ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.82.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 82/2021- 521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněného S. S. , nar. XY, státního občana Ukrajiny, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 8 To 77/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 70/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020 sp. zn. 7 T 70/2019 byl obviněný S. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v době kolem 22.00 hodin dne 18. 7. 2019 v kuchyňce objektu ubytovny čp. XY v obci XY, okres Příbram, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl R. S., narozeného XY, tak, že jej bodl kuchyňským nožem s čepelí o celkové délce 12 cm do oblasti levého podbřišku, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu přední stěny břišní v levém podbřišku o délce 1,5 cm s bodným kanálem délky asi 10 cm s poraněním, a to perforací tenkého a tlustého střeva, v důsledku čehož byl poškozený hospitalizován na chirurgické klinice Vojenské fakultní nemocnice v XY od 18. 7. do 26. 7. 2019 a byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 4 týdnů, přičemž poraněním tenkého a tlustého střeva jako důležitého orgánu byl ohrožen na životě v důsledku smrtícího zánětu podbřišnice, kterému bylo zabráněno včasným chirurgickým zákrokem“. Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku též k trestu vyhoštění na dobu deseti roků. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Na Perštýně 359/6, Praha 1, byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 8 To 77/2020 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na to reagoval obviněný S. S. následně dovoláním , v němž odkázal na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení. Namítl, že v řízení byla porušena jeho procesní práva, zejména pak ústavně garantované právo na obhajobu, a poté byly chybně „vyhodnoceny“ otázky protiprávnosti činu, jeho zavinění a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Soudy podle jeho názoru posoudily celou věc jednostranně. Bez přiměřených důvodů odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, když se stejně jako policejní orgán a dozorující státní zástupce spokojily se zjištěním, že poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví. Podle dovolatele nadále přetrvávají pochybnosti o průběhu skutkového děje. Zdůraznil, že závěr soudů o jeho vině trestným činem byl založen primárně na výpovědích slyšených svědků, které se ovšem nesly ve znamení výrazných vnitřních i vzájemných rozporů. Tyto rozpory nalézací soud neakceptovatelným způsobem odstranil tak, že svědkům předestřel obsah jejich prvotní výpovědi ve věci a spokojil se s jejich vyjádřením, že na tyto výpovědi plně odkazují jako na správné. Tvrzení dovolatele, že se pouze bránil útoku několika osob najednou, přitom a priori označil za zmatečné, aniž by se je pokusil verifikovat například provedením prověrky na místě činu nebo vyšetřovacím pokusem, jak navrhovala obhajoba. Jedině tak mohl být objektivně zjištěn časový sled událostí, které se odehrály v průběhu celé potyčky, jakož i pohyb a postavení jejích aktérů a mechanismus vzniku bodného zranění u poškozeného. Bez provedení navržených důkazů nebylo možno zodpovědně posoudit, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoliv.
Vzhledem k výše rekapitulovaným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 8 To 77/2020 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020 sp. zn. 7 T 70/2019 zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého oprávnění vyplývající pro něj z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Obviněný S. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněný pod argument nesprávného právního posouzení skutku ve svém dovolání podřadil výlučně výhrady směřující vůči skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, tedy zejména k jejich hodnocení oběma soudy a domnělému porušení procesních norem při provedení výslechu slyšených svědků v hlavním líčení, mezi jejichž výpověďmi podle jeho názoru panují značné neshody. Sám předkládá svou verzi průběhu potyčky mezi ním a poškozeným a tvrdí, že oba soudy dostatečně nevyvrátily možnost, že se obviněný pouze bránil útoku několika dalších osob, což měly ověřit k návrhu obhajoby prověrkou na místě činu nebo vyšetřovacím pokusem. Je tedy zjevné, že se dovolací argumentace obviněného nedotýká nesprávného právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale veskrze se jedná o skutkové námitky, které nemohou s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát. Je třeba konstatovat, že obviněný v přechozím řízení nenavrhoval prověrku na místě činu, ani vyšetřovací pokus, navrhoval však provedení rekonstrukce, což nalézací soud v hlavním líčení konaném dne 11. 6. 2020 v souladu s §216 tr. ř. zamítl a posléze v bodu 66 str. 13 odsuzujícího rozsudku zdůvodnil, proč takovému návrhu nevyhověl. Stejně tak odvolací soud k odvolací námitce obviněného v bodu 11 str. 2 napadeného usnesení návrh na provedení rekonstrukce označil na nedůvodný a nadbytečný. Nejedná se tudíž o důkaz opomenutý, jelikož oba soudy nižších stupňů na učiněný návrh obviněného na doplnění dokazování reagovaly a svá zamítavá rozhodnutí či nesouhlasný názor zdůvodnily.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Jak již ale bylo naznačeno shora, žádnou z výše uvedených závažných procesních vad Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů nezjistil . Nemá za to, že by byla obviněným zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Již nalézací soud se analýze obsahu jednotlivých důkazů, zejména učiněných výpovědí věnoval s maximální pečlivostí a přesvědčivě vysvětlil, proč měl obhajobu obviněného, spočívající v přenášení odpovědnosti za jeho jednání na jiné osoby, za vyvrácenou. Jeho přiléhavým hodnotícím úvahám obsaženým na str. 10-11 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní posuzovaném dovolání a jejímž cílem bylo prosadit zejména odlišný náhled na průběh celého skutku, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal i odvolací soud. Jestliže vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci deliktního jednání obviněného neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil na str. 2 a 3 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nelze tedy dovodit, že by byl skutkový stav věci v daném případě zjišťován povrchně a dovolatel se stal obětí jakési soudní libovůle. Naopak, lze uzavřít, že v podaném mimořádném opravném prostředku obviněný ve skutečnosti nenamítl nic, co by směřovalo proti právnímu posouzení skutku, když toliko zpochybnil soudy řádně zjištěný skutkový stav, případně hodnocení provedených důkazů, což je ale obojí s odkazem na uplatněný dovolací důvod, ale i ostatní v zákoně uvedené důvody dovolání, neakceptovatelné.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného S. S. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného jiného z katalogu zákonných dovolacích důvodů, rozhodl z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu potřeboval souhlas jednotlivých stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu