ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.158.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 158/2021- 515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného D. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 306/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 6 T 7/2020, byl obviněný D. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v období od 5.6.2014 do 4.7.2014 v XY, vždy na adrese XY v úmyslu se obohatit na základě pěti smluv o půjčce vylákal od poškozeného M. J., narozeného XY finanční hotovost v celkové výši 1.650.000 Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději do 5.12.2014, přestože věděl, že své povinnosti vrátit zapůjčené peněžní prostředky v dohodnuté lhůtě nebude schopen dostát, neboť si byl vědom, že usnesením Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 1150/2013-A11 ze dne 28.2.2013 byl zjištěn jeho úpadek a na jeho majetek byla uvalena insolvenční správa (prohlášen konkurs – usnesením č.j. KSOS 34 INS 1150/2013-B10 ze dne 21.5.2013) k uspokojení 24 věřitelů s pohledávkou v celkové výši 19.611.649 Kč, přičemž skutečně do dnešního dne zapůjčené peněžní prostředky poškozenému M. J., narozenému XY, trvale bytem XY, nevrátil, a tím poškozenému způsobil škodu ve výši 1.650.000 Kč.
2. Za uvedený zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, uložil soud obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za využití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Pro výkon tohoto trestu ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obvodní soud pro Prahu 4 zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 5. 2018 sp. zn. 65 T 96/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 5 To 302/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozenému M. J., nar. XY, trvale bytem XY částku 1.650.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. a to ode dne 29. 2. 2020 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. J. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 6 T 7/2020, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 306/2020 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 306/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
6. Dovolatel odmítá závěr soudu prvního stupně, že mu poškozený předmětné finanční prostředky poskytnul, poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích jednotlivých svědků, a současně na to, že poškozený od počátku lhal ohledně jeho povědomí o probíhajícím insolvenčním řízení. Vyjadřuje přesvědčení, že prvostupňový soud hodnotil důkazy selektivně a jednostranně, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch ignoroval, a následně zdůrazňuje absenci přezkumu této otázky odvolacím soudem. V daných souvislostech dovolatel odkazuje na podrobnou argumentaci uvedenou ve svém odvolání.
7. Vyslovuje názor, že závěr soudů nižších stupňů spočívající v tom, že svým jednáním naplnil znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku „uvedení jiného v omyl“ nemá oporu v provedeném dokazování.
8. Namítá, že za situace, pokud by skutečně došlo k zapůjčení finančních prostředků (což se ovšem nestalo), pak měl poškozený od počátku veškeré informace o jeho finanční situaci, tedy že má dluhy, že jsou vůči jeho osobě vedeny exekuce a insolvenční řízení. Proto se z jeho strany nemohlo jednat o podvodné jednání. Ve vztahu k povědomí poškozeného o jeho finanční situaci poukazuje na rozpory v tvrzeních poškozeného, kdy se měl o insolvenčním řízení dozvědět a zdůrazňuje, že poškozený v insolvenčním řízení vykupoval jeho majetek, tudíž musel o insolvenčním řízení vědět. Má za to, že z provedeného dokazování vyplývá zcela jednoznačný závěr, že v okamžiku uzavření předmětných smluv poškozený věděl o jeho neutěšené finanční situaci, o tom, že jsou vůči jeho osobě vedeny exekuce, a věděl i o insolvenčním řízení, když sám v probíhajícím insolvenčním řízení část jeho majetku zakoupil.
9. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, ve věci sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 akcentuje, že v předmětném řízení nebylo prokázáno, že by poškozenému předložil jakékoliv nepravdivé informace, a že tvrzení poškozeného, že mu byla zamlčena skutečnost, že je ohledně jeho majetku vedeno insolvenční řízení, bylo provedeným dokazováním vyvráceno.
10. Vyslovuje závěr, podle kterého i za předpokladu, že by měl poškozený k dispozici pouze informace, které se mu podařilo (obviněnému) v řízení prokázat, pak mohl dostatečně posoudit rizika spočívající v poskytnutí půjčky. Podle jeho názoru měl poškozený detailní informace o jeho finanční situaci, a pokud se rozhodl mu peníze poskytnout, pak si musel být vědom toho, že nemusí mít možnost mu částku 1.650.000 Kč vrátit. Dovolatel má proto za to, že poškozenému neposkytl nepravdivé informace a nic mu nezatajil, a proto nelze dospět k závěru, že by poškozený jednal v omylu, jenž v něm vyvolal. Proto v posuzovaném případě nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, když jeho jednání nebylo podvodné.
11. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 306/2020, jakožto i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 6 T 7/2020, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř.
12. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 14. 1. 2021 (č. l. 491). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 1 NZO 41/2021 nejprve zrekapitulovala obsah dovolání obviněného, a následně se vyjadřuje k uplatněné dovolací argumentaci. Předně uvádí, že namítaným nedostatkem naplnění znaku uvedení jiného v omyl , dovolatel napadenému výroku o vině sice vytýká hmotněprávní vadu, ale tato námitka nebyla obviněným řádně uplatněna při respektu k těm rozhodným skutkovým zjištěním, které byly co do okolností klamavé představy poškozeného o splnění dovolatelova platebního závazku v dohodnutém termínu uvedeny v popisu tzv. skutkové věty výroku o jeho vině a podrobněji rozvedeny v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, jakož i v přezkumných závěrech odvolacího soudu. Dovolatel totiž v této souvislosti namítl, že (mu) z výsledků dokazování jednoznačně vyplynulo, že v okamžiku uzavření předmětných smluv poškozený nejenže věděl o jeho neutěšené finanční situaci, ale že disponoval velmi detailními informacemi ohledně jeho finančního stavu. Pokud jde o informovanost poškozeného o finanční situaci obviněného, zdůrazňuje, že dovolatel přehlíží vše, co bylo k jeho aktuální finanční situaci uvedeno v popisu odpovídající části skutkové věty výroku o vině a v čemž odvolací soud specifikoval onu povšechnost informací, kterých se poškozenému i přes poukazovaný způsob jeho zapojení do předmětného insolvenčního řízení dostalo. Povšechnost těchto informací pak odvolací soud vnímal v tom směru, kolik dluhů a v jaké výši má dovolatel po splatnosti, co konkrétně je na něm vymáháno v exekucích a kdy se dostal do konkurzu (srov. bod 9. str. 5 zdola usnesení soudu odvolacího). Státní zástupkyně dodává, že dovolatel při své domněnce dostatečné informovanosti poškozeného přehlíží zjištěnou míru závažnosti těch informací, kterých se poškozenému nedostalo. Nevychází tak ze skutkového podkladu výroku o vině ve vztahu k naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“. Dovolatel se tak fakticky domáhá pouze přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění, což však nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod.
13. Přestože toto obviněný ve svém dovolání ani nenamítá, tak státní zástupkyně vyslovuje názor, že v předmětné věci není dán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Má za to, že soudy nižších stupňů se dostatečně vypořádaly s podstatnými námitkami obhajoby obviněného, přičemž obhajoba dovolatele byla vyvrácena v rámci procesně použitelné výpovědi poškozeného M. J., jež byla podepřena výpověďmi dalších svědků. Smlouvy o půjčce neměly pouze formálně zajistit poškozeným zrealizovaný výkup dovolatelova rodinného domu a jiného majetku v rámci insolvenčního řízení. K vydražení dovolatelova majetku totiž došlo bez časové návaznosti na poskytnuté půjčky, za tím účelem, aby mohly být převedeny na dovolatelovu dceru K. M. a následně vyplaceny z prostředků, které získala na podkladě hypotečního úvěru. Jestliže poškozený vypověděl, že věděl o obavě obviněného, že může přijít o dům a další majetek, pak se jeho zcela logicky vysvětlené kroky v rámci vydražení dovolatelova exekuovaného majetku uskutečnily v souvislosti s nároky, plynoucími se zahájením přípravy společného podnikání. To se díky dovolatelově know-how jevilo perspektivním a jeho osoba pak důvěryhodnou po dobrých zkušenostech s návratností menších půjček, a především schopnosti ze společného podnikání generovat zisk a tím vytvořit finanční zdroje k pokrytí finančních závazků z předmětných smluv o půjčce. O výši dluhů (kolem 20 mil. Kč) obviněného, se poškozený dozvěděl až v době, kdy vykupoval v dražbě jeho rodinný dům. K uvedenému způsobu exekučního zpeněžení jeho nemovitého majetku došlo podle obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 INS 1150/2013 v souladu s výpovědí poškozeného až v roce 2015, aniž by z výpovědi insolvenční správkyně Zuzany Orbesové vyplynulo, že by o celkové míře dovolatelova zadlužení byl poškozený informován již dříve. Soudy tedy neměly důvody k úsudku o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného o tom, jakými informacemi z dovolatelovy strany disponoval před tím, než s ním uzavřel předmětné smlouvy o půjčce a jaké důvody jej vedly k přesvědčení, že dovolatel bude schopen dostát platebním závazkům z nich plynoucím. Závěrem zdůrazňuje, že o tom, že dovolatel svoje potenciální věřitele o své aktuální finanční situaci řádně neinformoval, vypověděl rovněž svědek J. O., zabývající se finančním poradenstvím, se kterým dovolatel v průběhu let 2013-2017 řešil financování svého budoucího podnikání s formálním jednatelstvím dcery, aniž by mu při těchto setkáních sdělil, že již v roce 2013 došlo k prohlášení konkurzu na jeho majetek, případně celkovou výši jeho splatných závazků.
14. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Především vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek je vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz str. 3-9 rozsudku soudu prvního stupně, body 5. – 11. usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
21. Přesto lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, přestože by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil dovolací argumentaci částečně právně relevantně (naplnění znaku uvedení jiného v omyl). Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (poškozený mu finanční prostředky fakticky nezapůjčil a v době uzavření smluv o půjčce měl veškeré informace o jeho finanční situaci – že má dluhy, jsou vůči jeho osobě vedeny exekuce a insolvenční řízení; poškozený lhal o tom, že mu bylo ze strany dovolatele něco zatajeno), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá absenci objektivní stránky, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek dovolatel jednak vychází z odlišného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů a jednak pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Bez ohledu na shora naznačený závěr lze pouze stručně uvést, že oba soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Soud prvního stupně, své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů zdůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (smluv o půjčkách na č. l. 25-34; výpovědi poškozeného J. u hlavního líčení na č. l. 264-268; výpovědi svědků – P. H. na č. l. 355-358, B. H. na č. l. 395, P. H. na č. l. 396, K. M. na č. l. 358-359, Zuzany Orbesové na č. l. 359-360, J. O. na č. l. 394; a dalších listinných důkazů), přičemž neopomenul rovněž uvést důkazy, jimiž je obhajoba obviněného vyvrácena (viz str. 3-9 rozsudku). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, přičemž ve svém odůvodnění neodkázal pouze na jednotlivé pasáže prvostupňového rozhodnutí, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (viz zejména bod 9. usnesení soudu druhého stupně) tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
23. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
24. Nejvyšší soud bez ohledu na shora uvedené přesto považuje za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného.
25. Předně, v části II. dovolání namítá obviněný neposkytnutí finančních prostředků ze strany poškozeného, rozpory ve svědeckých výpovědích a lživá tvrzení poškozeného, z čehož dovozuje selektivní přístup soudu prvního stupně k důkazům, přičemž obviněný odkazuje na argumentaci uvedenou ve svém odvolání. Dovolací soud však musí předně konstatovat, že pro řádné uplatnění námitek v dovolacím řízení dovolatel nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Stran námitky dovolatele, že od poškozeného žádné finanční prostředky nepřevzal, Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na odůvodnění soudů nižších stupňů, jež se touto otázkou dostatečně zabývaly a náležitě odůvodnily svůj závěr o tom, že smlouvy nesloužily k zajištění vydražené nemovitosti, ale že se skutečně jednalo o smlouvy o půjčce a že poškozený peníze předal obviněnému osobně (viz str. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně, bod 9. usnesení soudu druhého stupně).
26. Jak již bylo uvedeno, obviněný zdánlivě právně relevantním způsobem uplatnil námitku spočívající v tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění objektivní stránky – uvedení jiného v omyl. Je třeba akcentovat, že dovolatel tuto námitku uplatnil, aniž by respektoval rozhodná skutková zjištění. Obviněný totiž námitku neuvedení jiného v omyl formuloval tak, že vycházel z vlastní skutkové konstrukce. V bodě 27. svého dovolání uvedl: „ Za situace, kdy poškozený měl detailní informace o finanční situaci obžalovaného , mohl si tyto případně i sám ověřit, obžalovaný mu neposkytl jakékoliv nepravdivé informace a nic mu nezatajil…“ . Absenci naplnění objektivní stránky pak opakovaně namítá na podkladě odlišných skutkových zjištěný v bodě 29. svého dovolání, když uzavřel, že: „… za situace, kdy poškozený měl detailní informace o finanční situaci obžalovaného , nelze spatřovat jakékoliv podvodné jednání…“ . V tomto směru je ovšem nezbytné zdůraznit, že skutková zjištění soudu prvního stupně, které byly co do okolností klamavé představy poškozeného o splnění dovolatelova platebního závazku v dohodnutém termínu vyjádřeny v popisu tzv. skutkové věty výroku o jeho vině a podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozsudku tohoto soudu i odvolacího soudu, jsou odlišná od situace, jež nastínil obviněný. Dovolatel totiž v této souvislosti vyslovil závěr, že mu z výsledků dokazování jednoznačně vyplynulo, že v okamžiku uzavření předmětných smluv poškozený nejenže věděl o jeho neutěšené finanční situaci, jakož i o tom, že jsou vůči němu vedeny exekuce a dále že se jeho předlužení projednává v rámci insolvenčního řízení a dále že je tam prodáván veškerý jeho majetek. Soudy nižších stupňů však dospěly k závěru, že poškozený neměl detailní informace o finanční situaci obviněného, neboť dovolatel mu určité rozhodné informace zatajil a poškozený tak nevěděl, že obviněný není schopen dostát svým finančním závazkům. Zde se sluší zopakovat, že dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
27. Současně se sluší poznamenat, že z obsahu podaného dovolání je zjevné, že tato námitka je ve skutečnosti skutkového charakteru, když obviněný uvádí, že poškozený o jeho finanční situaci věděl, tj. měl informace o jeho dluzích, jeho exekuci i o probíhajícím insolvenčním řízení. Pokud zmiňuje, že poškozený ve své výpovědi účelově lhal o svém povědomí ohledně insolvenčního řízení, neboť poškozený prostřednictvím své společnosti aktivně vykupoval jeho majetek z insolvenčního řízení, jedná se o námitku proti způsobu hodnocení důkazů. Nesouhlas obviněného s hodnocením svědecké výpovědi poškozeného J. však nemůže naplnit zvolený dovolací důvod. V souvislosti s těmito námitkami, byť se jedná o námitky skutkového charakteru či námitky směřující do hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 spočívá v tom, že: pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby . Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je tedy v zásadě jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno: konáním (např. předkládáním nekrytých šeků – srov. R 45/1996, neoprávněným telefonováním na cizí účet – viz R 13/1981, R 44/1999), opomenutím (např. nedáním povinného poučení – srov. §112), kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit – srov. R 57/1978, jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem – srov. R 46/1981). Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci , zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (vše viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2052-2053 s).
28. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se otázkou uvedení poškozeného v omyl zabývaly, respektive informovaností poškozeného o možnostech obviněného dostát svým finančním závazkům v důsledku zamlčení podstatných informací ze strany dovolatele (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, bod 9. usnesení soudu druhého stupně). Dovolací soud pro stručnost na jejich odůvodnění odkazuje, když se se závěry soudů nižších stupňů ztotožnil. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Nelze pochybovat o tom, že poškozený měl o finanční situaci obviněného určité, avšak omezené informace. Poškozený chtěl dle svých slov obviněnému pomoci, a proto se rozhodl mu peníze půjčit. Na tomto místě se sluší poznamenat, že v této části se výpovědi obviněného a poškozeného shodují v tom směru, že i samotný obviněný připouští, že mu poškozený před 5. 6. 2014 peníze půjčoval a tento je vracel. Poškozený J. ale neměl o finančních problémech dovolatele veškeré rozhodné informace, především pak neměl tušení o konkrétní výši jeho dluhů, jež dosahovala částky 20 mil. Kč. Rovněž je třeba mít na paměti, že v době, kdy poškozený půjčoval dovolateli uvedenou sumu peněz, zahájil spolu s obviněným zcela konkrétní přípravy k podnikání (nákup strojního vybavení, zajištění prostor k výrobě apod.). Jelikož měl poškozený za to, že podnikání s obviněným bude perspektivní a do budoucna bude generovat zisk, ze kterého bude obviněný schopen uhradit své závazky, a současně měl z minulých mu poskytnutých půjček s dovolatelem dobrou zkušenost, co se týče návratnosti svých peněz, mohl poškozený Janíček důvodně očekávat, že bude obviněný schopen dostát svým finančním závazkům a půjčené peníze mu vrátí. Za situace, kdy v důsledku uvedeného poškozený očekával důvodně navrácení svých peněz a obviněný, jenž věděl, že má dluhy dosahující částky 20 mil. Kč, poškozenému nesdělil konkrétní výši svých dluhů, když mu neposkytl stěžejní informace ohledně výše svých nesplacených závazků, uvedl tak obviněný poškozeného v omyl, neboť mu zatajil podstatné informace, které by nepochybně ovlivnily rozhodování poškozeného, zda finanční prostředky obviněnému zapůjčit či nikoliv, popř. za jakých podmínek. Z uvedeného je nepochybné, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá bez důvodných pochybností, že obviněný uvedl poškozeného v omyl, když mu zatajil rozhodné informace týkající se jeho aktuální finanční situace, takže lze bezpečně konstatovat, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla u obviněného dána.
29. V souvislosti s tvrzením dovolatele, že poškozený ve svých výpovědích lhal, je třeba zopakovat závěr soudů nižších stupňů ohledně věrohodnosti uvedeného svědka. Tyto dospěly k závěru, že jeho výpovědi není důvod nevěřit, když je v souladu s dalšími provedenými důkazy. Svědci P. H., B. H. a P. H. potvrdili verzi poškozeného ohledně původu zapůjčených finančních prostředků. Z výpovědi insolvenční správkyně Zuzany Orbesové nevyplynulo, že by se poškozený o celkové míře zadlužení obviněného dozvěděl dříve než v době, kdy vykupoval v dražbě jeho dům, k čemuž došlo až v roce 2015. V tomto směru je tak výpověď insolvenční správkyně v souladu s verzí poškozeného. Skutečnost, že dovolatel své potencionální věřitele řádně neinformoval o své finanční situaci, nakonec potvrdil svědek J. O., když sdělil, že jakožto finanční poradce s obviněným řešil financování svého budoucího podnikání s formálním jednatelstvím dcery a tento mu nesdělil, že již v roce 2013 došlo k prohlášení konkurzu na jeho majetek ani celkovou výši jeho dluhů.
30. Pokud jde o naznačené rozpory ve výpovědi poškozeného J. v trestním oznámení, v jeho výsleších na úřední záznam v rámci přípravného řízení a v jeho výpovědi v hlavním líčení, pak se sluší zdůraznit, že dovolací soud žádné zásadní věcné rozpory neshledal. Je třeba akcentovat, že z uvedeného je procesně použitelná pouze výpověď poškozeného v hlavním líčení, proto nelze konfrontovat výpověď poškozeného v hlavním líčení se zbylými vyjádřeními poškozeného. Rovněž námitka obviněného, že o probíhajícím insolvenčním řízení musel poškozený vědět, když vykoupil od insolvenční správkyně nejen nemovitosti, ale i movité věci, směřuje do způsobu hodnocení důkazů. V tomto směru je možno odkázat na úvahy soudů nižších stupňů ohledně doby vydražení předmětných nemovitostí, když pokud se týká vykoupení movitých věcí, tak nelze přehlédnout, že se jednalo o zcela malou částku (20.000 Kč), která nepochybně vedla k tomu, že se předmětnou smlouvou o koupi těchto movitých věcí poškozený blíže nezabýval, když poškozený navíc uvedl, že smlouvu mu dali jen k podpisu, když věci kupovala jeho firma.
31. Stran argumentace obviněného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, je třeba uvést, že tato je nepřiléhavá. Naopak z uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá absence povinnosti poškozeného ověřovat si skutečnosti mu sdělené obviněným. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení konstatoval, že poškozený nemá uloženou povinnost prověřovat si skutečnosti sdělené mu obviněným, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý (v judikované věci se jednalo o podvod, při kterém obviněný v rámci prodeje nemovitosti zatajil poškozenému existenci zástavního práva). Proto podle názoru Nejvyššího soudu možnost poškozeného zjistit si skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Přestože se v souvislosti s odkazem na uvedenou judikaturu snaží dovolatel naznačit, že poškozený nepostupoval dostatečně obezřetně, když mu půjčil uvedený finanční obnos i za situace, kdy věděl o jeho exekucích, tak zmiňovanou judikaturou nelze argumentovat ve prospěch dovolatele. Z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu se totiž podává, že nedostatečná míra obezřetnosti nemůže jít k tíži poškozeného, byť informovaného, ale pouze částečně, a to ať už v důsledku zamlčení podstatných informací ze strany obviněného (tak jako tomu bylo v posuzované věci, když poškozenému J. nesdělil skutečnou výši svých dluhů a reálnou návratnost poskytnuté půjčky) nebo v důsledku sdělení nepravdivých informací ze strany obviněného. Naopak v posuzovaném případě, vyslovily soudy nedostatečnou obezřetnost ze strany obviněného M. a jeho srozumění s tím, že půjčku nebude moci vrátit buď vůbec, nebo ve stanoveném termínu, když za situace, kdy věděl, že jeho dluhy dosahují částky téměř 20 mil. Kč, předstíral před poškozeným J. schopnost půjčené peníze vrátit a přislíbil mu jejich vrácení do půl roku, ačkoliv věděl, že nedisponuje zdroji na jejich vrácení a získání finančních prostředků na splacení dluhu je značně nejisté. Toto soudy zohlednily při úvaze o zavinění, když dospěly k závěru, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že svým závazkům nedostojí, a proto se trestného činu podvodu dopustil minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
32. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
33. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu