ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.177.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 177/2021- 83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného A. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 68 To 266/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 152/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 6 T 152/2020, bylo zastaveno trestní stíhání obviněného A. K. (dále jen obviněný) podle §188 odst. 2 tr. ř., za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., pro skutek, ve kterém státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci podle podané obžaloby ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 1 ZT 68/2020, spatřovala zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a který měl spáchat tím, že:
dne 26. 3. 2020 v době kolem 12:00 hodin přišel do OD XY na ulici XY v Olomouci, z důvodu, že již měl hlad a chtěl si ukrást něco k jídlu, postupně odcizil bagetu, koláč a džus v celkové hodnotě 111,60 Kč, kdy si tyto věci postupně na prodejní ploše ukryl pod svou bundu, kterou měl na sobě a snažil se projít pokladnami, aniž by za zboží zaplatil, následně za pokladnami byl zadržen ostrahou objektu, která jej vyzvala, aby ji následoval do zaměstnaneckých prostor, což uposlechl a vrátil takto odcizené zboží a vyčkal do příjezdu policie, přičemž uvedeného jednání se měl dopustit, ač byl odsouzen Obvodním soudem Praha 9 dne 2. 9. 2019, č. j. 1 T 24/2019, ve znění rozsudku Městského soudu Praha ze dne 19. 2. 2020, č. j. 5 To 411/2019, právní moc 19. 2. 2020, pro přečin krádež dle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 5 měsíců, který vykonal ve věznici s ostrahou a takto jednal v době nouzového stavu, který byl vyhlášen usnesením vlády České republiky č. 194/2020 ze dne 12. 3. 2020 z důvodů ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru.
2. Proti usnesení Okresního soudu Olomouci ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 6 T 152/2020, podal okresní státní zástupce v Olomouci stížnost v neprospěch obviněného. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 68 To 266/2020, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 68 To 266/2020, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
4. Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uvádí, že se neztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů o naplnění podmínek pro fakultativní zastavení trestního stíhání.
5. Stran zastavení trestního stíhání obecně uvádí, že podle §188 odst. 2 tr. ř. za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., může soud po předběžném projednání obžaloby takto postupovat, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Zastavení trestního stíhání je však fakultativní, přičemž zastavení z důvodu neúčelnosti připadá v úvahu tehdy, pokud by vedení a pokračování trestního stíhání nenaplňovalo smysl a účel trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř.) s ohledem na postih pachatele v jiném řízení (realizace zásady hospodárnosti a ekonomie trestního řízení). Úvaha o dostatečnosti dříve uloženého nebo očekávaného trestu se má týkat druhu a výše takového uloženého nebo očekávaného trestu i všech okolností trestných činů z hlediska jejich povahy a závažnosti, a to jak nyní stíhaného, tak již odsouzeného, příp. souběžně stíhaného. Posuzována má být také míra ochrany společnosti, možnosti nápravy pachatele (jestli dříve uložený trest postačuje k výchově obviněného), možnosti a význam náhrady škody a mají být zohledněny i další zájmy poškozeného. Je tedy třeba vycházet z obecných zásad pro ukládání trestů specifikovaných v §39 a násl. tr. zákoníku, a současně je třeba zohlednit povahu a závažnost trestného činu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Má proto za to, že okresní soud měl jako předběžnou otázku posoudit, jaký trest obviněnému hrozí za trestný čin, pro který byl stíhán a porovnat jej s trestem již uloženým. Takové úvahy však v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu absentují, shodně tomu je v odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu. V tomto směru poukazuje na okolnost, že za zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pro který byla podána obžaloba, byl obviněný ohrožen uložením trestu odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Při posouzení všech rozhodných kritérií pro ukládání trestů tak obviněnému reálně hrozilo uložení nejméně dvouletého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Současně poukazuje na skutečnost, že podle rejstříku trestu má obviněný celkem devět záznamů z let 2005-2019. Naposledy byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 1 T 24/2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 411/2019 podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, který vykonal dne 25. 8. 2020. Z důvodu tohoto odsouzení došlo k přeměnám trestů uložených mu ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kde mu byl trestním příkazem ze dne 18. 12. 2017 pod sp. zn. 2 T 168/2017 uložen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce 12 měsíců a stanovením zkušební doby na 30 měsíců, která byla následně o jeden rok prodloužena. K nařízení výkonu trestu došlo 26. 6. 2020. Dále mu byl dne 8. 7. 2020 přeměněn trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hod. uložený podle §196 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 12. 2018 sp. zn. 2 T 143/2018 na nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 300 dnů. Celkem tedy za tato tři odsouzení by měl obviněný strávit ve věznici s ostrahou asi 27 měsíců, přičemž uložený trest v délce 5 měsíců již vykonal a nyní vykonává přeměněné tresty. V předmětné věci je obviněný stíhán pro skutek ze dne 26. 3. 2020, který tedy spáchal nedlouho po nabytí právní moci rozsudku z jeho posledního odsouzení ze dne 19. 2. 2020.
7. Vzhledem ke shora uvedenému nejvyšší státní zástupce odmítá závěr, že by byl nejméně dvouletý nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož uložení obviněnému v předmětné trestní věci reálně hrozilo zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný čin již uložen. Navíc ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku (na nějž se nalézací soud odvolával), má soud aplikovat při rozhodování o trestu v rámci hlavního líčení, případně při vydávání trestního příkazu a nikoli při předběžném projednání obžaloby. Tudíž uzavírá, že ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. tedy že trest, jehož uložení obviněnému reálně hrozí v předmětné trestní věci, je zcela bez významu vedle trestu, který mu již byl pro jiný čin uložen. Okresní soud v Olomouci tak usnesení ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 6 T 152/2020, zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž tuto vadu neodstranil ani Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, přestože pro to měl na podkladě podané stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci vytvořeny procesní podmínky, čímž rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
8. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 68 To 266/2020, jemu předcházející usnesení Okresního soudu Olomouci ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 6 T 152/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ rozhodnutí jiným způsobem vyjádřil nejvyšší státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájci obviněného JUDr. Petru Dítěti, MBA, LL.M. a obviněnému, kteří jej obdrželi 21. 1. 2021 (č. l. 72). Obviněný ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 2021, jež podal prostřednictvím svého obhájce, nejprve vyslovuje nesouhlas s dovolací argumentací nejvyššího státního zástupce, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, ve kterém velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu sjednotil rozhodování ve věci právní kvalifikace krádeží v době koronavirové pandemie.
10. Z uvedeného rozhodnutí se podává, že samotné vyhlášení nouzového stavu z důvodu výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího nemoc COVID-19 v pandemickém rozsahu nepodmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, toto je třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní. V posuzované trestní věci však takovou souvislosti nelze dovodit, když v obchodě chtěl ukrást něco k jídlu, neboť měl hlad. Mohl se dopustit přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, nikoliv zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4, písm. b) tr. zákoníku. V daných souvislostech konstatuje, že byl ohrožen trestem odnětí svobody pouze v sazbě od šesti měsíců do tří let. Takovýto trest byl tím spíše zcela bez významu vedle trestu, který mu již byl uložen.
11. Odmítá námitky stran nesprávné aplikace ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť soud pouze učinil úvahu, že by toto ustanovení mělo být aplikováno v případě, že by soud v nyní projednávané věci rozhodoval o vině a případném trestu. Tento postup považuje za správný, když při rozhodování o tom, zda by byl trest bez významu vedle trestu, který mu již byl uložen, je soud povinen vycházet nejen z porovnání trestní sazby, nýbrž i z porovnání trestu, který by měl být podle kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku uložen. Z pohledu účelu trestu nebylo na jeho osobu nutno působit další sankcí, když soudy přesvědčivě zohlednily výjimečné okolnosti daného případu (viz str. 2, bod 6. napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, str. 2, bod 11. rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci). Přestože se jedná o speciální recidivu, zvolený postup považuje za správný, neboť v současné době vykonává postupně uložené tresty s plánovaným koncem věznění 21. 6. 2022. I s ohledem na zásadu ekonomie řízení, považuje znovuotevření trestního řízení za neúčelné a nikoliv nezbytné. V daných souvislostech odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Mostě, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 1 T 4/2018, v obdobné věci, ve které soud zastavil trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, vzhledem k nízké výši škody a k délce doby, která od spáchání skutku uplynula.
12. Obviněný má s ohledem na výše uvedené za to, že byly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání jeho osoby podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a v napadeném rozhodnutí nelze shledat takové vady, které by bylo nutné odstranit cestou dovolání. Skutečnost, že by pro posuzovaný případ byla příznivější kvalifikace podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, na tomto závěru nic nemění, neboť trestní stíhání bylo zastaveno.
13. V závěru svého vyjádření obviněný navrhl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, in eventum aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podané osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu, když stížnostní soud řádně podanou stížnost projednal v rámci neveřejného zasedání.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, nebo rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání učiněné v některé z uvedených forem. V posuzovaném případě připadá v úvahu druhá varianta, když usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno trestní stíhání.
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
20. Nejvyšší soud se po prostudování předloženého spisového materiálu neztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že v posuzované věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
21. Ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. upravuje možnost zastavení trestního stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin) bude dostatečný ke splnění účelu sledovaného trestní sankcí; zejména je třeba uvážit, zda trest dříve uložený, popř. očekávaný, dostatečně povede obviněného k tomu, aby vedl řádný život (srov. R 23/1966), dále jde i o to, aby byla zajištěna i ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Při rozhodování je soudce a v přípravném řízení státní zástupce povinen vycházet nejen z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku (i u trestně odpovědných právnických osob §14 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne (srov. R 36/1970-I.) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2200 s).
22. Rozhodnutí podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. má fakultativní povahu a podobně jako v případech uvedených v §172 odstavci 1 pod písm. b), c) a d) tr. ř. je soud může učinit ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako v přípravném řízení státní zástupce. Přichází v úvahu tam, kde by příslušný soud věc jinak řádně objasněnou nařídil ke konání hlavního líčení, přičemž jeho konání a rozhodnutí o vině se jeví být neúčelné. Tento postup má předejít poměrně zbytečnému konání hlavního líčení v situaci, kdy by jeho výsledek z hlediska účelu trestního řízení (srov. §1) zřejmě nepřinesl žádoucí účinek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2484-2485 s).
23. V projednávané věci okresní soud podle §188 odst. 2 tr. ř., za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro uvedený skutek zastavil. V odůvodnění rozhodnutí se nejprve zabýval trestnou činností obviněného, za kterou mu byly v minulosti uloženy tresty, jež obviněný v době rozhodování soudu prvního stupně měl teprve vykonat nebo v dané době vykonával. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí zabýval rovněž otázkou případného trestu za projednávaný skutek. Přestože soud výslovně neuvedl konkrétní druh trestu a případně jeho délku, jaký by zvažoval za předmětný trestný čin uložit, tak odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nepochybně obsahuje úvahy týkající se trestu za projednávaný skutek, jakožto i úvahy ohledně trestů obviněnému již uložených v jiných trestních věcech. Nelze se tak ztotožnit s názorem nejvyššího státního zástupce, že v rozhodnutí soudu prvního stupně zcela absentují úvahy soudu o trestu za skutek, pro něž je obviněný stíhán v posuzované trestní věci a porovnání s tresty již uloženými, když této otázce se prvostupňový soud věnuje v bodech 7. – 11. svého rozhodnutí. Okresní soud v těchto bodech správně poukázal na skutečnost, že v nyní projednávané věci by připadalo v úvahu uložení samostatného trestu, přičemž zdůraznil, že při jeho ukládání by bylo s ohledem na §39 odst. 4 tr. zákoníku nezbytné přihlížet k trestům, které mu již byly uloženy za jinou trestnou činnost a které nyní vykonává. Soud konstatoval, že v době jeho rozhodování bylo na obviněného působeno výkonem trestu odnětí svobody (počátek výkonu dne 26. 3. 2020, bezprostředně po spáchání skutku) a plánovaný konec věznění připadal na den 21. 6. 2020. Dne 25. 8. 2020 vykonal trest odnětí svobody z odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 24/2019, kdy v době rozhodování soudu vykonával trest z odsouzení Okresním soudem Žďár nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 168/2017, a následně bude muset vykonat trest z odsouzení Okresním soudem Žďár nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 143/2018. Závěrem soud akcentoval skutečnost, že na obviněného je již působeno nepřísnějším možným trestem, jež trestní právo umožňuje uložit, a kterým na něj bylo působeno bezprostředně poté, co se dopustil posuzovaného skutku.
24. Mimo konkrétní druh a délku trestu, jež obviněný v dané době již vykonával a měl vykonat na základě pravomocných rozhodnutí soudů, vzal soud v úvahu řadu polehčujících skutečností, které byly na straně obviněného, jakožto i další okolnosti případu podle §39 a násl. tr. zákoníku, přičemž dospěl k závěru, že již uložené tresty jsou s ohledem na jejich výměru dostatečné k zajištění účelu trestu, a proto rozhodl o zastavení trestního stíhání. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci prvostupňovému soudu v tomto směru přisvědčil, a to i přes spáchání skutku v době nouzového stavu, jakožto i přesto, že obviněný je speciálním recidivistou (opakovaná majetková trestná činnost). S ohledem na to, co konkrétně obviněný ukradl (základní potraviny), jeho motivaci (měl hlad) a výkon postupně uložených trestů odnětí svobody s plánovaným koncem věznění 21. 6. 2022 dospěl stížnostní soud k závěru, že uvedený postup soudu prvního stupně je na místě.
25. V daných souvislostech Nejvyšší soud upozorňuje na svou judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 187/2001, publikovaný pod č. T 368. ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle které pro zjištění, zda je namístě zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., nestačí vycházet pouze ze vzájemného porovnání trestních sazeb, jež stanoví trestní zákon za trestný čin v posuzované věci a za trestný čin v jiné věci, ve které obviněného podle očekávání postihne trest, ve vztahu k němuž je trest hrozící v posuzované věci zcela bez významu. Je třeba též porovnat konkrétní tresty, které by měly být podle kritérií uvedených v §31 tr. zák. (nebo nyní v §39 tr. zákoníku) obviněnému uloženy v obou trestních věcech za jednotlivé trestné činy.
26. Nejvyšší soud konstatuje, že z hlediska správného použití ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. bylo povinností soudů posoudit, zda je trest již uložený za jiný trestný čin dostačující s ohledem na všechny okolnosti posuzovaného případu. Soudy nižších stupňů tak správně vycházely z porovnání trestů již uložených rozsudkem Obvodního soudu Praha 9 ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 1 T 24/2019, rozsudkem Okresního soudu Žďár nad Sázavou ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 2 T 143/2018 a rozsudkem Okresního soudu Žďár nad Sázavou ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 2 T 168/2017, a trestu, jehož uložení by podle kritérií vyplývajících z ustanovení §39 tr. zákoníku přicházelo v úvahu za čin, pro který bylo v nyní posuzované věci vedeno trestní stíhání. Sluší se poznamenat, že za trestný čin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku může být sice uložen trest odnětí svobody na dva roky až osm let, avšak s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se spáchání trestného činu v době nouzového stavu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, je patrné, že kvalifikace jednání obviněného podle §205 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku by nebyla na místě. Ve věci obviněného by proto bylo možné dospět k závěru o kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž za tento trestný čin by soud mohl obviněnému uložit trest odnětí svobody v délce šesti měsíců až tří let.
27. Dovolací soud je toho názoru, že s ohledem na obecné zásady pro ukládání trestu (§39 a násl. tr. zákoníku), by v případě obviněného bylo nutno zvažovat uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §205 odst. 2 tr. zákoníku, popř. i postup podle §58 tr. zákoníku, tedy mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, tj. trest odnětí svobody kratší než 6 měsíců. Závěr o možné výměře trestu vyslovuje dovolací soud na základě konkrétních okolností posuzovaného případu, jakožto i polehčujících okolností, jež zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně (viz bod 11. prvostupňového usnesení). Především je třeba vzít v úvahu následující skutečnosti. Obviněný se k trestné činnosti doznal, což samozřejmě samo o sobě nepředstavuje výrazně polehčující okolnost, když obviněný byl zadržen ostrahou prodejny. Nelze ovšem pominout, že svým jednáním způsobil škodu ve výši 111,60 Kč, což samo o sobě pro naplnění skutkové podstaty podle §205 odst. 2 tr. zákoníku sice není rozhodující, ovšem odcizené zboží vrátil a motivem jednání obviněného byl hlad. Nutno zdůraznit, že obviněný se svým jednáním skutečně snažil ukrást zboží určené k okamžité konzumaci (bageta, koláč a džus), když se v podstatě jednalo o základní potraviny, přičemž i jejich množství svědčilo o tom, že skutečně bylo zboží určeno k bezprostřední konzumaci. Tedy nejednalo se o zboží, které se dá okamžitě a bez větších problémů zpeněžit (např. o alkohol, tabákové výrobky, káva, čokolády apod.). Dovolací soud se touto argumentací nesnaží ospravedlnit krádeže potravin, avšak je třeba zohlednit i skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil v jisté životně tíživé situaci, kdy byl propuštěn z psychiatrické léčebny (kam se dostal, jelikož měl depresivní stavy po náhlé smrti jeho partnerky) a měl hlad. Proto má Nejvyšší soud za to, že by při ukládání trestu za uvedené jednání obviněného bylo nutno zvažovat uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za uvedený trestný čin (§205 odst. 2 tr. zákoníku) nebo i jiný trest než trest odnětí svobody (např. trest obecně prospěšných prací), popř. trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. V daných souvislostech je pak jistě možné souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že trest, k němuž mohlo trestní stíhání obviněného vést, je zcela bez významu vedle trestů, které byly obviněnému uloženy pro jiné trestné činy. Nejvyšší soud také poukazuje na ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, ke kterému musely soudy nižších stupňů přihlédnout, podle kterého pokud soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. Takto soudy nižších stupňů v dané věci nepochybně postupovaly.
28. Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro uvedený postup Okresního soudu v Olomouci, tj. zastavení trestního stíhání obviněného A. K., a to s ohledem na všechny výše uvedené okolnosti posuzovaného případu. K zastavení trestního stíhání podle §188 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. došlo v souladu s účelem trestního řízení i se zásadami pro ukládání trestů tak, jak jsou vyjádřeny v §39 až §41 tr. zákoníku.
29. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn uvedený dovolací důvod.
30. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání nejvyššího státního zástupce je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání nejvyššího státního zástupce, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu