ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.160.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 160/2021- 472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného L. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 6 To 278/2019-413, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 180/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. D. byl v předložené trestní věci uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 32 T 180/2012-218 z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „dne 11. 4. 2012 v přesně nezjištěné době v XY na XY č. XY v budově XY z pozice vedoucího oddělení vnitřní kontroly XY uložil své podřízené I. Č., nar. XY, aby dále nekonala ve věci vedené na oddělení vnitřní kontroly pod č. j. XY, kdy pod tímto číslem jednacím byl zadokumentován a měl být prověřován přestupek, resp. kázeňský přestupek řidičů vozidel značek Škoda Octavia červené barvy, r. z. XY, jehož provozovatelem bylo XY, a Volkswagen Golf modré metalické barvy, r. z. XY, jehož provozovatelem byl příslušník Policie České republiky F. B., nar. XY, kdy řidiči těchto vozidel byli podezřelí ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, kterého se měli dopustit tím, že dne 10. 4. 2012 v dopoledních hodinách měli parkovat uvedenými vozidly v XY ulici v XY na parkovišti vyhrazeném pro vozidla Muzea města XY, čímž měli porušit ustanovení §27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb., kdy na pokyn obžalovaného byl sekretářkou oddělení vnitřní kontroly A. Š., nar. XY, spisový materiál v elektronickém systému evidence trestního řízení (ETŘ) zneplatněn poznámkou, že číslo jednací bylo „nabráno omylem“, přičemž tohoto jednání se dopustil s cílem neprověřovat uvedené přestupky, neboť jedním z podezřelých ze spáchání přestupku byl příslušník Policie České republiky J. U., nar. XY, a druhým jmenovaný F. B., aby tak umožnil přestupcům vyhnout se postihu za spáchané přestupky, čímž porušil ustanovení §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a jednal v rozporu se zněním služebního slibu dle ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a v rozporu se základními povinnostmi příslušníka dle §45 odst. 1 písm. b), i) tohoto zákona“. Za to mu byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 15.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §329 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce v bezpečnostních sborech na dobu čtyř let.
Následné odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 6. 2016 č. j. 6 To 463/2015-260 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1401/2017 obě výše uvedená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušil, zrušil též všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací senát vyhodnotil jako právně relevantní a současně opodstatněnou námitku obviněného, že soudy nijak neodůvodnily svůj hmotněprávní závěr o takové míře společenské škodlivosti jeho činu, která již vyžadovala vyvození trestněprávních důsledků za jeho spáchání, resp. proč podle jejich názoru v daném případě nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že zejména okresní soud hodnotil otázku škodlivosti posuzovaného činu pouze v rámci úvah o volbě druhu a výměry ukládaných sankcí, když opomněl, že je nutno terminologicky rozlišovat mezi hodnocením rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti činu při použití zásady subsidiarity trestní represe a hodnocením kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry ve smyslu §39 tr. zákoníku. V reakci na dané pochybení Nejvyšší soud zdůraznil, že vztahuje-li se §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost deliktu při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. U povahy a závažnosti trestného činu jde naopak o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, kdy soud nejprve shledal potřebnou míru společenské škodlivosti činu pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele. Soud prvního stupně se tedy měl s otázkou případné aplikace zásady subsidiarity trestní represe vypořádat již v rámci posouzení viny obviněného, tj. při řešení otázky, zda skutek je či není trestným činem, a nikoli tuto zásadu a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako prostředku ultima ratio uplatňovat až v souvislosti s úvahami o výměře či druhu trestu, jak učinil. Krajskému soudu pak bylo vytknuto, že v rámci prvního odvolacího přezkumu tuto závažnou vadu nejen neodstranil, ale sám ji zopakoval při vlastním rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného. Nejvyšší soud tedy nalézacímu soudu uložil, aby se věcí v intencích kasačního rozhodnutí znovu zabýval, odstranil a napravil zjištěné pochybení a při opětovném právním posouzení jednání obviněného důsledně zvážil, zda jeho případná právní kvalifikace může obstát i ve světle judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní odvozeného principu ultima ratio jakožto materiálních korektivů jinak formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb.
Okresní soud v Ústí nad Labem v následném hlavním líčení částečně doplnil dokazování a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2018 č. j. 32 T 180/2012-363, jímž obviněného na nezměněném skutkovém základě (viz shora) znovu uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který mu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil pouze mírnější peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 10.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Následně podané odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 6 To 278/2019-413.
I na posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný L. D. dovoláním , v němž tentokrát uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně zopakoval, že se stíhaného skutku nedopustil, a i kdyby ano, jednalo by se s ohledem na všechny okolnosti případu o prohřešek nízké „společenské nebezpečnosti“, který by mohl být efektivně vyřešen v kázeňském řízení tak jako stovky jiných podobných i mnohem závažnějších případů. Znovu připomněl, že podstatou celé kauzy byla situace, kdy Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje nemělo k dispozici žádná vlastní parkovací státní pro příslušníky PČR, kteří se při plnění služebních povinností potřebovali vozem dopravit do jeho sídla. Proto dva policisté čistě z nutnosti zaparkovali svá vozidla na volných parkovacích místech, jež ovšem byla vyhrazena Muzeu města XY. Přitom zvolili tu nejméně závažnou variantu nesprávného parkování v situaci, když z objektivních důvodů nebylo možné zaparkovat jinde. Dovolateli je pak kladeno za vinu, že měl své podřízené dát pokyn, aby ve věci tohoto bagatelního přestupku nekonala.
Dovolatel míní, že pokud ho okresní soud za výše zmíněných okolností znovu uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nerespektoval důsledně pokyny Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 3. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1401/2017. Zásadu zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž interpretoval naprosto nesprávně, když nutnost trestního postihu obviněného nepřijatelně zdůvodnil výhradně tím, že vyvození jeho odpovědnosti podle jiného právního předpisu fakticky nepřipadá v úvahu. Své rozhodnutí tedy v podstatě založil na úvaze, že pokud již obviněný není policistou a nelze ho potrestat kázeňsky např. podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nezbývá, než vůči němu uplatnit trestněprávní represi. Dovolatel tuto zcela neakceptovatelnou úvahu reklamoval v odvolání, ovšem bezvýsledně. Jakkoli mu totiž krajský soud dal v daném směru za pravdu, ve výsledku se s odsuzujícím rozsudkem přesto ztotožnil a aproboval jej jako správný. Sám přitom nepostupoval dostatečně citlivě. Neuvážil specifické skutkové okolnosti případu ani jeho „výbornou profesní historii u Policie ČR“ a vycházel z příliš restriktivního výkladu §12 odst. 2 tr. zákoníku, který by ad absurdum znamenal, že zásadu subsidiarity trestní represe v zásadě nelze použít nikdy. To však jistě úmyslem zákonodárce nebylo. V navazujícím textu dovolání se obviněný věnoval zevrubné analýze vybraných případů deliktního jednání soudců, státních zástupců a policistů, které podle jeho přesvědčení vykazovaly daleko vyšší míru závažnosti a přesto za ně nebyla orgány veřejné moci vyvozena odpovědnost trestněprávní, nýbrž pouze kárná či kázeňská. Namítl také existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových závěrů, které z nich vyvodily soudy. Trvá na tom, že v řízení nebylo s potřebnou jistotou prokázáno, že vůbec věděl o přestupku parkujících policistů. Naopak bylo zjištěno, že v ETŘ není žádná elektronická stopa po jeho identifikátorech, přičemž žádný jeho podpis či pokyn se nevyskytoval ani ve spise vedeném v listinné podobě. Soud prvního stupně tak jeho vinu dovodil spíše na základě úvah vedených v rovině vyšší míry pravděpodobnosti, aniž by kategoricky vyloučil i variantu, že pokyn k zneplatnění záznamu o přestupku parkujících kolegů neudělil svědkyni Š. on, nýbrž svévolně svědkyně Č. jako hlavní zpracovatelka spisu.
V závěru dovolání obviněný rovněž namítl, že v prvním stupni ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Důvody vyloučení samosoudce K. opřel o tvrzení, že ten spolu se zapisovatelkou jednak nepravdivě doplnil protokol o hlavním líčení ze dne 5. 1. 2015 o „vyfabulovanou“ výpověď svědka U., aby následně takto deformovaný důkazní stav naprosto neobjektivně a tendenčně hodnotil. Odvolací soud po jeho výtce tuto námitku přešel, aniž by se důsledně věnoval objasnění konkrétních důvodů, pro něž byl protokol o hlavním líčení takovým způsobem vlastně upraven.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 6 To 278/2019-413 i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2018 č. j. 32 T 180/2012-363, dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jako součást (resp. přílohu) dovolání předložila obhajoba i písemné „vyjádření“ obviněného k usnesení odvolacího soudu, v němž L. D. označil celé trestní řízení za „neuvěřitelné“ a především obsáhle rozvedl vlastní verzi skutkového děje, podle níž došlo k zneplatnění dopravního přestupku policistů v ETŘ z popudu svědkyně I. Č., která ho takříkajíc „obešla“ a tento úkon zadala sekretářce A. Š. svévolně.
K tomuto posledně zmíněnému podání ovšem Nejvyšší soud při svém přezkumu nepřihlížel , protože nesplnilo zákonnou podmínku, podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§265b odst. 2 věta první tr. ř.). Tento požadavek se totiž nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případná doplnění. Vyplývá to z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád případným podáním, které obviněný zpracoval sám, zásadně právní účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 35/2007, č. T 993). Shora rozvedenou základní formální podmínku dovolacího přezkumu tudíž nelze „zhojit“ např. tím, že obhájce z vlastní datové schránky zašle soudu text zpracovaný obviněným s poukazem na to, že jde o přílohu k dovolání (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 3 Tdo 429/2016 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2351/16, bod. 25).
K podanému dovolání, které bylo vypracováno obhájcem, se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta úvodem podotkla, že obviněný v něm sice v rámci rekapitulace dosavadního průběhu trestního řízení poukázal na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že se soudy nižších stupňů následně neřídily jeho pokyny, avšak ze zaměření jeho argumentace je zřejmé, že je to především on, kdo nevzal v potaz závazné přezkumné závěry dovolacího soudu. To se týká těch námitek, jimiž se opětovně snaží brojit proti skutkovým zjištěním soudů a v návaznosti na tom i proti právnímu závěru o naplnění všech formálních znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jeho jednání. Tyto výhrady Nejvyšší soud již jednou posoudil jako irelevantní a nezpůsobilé založit dovolací přezkum. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak podle státní zástupkyně bylo možno podřadit pouze tu část argumentace obviněného, v jejímž rámci soudům opakovaně vytýkal nesprávný výklad zásady subsidiarity trestní represe, který vedl k vyvození jeho trestní odpovědnosti za stíhaný skutek. I státní zástupkyně zpochybnila názor vyslovený soudem prvního stupně, že pokud u pachatele nelze s odstupem několika let od spáchání deliktu vyvodit odpovědnost podle jiných právních norem, nezbývá než z jeho jednání vyvodit trestněprávní důsledky. Na straně druhé však označila za klíčové, jak se k řešení posuzované otázky postavil soud odvolací. Ten podle ní naprosto správně uzavřel, že aplikace prostředků trestního práva v dané věci byla a stále je namístě, přičemž skutečnost, že obviněný již není policistou a nemůže být postižen kázeňsky či přestupkově, na to nemá žádný vliv. K tomu připomněla, že jednání dovolatele nespočívalo jen v pouhém porušení v rozsudku vyjmenovaných ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ale především v tom, že záměrně zneužil pravomoc, která mu byla těmito předpisy svěřena, v úmyslu opatřit jinému prospěch spočívající v neprojednání jeho přestupku. Takový postup z pozice vedoucího oddělení vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje se zcela zákonitě musel odrazit v ohrožení samotné důvěry v nestranný výkon služby v bezpečnostním sboru a tím i v ohrožení jeho dobré pověsti. Společenská škodlivost činu tím významně přesáhla spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Nic na tom nemění ani dovolatelem poukazované dlouholeté působení u Policie ČR, při němž byl mnohokrát odměněn a celkově kladně hodnocen.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pak obviněný podle názoru státní zástupkyně uplatnil nepřípustně. V jeho rámci totiž upozorňuje na okolnosti průběhu dokazování, které mohl reklamovat již v předchozím dovolání, což ovšem neučinil. O jeho prvním dovolání ve věci přitom Nejvyšší soud rozhodl s přezkumným závěrem, že procesní postup nižších soudů netrpěl takovými vadami, které by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Odpovědnost za správnost a úplnost protokolace v řízení před soudem nadto nese vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, který byl přibrán jako zapisovatel. Případné vady v ní tak nejsou důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně tak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby navrhované rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. D. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Dále bylo třeba zkoumat, zda námitky, o něž obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je na tomto místě třeba znovu zopakovat, že tam uvedený dovolací důvod slouží k nápravě hmotněprávních vad napadeného rozhodnutí a jeho prostřednictvím se tudíž nelze domáhat přezkoumání způsobu shromažďování a hodnocení důkazů obecnými soudy ani správnosti jimi učiněných skutkových závěrů. K případné revizi skutkových zjištění může dovolací soud přistoupit jen zcela výjimečně, a to pouze tehdy, jestliže evidentně nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu a současně založila neústavnost napadeného pravomocného rozhodnutí.
Takové vady řízení nicméně Nejvyšší soud v posuzované trestní věci neshledal , což ostatně konstatoval již ve svém prvním rozhodnutí ve věci. V nynější fázi řízení přitom nemá žádný rozumný důvod, aby své původní stanovisko jakkoli korigoval či měnil. Proto i nadále setrvává v názoru, že opakovaná snaha obviněného prosadit vlastní verzi skutkového děje, podle níž pokyn sekretářce k zneplatnění inkriminovaného elektronického spisového materiálu v evidenci ETŘ vydala z vlastní iniciativy svědkyně Č., je z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně irelevantní . Tudíž tvrzení obhajoby, že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá náležitý podklad ve vlastním obsahu provedených důkazů, resp. že je s nimi přímo v „extrémním nesouladu“, nemá oporu v realitě.
Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit pouze námitku obviněného, že byl opětovně uznán vinným přečinem podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přestože podle jeho názoru stíhaný skutek nevykazoval takovou míru společenské škodlivosti, aby z něj bylo možno vyvodit trestněprávní odpovědnost. Nejvyšší soud ji nicméně vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou .
Předně je nutno důrazně odmítnout výtku obhajoby, že okresní ani krajský soud při novém projednání věci nerespektovaly pokyny obsažené ve výše zmíněném usnesení dovolacího soudu ze dne 3. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1401/2017. Podstatou tohoto kasačního rozhodnutí rozhodně nebyla snaha direktivně stanovit, jaký má být konečný výsledek trestního řízení, či dokonce, že otázka eventuální aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ má být vyřešena ku prospěchu obviněného. Obecným soudům v něm byla vytýkána naprostá absence úvah k danému aspektu právního posouzení skutku, a nikoli jejich věcná nesprávnost. V následném řízení se pak oba soudy imperativu zakotvenému v §265s odst. 1 tr. ř. nezpronevěřily. Naopak, důsledně se jím řídily a výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a otázce jeho možné aplikace na nyní posuzovaný případ věnovaly dostatečnou pozornost, z hlediska bezvadnosti pak zejména soud odvolací.
Věcně lze totiž dovolateli přisvědčit v názoru o neudržitelnosti myšlenkové konstrukce soudu prvního stupně, podle níž použití zásady subsidiarity v jeho případě a priori vylučoval fakt, že již není policistou v činné službě, tudíž u něho nelze vyvodit kázeňskou odpovědnost, a proto nezbývalo než posoudit jeho deliktní jednání jako trestný čin. Na straně druhé však nelze přehlédnout, že tato nesprávná úvaha nezůstala v odůvodnění odsuzujícího rozsudku osamocena. Okresní soud v něm zároveň jednoznačně konstatoval, že jednání obviněného nepochybně společensky škodlivé bylo, když v obecné rovině nelze připustit, aby příslušníci policejních sborů (potažmo ve vedoucích funkcích) vydávali nezákonné pokyny s cílem, aby se konkrétní podezřelí ze spáchání kázeňských či jiných přestupků (např. na úseku provozu na pozemních komunikacích) vyhnuli odpovědnosti a očekávané sankci za jejich spáchání. Kromě toho soud také explicitně vyjádřil stanovisko, že čin obviněného co do motivace, způsobu spáchání ani jeho následků nikterak nevybočil z obvyklé škodlivosti přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a použití trestního práva, jako prostředku ultima ratio, proto bylo v i v tomto případě zcela namístě. Není tedy pravdou, že by okresní soud nutnost vyvození trestněprávní odpovědnosti dovolatele vyvodil výhradně z nemožnosti jeho postihu podle norem jiných právních odvětví, jak tendenčně jeho rozhodnutí interpretuje obhajoba.
Usnesení odvolacího soudu pak v uvedeném směru co do kvality a přezkoumatelnosti splnilo ta nejpřísnější měřítka. Nejvyšší soud zde plně odkazuje na úvahy obsažené v bodech 13 až 19 jeho odůvodnění, když nepokládá za účelné k nim cokoli dalšího dodávat. Zvláště vyzdvihuje, že krajský soud maximálně pečlivě posoudil otázku možnosti použití zásady subsidiarity trestní represe v případě dovolatele nejen z pohledu obecně uznávané trestněprávní teorie a ustálené soudní judikatury, ale i z pohledu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v jiných skutkově obdobných případech.
Po právní stránce tedy dovolací soud považuje obě napadená soudní rozhodnutí za věcně správná, když žádnou vadu zakládající důvod dovolání podle §2655b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nich nespatřuje .
K námitce obviněného, že v řízení rozhodoval vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , Nejvyšší soud ve shodě s vyjadřující se státní zástupkyní zdůrazňuje, že obviněný v jejím rámci reklamuje skutečnost, k níž mělo dojít ve fázi řízení, která předcházela jeho prvnímu dovolání ve věci . Byť údajnou záměrnou deformaci svědecké výpovědi J. U. v protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 1. 2015 učinil předmětem prvního odvolacího přezkumu, v následném dovolání ji nikterak nenamítal a předmětný dovolací důvod v tomto řízení neuplatnil, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Pokud tak učinil až v nynějším, v pořadí druhém mimořádném opravném prostředku, namířeném proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, které byly ve věci vydány rovněž až jako druhé v pořadí, nelze k této jeho výhradě již v tomto řízení o dovolání přihlížet. Opačný postup by v konečném výsledku fakticky odporoval jednak ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. (podle nějž lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání), a jednak ustanovení §265n tr. ř., neboť by neznamenal nic jiného, než nepřípustnou revizi závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rámci v pořadí prvního dovolacího řízení, což je však možné pouze formou obnovy řízení.
Nad rámec uvedeného je pak třeba zdůraznit, že obviněným namítané skutečnosti nelze transformovat do závěru, že u samosoudce P. K. byl dán takový poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jak má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter , aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001 a obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 nebo ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 6 Tdo 313/2012 aj.). Zajisté za něj nelze bez dalšího považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v práci soudce se spisem, v tom, jak interpretuje a hodnotí důkazy, anebo v právním názoru, k němuž nakonec ve věci dospěl (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Dovolatelem namítanou skutečnost by tedy samu o sobě nebylo možno transformovat do závěru, že u samosoudce P. K., který ve věci rozhodoval v prvním stupni, byl dán takový poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jak má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř.
Lze tak uzavřít, že obviněný L. D. odůvodnil své dovolání dílem námitkami, jimiž se ocitl za hranicí přípustnosti tohoto opravného prostředku, dílem výhradami, které nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem takovými argumenty, které z hlediska uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto v konečném výsledku rozhodl tak, že se dovolání obviněného (jako celek) odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu