahu porušení případné povinnosti účastníka silničního provozu na straně řidiče vozidla Tatra. Podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu, platí, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Mezi povinnosti řidiče dále patří podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a podle §5 odst. 1 písm. c) přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla nebo fyzickým vlastnostem zvířete. Soudy se tedy nezabývaly případnou mírou zavinění a spoluúčastí poškozeného B. na nehodovém ději. Podle znaleckého posudku znalce K. mohl poškozený B. dopravní nehodě zabránit, jestliže by včas začal brzdit, resp. při včasné reakci řidiče Tatry by nedošlo ke srážce do stromu. Bez ohledu na shora uvedené úvahy Nejvyšší soud zdůrazňuje skutečnost, že soudu prvního ani druhého stupně se zatím hodnověrně nepodařilo objasnit příčinu dopravní nehody.
35. Podle Nejvyššího soudu nelze ani pominout úvahy státního zástupce Nejvyššího státního zástupitelství, který poukázal na technický limit Tatry rychlosti vozidla a jeho sníženou ovladatelnost včetně učiněných výpočtů rezervy při zařazení. Jinak vyjádřeno, mělo být také skutečně blíže objasněno, zda jednání poškozeného B. nebylo jen předčasnou a nadbytečnou reakcí řidiče a zda nebyla významnou příčinou nehody rovněž snížená ovladatelnost Tatry pohybující se na poměrně úzké silnici bez zpevněných krajnic rychlostí blížící se technickému limitu tohoto vozidla při najetí na nezpevněnou krajnici vozovky. Všechny tyto skutečnosti soudy nižších stupňů nevzaly při svém rozhodování v úvahu a nezabývaly se jimi.
36. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soudy nižších stupňů v jisté důkazní nouzi spoléhaly na výpověď svědka M., která nebyla ovšem zcela jednoznačná a na výpověď svědka K., který si ani nebyl jistý, zda kolize hrozila či nikoliv. Zde je ovšem třeba uvést, že jistou složitou důkazní situaci se mohly soudy pokusit blíže objasnit doplněním znaleckých posudků z oboru doprava, silniční doprava. Takový postup se jevil vhodný právě na základě výpovědi svědka M. u hlavního líčení a u veřejného zasedání, když s přihlédnutím k jeho výpovědím mohla být znalci rekonstruována nejpravděpodobnější varianta nehodového děje, o což se však soudy ani nepokusily, když jeho údaje o vzdálenosti pozorování míjejících se vozidel zcela pominuly, včetně jeho rychlosti a rychlosti jedoucích vozidel Tatra a Superb. Současně soudy nezohlednily měnící se výpověď stěžejního svědka M., když pominuly jisté disproporce v jeho výpovědi, aniž by se je pokusily odstranit. Je totiž třeba mít za to, že výpověď svědka M. u hlavního líčení a veřejného zasedání by mohla přispět ke znaleckému objasnění dopravní nehody, když není vyloučeno, že by znalci stanovili příčinu dopravní nehody právě z pohledu jednotlivých verzí tohoto svědka a následně by soudy formulovaly skutková zjištění, když by si musely přesvědčivě objasnit, která verze svědka M. ohledně průběhu dopravní nehody odpovídá dalším provedeným důkazům.
37. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Chomutově pochybily, když nezohlednily všechny provedené důkazy, nýbrž selektivně a pouze v neprospěch obviněného hodnotily důkazy v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného je důvodné. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k zjištění, že podané dovolání je důvodné z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
38. S ohledem na shora uvedené je tedy nutné konstatovat, že soudy nižší instance se řádně nevypořádaly s rozporuplnými výpověďmi svědků a nezjištěnou příčinou dopravní nehody, od níž se odvíjí i posouzení míry viny na nehodovém ději obviněným s ohledem na možné spoluzavinění příčiny dopravní nehody vozidla Tatra. Za naznačené situace dosud nelze uvažovat o porušení důležité povinnosti obviněného a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům nepovažuje Nejvyšší soud za nutné zabývat se ostatními námitkami obviněného.
39. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 To 200/2021, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T 30/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
40. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v Chomutově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Chomutově bude muset znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena z podnětu dovolání obviněného, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v jeho neprospěch (viz §265s odst. 2 tr. ř.). Soud prvního stupně se tak opětovně bude zabývat otázkou příčiny dopravní nehody a porušením předpisů vztahujícím se k silničnímu provozu s ohledem na zjištěný skutkový stav na základě provedeného dokazování, a zabývat se porušením důležité povinnosti umožňující aplikaci §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu