ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.195.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 195/2021-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 11 To 177/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 36/2020, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného M. B. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 11 To 177/2020, ve výroku o zamítnutí odvolání obviněného .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 36/2020, byl obviněný M. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 29. 9. 2019 v době od 17:50 hodin do 18:00 hodin přišel do domu na adrese XY číslo popisné XY, okres Příbram, vyzvednout si nezletilé děti AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), které má se svojí manželkou ve střídavé péči a v domě vyzval přítele své bývalé ženy T. K., ročník XY, aby jej následoval do prostor ložnice, načež bezprostředně po vstupu do ložnice úmyslně vytáhl z pouzdra na těle legálně drženou střelnou zbraň pistole GLOCK 26 ráže 9 milimetrů Luger výrobní číslo XY, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že se v domě nacházejí nejméně tři nezletilé osoby – jeho děti, natažením závěru zasunul náboj do komory zbraně a se slovy: ,,Za tři roky mě pustí, když to bude v afektu. To mi za to stojí.“, kdy však na poškozeného nestihl zbraň namířit z důvodu reakce poškozeného, který z důvodu obav o svůj život a zdraví uchopil obžalovaného M. B. v obraně za pravou paži, ve které držel zbraň a strhl jej na postel do polohy na břiše, kde jej zalehl vahou svého těla tak, aby mu znemožnil další pohyb a manipulaci se zbraní, kdy mu pravou ruku držel v natažené poloze šikmo od těla, načež obžalovaný sdělil, že zbraň je nabitá, kdy poškozený T. K. umožnil M. B., aby zbraň bezpečně vybil tak, že mu umožnil použít tlačítko záchytu zásobníku, čímž došlo k uvolnění zásobníku těla zbraně, v tu chvíli do pokoje vstoupila bývalá manželka S. B., ročník XY a postupně dcery obžalovaného: nezletilá CCCCC (pseudonym), ročník XY a mladistvá AAAAA, ročník XY, přičemž obžalovaný jako jejich otec se podílel na jejich výchově, kdy S. B. ve snaze zabránit eskalaci celého incidentu zalehla svým tělem obě ležící osoby a v úmyslu zabránit obžalovanému M. B. v použití zbraně jej nejméně ve třech případech udeřila rukou do oblasti obličeje, obžalovaný následně svého jednání zanechal, zbraň umístil do pouzdra a z místa odešel, přičemž obžalovaný tímto svým jednáním ohrozil citový a mravní vývoj nezletilé CCCCC a mladistvé AAAAA, když při řešení mezilidských vztahů neváhal tasit nabitou zbraň a závažným způsobem tak porušil své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti pečovat o citový, rozumový a mravní vývoj dítěte a zajišťovat jeho výchovu podle ustanovení §858 zákona číslo 89/2012 Sbírky v platném znění a jeho jednání dále vyvolalo v T. K. důvodnou obavu o život a zdraví.
2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Příbrami obviněnému podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest ve výměře 150 (jedno sto padesáti) denních sazeb po 400 (čtyři sta) Kč, celkem 60 000 (šedesát tisíc) Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Současně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci a to: 1 kusu pistole značky GLOCK 26 ráže 9 milimetrů Luger výrobní číslo XY včetně zásobníku, 1 kusu průkazu zbraně číslo XY na jméno M. B., nar. XY na zbraň značky GLOCK 26 ráže 9 milimetrů Luger výrobní číslo XY a 5 kusů nábojů ráže 9 milimetrů značky Luger. Dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nošení při sobě a používání střelných zbraní na dobu 5 (pěti) let.
3. Současně Okresní soud v Příbrami podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému T. K., nar. XY, trvale bytem XY, náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 Kč, když se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 145 000 Kč byl poškozený T. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 36/2020, podali obviněný a poškozený odvolání. Obviněný odvolání směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Poškozený pouze do výroku, kterým byl odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 11 To 177/2020 tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 11 To 177/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
6. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v chybném vymezení trestu zákazu činnosti ( „zákazu nošení při sobě a používání střelných zbraní“ ), jež je podle obviněného nepřiměřeně široký a neodpovídá platné právní úpravě zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních (dále jen „zákon o zbraních“), ani §73 tr. zákoníku. Zákon o zbraních totiž střelné zbraně kategorizuje, přičemž pro některé kategorie střelných zbraní není potřeba zvláštní povolení, a tudíž je zákaz činnosti ve vztahu k těmto kategoriím nezákonný.
7. Obviněný vyslovuje dále názor, že zákaz činnosti by měl být vymezen nejenom na kategorie střelných zbraní, ke kterým je potřeba zbrojní průkaz, ale zákaz činnosti by měl zohlednit, který zbrojní průkaz dovolatel používal při páchání posuzované trestné činnosti. Dovolatel zdůrazňuje, že je držitelem zbrojního průkazu kategorie B a E, avšak v předmětném případě využíval pouze zbrojní průkaz kategorie E. Má tak za to, že zákaz činnosti by se neměl vztahovat na jeho zbrojní průkaz kategorie B. V dané souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 138/2015. Dovolatel vyvozuje závěr, že v důsledku uvedeného mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
8. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako jeden trestný čin [pouze jako nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], nikoliv jako uvedené dva trestné činy, neboť podle dovolatele uvedené jednání nelze kvalifikovat jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. To, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dovozuje s odkazem na princip ultima ratio. Zdůrazňuje, že objektem jeho útoku nebyly nezletilé děti. Poukazuje na to, že na rozumový, citový a mravní vývoj dětí neútočil ani z nedbalosti. V dané souvislosti konstatuje, že se událost odehrála za zavřenými dveřmi, přičemž jednal tak, aby děti nic neviděly. Má za to, že skutečnost, že děti nakonec rvačku viděly mu nelze klást k tíži. Současně se domnívá, že tato jednorázová nepříjemná událost nízké intenzity není způsobilá ohrozit city, rozum a mravy nezletilých.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 11 To 177/2020, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř.
10. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 7. 10. 2020 (č. l. 244). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 929/2020 nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění.
11. Státní zástupce části dovolací argumentace, týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněného přisvědčil v tom směru, že dovolateli uložený zákaz činnosti, tak jak byl formulován Okresním soudem v Příbrami, nereflektuje zákon o zbraních, jež dělí střelné zbraně na 4 kategorie (A-D viz §3 a násl. uvedeného zákona), přičemž právní režim jednotlivých kategorií je odlišný. Kategorie zbraní „D“ nevyžaduje zbrojní průkaz nebo jiné oprávnění pro držitele těchto zbraní. Všeobecně formulovaný zákaz činnosti tak nerespektuje právní úpravu zákona o zbraních, když pro zbraně kategorie „D“ není třeba zvláštního oprávnění a takový zákaz je tudíž v rozporu §73 odst. 3 tr. zákoníku (zákaz činnosti se může týkat aktivity, pro kterou je třeba zvláštního povolení). Podané dovolání proto v této části považuje za důvodné.
12. Se zbývající částí argumentace obviněného vztahující se k uloženému trestu zákazu činnosti státní zástupce již nesouhlasí. Zdůrazňuje, že se obviněný dopustil trestného činu s použitím střelné zbraně. Pokud jednal protiprávně, pak nelze tvrdit, že realizoval oprávnění odpovídající určité kategorie zbrojního průkazu. Obviněný totiž spáchal trestný čin používaje střelnou zbraň, a tudíž nemohl využívat žádné své oprávnění týkající se střelných zbraní. Argumentace postavená na nerozlišení jednotlivých skupin oprávnění tak neobstojí, neboť je podstatné, že obviněný se dopustil trestné činnosti v přímé souvislosti s držením předmětné střelné zbraně. Zmiňovaná judikatura Nejvyššího soudu není přiléhavá, neboť vychází z jiného skutkového základu.
13. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného týkající se důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že neakceptuje odkaz na zásadu ultima ratio, když závažnost posuzovaného činu je vyšší než průměrná v rámci jednání typově shodných, a současně nebyly zjištěny ani výjimečné okolnosti, díky kterým by jednání nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Ostatně ani dovolatel žádné mimořádné okolnosti nezmiňuje. Uplatnění trestní odpovědnosti proto považuje za opodstatněné.
14. Pokud jde o naznačovaný nedostatek formálních znaků skutkové podstaty ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, pak státní zástupce odkazuje na tzv. skutkovou větu a body 58. a 59. odsuzujícího rozsudku. Má za to, že obviněný svým jednáním citový a mravní vývoj dětí přinejmenším ohrozil. Závažnost jeho jednání, jakožto i neadekvátní a vysoce nebezpečné použití střelné zbraně, ve spojení s dalšími okolnostmi takovým negativním potenciálem nepochybně disponuje. Dodává, že dovolatel musel o přítomnosti dětí vědět a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Výtky obviněného tak v tomto směru nepovažuje za opodstatněné.
15. Následně státní zástupce vyjádření shrnul tak, že rozsudek okresního soudu neobstojí ve výroku o trestu, neboť okresní soud pochybil, když obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající „v zákazu nošení při sobě a používání střelných zbraní“. Tímto pochybením byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž krajský soud jej nenapravil. Uzavřel, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naproti tomu naplněn nebyl, jelikož právní kvalifikace zvolená soudy odpovídá zákonu.
16. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán s výjimkou případu extrémního nesouladu. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se chybného uložení trestu zákazu činnosti, neboť uložený trest zákazu nošení při sobě a používání střelných zbraní nereflektuje právní úpravu zákona o zbraních, ani §73 tr. zákoníku. Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že tento obviněný uplatnil právně relevantně, když s odkazem na zásadu ultima ratio uplatňuje námitku týkající se subsidiarity trestní represe, a současně namítá nenaplnění objektivní stránky (že rozumový, citový a mravní vývoj dětí neohrozil).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř.
24. Stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentuje dovolatel tím, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je nepřiléhavá. Zdůrazňuje, že objektem jeho útoku nebyly nezletilé děti. Poukazuje na to, že rozumový, citový a mravní vývoj děti neohrozil ani z nedbalosti, čímž namítá nenaplnění objektivní stránky trestného činu a současně odkazuje na subsidiaritu trestní represe.
25. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Z hlediska subjektivní stránky jsou přípustné obě formy zavinění, jak úmyslná, tak i nedbalostní forma zavinění. Zde se sluší poznamenat, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že uvedený přečin spáchal z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž daly najevo, že obviněný spáchal čin z nedbalosti.
26. Obecně je třeba uvést, že objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče. Rodičovskou odpovědnost upravuje především §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), podle kterého rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. V ustanovení §858 občanského zákoníku je vymezen pojem rodičovské odpovědnosti, který je určen tak, že vedle zdraví dítěte zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Zákon pojem rodičovské odpovědnosti tedy chápe široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb. Při výkonu uvedených povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší, což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, který lze označit za závažné porušení (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1953-1957).
27. Občanský zákoník pojem rodičovské odpovědnosti, jak již bylo naznačeno, chápe velmi široce, kdy je kladen důraz nejen na zajištění potřeb dítěte z hlediska jeho zdraví a tělesného a rozumového vývoje, ale i také mravní a citový vývoj dítěte. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Jinak řečeno, pod pojem rodičovské odpovědnosti je třeba zahrnout rovněž povinnost rodiče vytvářet u dětí společensky žádoucí normy chování především v rámci rodiny, ale i mimo ni. Je tomu tak proto, že rodina plní několik funkcí, kdy kromě funkce biologické, sociálně-ekonomické, ochranné, plní také roli socializačně výchovnou a emociální. Funkce socializačně výchovná a emociální mají zajistit, aby došlo ke zdravému vývoji dítěte z hlediska jeho budoucího zařazení do společnosti. Konkrétní způsob rodinné výchovy dítěte nepochybně ovlivňuje vzorce jeho chování v buducnosti. V případě rodinné výchovy jde tedy o zajištění harmonického vývoje dítěte z hlediska vytváření řádných a předpokládaných vztahů k členům rodiny, které by měly být založeny na vzájemné úctě a respektu, včetně toho, že dítěti v rámci zajištění jeho řádného harmonického vývoje by mělo být za strany rodičů vštěpováno, jakým způsobem by měly být řešeny případné konflikty v rámci rodiny, ale i mimo ni. Lze mít za to, že rodič si neplní své povinnosti podle §858 občanského zákoníku, pokud za přítomnosti dítěte páchá trestnou činnost, které je dítě přítomno a vnímá ji.
28. V souvislosti se shora naznačenými úvahami je třeba především odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, kterými je Nejvyšší soud vázán a ze kterých vyplývá, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku – choval se nevhodně tak, že vyhrožoval s nabitou zbraní v ruce příteli jeho bývalé manželky a takto se choval v místě, kde mohl být spatřen či slyšen nezletilými dětmi, když nezletilé děti takové jednání obviněného mohly vnímat a také vnímaly a zaznamenaly jej do své paměti. Obviněný se tedy před svými dětmi dopustil trestné činnosti vůči partnerovi bývalé manželky (vůči partnerovi matky těchto dětí), když bývalá manželka je nepochybně osoba, vůči níž mají děti citový vztah (jedná se o matku nezletilých). Děti mají blízký citový vztah i vůči obviněnému, který je jejich otcem, když jejich citový vztah nakonec vyplývá i z provedeného dokazování. Přítomnost nezletilých dětí u daného jednání mohla nepochybně negativně ovlivnit jejich zdravý vývoj, když posuzované jednání obviněného mohlo patologicky ovlivnit jejich pohled na chování mezi lidmi, zejména za situace, kdy se uvedeného jednání dopustil otec nezletilých dětí, kterého mají děti moc rády a který jim má být vzorem. Obviněný se tedy dopustil uvedeného jednání jako osoba, vůči které mají nezletilé děti již vzhledem k jejich biologickým vazbám úzký citový vztah, a jsou na něj odkázány z hlediska své výchovy a jsou mu povinovány úctou. Nelze opomenout, že se obviněný jednání dopustil v místě, které děti považují za svůj domov, a tedy za bezpečné místo. Přítomnost dětí u jakékoliv formy násilného jednání, obzvláště páchaného osobou jim blízkou v bezpečném místě jejich domova vůči osobě, ke které díky partnerskému vztahu s jejich matkou mají určitý bližší vztah je vysoce ohrožující, a narušuje jejich zdravý vývoj do budoucna. Zde je třeba zdůraznit, že děti viděly svého otce, jak vytáhl nabitou střelnou zbraň na neozbrojeného člověka v rámci nijak závažného konfliktu, přičemž do konfliktu se musela zapojit i matka nezletilých dětí, tedy další osoba, ke které mají děti velmi silný citový vztah, z důvodu, aby nedošlo k další eskalaci konfliktu, takže zde existuje riziko, že by si děti mohly do budoucna osvojit takovéto agresivní řešení konfliktních situací jako běžnou normu chování, což by mohlo vést k morálnímu úpadku dětí a jejich neschopnosti žít v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Přítomnost dětí u tohoto škodlivého jednání obviněného, zvyšuje nebezpečí jejich protiprávního chování v budoucnu, neboť takové protiprávní chování (tasení zbraně na někoho, kdo se jim nelíbí) mohou považovat za normu běžného chování a řešení problémů mezi dospělými. Nutno akcentovat, že ohrožování výchovy dítěte je trestný čin ohrožující, při kterém nemusí škodlivý následek vzniknout. Postačuje nebezpečí takového chování v budoucnu, nevyžaduje se, aby k takovému následku skutečně došlo. Je tedy nepochybné, že obviněný svým jednáním vůči nezletilým dětem porušil povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti (viz výše).
29. Vzhledem ke shora naznačeným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud musel ještě zabývat tím, zda se ze strany obviněného jednalo o závažné porušení povinnosti obviněného pečovat o nezletilé děti, tak jak to vyžaduje ustanovení §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť jak již bylo uvedeno, uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení. Při posuzování naplnění tohoto znaku je třeba vzít v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, zejména intenzitu jednání pachatele, kolik bylo na místě přítomno nezletilých dětí a jaké následky mělo jednání pachatele na dítě. V tomto směru je možno přisvědčit dovolateli, že se jednalo o jednorázovou událost, avšak vzhledem k použití nabité střelné zbraně jako prostředku řešení sporu je i tento jeden incident mimořádně závažný. Je obecně známou skutečností, že děti kopírují vzorce chování svých rodičů. Obviněný je otcem nezletilých, tudíž jim má jít příkladem. Řešení sporů za pomoci zbraně (notabene v domě kde obviněný o přítomnosti dětí věděl, jelikož si je ten den měl převzít od matky do střídavé péče) rozhodně nelze považovat za příkladné jednání. To, že celé jednání obviněného bylo pro děti stresující, vyplývá z toho, že nezletilá CCCCC byla vyděšená a plakala, jakožto i z toho, že nezletilá AAAAA na poškozeného a obviněného křičela, ať toho nechají, a následně vyběhla z ložnice ven, aby přivolala policii, přičemž vzala všechny ostatní nezletilé děti z místa pryč do obývacího pokoje. AAAAA tak nepochybně vnímala závažnost situace, když se rozhodla odvést všechny děti z pokoje pryč, přičemž celý incident musel být stresující, když se na vlastního otce dokonce rozhodla zavolat policii, což pro žádné nezletilé dítě není jednoduché a představuje nepochybně silně negativní zážitek.
30. Z uvedeného je tak patrné, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a tudíž je uvedená právní kvalifikace soudů nižších stupňů zcela přiléhavá. Dovolací soud se v tomto směru plně ztotožnil s odůvodněním soudu prvního a druhého stupně (viz bod 58. – 60. rozsudku soudu prvního stupně, bod 12. usnesení soudu druhého stupně).
31. Argumentaci obviněného, že se snažil řešit spor za zavřenými dveřmi ložnice a učinil všechna opatření proto, aby se děti incidentu nezúčastnily, a proto mu nelze klást k tíži to, že děti nakonec incident viděly, rovněž jistým způsobem zpochybňuje i naplnění subjektivní stránky, které nelze přisvědčit. Je nutno zdůraznit, že obviněný si musel být vědom toho, že se v domě nacházejí děti, neboť ten den si je vyzvedával od bývalé manželky do střídavé péče. Pokud se dovolatel s poškozeným zavřel v ložnici, aniž by např. dveře zamkl nebo děti poslal ven, pak tím nezabránil komukoliv v tom, aby se dostal do pokoje (nehledě na to, že dveře nemohly zabránit ani zvukovému šíření incidentu). V daných souvislostech se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, že se obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nezletilé děti jeho nevhodné chování nespatří. Jak správně uvedl nalézací soud, mladší děti očekávaly, že s nimi obviněný z domu odejde a v domě ho přímo hledaly. Dovolatel se tak trestného činu ohrožení výchovy dítěte ve vztahu k zavinění dopustil podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z nedbalosti.
32. Pokud dovolatel s odkazem na princip ultima ratio dovozuje, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť trestní represe má být až nejzazší formou uplatňování práva (§12 odst. 2 tr. zákoníku), je v tomto směru třeba uvést následující. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
33. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
34. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
35. V posuzovaném případě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není na místě, když jednání obviněného nese všechny znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte. Uvedené jednání obviněného není nijak výjimečné, aby nemělo být posouzeno jako trestný čin, a aby bylo nezbytné použít subsidiaritu trestní represe. Je na místě konstatovat, že jednání obviněného nelze rozhodně považovat za méně závažné, když obviněný při svém jednání použil nabitou střelnou zbraň a vyhrožoval jinému, a to za přítomnosti více nezletilých dětí v domě, když kromě dětí obviněného, které toto jednání viděly a reagovaly na něj, nakonec v domě byl nezletilý syn poškozeného. Navíc nelze přehlédnout, že konflikt zahájil právě obviněný ze zcela malicherných důvodů. Je třeba akcentovat, že se jednalo o zcela nevhodný způsob řešení sporů, kdy existuje zcela reálné riziko, že děti si od svého otce osvojí tento nevhodný postup řešení mezilidských konfliktů. Dovolací soud tak shrnuje, že obviněný závažným způsobem porušil svou povinnost pečovat o nezletilé děti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, přičemž jednání obviněného bylo natolik závažné, že jím obviněný nepochybně ohrozil rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte a naplnil tak znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a současně jeho čin odpovídá obvyklým činům, které zákonodárce zamýšlel kriminalizovat, když koncipoval skutkovou podstatu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Závěrem je třeba uvést, že jednání obviněného se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. Ze strany obviněného se sice jednalo o nedbalostní jednání, ale i takové jednání je kriminálním činem, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva.
36. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z důvodů, které lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
37. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje obviněný z toho, že mu byl uložen trest zákazu činnosti, aniž by soud prvního stupně rozlišoval, že pro určitou kategorii zbraní není podle zákona o zbraních potřeba zbrojního průkazu, tedy zvláštního povolení (zde zbrojní průkaz), tak jak to požaduje §73 odst. 3 tr. zákoníku, když dále namítá, že by zákaz činnosti měl rozlišovat, jakou kategorií zbraní, k jejichž nošení je podle zbrojního průkazu oprávněn, se měl trestné činnosti dopustit. Lze konstatovat, že námitky obviněného jsou částečně důvodné, a to právě ve vztahu k tomu, zda k držení všech střelných zbraní požaduje zákon o zbraních, zvláštní oprávnění či povolení. Obviněný totiž touto argumentací namítá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
38. Nutno předestřít, že podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností, přičemž trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Činnost, k níž je třeba zvláštního povolení , je takovou činností, kterou nelze bez zvláštního povolení vůbec legálně vykonávat. Její výkon bez povolení je nepřípustný a z celospolečenského hlediska i nežádoucí a nebezpečný (např. řízení motorového vozidla). Výkon takové činnosti může být realizován i v rámci povolání nebo zaměstnání a pak je pokryt už těmito pojmy. Může však jít i o činnost prováděnou jen ze záliby, o určitý způsob trávení volného času. Zvláštní povolení, jehož je třeba k výkonu činnosti, má zpravidla podobu průkazu, osvědčení nebo jinak označeného oprávnění. Typickým příkladem je řidičské oprávnění, přičemž získání tohoto oprávnění osvědčuje řidičský průkaz (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 939). V posuzované věci se zvláštním povolením rozumí zbrojní průkaz podle ustanovení §16 a násl. zákona o zbraních.
39. Podle §3 odst. 1 zákona o zbraních ve znění platném do 29. 1. 2021 rozdělujeme zbraně a střeliva do různých kategorií. Rozlišujeme zakázané zbraně a zakázané střelivo, kterými jsou zbraně kategorie A a zbraně kategorie A-I, zbraně podléhající povolení, kterými jsou zbraně kategorie B, zbraně podléhající ohlášení, kterými jsou zbraně kategorie C a zbraně kategorie C-I, ostatní zbraně, kterými jsou zbraně kategorie D, a střelivo, které není zakázané (dále jen „střelivo“). Zbraně tak dělíme do čtyř kategorií (A-D). Obecně platí, že podle §8 tohoto zákona může nabývat do vlastnictví, s výjimkou dědění (§66), a držet nebo nosit zbraň nebo střelivo pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, pokud tento zákon nestanoví jinak. Pro jednotlivé kategorie zbraní pak však ještě zákon stanovuje různý režim nabývání vlastnictví, držení a nošení zbraně (v podrobnostech §9 – §15 zákona o zbraních). Na tomto místě je třeba akcentovat, že zákon o zbraních nevyžaduje pro nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení zbraně kategorie „D“ zbrojní průkaz ale ani zbrojní licenci. Pro tuto kategorii postačuje, že fyzická osoba dosáhla věku 18 let a je způsobilá k právním úkonům (§15 odst. 1 zákona o zbraních). Lze tedy uzavřít, že zákon o zbraních obecně stanoví, že k nabývání zbraní do vlastnictví, s výjimkou dědění, jejího držení nebo nošení nebo střeliva, se vyžaduje zbrojní průkaz nebo zbrojní licence, pokud zákon nestanoví jinak (viz např. kategorie zbraní D podle §3 zákona o zbraních). Zbrojní průkaz pak podle §16 odst. 1 zákona o zbraních ve znění platném do 29. 1. 2021 představuje veřejnou listinu, která fyzickou osobu opravňuje k nabývání vlastnictví a držení zbraně nebo střeliva do těchto zbraní v rozsahu oprávnění stanovených pro jednotlivé skupiny zbrojního průkazu a v rozsahu těchto oprávnění k jejich nošení. Zbrojní průkaz podle §16 odst. 2 zákona o zbraních ve znění platném do 29. 1. 2021 pak ještě rozlišuje podle účelu užívání zbraně nebo střeliva, k jejichž držení se vyžaduje zbrojní průkza, 4 skupiny oprávnění a to a) A – ke sběratelským účelům, b) B – ke sportovním účelům, c) C – k loveckým účelům, d) D – k výkonu zaměstnání nebo povolání, nebo podle e) E – k ochraně života, zdraví nebo majetku. Jde tedy o to, že zbrojní průkaz rozlišuje ještě pro jaké užívání zbraně a střeliva je zbrojní průkaz vystaven, což je v průkazu vyznačeno, tedy zda se jedná např. o zbraň a střelivo k loveckým účelům či na ochranu života nebo majetku.
40. Formulací výroku o trestu „Podle §73 odstavec 1 trestního zákoníku se ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nošení při sobě a používání střelných zbraní na dobu 5 (pěti) let.“ soud prvního stupně, ale i soud druhého stupně, nezohlednil příslušná ustanovení zákona o zbraních (§3 odst. 1), ze kterých je patrné dělení střelných zbraní na čtyři kategorie, přičemž právní režim těchto kategorií je odlišný. Jak již totiž bylo naznačeno, u zbraní kategorie „D“ totiž platí, že je smí do vlastnictví nabývat a držet nebo nosit každá fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům, aniž by současně taková osoba musela být držitelem zbrojního průkazu či jiného podobného dokladu, resp. oprávnění. Zákaz činnosti, který byl uložen soudem prvního stupně a formulovaný obecně na všechny kategorie střelných zbraní, dopadá tedy i na zbraně skupiny „D“, když ovšem k jejich nabytí do vlastnického práva, k jejich držení či nošení není potřeba zvláštního oprávnění, tj. zbrojního průkazu. Lze tedy uzavřít, že zákaz činnosti, tak jak byl formulován soudy nižších stupňů, dopadá i na výkon činnosti, k jejímuž výkonu není třeba zvláštní povolení. Takto formulovaný zákaz činnosti tak odporuje §73 odst. 3 tr. zákoníku, neboť zákaz se může týkat pouze toho, na co je potřeba zvláštní povolení nebo co upravuje jiný právní předpis. Z uvedeného se podává, že jelikož je právní režim jednotlivých kategorií zbraní ve vztahu k nezbytnosti zvláštního oprávnění odlišný, tak obecný zákaz činnosti, vztahující se na všechny střelné zbraně bez rozdílu, neodpovídá zákonu. Nutno proto dospět k závěru, že dovolání obviněného je v tomto směru důvodné.
41. Naopak nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, že trest zákazu činnosti je neadekvátně široký, když nerozlišuje, že trestnou činnost spáchal s využitím svého zbrojního průkazu kategorie E, nikoliv i dalšího zbrojního průkazu kategorie B, a byl mu uložen zákaz činnosti vztahující se na obě tyto kategorie. Obviněný má za to, že při páchání trestné činnosti používal jen zbrojní průkaz kategorie E, tudíž pro zákaz vztahující se na výkon sportovní střelby (zbrojní průkaz skupiny B) není důvod. Obviněný se mylně domnívá, že při svém jednání použil své oprávnění týkající se střelných zbraní, tedy zvláštního povolení. Jelikož se ale dovolatel dopustil trestného činu, tedy protiprávního jednání, rozhodně nemohl využívat své oprávnění. Zbrojní průkaz obviněného neopravňuje k tomu, aby bezdůvodně nebezpečně vyhrožoval jiné osobě, když použil jen zbraň, k jejímuž držení a nošení měl zbrojní průkaz kategorie E, nikoliv B. Zde je třeba zdůraznit, že rozhodující je, že použil střelnou zbraň, k jejímuž držení a nošení potřebuje zbrojní průkaz, tedy zvláštní povolení, přičemž je nerozhodné o jakou kategorii zbraně se jednalo. Jinak vyjádřeno podstatné je, že použil střelnou zbraň, k jejímuž držení a nošení je třeba zbrojní průkaz. V posuzovaném případě se proto nemohlo jednat o realizaci jeho oprávnění, když se jím obviněný dopustil úmyslného trestného činu. Rozhodující je, že se dopustil úmyslné trestné činnosti v souvislosti s legálně drženou zbraní, kterou držel na základě zvláštního povolení – zbrojního průkazu a je nerozhodné, o zbraň jaké kategorie se podle §16 odst. 2 zákona o zbraních ve znění do 29. 1. 2021 se jednalo. Důležité je, že použil zbraň, k jejímuž držení a nošení se vyžaduje zbrojní průkaz, tedy zvláštní povolení. Nad rámec tohoto závěru je ještě vhodné podotknout, že v §18 odst. 1 písm. f) zákona o zbraních účinného do 29. 1. 2021, je stanovena bezúhonnost jako jedna z podmínek pro vydání zbrojního průkazu (bez ohledu na skupinu oprávnění). V ustanovení §22 zákona o zbraních je pak uvedeno, kdo se pro účely tohoto zákona nepovažuje za bezúhonného člověka, kdy za bezúhonného se nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným „…jiným úmyslným trestným činem… “ [§22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních]. Podle zákona o zbraních, konkrétně podle §27 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních ve znění do 29. 1. 2021 pak automaticky dojde k odnětí zbrojního průkazu tomu, kdo přestane splňovat podmínky bezúhonnosti podle §22 tohoto zákona.
42. Vzhledem k závěrům obsaženým v bodech 38. – 40. tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je částečně důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn, neboť Okresní soud v Příbrami uložil obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti „zákaz nošení při sobě a používání střelných zbraní“. Takto obecně vymezený zákaz činnosti, vztahující se na všechny kategorie střelných zbraní bez rozdílu však neodpovídá zákonu.
43. Jelikož v dané věci byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 11 To 177/2020, ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
44. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
45. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu