ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.773.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 773/2021-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného O. K. , nar. XY, trvale bytem v XY, adresa pro účely doručování: XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 4 To 515/2020, v trestní věci vedené Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 122/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný O. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2020 sp. zn. 2 T 122/2019 uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. l, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. l tr. zákoníku (ad bod 1.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku (ad bod 2.), jichž se dopustil tím, že:
1) dne 1. 10. 2018 v době kolem 14.00 hodin v obci XY, v XY ulici, před s brankou do zahrady R. B., nar. XY, napadl nejprve slovně sousedku M. S., nar. XY, slovy "nepřeju si, aby jsi mi krmila psa! Zakazuji ti to!“, a následně ji oběma rukama strčil do oblasti hrudníku až zavrávorala, zakopla o obrubník u branky domu čp. XY, a upadla na zem, kdy při pádu se chytila levou rukou o drátěné oplocení, ve kterém se jí zachytil do oka oplocení malíček levé ruky a utrpěla tak zlomeninu dlouhé části prvního článku malíku levé ruky s posunem, podkožní krevní výron na levém lokti a horní části předloktí a podkožní krevní výron pod levou hýždí, s následnou dobou léčení do 28. 11. 2018 a rehabilitací trvající do doby vyhlašování, což je ze soudnělékařského hlediska považováno za zranění těžké pro delší dobu trvající poruchu zdraví,
2) dne 20. 11. 2019 v době kolem 23.30 hod., řídil z ulice XY od domu č.p. XY, přes ulici XY a XY, do ulice XY k domu č. XY a následně v době kolem 23.50 hod. zpět z ulice XY, osobní automobil Opel Vectra, registrační značky XY, šedé barvy, kdy jel po ulici XY, silnice číslo 00354, směrem z Českých Budějovic, kde odbočil doleva do ulice XY, přičemž byl před domem č. XY zastaven a kontrolován hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR, Boršov nad Vltavou, a takto konal, ačkoliv mu byl uložen rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice pod č.j. 5830/2019 SK ze dne 19. 9. 2019, s nabytím právní moci dne 20. 9. 2019, mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, tj. od 20. 9. 2019 do 20. 3. 2020 .
Za to mu byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 15 014,- Kč a poškozené M. S., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 239 385,- Kč. Poškozená M. S. byla ve zbytku jí uplatněného nároku na náhradu škody odkázána v souladu s §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Prvostupňový rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 4 To 515/2020 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že v souladu s §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Regionální pobočku Plzeň, pobočku pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, adresa pro doručování: České Budějovice, Žižkova č. 22, odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený prvostupňový rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný O. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v extrémním porušení zásad spravedlivého procesu, a to presumpce neviny, zásady in dubio pro reo , základních zásad trestního řízení plynoucích z ustanovení §2 tr. ř. a ústavně zakotvených práv v čl. 36 odst. 1 čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10, II. ÚS 2929/18 a IV. ÚS 335/05).
V konkrétní rovině namítl, že nalézací soud konzistentnost výpovědi poškozené zdůvodnil na straně 6 odůvodnění odsuzujícího rozsudku tím, že popis jejího pádu je logický, když to bylo na místě ověřeno během místního šetření provedeného předsedkyní senátu nalézacího soudu dne 16. 4. 2020. To však podle něj nesplňuje základní podmínky kladené na provedení takového procesního úkonu soudem. Nebyl proveden ani vyšetřovací pokus navrhovaný obhajobou za účelem objasnění, zda je možné, že by poškozená M. S. zachytila při pádu plot levou rukou, pokud k němu stála pravým bokem. K odvolací námitce obviněného takové pochybení neodstranil ani odvolací soud s tím, že toto místní šetření nebylo v hodnotících úvahách nalézacího soudu zohledňováno, ač z něj soud prvního stupně ve skutečnosti dovozoval právě věrohodnost výpovědi poškozené. Oba soudy nezohlednily, že poškozená při místním šetření posunula svou polohu cca o 1,5 metru doprava (od vrátek do zahrady svědka B.) oproti jí v hlavním líčení tvrzené poloze na nákresu u rohu záhonu, čímž svá tvrzení účelově zvýhodnila. V takovém místě by ji však nemohl svědek B. vidět z okna svého domu, a to ani část incidentu, neboť je tento prostor zcela zakryt králíkárnou nacházející se za plotem vedle vrátek. Odvolací soud přezkoumal povrchním a nepřiměřeným způsobem i tendenční hodnocení závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Františka Vorla, CSc. Ten konstatoval, že soudně lékařskými metodami nelze rozlišit samovolný pád (například při zakopnutí při ústupu) od pádu akcelerovanému jinou osobou, což oba soudy přehlédly. Jednostranným důrazem na závěr znalce, že poranění ruky poškozené o plot bylo z hlediska lékařského možné (aniž by se zabýval, zda poškozená si při pádu sama dosedla na ruku, či se jí zaklínil do plotu, když v prvotní lékařské zprávě nebylo popsáno povrchové zranění kůže, eventuálně podkoží, ke kterému nemuselo dojít v obou těchto případech), považovaly znalecký posudek za jeden z nejvýznamnějších důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Pro základní posouzení, zda obviněný spáchal zločin ublížení na zdraví s následkem těžké újmy a přečin výtržnictví, není tak důležité, jakým konečným mechanismem si poškozená zlomila malíček, nýbrž zda k tomu došlo v důsledku, že do ní obviněný strčil či nikoli. Znalecký posudek v tomto směru nenabízí žádné relevantní skutkové ani právní závěry.
Oba soudy si rovněž neujasnily systémový význam, respektive důkazní odlišnost výpovědi svědků, kteří přímo neviděli průběh slovního konfliktu poškozené s obviněným, a svědků, kteří jej, byť ne plně, viděli (svědci J. B. - správně má být uvedeno J. - a R. B.). U svědka B. se tendenčně snažily dovodit jeho nedůvěryhodnost a jeho nepřítomnost v místě a čase předmětné události, což dovodily ze skutečnosti, že se svědci P. N. a J. K. st. nezmínili o tom, že seděl v autě zaparkovaném v protilehlém jízdním pruhu v ulici XY před vrátky do zahrady svědka B. I tyto svědky považovaly soudy za nevěrohodné. U svědka K. st. označily výpověď jako lživou. Působí podivně, že je považují za věrohodné právě jen s ohledem na nepřítomnost svědka B. v daném místě, a to pouze v důsledku, že se o něm nezmínili. Takové hodnocení nesvědčí o profesně nestranném postupu obou soudů. Oba soudy rovněž opomněly, že svědci N. a K. st. byli vyslechnuti až po cca roce a půl před soudem, kdy si většina lidí hůře vybavuje všechny dějové okolnosti, zejména kterým nepřikládali zásadní význam. Oba soudy účelově přecenily význam svědecké výpovědi R. B., který pozoroval incident při výměně žárovky uprostřed pokoje přes záclony v zavřených oknech, nalézajícího se cca 30 metrů daleko na opačném konci protilehlé zahrady. Nelze jej považovat za plnohodnotného svědka, což dokládá i jeho subjektivní přístup k obsahu jeho výpovědi. Při podání vysvětlení v přípravném řízení byl předem ovlivněn poškozenou a neuvědomil si dosah svého sdělení, jak sám uvedl. V následujících procesních výpovědích zmírnil svá tvrzení, co viděl. Setrval na tom i po přečtení původně podaného vysvětlení nalézacím soudem ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. s odkazem na omezenou viditelnost, což měly oba soudy zohlednit. Není možné, aby z této „procesně poznamenané“ výpovědi učinily jeden z hlavních důkazů viny obviněného. Předpojatost soudů dokládá i skutečnost, že obviněný sdělil, že v době konfliktu mu poškozená prskala do obličeje ze vzdálenosti 20 cm, což vyhodnotily jako neslušně vedenou rozpravu ze strany obviněného. Naopak to byla poškozená, která příkře odmítla respektovat dispozici obviněného, aby nekrmila jeho psa potravinovými zbytky z důvodů jeho zažívacích problémů. Sama poškozená se přiznala, že z obviněného před údajným útokem neměla strach, a proto se mu do očí z 20 cm vysmála.
Obviněný v důsledku toho v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně též rozsudek nalézacího soudu a věc „přikázal těmto soudům k novému projednání a rozhodnutí”.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve svém písemném vyjádření uvedl, že obviněný v něm opakuje svou obhajobu uplatněnou již v předchozím řízení. S těmito námitkami se však již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (viz strana 6 - 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 15 - 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, přičemž na konkrétní dovolatelovy námitky zde reagoval v odstavci 23 a násl.), na něž lze pro jejich správnost i z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu bez dalšího odkázat. Dovolatelovy námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, kterou však dovolatel neučinil. Pouze namítá závažné narušení zásad spravedlivého procesu, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné.
Celkový obsah námitek obviněného směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Státní zástupce připomněl, že tato zásada „…se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů“ - viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3146/18. Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 atd. a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“). Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud sami nemají zopakovat celé dokazování.
Nutno dodat, že dovolatel rovněž namítá opomenutý důkaz - vyšetřovací pokus, jehož provedení „výslovně navrhoval“. Státní zástupce uzavřel, že před skončením dokazování u hlavního líčení dne 11. 6. 2020 žádná ze stran žádný důkazní návrh neučinila. Z hlediska dovolání je podstatné, že se opět jedná o námitku procesní, která sama o sobě žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl v neveřejném zasedání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., jelikož konkrétní námitky obviněného se nijak nedotkly právního posouzení skutku a v neveřejném zasedání aby rozhodl i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 4 To 515/2020 je pokud jde o výroky o vině a trestu přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Jeho dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. a podal je prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Zároveň je třeba zmínit, že podané dovolání, stejně jako již předchozí odvolání obviněného, směřuje výhradně proti výroku o vině pod bodem ad 1. rozsudku nalézacího soudu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu podaného dovolání obviněného plyne, že pod argument nesprávného hmotně právního posouzení skutku podřadil výlučně námitky namířené proti údajným procesním pochybením obou soudů, když je koncipoval výlučně jako polemiku s provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými závěry. Na tomto místě je potřeba uvést, že obsahem dovolání jsou v podstatě totožné námitky obviněného uplatněné již v jeho odvolání. V konkrétní rovině je nalézacímu soudu vytýkán způsob, kterým provedené důkazy hodnotil, k jakým skutkovým zjištěním dospěl, což vše vyúsťuje do zpochybňování stíhaného skutku, resp. toho, že jej spáchal a zavinil obviněný. To celé ale ve své podstatě představuje jiný, a to obviněným předkládaný odlišný průběh skutkového děje, než jak jej zjistil nalézací soud a potvrdil soud odvolací.
Lze tak prohlásit, že obviněný ve svém výsledku dovolání směřuje výhradně proti rozsahu dokazování a správnosti zjištěného skutkového stavu a dožaduje se, aby Nejvyšší soud přezkoumal jeho odvolací (nyní dovolací) námitky, jako svým způsobem odvolací soud č. 2. Taková úloha ale dovolacímu soudu nepřísluší. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí předchozích soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Jestliže obviněný požaduje po Nejvyšším soudu opětovné přezkoumání skutkových zjištění a přezkum rozsahu dokazování učiněného soudem prvního stupně, jejichž správnost následně potvrdil soud odvolací, činí tak v rozporu se zákonnou úpravou dovolacího řízení, která takovou možnost přezkumu třetího stupně neumožňuje. Ačkoli se tedy obviněný ve svém dovolání ani nepokusil zaměřit své námitky vůči konkrétním závěrům vysloveným v usnesení odvolacího soudu, což je v rozporu s podstatou dovolání a jeho koncipováním jako mimořádného opravného prostředku (viz ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř.), Nejvyšší soud se přesto v intencích ústavně konformního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabýval výsledným meritorním rozhodnutím odvolacího soudu a k uplatněné argumentaci obviněného poznamenává následující.
Obviněný spatřuje nedostatečná skutková zjištění obou soudů v tom, že oba soudy nesprávně hodnotily výpovědi poškozené M. S., svědků J. B., R. B., P. N. a J. K. K tomu je nutno uvést, že hodnocení důkazů, včetně svědeckých výpovědí je výsostným oprávněním soudu prvního stupně, přičemž ten je v intencích ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. povinen v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvést, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, zejména pokud si vzájemně odporují. Odvolací soud se pak může odchýlit od skutkových zjištění za splnění procesních podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. tr. ř., tedy pokud provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení, u nichž se posléze může odchýlit i v souladu se zásadami přímosti a ústnosti ve smyslu §2 odst. 11 a 12 tr. ř. od jejich hodnocení oproti hodnocení provedeným soudem prvního stupně v prvním případě, anebo doplnit hodnocení důkazů nově provedených v odvolacím řízení v návaznosti na dokazování provedeným soudem prvního stupně v hlavním líčení. Těmto zákonným požadavkům na možný přezkum učiněných skutkových zjištěních odvolací soud dostál, když v odst. 17 - 30 odůvodnění svého rozsudku obsáhle vysvětlil, proč považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Vypořádal se přitom i s námitkou obviněného znovu opakovanou v dovolacím řízení ohledně nesprávnosti místního šetření provedeným předsedkyní senátu soudu prvního stupně, otázkou „prskání poškozené” zblízka do obličeje obviněného, reálnou možností vzniku zranění poškozené při konkrétním postavení aktérů incidentu pravým bokem poškozené a levým bokem obviněného k plotu, kde stáli. V bodě 31 se odvolací soud vyjádřil i k zachování dodržení zásady in dubio pro reo v nalézacím řízení. Na takto uvedené závěry odvolacího soudu lze bez dalšího odkázat.
K námitce obviněného týkající se nevypořádání se s návrhem obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu ve smyslu §104c tr. ř. lze uvést, že obviněný žádný takový návrh v hlavním líčení před soudem prvního stupně nevznesl. V hlavním líčení konaném dne 5. 3. 2020 jeho obhájce pouze navrhl provedení ohledání místa s tímto určitým pokusem za účelem prověření možnosti zachycení plotu poškozenou levou rukou, což předsedkyně senátu nalézacího soudu provedla za účasti poškozené a obviněného. Nelze zde tudíž argumentovat tzv. opomenutým důkazem, jak se snaží činit dovolatel. Výtky směřující ke způsobu provedení takového úkonu mají pak ryze procesní charakter a jako takové je nelze s úspěchem namítat s odkazem na uplatněný dovolací důvod, prostřednictvím něhož lze napravovat především právní vady v posouzení skutku.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku uzavírá, že obviněný v podaném dovolání uplatnil námitky ryze skutkové či procesní týkající se zjišťování skutkového stavu a nalézacím soudem učiněného rozsahu dokazování či hodnocení jím provedených důkazů. Takové námitky ovšem v žádném ohledu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se netýkají nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Nadto obviněný je předkládá opakovaně, přičemž se s nimi vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací. V takovém případě se jimi Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn opětovně podrobně zabývat.
Ve vytýkaných směrech nedošlo v žádném ohledu ani k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, a to v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními, který obviněný v dovolání výslovně ani neuplatnil, a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Po zhodnocení provedených důkazů soud prvého stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž by byly s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak oba soudy nižších stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a Nejvyšší soud jim v tomto ohledu nemá co vytknout. V důsledku toho proto v ostatních podrobnostech odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění jejich ve věci vydaných rozhodnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného O. K. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí jím podaného dovolání. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu