ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.338.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 338/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 3. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 61 To 439/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 35/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 4 T 35/2014, byl obviněný J. O. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„ 1) dne 27. 9. 2012 pod záminkou provedení přestavby bytového jádra na základě smlouvy o dílo na rekonstrukci bytu v P., Sch., sepsané s poškozenou J. P., postupně od této převzal na zálohách částku 83.500 Kč, přestože věděl, že práce nedokončí, práce započal dne 1. 10. 2012, přičemž hodnota jím odvedeného díla činila dle znaleckého posudku 42.900 Kč, práce nedokončil, zbytek zálohy ve výši 40.504 Kč si ponechal pro svoji potřebu, a tímto jednáním způsobil poškozené J. P., bytem K., P., celkovou škodu ve výši 40.504 Kč,
2) dne 28. 12. 2012 pod záminkou provedení rekonstrukce bytu uzavřel s poškozeným P. V., kterému se představil a po celou dobu jednání vystupoval pod smyšleným jménem J. H., smlouvu o dílo na rekonstrukci bytu v P., V., postupně od tohoto převzal na zálohách částku 62.000 Kč, přestože věděl, že práce nedokončí, práce započal dne 3. 1. 2013, přičemž hodnota jím odvedeného díla činila dle znaleckého posudku 25.705 Kč, práce nedokončil, zbytek zálohy ve výši 36.295 Kč si ponechal pro svoji potřebu, a tímto jednáním způsobil poškozenému P. V., bytem V., P., celkovou škodu ve výši 36.295 Kč“.
Za to a za další sbíhající se trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 1 T 172/2012, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 2 T 123/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozené J. P., bytem K., P., částku 40.504 Kč a poškozenému P. V., bytem V., P., částku 36.295 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 61 To 439/2015, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 11. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. O. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že posuzovaným jednáním nenaplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl nakonec uznán vinným. V této souvislosti připomněl, že byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2015 nejprve zproštěn podané obžaloby s tím, že skutkovou podstatu trestného činu stíhanými skutky nenaplnil. Po následném zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci odvolacím soudem ovšem soud prvního stupně zaujal zcela opačné stanovisko, aniž by po doplnění dokazování došlo ve skutkových zjištěních k významnějšímu posunu. Dovolatel i nadále trvá na tom, že skutkový závěr soudů, podle nějž v bytech obou poškozených započal smluvně sjednané práce s vědomím, že je nedokončí, a přesto od nich vylákal zálohy v takové výši, aby si poté část z nich mohl ponechat pro svoji potřebu, nemá ve skutečnosti žádnou oporu v provedených důkazech. Je toliko výsledkem ničím nepodložených presumpcí a hypotetických spekulací. Soudům vytkl, že se dostatečně nevěnovaly otázce, z jakého důvodu obě rekonstrukce nedokončil; tedy zda mu v tom nebránila překážka na straně poškozených, případně zda mezi ním a objednateli díla nedošlo k typickému soukromoprávnímu sporu ohledně kvality reálně odvedených prací na straně jedné a přiměřenosti dosud poskytnutých plateb za ně na straně druhé. Dovolatel je přesvědčen, že i kdyby jeho postup nebyl v tomto směru zcela korektní, není namístě jeho jednání kriminalizovat. Zároveň poukázal na to, že na jeho případ lze vztáhnout právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že u soukromoprávního vztahu je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů v prvé řadě dbali samotní účastníci takového vztahu, a to využitím instrumentů zejména občanského práva. Z toho podle dovolatele plyne, že i v jeho případě se poškození mohli domáhat ochrany svých majetkových práv podáním žaloby v civilním řízení. Jestliže však nedodrželi elementární zásady opatrnosti a přistoupili k nejistému smluvnímu závazku, do kterého přesto investovali své finanční prostředky, pak to zcela jistě nelze napravovat dovozováním trestní odpovědnosti u dovolatele jako druhého účastníka soukromoprávního vztahu a jeho trestním postihem.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 61 To 439/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř., zrušil i další rozhodnutí na ně „obsahově navazující“, a dále aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl obviněný za stíhané skutky zproštěn obžaloby, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. navrženým způsobem rozhodl sám.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 25. 2. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci vznesl výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů k otázce naplnění znaku subjektivní stránky přečinu podvodu v jeho jednání. Dovolatel v podstatě setrval na své obhajobě uplatňované po celé trestní řízení, podle níž nebylo prokázáno, že započal stavební práce v bytech poškozených s vědomím (úmyslem), že je nedokončí a poté si ponechá část postupně vylákaných záloh pro svou potřebu, a v tomto smyslu že by poškozené uvedl v omyl s cílem neoprávněně se obohatit na úkor jejich majetku. Soudy podle něj interpretovaly obsah provedených důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadní revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
Podle názoru Nejvyššího soudu se však o takovou situaci v projednávaném případě nejedná.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by závěr o podvodném úmyslu v jednání dovolatele učinil po neobjektivním, nekritickém a selektivním hodnocení provedených důkazů, nebo jej dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách. Způsobu, jakým se soud po doplnění dokazování a opětovném zhodnocení provedených důkazů v intencích zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 61 To 59/2015, vypořádal s obhajobou obviněného, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na ucelený, vnitřně strukturovaný soubor jeho úvah (zejména str. 7 dole až 9 nového rozsudku) lze v plném rozsahu odkázat. Soud přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou a proč naopak neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti výpovědí poškozených J. P. a P. V., jež měly podporu i v obsahu dalších ve věci provedených důkazů. S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru - byť poněkud stručně - na str. 5 odůvodnění napadeného usnesení rovněž vysvětlil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně toliko námitkou, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako čin soudně trestný (tj. z hlediska dovození trestněprávní odpovědnosti), ale na věc mělo být pohlíženo jako na soukromoprávní spor mezi ním a poškozenými, jenž měl být se zřetelem k zásadě ultima ratio řešen za použití norem jiného (tj. netrestního) právního odvětví (zde práva občanského).
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá do ustanovení §12 odst. 2. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely ze skutkových zjištění, jež lze stručně shrnout tak, že jako zhotovitel díla (přestavby bytového jádra resp. rekonstrukce bytu) postupně od poškozených požadoval a také vybral desetitisícové částky jako zálohy na nákup materiálu, odměnu za práci a jiné výdaje spojené s realizací zakázky, ačkoli od počátku věděl, že celé dílo nedokončí a část takto získaných peněz (záloh) si ponechá pro vlastní potřebu. Z hlediska existence tzv. podvodného úmyslu (subjektivní stránky) je podstatné, že započetí a provedení dílčích stavebních prací v obou případech dovolateli sloužilo jako prostředek k nabytí potřebné důvěry u poškozených, tak aby mu při zdání serióznosti jeho „podnikání“ vyplatili i další požadované zálohy předem. Očekávaného efektu také dosáhl a z majetku poškozených J. P. a P. V. se neoprávněně obohatil o finanční částku v úhrnné výši 76.799 Kč, která zároveň představuje škodu způsobenou trestným činem. Takové úmyslné jednání, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, se svou povahou nepochybně vymyká z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů) natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
K poukazu dovolatele na dílčí právní závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je namístě zdůraznit, že byly vysloveny ve skutkově odlišné trestní věci, kdy poškození jako budoucí kupující složili zálohu na kupní cenu nemovitostí ve výši 1.000.000 Kč, aniž by si předem učinili jasno o jejich právních poměrech; tedy zejména o tom, zda k nemovitostem nesvědčí případná další práva třetím osobám. Tyto základní informace nejenže po prodávajícím (obviněném) vůbec nepožadovali, ale nezajistili si je ani z výpisu vkladů dostupného na katastru nemovitostí, ač tak mohli snadno učinit. Takové jejich riskantní počínání Nejvyšší soud důvodně označil za zjevnou neopatrnost a lehkomyslnost účastníků soukromoprávního vztahu, kterou v tomto případě nebylo namístě napravovat formou trestně právního postihu, byť obviněný si jinak vůči nim počínal do jisté míry nekorektním způsobem. V nyní posuzované věci však dovolatele nemůže zbavit trestní odpovědnosti skutečnost, že poškození neprohlédli jeho záměr zhotovit pouze část smluvně vymezeného díla a se zbytkem inkasovaných záloh na jeho dokončení se takříkajíc „ztratit“. Jestliže s dovolatelem uzavřeli smlouvy o dílo v písemné podobě a inkriminované peněžní částky na údajný nákup dalšího stavebního materiálu a provedení prací mu vyplatili teprve poté, co s rekonstrukcemi reálně započal a tím v nich vzbudil zdání řádného běhu věcí, nelze jim klást k tíži, že by snad liknavě či nerozvážně přistoupili k ochraně svých majetkových práv, nebo dokonce vědomě uzavřeli „nejistý obchod“.
Protože dovolání obviněného J. O. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu