ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1214.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1214/2021- 293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 11. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021 č. j. 13 To 126/2021-207, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 17/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 4. 2021 č. j. 2 T 17/2021-189 byl obviněný J. P. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 22. 2. 2021 kolem 07:45 hodin odstraněním řetězu a karabinky u kovové branky v obci XY neoprávněně vnikl nejprve na pozemek u domu čp. XY, vykopnutím vstupních dveří vnikl do domu čp. XY majitelů J. P. (nar. XY) a J. P. (nar. XY), kde ve zvýšeném přízemí opět prokopl další dveře vedoucí do patra, kde v ložnici byla A. P. se svými dětmi (6 měsíců, 4 roky), začal A. P. vyhrožovat usmrcením, usmrcením jejích dětí, manžela J. P., svých rodičů, ke zdůraznění svých výhrůžek držel v ruce nůž s délkou čepele cca 13 cm, výhrůžky usmrcením neustále opakoval, kdy A. P. měla z jeho jednání velký strach, svého jednání zanechal, když zjistil, že do domu má přijít otec A. P., poškozením dveří způsobil majitelům nemovitosti škodu ve výši nejméně 12.000 Kč“. Za to byl obviněný podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku (podle opravného usnesení soudu ze dne 11. 6. 2021 č. j. 2 T 17/2021-225), odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2021 č. j. 13 To 126/2021-207 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. P. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm namítl, že jeho jednání bylo mimo jiné nesprávně kvalifikováno jednak jako „vniknutí do obydlí jiného za použití násilí“, které spočívalo v tom, že vykopl vchodové dveře a dveře vedoucí do patra domu poškozených, a současně jako přečin poškození cizí věci, který měl spáchat právě oním vykopnutím dveří. Soudům vytkl, že se v potřebné míře a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nezabývaly otázkou faktické konzumpce údajného přečinu poškození cizí věci závažnějším přečinem porušování domovní svobody. V uvedené souvislosti připomněl, že jeho cílem bylo vniknout do domu a právě proto dveře vykopnul. Jejich poškození tedy bylo pouze prostředkem pro spáchání závažnějšího (základního) trestného činu a samo o sobě již bylo zohledněno v právní kvalifikaci jeho jednání podle §178 odst. 2 tr. zákoníku. Vedle nesprávné aplikace hmotněprávního předpisu dovolatel bez bližší specifikace namítl i procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, které mělo spočívat v nesrozumitelném poučení jeho manželky jakožto svědkyně ve smyslu §101 tr. ř. Ta měla dané poučení pochopit tak, že svou výpovědí může dovolateli jedině uškodit, a pouze proto ji odmítla. Vyhodnocení jejího jednání ze strany soudů tedy bylo rovněž nesprávné. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021 č. j. 13 To 126/2021-207 zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 10. 2021. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud žádný přípis, jímž by nejvyšší státní zástupce deklaroval zájem tohoto svého procesního oprávnění využít, neobdržel. Tato skutečnost však překážkou pro projednání podaného dovolání nebyla.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo tvrzenými vadami a zda zakládají existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný výslovně odkázal.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jistý průlom do výše formulovaných výkladových východisek k deklarovanému dovolacímu důvodu v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, podle níž důvody dovolání nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud sám ve své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení procesních námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li pak v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i procesní (skutkové) námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
V předložené trestní věci nicméně dovolací senát žádnou z výše uvedených kardinálních procesních vad, která by současně představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, nezjistil.
Pokud jde o paušálně formulovanou námitku dovolatele o „nesrozumitelném“ poučení jeho manželky L. P. o právech a povinnostech svědka ve smyslu §101 tr. ř., seznámil se v neveřejném zasedání s obsahem zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 26. 4. 2021, z nějž je patrné, že samosoudkyně soudu prvního stupně věnovala příslušnému poučení výše jmenované svědkyně dostatečnou péči. Počínaje časem 2:25 min. záznamu svědkyni upozorňuje na její povinnost „mluvit pravdu“ a vysvětluje jí, že „nesmí nic zatajovat a zkreslovat“, jinak by se dopustila trestného činu křivé výpovědi. Dále konstatuje, že svědkyně je manželkou obžalovaného, na což svědkyně reaguje souhlasným vyjádřením „ano“. Poté svědkyni „s ohledem na tento vztah“ upozorňuje, že může prohlásit, že vypovídat nebude. Následuje její dotaz, zda svědkyně vypovídat chce, a poté její další otázka, zda svědkyně tomuto dotazu porozuměla. Ta potvrzuje, že jeho obsah pochopila (odpovídá souhlasným „ano“) a následně postupně dvakrát projevuje jednoznačně záporné stanovisko ke svému případnému výslechu slovem „ne“. Tím se její výslech zajišťovaný prostřednictvím videokonference v čase 3:32 min. končí.
Podle názoru Nejvyššího soudu takové poučení dospělé osoby bez znatelného handicapu v intelektu za nesrozumitelné považovat nelze, nehledě k tomu, že v dovolání ani blíže není rozvedeno, v čem konkrétně bylo nejasné nebo neúplné. Pokud se snad prostřednictvím analyzované námitky dovolatel pokouší dosáhnout opětovného pokusu o výslech své manželky a tím dodatečně zvrátit skutkové závěry soudů, pak je nutno připomenout, že ty nebyly produktem pouhých domněnek a nepodložených spekulací, nýbrž výslednicí logického hodnocení dostatečného množství důkazů, jimiž byla vina obviněného prokázána bez důvodných pochybností. Soud prvního stupně především transparentně vysvětlil, jak dospěl k přesvědčení o věrohodnosti výpovědi poškozené A. P., jíž měl dovolatel vyhrožovat v kvalitě a intenzitě předpokládané v ustanovení §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Neoprávněné násilné vniknutí dovolatele na pozemek a do domu J. a J. P. a s ním související poškození dvojích dveří v tomto obydlí pak vedle jeho vlastního částečného doznání a výpovědi poškozené dokládala minimálně i fotodokumentace z místa činu. Objektivně byla stanovena i škoda na poničených dveřích. Lze tedy znovu shrnout, že nalézacím soudem provedené dokazování, jakož i následné hodnocení provedených důkazů v této věci žádným závažným deficitem zatíženy nejsou.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl obviněný formálně právně relevantně pouze nesprávné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku mimo jiné jako souběhu přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto výtku, vycházející z krajně zjednodušující úvahové konstrukce, podle níž rozbití dvojích dveří dovolatelem v obydlí poškozených bylo „jen prostředkem základního trestného činu a samo o sobě mělo být zohledněno v použité právní kvalifikaci přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku“ (znak „za použití násilí“), ale bylo nutno odmítnout jako věcně nedůvodnou.
V dané souvislosti je předně nutné připomenout definici trestného činu podle §13 odst. 1 tr. zákoníku, jako „protiprávního činu, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Z tohoto formálního pojetí trestného činu pak jednoznačně vyplývá, že každý skutek má být zpravidla posuzován podle všech v úvahu přicházejících ustanovení zvláštní části trestního zákona, pod která jej lze podřadit. Výjimky z této zásady jsou přípustné typicky v případech, kdy sbíhající se trestné činy jsou navzájem v poměru subsidiarity nebo speciality (který ovšem v daném případě zcela jistě dovodit nelze, poněvadž ustanovení §178 tr. zákoníku a ustanovení §228 tr. zákoníku chrání různé společenské zájmy, a sice domovní svobodu a nedotknutelnost majetku), nebo v případech tzv. faktické konzumpce, která předpokládá, že jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se závažnějším trestným činem, anebo málo významným produktem základního trestného činu .
Navýsost agresivní počínání obviněného, který v rámci násilného neoprávněného vstupu do obydlí jiného současně i úmyslně poškodil cizí majetek nikoli nepatrné hodnoty (dvoje funkční dveře s celkovou škodou nejméně 12 000 Kč), ale pod faktickou konzumpci nesporně podřadit nelze. Soudy užitá právní kvalifikace jako souběhu přečinů podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle §228 odst. 1 tr. zákoníku naopak byla užita zcela důvodně, neboť plně vystihuje povahu obviněným spáchané trestné činnosti a to, jak co do její intenzity, tak i závažnosti způsobeného následku. I v tomto ohledu tak dovolatelem napadená soudní rozhodnutí obstála.
Zde je vhodné ještě připomenout, že znak „užití násilí“ ve smyslu §178 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu porušování domovní svobody je naplněn i tehdy, jestliže pachatel překoná překážku proti vniknutí na pozemek či do obydlí jiného, která nemá téměř žádnou nebo jen minimální finanční hodnotu (například „po domácku“ zhotovenou branku, dvířka, síť proti hmyzu v okně nebo plot z poloviny sestávající ze ztrouchnivělých dřevěných latí, který lze skopnout k zemi jediným razantním pohybem nohou apod.). Případnou škodu způsobenou na majetku osoby, do jejíhož obydlí pachatel takto neoprávněně vnikl, dané zákonné ustanovení nijak nezohledňuje. Jeho podstatou a účelem je zjednodušeně řečeno přísnější postih pachatele, kterého od záměru neoprávněně vniknout do obydlí jiného neodradí ani hmotná překážka, která má takovému vniknutí zabránit. Je tedy zjevné, že pokud by soudy stíhaný skutek kvalifikovaly pouze podle posledně zmíněného ustanovení zákona, opomněly by tím reagovat na jeden z významných aspektů protiprávního jednání dovolatele, který byl způsobilý založit jeho trestněprávní odpovědnost sám o sobě. Obhajobou nabízené „tvůrčí pojetí“ výkladu faktické konzumpce s izolovaným poukazem na motiv činu dovolatele (tj. že se chtěl „za každou cenu“ dostat do obydlí poškozených a zjednat si tak možnost osobní konfrontace s nimi) by pak při posuzování jednočinných souběhů obdobných trestných činů mohlo vést až k absurdním situacím, podle nichž by například pachatel trestného činu krádeže nemohl být adekvátně postižen i za poškození cizí věci, a to výhradně s poukazem na prokázaný fakt, že boční okno „na první pohled“ luxusní limuzíny (které samo o sobě mělo hodnotu několika desítek tisíc korun) rozbil jen proto, aby se dostal ke koženému kufříku nebo saku odloženému na zadním sedadle tohoto automobilu. Takový záměr ale jak zákonodárce, tak i tvůrci právní nauky jistě neměli.
Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného J. P. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů uvedených v §265b tr. ř. a dílem z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu