ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.429.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 429/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Bc. A. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2015, č. j. 8 To 461/2015-177, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 64/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 T 64/2015-146, byl obviněný Bc. A. L. uznán vinným dvojnásobným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„ 1) v přesně nezjištěnou dobu na konci září 2014 v odpoledních hodinách během jízdy v osobním vlaku s označením Os na trase T.-V. za železniční stanicí B.-H. n. a dále v průběhu cesty k železniční stanici V. v menší části sektoru sedadel vlakového vozu onanoval před E. M., zaměstnanou jako vlakvedoucí Českých drah, a to tím způsobem, že měl přes nohavici bermud vytažený penis, který držel v ruce a onanoval, při tomto se na E. M.díval a usmíval se, a to až do doby, než E. M. z vagónu odešla pryč“, a
„ 2) dne 2. 3. 2015 v době kolem 19.20 hodin během jízdy v osobním vlaku s označením Os, jedoucí po trase T.-B. ve směru železniční stanice B.-H.n., si při průjezdu přes železniční stanici B.-Ž., v menší sekci sedadel, rozepnul zip u kalhot, rukou si vytáhnul své přirození a začal v přítomnosti cestující T. K., na kterou se upřeně díval, masturbovat, přičemž poté, co na jeho chování upozornila T. K. průvodčí vlaku, byl na hlavním vlakovém nádraží v B. zadržen pracovníky Securitas a předán hlídce Policie ČR“.
Za to byl obviněný podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil také ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2015, č. j. 8 To 461/2015-177, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 11. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Bc. A. L. následně dovoláním , vypracovaným jeho obhájcem Mgr. Tomášem Hrdinou, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nelze považovat za natolik společensky škodlivé, aby odůvodňovalo uplatnění trestněprávní represe. V souladu s principem ultima ratio mělo být podle jeho názoru posouzeno nejvýše jako přestupek proti veřejnému pořádku ve formě vzbuzení veřejného pohoršení ve smyslu §47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli jako trestný čin výtržnictví. Dovolatel zdůraznil, že ani v jednom z obou posuzovaných případů svým počínáním nemohl ve svědkyních vyvolat jakýkoli pocit nebezpečí, žádným způsobem je nekontaktoval, nepronásledoval je a nepokoušel se je ani zadržet, když se rozhodly vzdálit. Svědkyním tak sice jeho jednání mohlo být nepříjemné, ale neměly důvod vnímat je jako ohrožující. Mohl v nich vzbudit pohoršení porušením pravidel morálky a slušného chování, zároveň jim však nic nebránilo v tom, aby vzniklou situaci vyřešily svým odchodem z místa nebo výzvou, aby se nevhodného chování zdržel. Dovolatel dále zdůraznil, že sám dobrovolně započal sexuologickou léčbu. Rovněž tato okolnost podle jeho názoru odůvodňovala postoupení věci jinému orgánu k projednání přestupku postupem podle §171 tr. ř. Soudům obou stupňů vytkl, že se spokojily pouze s konstatováním, že skutková podstata trestného činu byla naplněna, aniž by dostály své povinnosti zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu a posoudit, zda jde o čin natolik škodlivý, že jej nepostačuje postihnout méně závažnou formou než uložením trestní sankce. Společenskou škodlivost činu v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešily pouze v obecné poloze, bez podrobnějšího zkoumání specifického charakteru inkriminovaného činu. Dovolatel v této souvislosti poukázal na skutkový stav jiného případu, řešeného Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 481/2015, kde pachatel pronásledoval dvě dívky, před kterými onanoval opakovaně, počíhal si na ně v křoví, a když kolem něho procházely podruhé, zavolal na ně „holky pojďte“. V dané trestní věci však soudy prvního a druhého stupně takové jednání posoudily jako nedostatečně společensky škodlivé, tedy jako přestupek. Ani Nejvyšší soud nedospěl k jednoznačnému závěru, že v tomto případě (podle dovolatele závažnějším než v nyní projednávaném) by se jednalo o trestný čin, a uzavřel, že míru společenské škodlivosti činu je nutno bedlivě posuzovat se zohledněním všech skutkových okolností činu. Z toho dovolatel dovozuje, že při zachování rovnosti subjektů před zákonem a před soudy je v jeho případě uplatnění represe podle trestního zákoníku vyloučeno. To znamená, že napadená rozhodnutí spočívají na vytýkaném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu.
Další výhrady dovolatel vznesl i vůči uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Tato nepřiměřenost má pramenit z již zmiňovaného nedostatečného zohlednění konkrétních okolností případu pro posouzení míry společenské škodlivosti činu. Dovolatel považuje za nelogický a vnitřně rozporný postup soudu prvního stupně, který sice neshledal důvod pro zásah do jeho základního práva na osobní svobodu tím, že by mu uložil ochranné léčení v ústavní formě, ovšem na straně druhé mu uložil trest odnětí svobody. Pokud bylo zjištěno a konstatováno, že jeho jednání bylo vyvoláno duševní poruchou, pak mělo být upuštěno od jeho dalšího potrestání ve smyslu §47 odst. 1 tr. zákoníku a §99 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen, že k jeho nápravě povede samotné odstranění poruchy, kdy již nebude cítit potřebu znovu obdobným způsobem jednat.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2015, č. j. 8 To 461/2015-177, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 T 64/2015-146, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poukázal na to, že výhrady vůči uloženému trestu žádnému ze zákonných důvodů dovolání neodpovídají. K námitkám týkajícím se posouzení společenské škodlivosti činu připomněl, že obviněný toliko zopakoval argumentaci uplatněnou již v řádném opravném prostředku, s níž se odvolací soud vypořádal věcně správně. Dovolatelem předložený výklad obsahu usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 481/2015 označil za nevýstižný. Připomněl, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že obnažování a onanování před ženami veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném patří mezi běžné projevy výtržnictví a již proto je úvaha, zda takový čin není trestný pro nedostatek škodlivosti pro společnost, spíše vyloučena. Okolnosti jiného případu, na který poukazoval dovolatel, přitom Nejvyšší soud považoval za okolnosti spíše umocňující konkrétní škodlivost jednání pachatele, nikoliv naopak. V další části vyjádření státní zástupce citoval z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkladu zásady subsidiarity trestní represe, v nichž byl vysloven právní názor, podle nějž se princip užití trestního práva jako ultima ratio uplatní spíše výjimečně a pouze tam, kde posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jednání dovolatele, spočívající v masturbaci ve veřejném dopravním prostředku před mladou cestující a před průvodčí, se pak podle jeho přesvědčení typickým výtržnostem nijak nevymykalo. Zdůraznil, že veřejná onanie je v soudní praxi dlouhodobě považována za hrubou neslušnost. Společenská škodlivost zde pak podle něj byla zvýšena tím, že obviněný se dopustil hned dvou přečinů a že se při nich vždy zaměřil na určitou ženu.
S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 29. 3. 2016 obhájci dovolatele s upozorněním, že k němu může zaujmout stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však případnou reakci ze strany obhájce neobdržel.
K obsahu podání ze dne 12. 1. 2016, označenému jako „doplnění dovolání“, Nejvyšší soud nepřihlížel. Nesplnilo totiž zákonnou podmínku, podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§265b odst. 2 věta první tr. ř.). Tento požadavek se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případná doplnění. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád případným podáním, které obviněný zpracoval sám , zásadně právní účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 35/2007, č. T 993). Tuto základní formální podmínku dovolacího přezkumu pak nelze „zhojit“ jen tím, že obhájce z vlastní datové schránky soudu zašle text zpracovaný obviněným s poukazem na to, že „klient mu to výslovně přikázal“.
Obviněný Bc. A. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání vypracované jeho obhájcem bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech vad rozhodnutí soudů druhého stupně. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z obsahového hlediska právně relevantně svými námitkami vůči hmotněprávnímu posouzení stíhaných skutků z hlediska jejich společenské škodlivosti; tedy otázky materiálního korektivu trestnosti činu.
Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění.
Namítaný princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat. Nejvyšší soud však při své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že tento princip nelze zjednodušeně interpetovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, zde např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Posuzované jednání dovolatele se však svou povahou vymyká z běžného rámce standardních přestupkových deliktů proti veřejnému pořádku (§47 odst. 1 písm. c/ zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přestupcích) natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
V rozhodnutí soudů obou stupňů i ve vyjádření státního zástupce nejvyššího státního zastupitelství k dovolání je především správně poukazováno na to, že veřejně provozovaná masturbace je dlouhodobě považována za jednání narušující pravidla slušného občanského soužití a morálky v takové kvalitě, že je řazena mezi nejzávažnější projevy hrubé neslušnosti ve smyslu jednoho ze zákonných znaků ustanovení §358 tr. zákoníku o trestném činu výtržnictví.
V nyní projednávaném případě zároveň nešlo o situaci, kdy by byl dovolatel při sexuálním sebeukájení zcela náhodně přistižen a okamžitě jej zanechal. Naopak, v obou případech uskutečněných ve veřejném dopravním prostředku (vlaku) cíleně realizoval své „představení“ za divácké přítomnosti různých osob ženského pohlaví, s nimiž se snažil upřeným zíráním navázat oční kontakt. Takové jeho počínání bylo v obecné rovině způsobilé v obou svědkyních vzbudit nejen pohoršení a znechucení, ale i tísnivé pocity ohrožení před dalším možným vývojem (sexuální agrese). Skutečnost, že se dovolatel při jejich odchodu z místa nepokoušel je fyzicky zadržet, ani je neosahával, jak v rámci své obhajoby zdůraznil, není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podstatná a jeho opakovanou výtržnost zároveň nečiní z hlediska namítané míry společenské škodlivosti činu nijak atypickou. Přítomnost znaleckým posudkem konstatované sexuální deviace neměla podle zjištění soudů za následek, že by dovolatel v rozhodnou dobu nemohl rozpoznat protiprávnost svých činů, anebo že by jeho schopnost své jednání ovládat byla vymizelá. Pokud soudy za tohoto stavu oba předmětné skutky právně kvalifikovaly jako trestné činy (přečiny) výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, lze jejich rozhodnutí akceptovat jako věcně správná.
Námitky obviněného směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud v minulosti judikoval (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003), že za jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je například pochybení v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, případně společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadu však dovolatel nenamítl.
Námitku vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání uplatnit prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, tj. v jedné čtvrtině trestní sazby podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, navíc jako úhrnný za dva trestné činy a nespojený s přímým výkonem. Jedná se tedy o zákonnou sankci co do druhu i výměry.
Za právně relevantní z hlediska důvodů dovolání podle §265b tr. ř. konečně nelze považovat ani výtku, že nebylo upuštěno od potrestání dovolatele podle §47 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §99 odst. 3 tr. zákoníku. Z taxativního výčtu vad ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i/ tr. ř. vyplývá, že tímto mimořádným opravným prostředkem lze napadnout pouze pozitivní rozhodnutí soudu, tj. takové, jímž bylo například upuštěno od potrestání pachatele, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Pokud soud naopak nepřistoupí k upuštění od potrestání pachatele trestného činu, pak nevyužití možnosti tohoto fakultativního postupu dovolací přezkum založit nemůže.
Protože dovolání obviněného Bc. A. L. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu