ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.89.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 89/2021-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněné K. P. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 123/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 180/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 123/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 6 T 180/2019, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 6 T 180/2019, byla obviněná K. P. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
dne 8. 5. 2018 v době kolem 13:18 hodin, na silnici II. třídy č. 118, v katastru obce XY, okr. Kladno, jako řidička osobního vozidla tov. zn.: Renault Thalia, RZ: XY, v rozporu s ustanoveními §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, se dostatečně nevěnovala řízení vozidla a nesledovala situaci v silničním provozu a nedbala ani dalších pravidel provozu tak, jak jí ukládá tento zákon, neboť při odbočování vlevo vjela do jízdní dráhy protijedoucího vozidla typu Škoda Felicia, RZ: XY, přičemž řidička tohoto vozidla M. H. na vzniklou situaci reagovala intenzivním brzděním, v důsledku toho došlo k blokaci kola a tím k ovlivnění směrové stability jejího vozidla, které vjelo do protisměru, kde se střetlo s osobním automobilem typu Mercedes Benz, RZ: XY, které řídil F. O., přičemž v důsledku tohoto střetu poškozená M. H. kromě oděrky na pravém koleni utrpěla pohmoždění levého ramene, pohmoždění hrudní kosti a druhého prstu pravé ruky a tato zranění ji na běžném způsobu života omezila na dobu minimálně čtrnácti dní, poškozený F. O. během nehody utrpěl pohmoždění přední strany hrudníku a toto zranění ho na obvyklém způsobu života omezilo na dobu kolem třech týdnů.
2. Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Kladně obviněné podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
3. Současně byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným České kanceláři pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, IČ: 70099618, na náhradě škody částku 48 907,60 Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41197518, na náhradě škody částku 4 803,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené Česká kancelář pojistitelů a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 t. ř. byli poškození M. H. a D. B. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 6 T 180/2019, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 123/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 123/2020, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a bylo zamítnuto její odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolatelka následně shrnuje dosavadní průběh trestního řízení a použitou argumentaci soudů nižších stupňů. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně dovodil, že za dopravní nehodu nese vinu ona, když riskantně odbočovala a zároveň poškozená H., která reagovala na vzniklou dopravní situaci se zpožděním. Poukazuje rovněž na údajně porušená ustanovení zákona o pozemních komunikacích [§4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), §21 odst. 5 zákona].
6. Obviněná cituje námitky uplatněné v odvolání, které směřovaly do nesprávného právního hodnocení důkazů soudem prvého stupně. Poukazuje na doplněk znaleckého posudku č. 2/1279-2019 soudního znalce Ing. Vladimíra Kučery, namítá nenaplnění podmínek trestnosti jejího jednání, kterými musí vždy být porušení právní povinnosti, zavinění a příčinnou souvislost. Následně zdůrazňuje, že poškozená H. začala intenzivně brzdit, když uviděla v protisměru odbočovat vozidlo, dostala smyk a narazila do vozidla jedoucí za ní (obviněnou). Namítá, že když ona sama počala odbočovat, vozidlo poškozené H. neviděla, neboť bylo za horizontem. Když jej viděla, sešlápla plyn, aby se střetu vyhnula. Ve vztahu k odbočce ke hřbitovu dále dodává, že ostatní návštěvníci hřbitova odbočují stejně jako ona. Stran dopravního značení obviněná cituje §62 a §64 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o provozu na pozemních komunikacích a §12 vyhlášky č. 294/2015 Sb., přičemž zdůrazňuje, že zákaz odbočení v daném místě nebyl a řidiči je dovoleno přejíždět podélnou souvislou čáru při odbočování. S ohledem na uvedené skutečnosti dovozuje závěr o neporušení pravidel silničního provozu její osobou.
7. Stran otázky zavinění dovolatelka nejprve vymezuje subjektivní stránku obecně, pak spáchání trestného činu z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákona (správně by mělo být trestního zákoníku). Dovolatelka nastiňuje teoretický případ, že kdyby se jednalo o přehlédnutí vozidla již při odbočování, tak že by pak skutečně jednala z nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákona (tr. zákoníku). Teoreticky vymezuje rovněž příčinnou souvislost a s přihlédnutím ke znaleckému posudku konstatuje, že podle jeho závěrů mohla spatřit vozidlo poškozené na 80 až 100 m vzdálenosti, počala-li odbočovat, nutně poškozenou omezila v jízdě a donutila ji brzdit. Ze stejné vzdálenosti by viděla poškozená ji, a pokud by tedy poškozená započala brzdit při okamžité reakci, zastavila by vozidlo před místem střetu. Mezi její nedbalostí, kterou omezila poškozenou v plynulé jízdě a následně vzniklou škodou není dána příčinná souvislost.
8. Dovolatelka dále namítá nehodnocení jejích námitek ohledně seznámení se poškozené s jízdními vlastnostmi vozidla, opožděné reakce poškozené a nutností poškozenou jet v daném úseku pomaleji, než byla povolená rychlost vzhledem ke stavu vozidla a subjektivním okolnostem na její straně.
9. Rozsáhle se dovolatelka dále věnuje problematice systému ABS, zda mělo či nemělo vozidlo poškozené systém ABS, a že v případě, že jej vozidlo má, nesmí být systém ABS vymontován. Upozorňuje, že dle znaleckého posudku vozidlo poškozené nebylo vybaveno ABS systémem, ovšem podle dodatečného zjištění podle VIN kódu mělo být předmětné vozidlo poškozené povinně vybaveno ABS. Kdyby vozidlo řízené poškozenou nemělo systém ABS demontován, nedošlo by k zablokování kol a neřiditelnému řícení se předmětného vozidla. Jejími námitkami v tomto směru se soud druhého stupně řádně nezabýval. Opakuje svou obhajobu spočívající v nepovažování svého odbočení za riskantní, neboť takto odbočují na hřbitov i ostatní, a ostatně, i kdyby bylo její odbočení vyhodnoceno jako riskantní, tak by se nenacházelo v příčinné souvislosti s vzniklými újmami poškozeným. Uvádí, že v rámci odvolání zdůraznila, že odpovědnost za havárii je nutno spatřovat v porušení právní povinnosti řidičky podle §5 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o pozemních komunikacích. Jí navržené důkazy (provedení VIN kódu vozidla, výslech znalce Ing. Kučery a znovu provedení podstatných důkazů provedených v hlavním líčení) soud druhého stupně však zamítl a vůbec tak nehodnotil způsobilost vozidla poškozené.
10. S ohledem na shora uváděné skutečnosti spatřuje v zamítnutí svého odvolání porušení práva na spravedlivý proces a aplikace zásady in dubio pro reo.
11. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 123/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 6 T 180/2019, a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení a vydání nového rozhodnutí.
12. Obviněná následně podané dovolaní ještě v rámci zákonné lhůty dvakrát doplnila, a to dne 13. 8. 2020 a 9. 10. 2020, kde se opětovně věnuje systému ABS, který měl být ve vozidle poškozené namontován a nebyl, tudíž že vozidlo poškozené bylo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Své závěry podporuje odborným vyjádřením Ing. Srby, znalce z oboru doprava silniční a městská, které dle svých slov neměla dříve k dispozici. Soudy se tak nevypořádaly s rozpory uvedenými soudními znalci. Následně opakuje námitky uplatněné již v podaném dovolání.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřením ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 733/2020, shrnul uplatněné dovolací důvody a vznesené námitky. Ve vztahu k otázce způsobilosti vozidla řízeného poškozenou z hlediska přítomnosti systému ABS státní zástupce souhlasí se soudem druhého stupně, že taková otázka není pro posouzení dané věci rozhodná. Současně dodává, že samotné ABS nic nevypovídá o zavinění dovolatelky, neboť za rozhodné lze považovat, zda obviněná dala či nedala přednost poškozené, tj. zda porušila svou právní povinnost. V tomto bodě se státní zástupce ztotožňuje s dovoláním obviněné. Svůj závěr opírá o následující skutečnosti. Již od počátku zahájení trestního stíhání bylo zjevné, že se jedná o specifickou dopravní situaci v nepřehledném místě. Pro dovození viny obviněné je nezbytné prokázat, že své odbočení započala již v době, kdy mohla vidět v protisměru projíždějící vozidlo. Státní zástupce si je vědom velkého úsilí soudů při zjištění poloh vozidel. Nicméně považuje za absurdní závěr soudu prvního stupně, že obviněná neměla vůbec odbočovat na nepřehledném místě, neboť žádný předpis řidiči neukládá, aby neodbočoval vlevo v místech nepřehledných. Poukazuje na skutečnost, že existuje řada míst, kde se odbočující a „rovně jedoucí“ řidiči vzájemně vidí „na poslední chvíli“, pro jiná vozidla, keře, stavby, či právě pro výškové lomení vozovky – horizont. V těchto případech odbočujícímu řidiči nezbývá, než pečlivě a do poslední chvíle pozorovat protisměr a spoléhat se na to, že protijedoucí řidič dodrží §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, což nakonec platí i po odbočení vlevo velmi dlouhých jízdních souprav či tramvají, kdy je v počátku odbočení protisměr volný a v době konce odbočení se zde již může zastavit řada vozidel, bez ohledu na svou přednost.
14. Státní zástupce následně uvádí, že soud druhého stupně absurdní právní úvahu, že zavinění dovolatelky spočívá v nesprávné volbě odbočení, nepřevzal. Poukazuje na rozpor v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (viz bod 9) „…vozidlo v protisměru musela před zahájením odbočení přehlédnout “. Toto tvrzení je v evidentním rozporu s prohlášením téhož soudu v odstavci 13 citovaného odůvodnění, že odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího, a že hodnocením důkazů soudem nalézacím je odvolací soud „vázán“. Ohledně zcela klíčového skutkového zjištění tedy dospěly soudy k opačným závěrům, tedy že dovolatelka automobil řízený poškozenou vůbec vidět nemohla v případě rozhodnutí soudu prvního stupně, ovšem podle soudu odvolacího, že jej vidět mohla, ale přehlédla. Podle státního zástupce tímto postupem došlo k porušení §263 odst. 7 tr. ř., což zakládá porušení zásad spravedlivého procesu a může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové tvrzení dokládá judikaturou Ústavního soudu (ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06, nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15) a Nejvyššího soudu (ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 7 Tdo 307/2016, ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 3 Tdo 263/2017), když dochází k porušení práva na spravedlivý proces. Z citované judikatury je zřejmé, že je ustáleným názorem Ústavního soudu, že porušení procesních pravidel omezujících odvolací soud při změnách skutkového stavu je porušením zásad spravedlivého procesu a z takového procesu vzešlé rozhodnutí je rozhodnutím překvapivým, nesoucím znaky libovůle.
15. Dále státní zástupce uvádí, že Nejvyšší soud musí vycházet zásadně ze skutkového stavu zjištěného soudy bez porušení ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. V projednávané věci je tak nutné vycházet ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, že na počátku svého odbočovacího manévru obviněná vozidlo poškozené vidět nemohla. Ze samotné nesprávné volby místa odbočení její zavinění dovodit nelze, neboť touto volbou žádnou svou povinnost neporušila. Nalézací soud takové porušení dovozuje jen z obecné ohleduplnosti podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Takto podle státního zástupce povinnost neodbočovat na místa ležící mimo silnice konstruovat nelze. Zdůrazňuje naopak povinnost ostatních řidičů jet rychlostí odpovídající rozhledu, jiné řešení by ani neodpovídalo praktickým podmínkám provozu. Z tohoto důvodu není právní posouzení skutku správné, neboť podle skutkového zjištění nalézacího soudu dovolatelka vozidlo poškozené vidět nemohla.
16. V závěru podaného dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i soudu prvního stupně a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněná fakticky namítá druhou alternativu, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu druhého stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
21. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se porušení právní povinnosti, konkrétně pravidel o silničním provozu.
24. Ohledně zbývajících námitek lze konstatovat, že tyto pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž převážně směřují do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněná soudům především vytýká nezohlednění technického stavu vozidla poškozené, opomenuté důkazy v podobě důkazů vztahujícím se k ABS systému. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněná primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, tudíž ani namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
25. Bez ohledu na shora uvedené závěry pokládá Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněné stran neprovedení všech požadovaných důkazů za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
26. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
27. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že soud druhého stupně jednak jistým způsobem doplnil dokazování a následně řádně odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné blíže zkoumat, zda předmětné vozidlo mělo mít ABS či nikoliv podle výrobce (viz bod 10. usnesení soudu druhého stupně), takže fakticky dospěl k závěru, že se v případě požadovaného dokazování jedná o kategorii nadbytečných důkazů, jenž nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (technický stav vozidla poškozené se na dopravní nehodě nepodílel). Lze uzavřít, že z pohledu shora naznačených závěrů se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, když soud druhého stupně přesvědčivě vyargumentoval, proč by zkoumání existence ABS systému ve vozidle poškozené, nemohlo do věci přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřel, z jakých důvodů je možno považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Nejvyšší soud pro stručnost na přesvědčivé zdůvodnění tohoto soudu odkazuje. Nejvyšší soud nadto dodává, že i v případě, kdy by vozidlo řízené poškozenou bylo vybaveno systémem ABS, nezměnil by se pohled na projednávanou věc (nedošlo by k zablokování kol, nicméně prodloužila by se brzdná dráha), neboť taková skutečnost by neměla vliv na posouzení viny obviněné, a proto nebylo potřebné zatěžovat trestní řízení dalším dokazováním, které by nepřineslo žádné relevantní a nové skutečnosti a pouze by oddálilo pravomocné rozhodnutí ve věci.
28. Obecně je třeba s požadavky obviněné na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, zejména soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály z hlediska zjištění skutkových okolností.
29. Ve vztahu k právně relevantní námitce je nejprve nutné zdůraznit, že soud druhého stupně jako soud odvolací se může odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo sám provedl další důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly. Jedná se o výraz snahy zákonodárce posílit apelační princip v řízení o odvolání. Postup zakotvený v §263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup soudu druhého stupně při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání, aby v návaznosti na výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení, mohl dospět k odlišným hodnotícím závěrům, než k jakým dospěl soud prvního stupně. Jde o provázání skutkových zjištění a objasňování skutkového stavu u soudů obou stupňů umožňující odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem oproti tomu, jak důkazy zhodnotil soud prvního stupně. Jinak vyjádřeno, ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. vyjadřuje zásadu, že hodnocení důkazů přísluší tomu soudu, který je provedl. Zároveň je toto ustanovení výrazem zásady, že soud druhého stupně nemůže změnit skutková zjištění soudu prvního stupně jen na podkladě toho, že jinak hodnotí důkazy, které provedl soud prvního stupně a které nebyly provedeny před soudem druhého stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 119/2018).
30. Při přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze pominout, že i když soud druhého stupně ponechal beze změny výrok o vině v napadeném rozhodnutí, zcela zásadním způsobem přehodnotil obsah provedeného dokazování oproti skutkovému závěru vyvozenému soudem prvního stupně. Sám krajský soud totiž uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, načež ovšem v bodech 9. a 11. svého rozhodnutí explicitně uvádí jiné zjištěné skutkové okolnosti, které nevyplývají z provedeného dokazování, resp. soud druhého stupně neuvedl, na základě jakých skutečností a důkazů změnil pohled na možnou viditelnost vozidla poškozené na vrchu horizontu obviněnou. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí totiž uvádí, že obviněná přehlédla vozidlo poškozené a poté odbočila doleva. Jedná se o zcela odlišný skutkový závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně, který výslovně shledal, že nelze mít za to, že by obviněná vozidlo poškozené při zahájení odbočovacího manévru přehlédla a v tomto směru také upravil skutková zjištění (viz bod 26. rozsudku) oproti podané obžalobě. Změna předmětného skutkového zjištění soudem druhého stupně není za prvé odůvodněna konkrétním provedeným důkazem, tudíž neodpovídá provedenému dokazování a za druhé taková skutečnost představuje odlišné posouzení viny obviněné, a tudíž i právní kvalifikaci jednání obviněné. V tomto směru je také nezbytné zdůraznit, že odvolání si podala toliko obviněná a že změna skutkových zjištění v naznačeném směru z pohledu právního posouzení skutku nepochybně představuje změnu v neprospěch obviněné.
31. Z pohledu shora naznačených závěrů je ještě nutno zdůraznit, že dovolacímu soudu, jak již bylo naznačeno, nepřísluší, aby přehodnocoval hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů. Z povahy vymezení kompetencí jednotlivých stupňů soudní soustavy plyne, že k hodnocení důkazů je povolán především ten soud, který jako orgán činný v trestním řízení důkazní řízení provádí, tj. soud prvního stupně. Tento soud má nejlepší podmínky pro to, aby na základě osobního kontaktu s osobou obviněného, svědky a znalci, tj. v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti provádění důkazů mohl důkazy zhodnotit způsobem upraveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnotit důkazy je oprávněn i soud odvolací, neboť toto jeho právo plyne z ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Tento soud je však v této pravomoci omezen jinak zákonem upravenou vázaností hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně (s upravenou výjimkou) a jednak omezenou možností stran rozsahu provádění důkazů. Soud dovolací pak není nadán oprávněním hodnotit důkazy. Do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů je oprávněn zasáhnout jen v situaci, že toto se zcela příčí zásadám logiky, či je jinak zatíženo tak závažnými vadami (např. opomenutím pro rozhodnutí podstatných důkazů, hrubým zkreslením jejich obsahu apod.), pro které se napadené rozhodnutí jeví jako zcela neudržitelné. Jeho postavení se fakticky blíží tomu, v němž se při rozhodování o ústavní stížnosti nachází Ústavní soud, jenž také zásadně hodnocení důkazů soudy nižších stupňů respektuje (srov. např. usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). „Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími účastníky incidentu, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.“
32. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, tak nemohl měnit skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť k tomu neměl podmínky stanovené v §263 odst. 7 tr. ř. Nadto, jak již bylo naznačeno, zcela pominul, že odvolání podala toliko obviněná a že naznačená změna, ke které dospěl soud druhého stupně, aniž by v tomto směru doplnil dokazování, má rozhodující výraz pro posouzení její viny, jak bude rozvedeno dále. Postup soudu druhého stupně jednak znamenal porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., §259 odst. 4 tr. ř., ale zejména kritérií spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a ve světle zásad ústnosti a bezprostřednosti řízení, vyjádřených v čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
33. Z pohledu naplnění uplatněného dovolacího důvodu je podstatné, že rozhodnutí soudu druhého stupně, který zaujal zásadně odchylný názor na hodnocení obsahu důkazů provedených soudem prvního stupně, se dále opřelo o právní názor, který je chybný, z něhož však Nejvyšší soud vyvodil, že je nutné se věcí opětovně zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 293/2018).
34. Jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně vyvodil vinu obviněné z porušení pravidel silničního provozu [§4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích], když podle jeho závěrů se obviněná nedostatečně věnovala řízení vozidla a nesledovala situaci v silničním provozu a nedbala tak pravidel silničního provozu. Takový závěr nelze akceptovat. Především je třeba zdůraznit, že obviněná odbočovala doleva přes plnou podélnou čáru, což ovšem žádný předpis nezakazuje. Na daném místě totiž nebyla zákazová dopravní značka se zákazem odbočení doleva a obviněná se tak v tomto ohledu nedopustila porušení pravidel silničního provozu. Dále podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, kterými je Nejvyšší soud vázán, dovolatelka zahájila odbočovací manévr v době, kdy vozidlo poškozené neviděla, tedy nikoliv že by jej mohla vidět a přehlédla jej, neboť podle závěrů soudu prvního stupně bylo vozidlo poškozené v době rozhodnutí o odbočení ještě za horizontem. Naznačený závěr vyplývá jednak z úpravy skutku, kterou provedl soud prvního stupně proti podané obžalobě, jednak výslovně z odůvodnění rozsudku.
35. Obecně je pak třeba uvést, že pokud soudy nižších stupňů vyvozují vinu dovolatelky mimo jiné z odbočení doleva přes plnou čáru, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že podle přílohy č. 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, platí u podélné čáry (značka V 1a - podélná čára souvislá), že se používá zejména k oddělení jízdních pruhů s protisměrným provozem, k oddělení části řadicích pruhů a k oddělení části odbočovacího nebo připojovacího pruhu od průběžného pruhu. Slouží-li značka k oddělení jízdních pruhů s protisměrným provozem, musí řidič jet vpravo od této značky. Značku je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Pro příjezd ke hřbitovu ze směru z jízdního pruhu, po němž přijížděla obviněná, je nutné přes plnou čáru odbočit, což nepředstavuje porušení právního předpisu. Obviněná neporušila tedy pravidla silničního provozu odbočením, jestliže se na daném místě nenacházela zákazová značka, která by odbočení vlevo zakazovala. Takže z tohoto pohledu jsou závěry soudů nižších stupňů nesprávné.
36. Soudy vinu obviněné dovozovaly z porušení pravidel silničního provozu, konkrétně z ustanovení §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle citovaných ustanovení je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen „ chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, …. řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, a dále je povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích “. Pro odbočování je pak nutné vycházet z §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož „řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům….“ A právě pro porušení tohoto pravidla bylo soudy konstatováno zavinění předmětné dopravní nehody dovolatelkou, neboť se podle jejich právních závěrů nevěnovala plně řízení a nedala poškozené přednost, když odbočovala doleva. Nicméně jestliže Nejvyšší soud vychází ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, obviněná při svém odbočovacím manévru vozidlo poškozené neviděla a ani vidět nemohla, neboť v okamžiku započetí odbočování bylo vozidlo poškozené jedoucí v protisměru skryté (alespoň z poloviny vidět velmi obtížně) za horizontem, a proto dovolatelka vyhodnotila situaci na pozemní komunikaci jako bezpečnou pro odbočení doleva ke hřbitovu. Dovolatelka tak vzhledem k uvedeným skutečnostem neporušila pravidla silničního provozu a je tedy nutné, aby okresní soud se věcí opětovně zabýval z toho pohledu, zda a jakou důležitou povinnost obviněná porušila. Proto shledal Nejvyšší soud dovolání obviněné důvodné.
37. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že pravidla silničního provozu platí i pro poškozenou. Provedeným dokazováním byla sice prokázána jízda nižší rychlostí, než je povolena pro komunikaci mimo obec (90 km/h), jež zároveň nepřevyšovala ani maximální bezpečnou rychlost pro daný úsek (82 km/h), ovšem rovněž poškozená je povinna řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, a současně i podle §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích musí řidič rychlost jízdy „ přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled “. Poškozená při výpovědi u hlavního líčení vypověděla, že místo dopravní nehody zná již z dob dětství a rovněž ví, že lidé ke hřbitovu odbočují z druhé strany vozovky, a přesto rychlost snížila až poté, co uviděla vozidlo dovolatelky křižujíc jí její jízdní pruh.
38. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům zrušil Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 10 To 123/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 6 T 180/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
39. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena z podnětu dovolání obviněné, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v její neprospěch (viz §265s odst. 2 tr. ř.). Soud prvního stupně se tak opětovně bude zabývat otázkou porušení předpisů obviněnou vztahujícím se k silničnímu provozu s ohledem na zjištěný skutkový stav na základě provedeného dokazování, tj. otázkou nedbalosti, zvýšené opatrnosti, principu omezené důvěry a porušení důležité povinnosti umožňující aplikaci §148 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu