ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.359.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 359/2021- 1255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněného M. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 2 To 61/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. 4 T 5/2019 byl obviněný M. A. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„od blíže nezjištěné doby první poloviny roku 2015 do dne 18. 9. 2018 opakovaně a postupně nutil poškozeného A. A., nar. XY, poskytovat mu různé finanční částky za účelem zakrytí údajné násilné trestné činnosti, na níž se měl podílet, a to tak, že:
poté, co se s poškozeným A. A., před kterým vystupoval pod identitou M. N., dohodl na pomoci při vymáhání vrácení půjčky ve výši 150.000 Kč poskytnuté v roce 2012 P. S., nar. XY, poškozenému A. A. sdělil zcela smyšlenou legendu o tom, že při vymáhání dluhu jednal namísto P. S. s jeho spolupracovníkem (kterým byl v té době J. Ch., nar. XY) v pohostinském zařízení „XY“, nacházejícím se na fotbalovém hřišti v XY, a že při tomto jednání došlo mezi ním a tímto spolupracovníkem P. S. ke vzájemné potyčce, při které byl uvedený muž zraněn, následně hospitalizován a v nemocničním prostředí na následky svého zranění zemřel, a dále pak obžalovaný se lživým sdělením poškozenému, že policie zabití uvedené osoby vyšetřuje, a pod pohrůžkou, že bude muset policii oznámit, že k činu došlo z podnětu poškozeného a tedy že byl organizátorem této násilné trestné činnosti, a dále pak pod pohrůžkou, že mu tak v případě odsouzení hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody, a dále s příslibem, že zajistí, aby poškozený v takovém trestním řízení vůbec nefiguroval, přiměl poškozeného A. A., aby mu na různých místech hlavního města Prahy, např. u čerpací stanice v ul. XY, na parkovišti u prodejny XY v XY, u čerpací stanice XY v ul. XY, u prodejny Hornbach v XY či u XY na XY v XY vydal v dílčích desetitisícových až statisícových platbách finanční prostředky v celkové výši minimálně 4.100.000 Kč,
přičemž od ledna roku 2018 obžalovaný své útoky na svobodu rozhodování poškozeného ještě zintenzivnil, když poškozenému sdělil, že jej kontaktoval dlužník poškozeného P. S. s tím, že má k dispozici dokumentaci z jeho násilného činu vůči svému zabitému spolupracovníkovi a že pokud mu nebude poskytnuto finanční zadostiučinění, oznámí vše policii, přičemž se obžalovaný mimo jiné v rámci telekomunikačního provozu s poškozeným za P. S. sám či prostřednictvím svého známého E. S., nar. XY, vydával, tvrdil mu, že i on sám musí P. S. platit stejné či vyšší částky, a svým jednáním obžalovaný v poškozeném vzbuzoval obavy, že pokud nevyhoví požadavkům na zaplacení, bude o jeho trestné činnosti informována nejen policie, ale i manželka poškozeného, která jej po takových zjištěních jistě opustí, či bude podroben fyzickému násilí ze strany osob ruské národnosti, a že nebezpečí hrozí i jeho rodinným příslušníkům, když pro utvrzení těchto pohrůžek obžalovaný poškozenému předložil fotografie s vystřiženými hlavami členů jeho rodiny s nakreslenými černými kříži přes obličej, které měl údajně nalézt na okně své ubytovny, sděloval mu, že P. S. kromě něho sleduje i jeho rodinné příslušníky a odposlouchává mu telefon, a popisoval mu, kterak byl i on sám pro nezaplacení částek požadovaných P. S. opakovaně napaden a mučen, že byl fyzicky napaden jeho syn a je hospitalizován na JIP či že po napadení lidmi P. S. zemřel jeho bratr, svůj psychický tlak na platby ze strany poškozeného pak zintenzivňoval i zasíláním vyššího množství SMS zpráv poškozenému z různých telefonních čísel pod identitou M. N. i P. S., čímž donutil poškozeného k tomu, aby mu za účelem předání peněz P. S. poskytoval další finanční částky,
přičemž k ukončení takového jednání obžalovaného došlo až dne 18. 9. 2018, kdy měl od poškozeného poblíž stanice Metra XY – XY převzít částku ve výši 1.200.000 Kč, k čemuž však nedošlo, neboť byl zadržen příslušníky PČR,
svým jednáním tak obžalovaný způsobil poškozenému A. A. majetkovou škodu minimálně ve výši 4.100.000 Kč
a dále poškozený v souvislosti se shora popsaným dlouhotrvajícím jednáním obžalovaného utrpěl újmu na duševním zdraví ve formě masivně se projevující depresivně úzkostné poruchy, vyžadující odbornou lékařskou péči, kdy úzkostná reakce započala společně s prvotním útokem obžalovaného již v roce 2015 a stále se po dobu činu tato psychická porucha zdraví až do srpna roku 2018 prohlubovala a rozvíjela, kdy se projevovala zejména výraznou emoční tenzí, úzkostnými projevy, poruchami spánku, poruchou koncentrace, neschopností vnímat realitu a racionálně analyzovat situaci, zvýšenou nejistotou, zvýšenou podrážděností, sociální nepřístupností, depresemi a strachem o sebe i rodinu a byla provázena i somatickými příznaky, jako je nechutenství a s tím související váhový úbytek, třes a pocení, což poškozenému významně znesnadňovalo obvyklý způsob života rodinného, společenského i pracovního, přičemž k ústupu shora popsaných obtíží došlo až na základě zahájení jeho psychiatrické léčby na počátku roku 2019“.
Za tuto trestnou činnost nalézací soud obviněného podle §175 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil od věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to tří mobilních telefonů a dvou SIM karet specifikovaných ve výroku rozsudku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému A. A. na náhradě škody částku 4.100.000 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 120.000 Kč, a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, na náhradě škody částku 11.523 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený A. A. odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu následných odvolání obviněného i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 2 To 61/2020 podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného na témže skutkovém základě (viz shora) nově uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle §175 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci, a sice tří mobilních telefonů a dvou SIM karet označených ve výrokové části rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému znovu uložil i povinnost nahradit poškozenému A. A. majetkovou škodu ve výši 4.100.000 Kč a nemajetkovou újmu částkou 120.000 Kč, a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, majetkovou škodu ve výši 11.523 Kč. Poškozený A. A. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. A. dovolání s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině namítl nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, konkrétně chybné vyhodnocení otázek protiprávnosti činu a jeho zavinění ve formě úmyslu. Současně soudům vytkl, že v řízení porušily řadu procesních pravidel a v důsledku toho dospěly ke skutkovým závěrům, které byly v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování. Dovolatel je předně přesvědčen, že v řízení nebyly shromážděny dostatečné podklady pro právní posouzení skutku podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Své výhrady v tomto ohledu zaměřil na způsob, jakým nalézací soud provedl a následně hodnotil důkaz výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v hlavním líčení. Poukázal na pasáž odůvodnění rozsudku, kde městský soud konstatoval jednoznačnou neochotu znalce odpovídat na jednotlivé dotazy, aby tento jeho odmítavý postoj následně ospravedlnil spekulativní úvahou, že znalec zřejmě považoval pokládané dotazy za hloupé. Takový přístup soudu byl podle mínění dovolatele zcela nepřípustný, zvláště pak za situace, kdy znalec v průběhu výslechu revidoval své písemně zpracované závěry o existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozeného a o míře a způsobu ovlivnění jeho obvyklého způsobu života, což samo o sobě mělo vést k opatření revizního znaleckého posudku. Výpovědí znalce nebylo podle dovolatele prokázáno, že psychické obtíže poškozeného dosáhly takové intenzity, aby je bylo možno vnímat jako delší poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, která by současně představovala citelnou újmu v jeho obvyklém způsobu života. Stran posouzení subjektivní stránky přisouzeného trestného činu dovolatel vznesl výtku vůči nepřezkoumatelnému odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, v němž postrádal úvahy, z jakých důkazů odvolací soud dovodil jeho úmyslné zavinění ve vztahu k těžšímu následku podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Míní, že ani ten nebyl v řízení dostatečně prokázán. Odmítl, že by jednal se záměrem působit na tělesnou integritu či duševní zdraví poškozeného, nebo že by věděl či mohl očekávat, že jeho jednání může mít na jeho psychické zdraví negativní dopad. Zdůraznil, že na poškozeného nikdy nepůsobil přímo, ale vždy hovořil o nějaké další, třetí osobě, která se má finančních prostředků dožadovat. Kromě toho je přesvědčen, že příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem na psychické zdraví poškozeného byla jednoznačně přetržena, jestliže poškozený včas nevyhledal zdravotní péči, která by jeho duševní rozpoložení „zpět integrovala“, jak se také nakonec stalo. Tím, že poškozený dlouhodobé zdravotní problémy aktivně neřešil, si jejich prohloubení zapříčinil sám. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudky soudů obou stupňů zrušil, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Součástí dovolání učinil i podněty předsedovi senátu soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř., resp. předsedovi senátu Nejvyššího soudu k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., jimiž se domáhal rozhodnutí o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatovala, že námitky vyjádřené v tomto opravném prostředku uplatňoval obviněný prakticky od počátku trestního řízení a vtělil je i do svého odvolání, takže se jimi zabývaly již soudy prvního a druhého stupně. K věci samé pak uvedla, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozený v době před spácháním trestného činu žádnou forenzně významnou duševní chorobou ani tělesným onemocněním souvisejícím s jeho psychikou netrpěl. Jeho psychické problémy započaly až po výhrůžkách ze strany obviněného a rozvinuly se do té míry, že trpěl masivně se projevující depresivně úzkostnou poruchou a na ni navazující vysoce závažnou stresovou poruchou, která se postupně rozvíjela. Právní kvalifikace jednání obviněného i podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je tak podle jejího názoru zcela přiléhavá, neboť poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, kterou výše uvedená posttraumatická stresová porucha zcela jistě je. Pokud jde o formu zavinění na straně obviněného, soud prvního stupně podle státní zástupkyně dospěl ke správnému závěru, že se jednalo o čin úmyslný, neboť obviněný s potěšením využil právě prvotního šoku poškozeného nad informací, že kvůli němu zemřel člověk, a v trestné činnosti pak pokračoval i v období, kdy ho poškozený v druhé polovině roku 2018 informoval o svém nepříznivém psychickém stavu, o tom, že bere léky předepsané od psychiatra a že uvažuje o sebevraždě. Se způsobením závažného následku na psychickém zdraví poškozeného byl tedy minimálně srozuměn. Státní zástupkyně proto uzavřela, že meritorní rozhodnutí soudu druhého stupně není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit v dovolacím řízení, a Nejvyššímu soudu navrhla, aby předložené dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. A. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
V předložené trestní věci však Vrchní soud v Praze žádným z výše uvedených způsobů nerozhodl. Rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil, a to z podnětu obou podaných odvolání, a poté za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu vyslovil vinu obviněného a uložil mu trest. Odkaz obhájce na ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl tedy zcela nepřípadný , když vzniklá procesní situace uplatnění výše zmíněného dovolacího důvodu jednoznačně vylučovala. Skutečnost, že vrchní soud nerevidoval výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu způsobem, jaký obviněný očekával, za zamítnutí či odmítnutí jeho odvolání (jako celku) považovat nelze.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že obsahovému vymezení deklarovaného dovolacího důvodu neodpovídala především ta část argumentace obviněného, kterou podřadil pod pasáž dovolání souborně označenou jako „Hledisko odepření procesních práv“. V jejím rámci zejména nalézacímu soudu vytýkal „nedostatečné zajištění podkladů pro určení kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení §175 odst. 3 písm. a) tr. ř.“, kdy se vymezil vůči způsobu, jakým městský soud interpretoval výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Luboše Zdrůbka, který posuzoval následky jeho trestné činnosti na duševní zdraví poškozeného A. A., zároveň se pokoušel prosadit tezi o nezbytnosti doplnění dokazování o revizní psychiatrický znalecký posudek a teprve na tomto půdorysu namítl, že svým jednáním nenaplnil kvalifikační znak způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení. Tuto obecně hmotněprávní námitku tedy opřel primárně o ryze procesní (a nikoli hmotněprávní) výhrady vůči rozsahu provedených důkazů a jejich hodnocení soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), které ovšem pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení, která by znamenala neakceptovatelný zásah do ústavně garantované práva obviněného na obhajobu, porušení zásad spravedlivého procesu a současně měla přímý dopad na konečné právní posouzení skutku dovolatele, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
K námitce obhajoby, že soudy nereagovaly na průběh výslechu a jednotlivá vyjádření znalce MUDr. Zdrůbka v hlavním líčení opatřením dalšího (revizního) znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, je zapotřebí zdůraznit, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Z předloženého procesního spisu nicméně nevyplývá, že by obviněný v průběhu hlavního líčení, v písemném odůvodnění odvolání či ve veřejném zasedání u odvolacího soudu přímo navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku. Takový důkazní návrh nepřednesl, a tudíž nelze konstatovat, že by soudy takovou jeho procesní iniciativu nepřípustně ignorovaly.
Zároveň je nutno zdůraznit, že závěr, zda narušená psychika a s tím související somatické obtíže u poškozeného A. A. splnily parametry těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, byl věcí soudu, neboť šlo o otázku právní a nikoli znaleckou. Dovolatel se naproti tomu pokoušel prosadit myšlenku, že soud má (zjednodušeně řečeno) vždy bezvýhradně vycházet z toho, co je uvedeno v příslušném posudku, případně z následných vyjádření jeho zpracovatele, protože na rozdíl od něho není vybaven potřebnou odbornou erudicí k řešení příslušné problematiky. Obhajobě je jistě známo, že taková idea odporuje zákonné zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), která mimo jiné znamená, že soud je oprávněn a současně povinen podrobit znalecký posudek, tak jako každý jiný důkaz, kritickému hodnocení a prověrce jeho korektnosti. Obsah posudku ani případné doplňující či upřesňující závěry pro něj nepředstavují dogma, od kterého by se za žádných okolností nesměl odchýlit.
Posouzení, zda obviněný svým úmyslným jednáním naplnil i znak „způsobení těžké újmy na zdraví“ ve smyslu §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, se přitom nalézací soud v posuzované věci věnoval s maximální pečlivostí. Odůvodnění jeho rozhodnutí bylo v tomto směru poměrně podrobné a jeho úvahy dostatečně transparentní a zejména zcela přesvědčivé (viz body 28. a dále 86. až 89. rozsudku). Odvolacímu soudu za daných okolností nelze vytýkat, jestliže na ně v písemném vyhotovení svého rozsudku, jinak rovněž splňujícího kritéria obsažená v §125 odst. 1 tr. ř., pouze odkázal, pakliže se s nimi plně ztotožnil. Skutečnost, že úvahy městského soudu neparafrázoval vlastními slovy, tvrzenou nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí sama o sobě nezakládá.
Z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný neuplatnil právně relevantně ani námitku, že následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného nebyl pokryt jeho zaviněním, neboť (jeho slovy) „… Ze skutkových okolností nevyplývá, … , že bych jednal s úmyslem působit na tělesnou integritu či duševní zdraví poškozeného, tento se mi po celou dobu komunikace zdál nezměněný a já jsem rozhodně nepředpokládal, že mým působením dochází k narušení psychiky poškozeného, a mám za to, že jsem ani takový vývoj nemohl očekávat…“. Tento argumentační konstrukt je totiž v příkrém rozporu se zjištěními soudů, podle nichž obviněný v podstatě využil počátečního upřímného zděšení poškozeného z nepravdivé informace, že kvůli němu zemřel člověk, a od té chvíle ho vědomě systematicky udržoval ve skličujících obavách z odvety ze strany svědka P. S., v obavách o jeho život a zdraví a o životy a zdraví členů jeho rodiny a také ve strachu z případného trestního stíhání jeho osoby a tím i zničení jeho do té doby nenarušeného manželského soužití a rodinných vazeb. Minimálně v poslední fázi trestné činnosti pak obviněný s jistotou věděl, že jeho počínání představuje značný nápor na psychiku poškozeného, který se mu při vzájemné komunikaci mimo jiné svěřil s tím, že se tzv. „složil“ a jindy dokonce i s tím, že uvažuje o sebevraždě, aby měl od všeho pokoj. Ani to však dovolatele neodradilo od další práce na vyděračském scénáři, jehož prostřednictvím hodlal od poškozeného i nadále získávat nemalé peněžní prostředky. Pokud za daných okolností soud prvního stupně dovodil, že obviněný byl se způsobením závažného následku na duševním zdraví poškozeného nejméně srozuměn (viz §15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), není tomuto správnému právnímu závěru co vytknout. Pro úplnost je zároveň vhodné připomenout, že pro kvalifikaci trestného činu podle §175 odst. 3 písm. a) tr. ř. není podmínkou zjištění, že tam uvedený těžší následek pachatel způsobil úmyslně, nýbrž s přihlédnutím k §17 písm. a) tr. zákoníku zde postačí i jeho zavinění z nedbalosti, a to zásadně nedbalosti nevědomé (k tomu viz v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 246).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit pouze námitku obviněného, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nebyla dána potřebná příčinná souvislost, resp. že příčinná souvislost zde byla jednoznačně přetržena tím, že poškozený nevyhledal včas účinnou odbornou pomoc a v důsledku toho se psychosomatické projevy jeho depresivně úzkostné poruchy zbytečně prohloubily. Dovolací senát jí však nepřiznal žádné opodstatnění.
V obecné rovině je na tomto místě nutno zdůraznit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se zásadně nepřerušuje ani v momentě, kdy k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která pouze spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. v judikatuře rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, určité jednání nebo okolnost má nadále povahu příčiny, přestože kromě ní vedly ke vzniku následku ještě okolnosti jiné. Příčinná souvislost je tak zachována i tehdy, kdy vedle příčiny, která způsobila následek, se na jeho vzniku podílela i příčina další, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit konkrétní následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (k tomu srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost by se přerušila (tj. nedospěla by až k zákonem předvídanému účinku) např. tehdy, pokud by tu byla další výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele .
O takový případ se ale v předložené trestní věci zjevně nejedná. U zrodu psychických problémů poškozeného nepochybně stála historka obviněného o tom, že při vymáhání dluhu od svědka S. fatálně zranil jeho společníka J. Ch. a že svůj díl trestněprávní odpovědnosti za tento čin jakožto organizátor ponese i sám poškozený. Zároveň obviněný poškozenému nabídl možnost ovlivnit výsledek údajně probíhajícího vyšetřování podplacením svědků tohoto smyšleného trestného činu, orgánů činných v trestním řízení a konečně i svědka S., který měl disponovat důkazy o původu smrtelného zranění Ch. a měl projevit ochotu před policií o všem pomlčet za adekvátní finanční protiplnění. Narůstající zdravotní obtíže se pak u poškozeného evidentně rozvíjely v důsledku dalších a dalších útoků na svobodu jeho rozhodování ze strany obviněného, jak byly popsány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Při těchto zjištěních nelze konstatovat nic jiného, než že dlouhodobé a soustavné vyděračské praktiky dovolatele směřované vůči A. A. byly pro vznik těžšího následku na jeho zdraví ve smyslu §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku příčinou do té míry významnou, že bez ní by k tomuto následku nedošlo. Fakt, že poškozený nevyhledal odbornou pomoc psychiatra dříve, na tom nic nemění a trestněprávní odpovědnost obviněného nikterak nesnižuje.
Obviněný formálně uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který explicitně postihuje pochybení soudů při ukládání trestních sankcí v podobě uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Zmíněné vady (a ostatně ani žádné jiné v daném ohledu) však následně výroku o trestu z rozsudku vrchního soudu nevytkl. Nezákonnost uložených sankcí zřejmě reklamoval pouze v návaznosti na výhrady vůči výroku o vině, které však z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle výše uvedeného zákonného ustanovení nemají žádnou relevanci.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného M. A. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněného k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. v předložené věci neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu