ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.140.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 140/2021- 616
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného A. C. , nar. XY v XY, občan Moldavské republiky, na území České republiky bez místa pobytu, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 4 To 303/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 41/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 25 T 41/2020, byli obviněný A. C. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) a spoluobviněný I. Ch., nar. XY (dále také jen „spoluobviněný“), uznáni vinnými ze spáchání pokusu zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
dne 01. 09. 2019 v době od 01:35 do 01:40 hodin v XY v ulici XY na parkovišti před restaurací XY č. p. XY společně I. Ch., nar. XY a A. C., nar. XY fyzicky napadli S. K., nar. XY, a to tak, že poté, co S. K. nejdříve udeřil pěstí do obličeje I. Ch., který po úderu spadl na zem, kde si na něho S. K. sedl a dával mu rány pěstí do obličeje, které I. Ch. vykrýval a u toho křičel rusky o pomoc a k S. K. přiběhl A. C. a dal mu ránu pěstí do obličeje, po níž S. K. upadl na zem a při tom, když se zvedal, tak I. Ch. udeřil S. K. pěstí do obličeje, po které zůstal stát, se do konfliktu znovu zapojil A. C., který poškozenému dal několik ran pěstí a to nejméně jednou do obličeje a dále do přesně nezjištěných částí těla, vlivem čehož poškozený upadl na zem a když zůstal ležet na zemi, tak do něj I. Ch. mlátil pěstí a A. C. do něho kopal, čímž S. K. způsobili zlomeninu vpravo klenby a spodiny lební krevní výron v pravém spánkovém svalu, krevní výron a oděrku na pravém ušním boltci dvojitou zlomeninu dolní čelisti vlevo, krevní výrony v podkoží pod bradou a pod hranou dolní čelisti vlevo, krevní výron v podkoží horní čelisti vlevo, zakrvácení levé čelistní dutiny, krevní výron v podkoží pravé lícní krajiny zasahující ke kosti drobnou oděrku nad horním rtem, krevní výrony v předsíni dutiny ústní nahoře i dole vlevo, krevní výron v červeni dolního rtu uprostřed a drobný škrábanec na pravém zápěstí s nezbytnou dobou léčení šesti týdnů.
2. Za uvedené trestné činy Okresní soud v Chomutově uložil obviněnému a spoluobviněnému I. Ch. podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněné podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku oběma obviněným dále uložil trest vyhoštění ve výměře 5 let.
3. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, IČ: 41197518, se svým nárokem na náhradu majetkové škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 25 T 41/2020, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. Dále opravný prostředek podal spoluobviněný, a to toliko do výroku o trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněných do výroku o vině a uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 4 To 303/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněné A. C. a I. Ch. vinnými zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný a spoluobviněný podle skutkové věty dopustili tím, že
dne 01. 09. 2019 v době od 01:35 do 01:40 hodin v XY v ulici XY na parkovišti před restaurací XY č. p. XY společně I. Ch., nar. XY, A. C., nar. XY, a odděleně prověřovaný V. P., nar. XY, fyzicky napadli S. K., nar. XY, a to tak, že poté, co S. K. nejdříve udeřil pěstí do obličeje I. Ch., který po úderu spadl na zem, kde si na něho S. K. sedl a dával mu rány pěstí do obličeje, které I. Ch. vykrýval a u toho křičel rusky o pomoc a k S. K. přiběhl A. C. a dal mu ránu pěstí do obličeje, po níž S. K. upadl na zem a při tom, když se zvedal, tak I. Ch. udeřil S. K. pěstí do obličeje, a po co se do konfliktu znovu zapojil A. C. a V. P., kteří poškozenému dali několik ran pěstí, a to nejméně jednou do obličeje a dále do přesně nezjištěných částí těla, vlivem čehož poškozený upadl na zem a když zůstal ležet na zemi, tak do něj I. Ch. mlátil pěstí a A. C. do něho kopal, čímž S. K. způsobili zlomeninu vpravo klenby a spodiny lební krevní výron v pravém spánkovém svalu, krevní výron a oděrku na pravém ušním boltci dvojitou zlomeninu dolní čelisti vlevo, krevní výrony v podkoží pod bradou a pod hranou dolní čelisti vlevo, krevní výron v podkoží horní čelisti vlevo, zakrvácení levé čelistní dutiny, krevní výron v podkoží pravé lícní krajiny zasahující ke kosti drobnou oděrku nad horním rtem, krevní výrony v předsíni dutiny ústní nahoře i dole vlevo, krevní výron v červeni dolního rtu uprostřed a drobný škrábanec na pravém zápěstí s nezbytnou dobou léčení šesti týdnů.
5. Za uvedené trestné činy uložil soud druhého stupně obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest vyhoštění ve výměře 5 let. Spoluobviněnému I. Ch. za shora uvedené trestné činy soud druhého stupně uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Pro výkon uloženého trestu zařadil spoluobviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spoluobviněnému dále uložil trest vyhoštění ve výměře 5 let. Odvolání obou obviněných pak zamítl podle §256 tr. ř.
6. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, IČ: 41197518, se svým nárokem na náhradu majetkové škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 4 To 303/2020, podal dovolatel prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem zamítnuto jeho odvolání, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině.
8. Obviněný ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že skutek nelze kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání by bylo potřebné kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Neztotožňuje se závěrem soudu druhého stupně ohledně posouzení zlomeniny dolní čelisti a lebky poškozeného jako těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Ve výroku uvedená doba léčení šesti týdnů odpovídá době potřebné k léčbě, jak byla uvedena ve znaleckém posudku, ovšem odhadovaná šestitýdenní doba léčení zranění sama o sobě znak těžké újmy podle smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku nenaplňuje. Podle dovolatele je zapotřebí, aby utrpěná porucha na zdraví citelně omezovala poškozeného v jeho obvyklém způsobu života. Dovolatel namítá, že předmětem dokazování nebylo zkoumání, jak dlouho by trvala porucha zdraví u poškozeného, tedy jak dlouho by byl omezen ve svém obvyklém způsobu života, pokud by nezemřel. Předmětem dokazování nebyla ani otázka obvyklého způsobu života poškozeného před utrpěním zranění, neboť poškozený trpěl chorobným poškozením mozkových cév.
9. Ve vztahu k výkladu pojmů těžká újma na zdraví a delší dobu trvající porucha zdraví poukazuje na usnesení Nejvyššího sodu sp. zn. 6 Tdo 566/2012, 8 Tdo 635/2017 a 8 Tdo 365/2012. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel vyvozuje závěr, že nelze dávat rovnítko mezi dobou léčení a dobou, po kterou trvá vážná porucha zdraví, neboť se jedná o dvě vzájemně odlišné kategorie. Odhadovaná doba léčení zlomenin poškozeného automaticky neznamená i trvání vážné poruchy zdraví, která by citelně omezovala způsob jeho života. Doba, po kterou trvá vážný stav, je obvykle podstatně kratší než celková doba léčení poškozeného. Nelze vyloučit, že vážná porucha zdraví by u poškozeného mohla trvat podstatně kratší dobu než šest týdnů. Dovolatel poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 114/2013, sp. zn. 4 Tdo 49/2014, podle níž se delší dobou trvající poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku rozumí doba trvající nejméně 6 týdnů. V návaznosti na toto doplňuje další judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k pojmu citelné újmy na zdraví, když se musí jednat o takovou újmu, která musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, ovšem i svou povahou překážejí obviněnému v obvyklém způsobu života, do něhož zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat, jak bylo jeho zvyklostí. Závěr soudu by tak musel být odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely anebo délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Připomíná tvrzení soudu druhého stupně o nemožnosti posuzovat omezení poškozeného v jeho obvyklém způsobu života, jestliže zemřel. Přitom podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 365/2012 je nutno závěr o naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu prokázat provedeným dokazováním způsobem, o němž nejsou pochybnosti. V souvislosti se zásadou in dubio pro reo a v případě důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, zdůrazňuje, že je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. K jeho tíži tak nemůže jít brzké úmrtí poškozeného, neboť je vždy nutno zkoumat, jak citelně a jak dlouho by v důsledku svých zranění mohl být poškozený omezen v obvyklém způsobu života.
10. Následně dovozuje, že s ohledem na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu a ze skutkového stavu, jak se ho podařilo zjistit soudům nižších stupňů, se v projednávaném případě nejedná o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, resp. vážnou poruchu zdraví, a tedy ani o těžkou újmu na zdraví. Z důvodu absence těžké újmy na zdraví se nemůže jednat o zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, maximálně by skutek mohl být posouzen jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovozuje pak z toho, že soud prvního stupně neodstranil jím namítanou vadu rozsudku soudu prvního stupně, když v rámci odvolání namítal, že nenaplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z důvodu neprokázání těžké újmy na zdraví a soud druhého stupně jeho odvolání zamítl podle §256 tr. ř.
12. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 4 To 303/2020 a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, případně aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 1 NZO 1165/2020, nejprve shrnula průběh dosavadního řízení, argumentaci dovolatele a následně vyhodnotila uplatněné námitky jako odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný zpochybnil správnost právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že poškozenému nezpůsobil těžkou újmu na zdraví. Státní zástupkyně zopakovala způsobená zranění poškozeného (zlomeninu vpravo klenby a spodiny lební, krevní výron v pravém spánkovém svalu, krevní výron a oděrku na pravém ušním boltci, dvojitou zlomeninu dolní čelisti vlevo, krevní výrony v podkoží pod bradou a pod hranou dolní čelisti vlevo, krevní výron v podkoží horní čelisti vlevo, zakrvácení levé čelistní dutiny, krevní výron v podkoží pravé lícní krajiny zasahující ke kosti, drobnou oděrku nad horním rtem, krevní výrony v předsíni dutiny ústní nahoře i dole vlevo, krevní výron v červeni dolního rtu uprostřed a drobný škrábanec na pravém zápěstí) s nezbytnou dobou léčení 6 týdnů, která vychází z vymezení znalců na základě nejzávažnějších zranění a to zlomeniny spodní klenby a spodiny lební a dvojité zlomeniny dolní čelisti, které vznikly tupým násilím, které působilo střední intenzitou přímo na dolní čelist a na pravou spánkovou krajinu. Vznik zlomenin lebky podle ní vysvětluje pád poškozeného na zem, neboť pro kopy do obličeje objektivní nález jednoznačně nesvědčí. Státní zástupkyně rovněž připomněla úmrtí poškozeného, které obviněnému nebylo přičítáno za vinu, resp. nebyla prokázána příčinná souvislost mezi příčinnou smrti a jednáním obviněného.
14. Stran právní kvalifikace státní zástupkyně vymezuje rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví a v důsledku toho rozdíl mezi trestným činem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá ze srovnání s druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání (podle soudní praxe 6 týdnů) za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965 sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod č. 13/1966 – III. Sb. rozh. tr.; dále č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Zároveň poukazuje na skutečnost, že závěr o povaze ublížení na zdraví nebo nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele, jež mu hrozilo, přísluší jen soudu a nikoliv znalci.
15. Ve vztahu ke způsobeným zraněním státní zástupkyně dodává, že jedním ze zranění, které poškozený utrpěl, byla dvojitá zlomenina dolní čelisti a v důsledku takového poranění by poškozený byl nepochybně omezen v možnosti přijímat stravu a byl by odkázán pouze na kašovitou potravu. Nutnost přijímat z důvodu zlomeniny čelisti pouze kašovitou stravu je velmi citelným zásahem do obvyklého způsobu života poškozeného, u něhož by případně nemusel díky pokročilému stupni lékařské vědy takový omezující stav trvat celých šest soudní praxí stanovených týdnů (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985 sp. zn. Tpjf 24/85). Státní zástupkyně dále připomíná další zranění – zlomeninu klenby a spodiny lební a zlomeninu spánkové kosti vpravo. I kdyby nedošlo k nitrolebnímu krvácení a vzniku trhliny spodinové tepny mozku, což nelze dávat podle znaleckého posudku do příčinné souvislosti s utrpěným úrazem, nepochybně by uvedená zdravotní kondice poškozeného ovlivnila dobu léčení takového zranění. Státní zástupkyně zároveň zdůrazňuje, že pro závěr o způsobení těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku není podstatné, jaký byl zdravotní stav poškozené osoby před spácháním protiprávního činu pachatele, nýbrž pouze to, že v důsledku takového činu došlo ke zhoršení jejího celkového zdravotního stavu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1445/2014, přičemž zranění lebky poškozený utrpěl po těžkém nekoordinovaném pádu na hlavu a útok tak směřoval i k poškození mozku jako důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (poranění kostí a svalů funkčně zhojené bez trvalých následků lze uznat za těžkou újmu na zdraví, neboť bylo provázeno některou život ohrožující komplikací, což by u poškozeného nepochybně s ohledem na stav cév mozku došlo).
16. Státní zástupkyně vzhledem ke způsobení těžké újmy na zdraví u poškozeného považuje za prokázaný u dovolatele přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný totiž nepochybně věděl, že svým jednáním může způsobit uvedený těžší následek, který také způsobit chtěl, o čemž svědčí především mechanismus útoku.
17. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dané věci výslovně uvedl, že namítá druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zpochybňuje naplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému a následnou právní kvalifikaci jeho jednání soudem druhého stupně jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Z pohledu této argumentace je nutné uvést následující skutečnosti. Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny kumulativně. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a současně újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů stanovených v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Při těžké újmě na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku musí tedy jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále musí porucha zdraví mít delší trvání, což zákon v písmenu i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Poruchou zdraví se rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Porucha zdraví nebo jiné onemocnění, jako změněný zdravotní stav poškozeného, se vždy posuzuje oproti předchozímu zdravotnímu stavu poškozeného, a proto sem patří také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity přibylo atd.
26. Jak již bylo naznačeno, z hlediska vymezení pojmu ublížení na zdraví musí jít o takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, které znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Znesnadnění obvyklého způsobu života zpravidla spočívá v omezení pohyblivosti (hybnosti) nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce. Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění „obvyklého způsobu života“, jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.).
27. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající poruchu zdraví, považují soudy vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Doba, po kterou trval tento vážný stav, je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví se v praxi považuje nejen delší dobu trvající vážná porucha zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. č. 9/1981-II., č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Jen pro jistou úplnost je namístě vhodné dodat, že v současné době díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. srov. přiměřeně zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. č. 13/1966-III., č. 18/1969 Sb. rozh. tr., viz také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1322).
28. Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k namítané právní kvalifikaci ohledně prostého ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je rozdíl zejména v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což soudní praxe stanovila na 6 týdnů. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení ovšem může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí.
29. Současně je třeba zdůraznit, že otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci, byť je třeba připustit, že právě znalecký posudek představuje jeden z rozhodujících důkazů při rozhodování soudu o této právní otázce.
30. Z pohledu těchto závěrů bylo přistoupeno k dovolání obviněného. Předně je nezbytné uvést, že rozsah zranění poškozeného a mechanismus jejich vzniku byl zjišťován znaleckým posudkem, jenž byl vypracován MUDr. Andreou Vlčkovou a MUDr. Miroslavem Kůdelou, znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie. Zranění, které utrpěl poškozený, pak byla vyjádřena ve skutkové větě soudu druhého stupně a Nejvyšší soud na tento výčet odkazuje, když ani obviněný nezpochybňuje, že poškozený uvedená zranění při předmětném incidentu utrpěl. Vzhledem k úmrtí poškozeného po 5 dnech od předmětného jednání, shora uvedení znalci uvedli pouze předpokládanou dobu rekonvalescence, když nejzávažnější zranění – léčení dvojité zlomeniny dolní čelisti a zlomeniny klenby a spodiny lební bylo vymezeno na dobu 6 týdnů. Je nepochybné, že podstatné pro posouzení míry zranění ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného v projednávaném případě je zhodnocení dvojité zlomeniny dolní čelisti a zlomeniny klenby a spodiny lební, když právě tato utrpěná zranění byla soudem vyhodnocena jako těžká újma na zdraví představující delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ust. §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to i přes skutečnost, že v důsledku následného úmrtí poškozeného fakticky k citelné újmě spočívající v omezení obvyklého způsobu života poškozeného nedošlo. Zde je třeba pro jistou přesnost zdůraznit, že ani soud prvního stupně nepochyboval, že tato zranění představují těžkou újmu na zdraví, měl jen toliko za to, že způsobení těžké újmy na zdraví nebylo pokryto ze strany obviněných úmyslem tuto těžkou újmu způsobit (viz str. 11-12 rozsudku soudu prvního stupně), tedy že ve vztahu ke způsobení následku chyběl úmysl.
31. Současně je nezbytné podotknout, že v projednávané věci musely být závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, postaveny pouze v obecné rovině, neboť vzhledem ke smrti poškozeného nemohlo dojít ke zjištění skutečného omezení v jeho běžném způsobu, např. z pohledu skutečné doby pracovní neschopnosti u poškozeného. Za takové situace proto nebylo možno posuzovat dobu trvání vážné poruchy zdraví u poškozeného na základě jeho výpovědi, výpovědi svědků a lékařských zpráv či znaleckého posouzení z hlediska jeho omezení v obvyklém způsobu života, jak by tomu bylo, pokud by poškozený nezemřel. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižší instance, proto pro posouzení míry způsobené újmy na zdraví vycházel ze znaleckého posudku, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zejména jeho části pod bodem 6. (č. l. 280), kde byly explicitně uvedeny zjištěná zranění poškozeného. Bylo tomu tak proto, že za naznačeného stavu nebylo možno vycházet z jiného podkladu pro posouzení míry újmy na zdraví nežli ze znaleckého posudku (pitevního protokolu), který byl vypracován dvěma odborníky na zdravotní obor, tj. osobami v daném oboru vysoce erudovanými, mající i příslušné dlouholeté zkušenosti, jež dokáží na základě svých odborných znalostí a obdobných případů stanovit běžnou dobu potřebnou k léčení daného zranění. Zde je také třeba zdůraznit, že právě odborné předpoklady znalců umožňovaly stanovit, zda se jedná u určitého typu zranění o podstatné omezení v obvyklém způsobu života, v čem toto konkrétně spočívá a po jak dlouhou dobu trvá vážná porucha na zdraví. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné konstatovat, že není pochyb o tom, že rozhodující většina zdravotních následků v případě určitých typů zranění je u všech poškozených totožná, zejména v tom směru, v čem konkrétně tyto osoby utrpěná zranění omezují v obvyklém způsobu života, a po jak dlouhou dobu bude trvat vážná porucha na zdraví a v čem bude konkrétně spočívat, když jisté individuální rozdíly mohou být např. v tom, jak jednotliví poškození budou pociťovat bolest. Jinak řečeno, není pohyb o tom, že např. při zlomenině dolní čelisti všichni poškození budou muset po dobu srůstání zlomeniny jíst kašovitou stravu, věnovat zvýšenou pozornost hygieně ústní dutiny, nebudou moci jíst normální stravu a že minimální doba srůstání zlomeniny a zhojení zlomeniny bude stejná.
32. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižší instance nemá pochyb o tom, že došlo k významné poruše zdraví u poškozeného, když zlomenina vpravo klenby a spodiny lební a dvojitá zlomenina dolní čelisti vlevo nepochybně představuje těžkou újmu na zdraví. Je tomu tak proto, že v případě, že by poškozený nezemřel, odhadovaná doba léčby bezprostředně související se způsobenými zlomeninami by trvala 6 týdnů, což vzhledem k vážnosti zranění je ekvivalentní doba. Po tuto dobu by byl poškozený, jak je všeobecně známo soudu i z jiných obdobných případů výrazně omezen v obvyklém způsobu života, neboť je nutné počítat s opětovným srůstem zlomených kostí lebky (klenby a spodiny lební) a dolní čelisti. Obě kosti (lebeční klenba a lebeční spodina) tvoří část lebky nazývané mozkovna, která chrání mozek, tedy životně důležitý orgán sloužící jako organizační a řídící centrum nervové soustavy. Dolní čelist pak jako pohyblivá část lebky představuje důležitou část lidského těla pro přijímání a rozmělňování potravy. Zejména zlomenina dolní čelisti by poškozenému znesnadnila výrazně obvyklý způsob života, neboť nejenže by byl odkázán na kašovitou stravu poměrně dlouhou dobu, byl by výrazně omezen i v osobní hygieně, přičemž srůstání zlomenin je spojeno s výraznou bolestivostí a byl zajisté omezen i v pracovním a společenském způsobu života. Jinak vyjádřeno, poruchu zdraví v podobě zlomenin lebky a dvojité zlomeniny spodní čelisti, je možno považovat za velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený by byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny, konzumaci potravin, přijímání tekutin, když by byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby, trpěl by bolestmi hlavy, nesměl by vykonávat v podstatě žádné běžné aktivity, které vyžadují určité soustředění apod). Zde je třeba zdůraznit, že již samotný dlouhodobý příjem kašovité stravy je velmi citelným zásahem do obvyklého způsobu života poškozeného, což je možno dovodit i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985 sp. zn. Tpjf 24/85, uveřejněné pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Byť lze připustit, že posouzení naplnění znaku těžké újmy na zdraví je otázkou právní, nikoli znaleckou, nic to nemění na důvodnosti závěru soudu druhého stupně o naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu ust. §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, který jednoznačně vyplývá z odborných závěrů znalců. Pokud jde o dobu trvání vážné poruchy zdraví spojené s podstatným omezením v obvyklém způsobu života, je namístě dodat, že je sice obecně soudní praxí uznávaná hranice delší dobu trvající poruchy zdraví v délce šesti týdnů, nicméně tato není neprolomitelná, a to především s ohledem na pokrok lékařské vědy, individuální stav pacienta a možné komplikace při léčení. Shodně pak uvádí komentář k trestnímu zákoníku a jím uváděná judikatura: „díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem §122 odst. 2 písm. i) tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté ublížení na zdraví“ (srov. R 16/1988, s. 76, dále R II/1965, R 13/1966, R 18/1969 Sb. rozh. tr., ŠÁMAL, Pavel. §122, Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví, v literatuře ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie, Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1314). Dvojnásobná zlomenina dolní čelisti se navíc běžně hojí dokonce nezřídka více jak 7 týdnů a omezení v příjmu stravy je tak dlouhodobé, spojené s dalšími obtížemi zdravotního rázu, když v případě léčení zlomenin lebečních kostí bývá tato doba obvykle delší, ovšem po dobu 6 týdnů trvá podstatné omezení v obvyklém způsobu života.
33. Pro posouzení míry újmy na zdraví je možno považovat námitku obviněného ohledně nezohlednění zdravotního stavu poškozeného před předmětným incidentem za lichou, neboť vážná porucha zdraví a změna zdravotního stavu se posuzuje proti předchozímu zdravotnímu stavu poškozeného, přičemž zlomeniny lebky a dvojitá zlomenina dolní čelisti byly způsobeny až jednáním obviněného, potažmo spoluobviněného a třetí osoby. Jinak uvedeno, pro závěr o způsobení těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku není podstatné, jaký byl zdravotní stav poškozené osoby před spácháním protiprávního činu pachatele, nýbrž jen to, že v důsledku takového činu došlo ke zhoršení jejího celkového zdravotního stavu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1445/2014). Proto lze uzavřít, že tyto námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
34. Pokud obviněný odkazuje na porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.), tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které ve svém souhrnu odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
35. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu