ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.168.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 168/2021- 184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY v XY, státního občana Slovenské republiky, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. 9 To 360/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 84/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 4 T 84/2020 byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 23. 6. 2020 v době kolem 20.55 hodin na prodejní ploše v prodejně Kaufland v XY, odcizil z volného prodeje 1 ks deodorantu značky FA Deo Beauty 50 ml v hodnotě 84,90 Kč tak, že ho skryl do levé zadní kapsy kalhot, a aniž by jej zaplatil, prošel přes pokladní zónu a společnosti Kaufland Česká republika v. o. s., IČ: 25110161, se sídlem Bělohorská č. p. 2428, Praha 6, tak způsobil škodu ve výši 84,90 Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl dne 23. 6. 2020 v 15.15 hodin podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl mimo jiné uložen i za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2020 pod sp. zn. 2 T 194/2019, který nabyl právní moci téhož dne“. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. 9 To 360/2020 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Na rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný M. S. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že svým jednáním nenaplnil ani objektivní ani subjektivní stránku trestného činu krádeže, který je mu kladen za vinu. Nezpochybnil, že byl ostrahou prodejny zadržen s deodorantem v kapse, avšak zároveň zdůraznil, že neměl v úmyslu si jej přisvojit bez zaplacení. Do kalhot si jej zastrčil, protože neměl nákupní košík, ostatní nakoupené zboží mu opakovaně padalo z rukou a musel je sbírat ze země. Při placení na pokladně na deodorant zapomněl. Jednalo se o „marginální“ položku z nákupu, kterou samozřejmě zaplatit chtěl. Tato jeho obhajoba přitom nebyla nijak vyvrácena. Důkazy, že od počátku až do konce jednal s úmyslem sprej odcizit, v řízení zajištěny nebyly. Úvahy soudů k otázce jeho zavinění se tedy pohybovaly v oblasti čirých spekulací a jimi učiněná skutková zjištění se ocitla v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel vznesl řečnickou otázku, proč by riskoval své zadržení při krádeži věci o hodnotě nedosahující ani 100 Kč, jestliže byl bezprostředně předtím podmíněně propuštěn z výkonu trestu, měl povinnost ve stanovené lhůtě opustit území České republiky a současně věděl o tom, že je v obchodě pod dohledem bezpečnostních kamer. Podotkl, že ani z jeho dalšího jednání nebylo možno dovodit jeho vědomí o protiprávním jednání, jestliže po zastrčení deodorantu do kapsy dál v klidu nakupoval a zároveň disponoval hotovostí, která by postačovala k jeho zaplacení. Pokud vznikl rozpor v tom, zda jej chtěl či nechtěl koupit, mohla být věc klidně vrácena zpět do prodeje. Že si ji zastrčil do kapsy od kalhot, ještě neznamená, že ji chtěl ukrást. Ostatně i podle výpovědi svědka G. si zákazníci v prodejně ukládali vybrané zboží do svých vlastních tašek zcela běžně. Dovolatel tedy nechápe, proč je vůbec trestně stíhán. Domnívá se, že byl znovu odsouzen pouze kvůli své trestní minulosti. Skutek, i kdyby se stal tak, jak je popsáno v odsuzujícím rozsudku, navíc podle jeho názoru nedosáhl ani takové míry společenské škodlivosti, aby mohl být podřazen pod skutkovou podstatu přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. 9 To 360/2020 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 4 T 84/2020 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 29. 1. 2021. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství na něj v písemném vyjádření reagovala následovně. Zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného dovolacího důvodu použil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Řízení o dovolání přitom nenabízí možnost přezkumu, jenž je vyhrazen řádnému opravnému prostředku. Jeho námitkami se navíc náležitě a podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud tudíž nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost obviněným uplatněných námitek. Kromě toho se dovolatel ve svém podání zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Takto pojaté výhrady ale nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. V důsledku toho státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž zároveň vyslovila souhlas k takovému procesnímu postupu i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud poté zkoumal, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Městský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Jsou-li výše rozvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je nutno konstatovat, že deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídala ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci brojil primárně proti procesu hodnocení důkazů oběma soudy, zpochybňoval jejich skutková zjištění a teprve na tomto půdorysu formálně namítal nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, zejména pro údajnou absenci subjektivní stránky (úmyslu) přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto výhrady totiž ve skutečnosti neměly hmotněprávní povahu, nýbrž charakter procesní, resp. skutkový . Svým zaměřením se tak vymykaly všem dovolacím důvodům podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení, která by zároveň znamenala porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však Nejvyšší soud v posuzované trestní věci nezjistil . Nedovodil, že by soud prvního stupně dospěl k reklamovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Úvahám, jimiž se vypořádal s konstantní obhajobou obviněného, podle níž si deodorant zastrčil do kapsy u kalhot jen proto, aby si „uvolnil ruce“ pro další nákup, a posléze jej u pokladen nezaplatil, neboť na něj jednoduše v mezidobí z roztržitosti zapomněl, není z hlediska principů formální logiky co vytknout. Zároveň je nutné zdůraznit, že s totožnou procesní argumentací, jakou obviněný uplatnil i v předloženém dovolání, a tedy i s jeho námitkou, že neměl v úmyslu deodorant ukrást, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal též soud odvolací. Jestliže i on jeho obhajobu vyhodnotil jako krajně nepřesvědčivou a ryze účelovou a zároveň neměl ani žádné jiné výhrady vůči obvodním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci a na něj navazujícím právním závěrům, tak své stanovisko rovněž odůvodnil v bodech 5. a 6. písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Obviněnému jinými slovy řečeno nelze přisvědčit v názoru, že by závěr nižších soudů o naplnění všech formálních znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jeho jednáním včetně požadované subjektivní stránky (úmyslu) byl projevem jejich nepřípustné libovůle.
Za právně relevantní z hlediska použitého důvodu dovolání lze označit výhradu obviněného, že jeho majetkový delikt vykazující nízkou míru společenské škodlivosti soudy zbytečně kriminalizovaly, pokud za něj dovodily jeho trestní odpovědnost. Tento jejich závěr proto pokládá za rozporný se zásadou subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však této výtce obviněného nepřiznal žádné opodstatnění, a to z následujících důvodů.
V obecné rovině je třeba připomenout princip, že použití trestního práva je krajním prostředkem (ultima ratio) a to jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví. To však automaticky nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti pachatele společensky škodlivých činů. Jinak řečeno, sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Nadále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti pro společnost je pak třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, pak přichází v úvahu pouze výjimečně tam, kde posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Měl-li snad tedy dovolatel na mysli, že jeho čin vykázal jen minimální společenskou škodlivost s ohledem na prodejní cenu odcizeného deodorantu (84,90 Kč), Nejvyšší soud k tomu podotýká, že podstatou přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku je postih recidivujícího pachatele majetkové nebo obdobné trestné činnosti (v jejímž rámci si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil), a to bez ohledu na výši škody, kterou posuzovaným skutkem způsobil. Zákonodárce tedy předmětnou úpravou cílil na postih určitého opakovaného kriminálního jednání pachatele přes předchozí reakci k tomu určených státních orgánů (soudů) v podobě odsouzení či potrestání pachatele, k níž došlo v zákonem stanovené lhůtě.
Je-li na věc nahlíženo z tohoto úhlu pohledu, pak posuzovaný skutek dovolatele rozhodně nebyl nesen takovými mimořádnými okolnostmi, které by jej vyčleňovaly z rámce běžně se vyskytujících trestných činů přisouzené skutkové podstaty. Právě naopak. Nelze přehlédnout, že dovolatel pro majetkovou trestnou činnost nestanul před soudem zdaleka poprvé, přičemž v tomto případě přistoupil ke krádeži zboží v obchodě prakticky jen několik málo hodin poté, co opustil brány věznice, kde si do té doby odpykával trest mj. za jiný přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. S dobrodiním v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu a čerstvě nabytou svobodou tedy naložil tak, že prakticky při první příležitosti znovu přistoupil k jednání popsanému ve výroku odsuzujícího rozsudku, jímž poškodil majetkové právo jiného subjektu, které je pod ochranou zákona i ústavních předpisů. Při tomto zjištění a právních závěrech tak byl jeho trestněprávní postih zcela namístě, přičemž uložený trest rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obviněný M. S. v dovolání uplatnil dílem námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v §265b tr. ř., a dílem výhrady, jež z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v důsledku toho i ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., postrádaly jakékoli opodstatnění. Proto bylo rozhodnuto, že se jeho dovolání (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu