ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1086.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1086/2021-4247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovoláních, která podali obvinění V. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, E. Z. M., nar. XY v XY, bytem XY, P. , IČ: XY, se sídlem XY, a obviněný A. T., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 1 To 85/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněných V. M., E. Z. M. a obchodní společnosti P., odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání A. T. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 61 T 2/2016, byli obvinění V. M. , A. T. a E. Z. M. uznáni vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin byl obviněným V. M. , A. T. , E. Z. M. podle §265 odst. 1 tr. zákoníku uložen shodně trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byl obviněným V. M. a A. T. uložen shodně podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu jednoho roku. Podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněným V. M. a A. T. uložen též shodný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány věci specifikované ve výroku tohoto odsuzujícího rozsudku na str. 3-4. Podle §226 písm. b) tr. řádu byli obvinění V. M. , A. T. a E. Z. M. a právnické osoby – obchodní společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „P.“), a A. , IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „A.“), zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 KZV 18/2015-351, pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni obvinění vyjma obchodní společnosti A. odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 1 To 85/2020, tak, že všechna podaná odvolání zamítl podle §256 tr. řádu.
3. Trestné činnosti se obvinění V. M. , A. T. , E. Z. M. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný V. M. jako předseda představenstva obchodní společnosti P. a obviněný A. T. jako jednatel obchodní společnosti A., tedy jako osoby oprávněné jednat za uvedené obchodní společnosti, disponující povolením k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a podrobně znalí povinností souvisejících s takovým obchodem, uzavřeli v XY v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v měsíci dubnu 2014, kupní smlouvu č. 05/POD/2014 mezi prodávající obchodní společností A. a kupující obchodní společností P., jejímž předmětem byla dodávka elektronických náhradních dílů pro pozemní bojová vozidla, které jsou vojenským materiálem ve smyslu §5 zák. č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZZO“ nebo „zákon č. 38/1994 Sb.“), a položky SVMe 5 písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb. Obviněná E. Z. M. jako vedoucí obchodní referentka divize obchodu s neleteckým materiálem obchodní společnosti P. ze své pozice dojednávala celý průběh uvedené obchodní transakce včetně přípravy a náležitostí smlouvy a způsobu platby a v součinnosti s V. M. zajišťovala komunikaci s A. T. Obchodní společnost P. pak dne 22. 7. 2014 uhradila obchodní společnosti A. na základě takto uzavřené kupní smlouvy zálohovou fakturu na částku 123 208,38 USD (včetně DPH ve výši 21 %), a podle uzavřeného kontraktu následně uskutečnili bez licence udělené Ministerstvem průmyslu a obchodu ve smyslu §14 ZZO obchodní transakci s dodavatelem poptávaných dílů, ukrajinskou obchodní společností Ukrspecexport, se sídlem na Ukrajině. Obviněný A. T. po dohodě s obviněnými E. Z. M a V. M. sice objednal požadované zboží u ukrajinského dodavatele, avšak současně vyvíjel snahy ke zlegalizování obchodu z Ukrajiny bez potřebné licence opatřením fiktivních smluv mezi obchodními společnostmi ELIPLAZA TRADING LTD (z Kypru) a A. a mezi TETRAKOM-2 LTD (z Bulharska) a ELIPLAZA TRADING LTD (z Kypru), které byly podkladem pro vydání mezinárodního importního certifikátu č. 135/2014 pro dovozce obchodní společnost A. a konečného uživatele obchodní společnost P., jejichž smyslem mělo být deklarování provedeného obchodu s vojenským materiálem v rámci zemí EU, který nepodléhá rozhodnutí o udělení licence. Obchod poté obvinění A. T. s E. Z. M. a V. M. dokončili dne 22. 8. 2014, kdy bylo objednané zboží v celkové hodnotě nejméně 246 000 USD „konspirativním“ způsobem jako součást oficiální licencované zakázky dopraveno z Ukrajiny do České republiky cílovému odběrateli obchodní společnosti P. do skladu v areálu obchodní společnosti A., na adrese XY, kde bylo zajištěno Celním úřadem pro Zlínský kraj.
II. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění V. M. , A. T. , E. Z. M. a obchodní společnost P.
a) Dovolání V. M., E. Z. M.
a obchodní společnosti P.
5. Tito obvinění podali společné dovolání prostřednictvím svého obhájce a opřeli je
o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť mají za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatelé prakticky výlučně polemizovali s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho předchozím kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 817/2018 (dále také jen „kasační rozhodnutí“). Předně vyjádřili nesouhlas s odůvodněním kasačního rozhodnutí obsaženým v bodě 83. ohledně posouzení předmětné transakce jako zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Obvinění vyjádřili své přesvědčení, že v případě správné aplikace §2 ZZO na skutkový stav by soudy nemohly dospět k závěru, že se jedná o zahraniční obchod s vojenským materiálem. Upozornili na to, že soud prvního stupně po zrušení a vrácení věci kasačním rozhodnutím v bodě 65. odůvodnění svého rozsudku nerozebral pojem zahraničního obchodu, ale mylně automaticky tuto transakci za zahraniční obchod předpokládal, nezkoumal ani předpoklady, za kterých lze obchod s vojenským materiálem považovat za zahraniční. Stejně tak odvolací soud podle těchto dovolatelů nesprávně dovodil roli A. T. jako zprostředkovatele, pominul posoudit, zda jde o zahraniční obchod, zaměřil se pouze na definici vojenského materiálu a mimo kontext pak dovodil, že se o něj jednalo (odst. 84 odůvodnění jeho usnesení).
7. Tito dovolatelé tedy brojili proti právnímu posouzení předmětné transakce jako zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Vyjádřili své přesvědčení, že soudy pominuly základní aspekty uzavřených smluv, jejich obsah a povahu. Jednalo se o kupní smlouvy uzavřené mezi dvěma tuzemskými obchodními společnostmi P. a A. bez nutnosti existence jakéhokoliv mezinárodního (mezistátního) tranzitu zboží mezi těmito obchodními společnostmi. Transakce nebyla provedena za účelem zastření zahraničního obchodu, ale z důvodu, že jediný, kdo dokázal obchodní společnosti P. zajistit poptávané zboží napříč trhem (náhradu za „alžírské“ zboží), byl právě A. T., resp. obchodní společnost A.. V intencích §2 ZZO tedy dovolatelé prostřednictvím obchodní společnosti P. nevyvezli jakékoliv zboží z území České republiky, stejně tak nedovezli jakékoliv zboží do České republiky, ani nekoupili jakékoliv zboží od zahraniční osoby. Nejbližším smluvním partnerem obchodní společnosti P. byla tuzemská obchodní společnost A. a obchodní společnost P. nebyla schopna právně a ani fakticky ovlivnit další články tohoto obchodu. A. T. a obchodní společnost A. nebyli zprostředkovatelé obchodu, ale přímo prodávající, prokazatelně byla uzavřena kupní smlouva mezi dvěma tuzemskými obchodními společnostmi. Proto dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že takový smluvní vztah nenaplňuje zákonnou definici zahraničního obchodu s vojenským materiálem. V tom podle obviněných nehraje žádnou roli ani jakákoliv případná administrativní výpomoc ze strany obchodní společnosti P. obviněnému A. T.
8. Ze shora rozvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby sám rozhodl tak, že je zprostí obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, případně aby ve vztahu k těmto dovolatelům přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl, a to se závazným právním názorem, že projednávaná transakce není zahraničním obchodem s vojenským materiálem.
b) Dovolání A. T.
9. Tento obviněný v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce napadl usnesení odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s napadeným usnesením odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci zjištěným soudy nižších stupňů a provedenými důkazy, a dále nenaplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
10. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení se obviněný věnoval konkrétním dovolacím námitkám. Připomněl, že soud prvního stupně shledal obviněného vinným na základě shodných důkazů, na základě kterých jej původně obžaloby zprostil, což zdůvodnil konkurenčním bojem v rámci obchodování na trhu s vojenským materiálem. Podle obviněného není zřejmé, proč se od těchto zjištění soud prvního stupně odklonil a diametrálně změnil své rozhodnutí, aniž by jej řádně odůvodnil. Došlo k paradoxní situaci, kdy byly nově provedeny důkazy, které vyzněly ve prospěch obviněného, přesto byl shledán vinným. Soud prvního stupně nijak nereflektoval změněnou důkazní situaci a neučinil na základě nových důkazů rozhodná skutková zjištění, pouze s odkazem na závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem obviněného uznal vinným. Tím zcela jasně došlo ke zmiňovanému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Tuto vadu pak podle názoru dovolatele nenapravil ani odvolací soud, nýbrž naopak do důkazní situace vnesl další rozpory.
11. Obviněný A. T. souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že byl pouze zprostředkovatelem předmětného obchodu, nepůsobil jako hlavní strůjce, jednal na pokyn zástupců ukrajinské obchodní společnosti, která komunikovala přímo s dalšími obviněnými (srov. bod 73. odůvodnění napadeného usnesení). Avšak odvolací soud podle obviněného chybně dovodil v rozporu se skutkovým stavem, že se obviněný A. T. angažoval při předání zboží. Ze všech dostupných důkazů naopak vyplývá, že u předání nebyl, na listině č. l. 1118 trestního spisu je A. T. zmiňován pouze jako zástupce obchodní společnosti P. Žádné takové domluvy, že by měl být přítomen u předání zboží, si obviněný není vědom. Pouze se pasivně účastnil obchodu, přeposílal e-maily z Ukrajiny zástupcům obchodní společnosti P. Byl pouhým zprostředkovatelem kontaktu na Ukrajinu. To, že se aktivně neúčastnil obchodu, podle něj vyplývá z jeho výpovědi, kterou promítl do svého rozsudku soud prvního stupně (pouze kontroloval, že zboží bylo doručeno, nikoliv jaké zboží bylo doručeno), stejně tak z výpovědi svědka L. C., který neuváděl, že by kontrole dodávky byl přítomen někdo jiný mimo zástupců obchodní společnosti P., jakož i z výpovědi svědka T. S., jenž vypověděl, že na místě byli přítomni zástupci obchodní společnosti P., kteří se chovali zcela normálně.
12. Dovolatel se ohradil proti tvrzení odvolacího soudu, které se podle něj nezakládá na pravdě a nevychází z listinných důkazů, naopak je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že dne 26. 8. 2014 měl obviněný A. T. jednat o zajištění dokladů pro povolení a transfer zboží pro obchodní společnost ELIPLAZA TRADING LTD. z Bulharska, příp. že měl být přítomen předání zboží, když časově instrukce ze strany P. ohledně „alžírské“ dodávky směrem k A. T. spadají dlouho před celní kontrolu dne 26. 8. 2014 (viz např. e-mailová komunikace z dubna 2014 na č. l. 1425). Naopak obviněný považoval za správné tvrzení odvolacího soudu (v bodě 74. jeho rozhodnutí), že se v praktické stránce obchodní činnosti s vojenským materiálem a nezbytné úřední činnosti s tím spojené obviněný A. T. dostatečně neorientoval.
13. Obviněný v napadeném rozhodnutí postrádal hodnocení, že by snad měl být na věci natolik angažován, aby naplnil znaky vytýkaného trestného činu ve formě spolupachatelství. Z provedeného dokazování podle dovolatele není patrné prokázání společného úmyslu spáchat trestný čin, stejně tak ani jeho úmyslné formy zavinění. Podle něj tak nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k jejímu naplnění je potřeba, aby pachatel jednal s úmyslem provést zahraniční obchod s vojenským materiálem (bez povolení nebo licence). Připomněl závěry Ústavního soudu k prokazování zavinění. Jedná se o vnitřní vztah odehrávající se v psychice pachatele a je navenek seznatelný pouze tím, že buď o něm slovní informaci poskytne sám obviněný (nejčastěji ve své výpovědi) nebo se projeví v chování pachatele.
14. Dovolatel nepopírá, že probíhal kontraktační proces, nicméně zboží jako takové mělo být teprve na základě smluv doručeno a nemohlo se jednat o jím objednaný materiál. Podle obviněného mu nemůže být kladeno k tíži, že třetí subjekt ještě před dokončením kontraktačního procesu přidružil do zásilky jiné zboží, na které je třeba povolení. Upozornil na ustanovení §14 odst. 2 ZZO, kdy lze obchod s vojenským materiálem podle §2 odst. 3 ZZO provádět i bez licence. Obviněný uvedl, že jeho záměrem bylo provádět obchod s vojenským materiálem ve smyslu §2 odst. 3 ZZO, tedy licenci v této fázi kontraktačního procesu nebylo potřeba.
15. Za této situace proto podle něj nemohlo dojít ani k naplnění objektivní stránky trestného činu podle §265 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel jednoznačně odmítl, že by se dopustil jakéhokoliv trestního jednání. Celé trestní stíhání považuje za neopodstatněné a založené pouze na spekulacích obžaloby, kterou soudy nekriticky převzaly, byť pro některé zažalované skutky byl zproštěn viny. V absurdní rovině by pak bylo trestné jakékoliv zprostředkování kontaktu osobě, která se nakonec dopustí spáchání trestného činu.
16. Obviněný se domnívá, že jim namítaná pochybení dosahují takové intenzity, jež odpovídá porušení jeho práva na spravedlivý proces, jemuž Nejvyšší soud je povinen poskytnout ochranu.
17. Dále se obviněný zabýval vázaností právním názorem soudu vyšší instance, v tomto případě vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyšším soudem, na který se odvolával soud druhého stupně. Připomněl, že vázanost právním názorem dovolacího soudu neplatí, jestliže po případném doplnění dokazování dojde ke změně skutkových okolností, pro které ztrácí vyslovený právní názor úplně nebo částečně svůj skutkový základ, resp. v případě, kdy došlo k podstatné změně okolností případu (k tomu též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4091/18).
18. Dovolatel upozornil, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou obhajoby podpořenou rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07, neboť nebylo postaveno na jisto, jaký podnět byl za šetřením celníků, tj. zda celní kontrola nebyla tzv. na objednávku. Dovolatel detailně rozebral výslechy svědků ve veřejném zasedání ze dne 20. 5. 2021 před odvolacím soudem k otázce zahájení celního šetření. Dospěl k závěru, že podnět musel vzejít od policie na základě trestního oznámení, ve fázi prověřování. Podnět k celní kontrole tedy vzešel ze strany Policie ČR, tím došlo k obejití zákonných institutů pro takovou prohlídku, a proto je potřeba takový důkaz odmítnout jako nezákonný. Z toho obviněný dovodil, že šlo o konkurenční boj vůči obchodní společnosti A., jež se nyní nachází v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurs.
19. Závěrem dovolatel také namítl, že napadené usnesení odkazuje v bodě 67. na rozhodnutí, které bylo zrušeno Nejvyšším soudem, a proto z něj nelze čerpat.
20. Dále obviněný namítl, že v jeho případě postačí na základě principu subsidiarity trestní represe využít odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Upozornil k tomu na délku trestního řízení od zahájení úkonů trestního řízení, jakož i na to, že obchodní společnost P. již jednou licenci na obdobné zboží získala, a dalo by se očekávat, že by ji získala znovu i na předmětné zboží, rovněž obchodní společnost A. již absolvovala licenční řízení, což nepochybně podle dovolatele snižuje nebezpečnost posuzovaného jednání.
21. Vzhledem k výše uvedenému obviněný A. T. navrhl, aby Nejvyšší soud, zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
22. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce uvedl, že dovolatelé opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a kterou též shrnuli ve svých odvoláních proti jeho odsuzujícímu rozsudku. Část jejich námitek již dříve odmítl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 817/2018, jímž dílem vyhověl jejich předchozím dovoláním. S uvedenou argumentací soudů nižších stupňů státní zástupce souhlasil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. K jednotlivým dovolacím námitkám pak dodal následující.
23. K dovoláním obviněných V. M., E. Z. M. a P. konstatoval, že dovolatelé v něm vyjádřili nesouhlas s právním posouzením svého jednání jakožto provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozhodnutí souhlasil nejen se skutkovými závěry, ale také s právním posouzením jednání dovolatelů jako zahraničního obchodu s vojenským materiálem (k tomu odkázal na bod 82., příp. 84. odůvodnění kasačního rozhodnutí). Podle státního zástupce tito dovolatelé brojili proti právnímu posouzení skutku, na němž se shodly nejen soudy prvního a druhého stupně, ale i dovolací soud. Připomněl, že proti rozhodnutí o dovolání je přípustná toliko obnova řízení (§265n tr. řádu). Jelikož státní zástupce považoval právní posouzení skutku za správné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněné.
24. Dovolací námitky A. T. podle státního zástupce částečně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. K namítanému extrémnímu rozporu státní zástupce konstatoval, že stěžejními hlavními důkazy byly listiny citované v bodě 73. napadeného usnesení a zajištěná e-mailová komunikace. Zda se tento obviněný zúčastnil převzetí zboží či nikoliv, je podružné, takový závěr se nijak nepromítl do popisu skutku, nemá rozhodný vliv na učiněná skutková zjištění a ani na právní posouzení skutku. Za procesní námitku pak státní zástupce považoval i namítaný neprokázaný úmysl v duchu zásady in dubio pro reo (k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu). Stejně tak polemika o vázanosti právním názorem vyjádřeným vyšším soudem po změně skutkových okolností byla ve skutečnosti námitkou skutkovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
25. Tvrzení tohoto dovolatele o nezákonnosti provedené celní kontroly v trestním řízení přezkoumávaly již soudy nižších stupňů, přesvědčivé odůvodnění podle státního zástupce uvedl především odvolací soud v bodech 78.-82. odůvodnění svého usnesení. Dospěl přitom k závěru, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že postupem celníků byly prováděny úkony, které by jinak bylo nutno provádět podle trestního řádu.
26. K námitce dovolatele, že byla nesprávně aplikována zásada subsidiarity trestní represe, státní zástupce uvedl, že dlouhá doba trestního stíhání byla zohledněna ve snížení trestu v rámci zákonné trestní sazby (viz odůvodnění výše trestu soudem prvního stupně v bodě 70 jeho rozsudku). K další kompenzaci podle státního zástupce není důvod. Rovněž dále obviněný neuvedl, proč by jeho čin měl být natolik výjimečný, aby jeho jednání nemohlo být trestáno za pomoci předmětné skutkové podstaty.
27. Jelikož námitky dovolatelů považoval státní zástupce za dílem neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu a dílem za zjevně neopodstatněné, navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání všech dovolatelů odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
28. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním bylo zasláno obhájcům obviněných k případné replice, kteří tohoto práva nevyužili.
IV. Posouzení přípustnosti dovolání
29. Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda jsou dovolání přípustná. V případě společně podaného dovolání obviněných V. M., E. Z. M. a obchodní společnosti P. dospěl k závěru, že jejich dovolání přípustná nejsou.
30. Dovolání těchto obviněných stojí na stěžejní právní námitce, že posuzované jednání obviněných nelze podřadit pod právní pojem „zahraniční obchod s vojenským materiálem“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §265 odst. 1 tr. zákoníku. Touto výhradou obviněných namítanou již v jejich předchozím dovolání, se ale Nejvyšší soud již dříve v této věci zabýval v předchozím kasačním rozhodnutí, tedy v usnesení ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 817/2018, kterým sice z podnětu některých námitek obviněných vyhověl podaným dovoláním a zrušil předchozí napadená rozhodnutí a zčásti i předcházející řízení, ovšem jiné námitky obviněných odmítl. Mezi nimi byla i námitka týkající se nesprávnosti posouzení skutku kladeného jim za vinu jako zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Obvinění V. M., E. Z. M. a obchodní společnost P. ve svých nyní projednávaných dovoláních tutéž námitku zopakovali, vědomi si toho, že se s ní již dříve Nejvyšší soud vypořádal, proto také polemizovali s odůvodněním jeho předchozího kasačního rozhodnutí, s nímž nesouhlasili. Nejvyšší soud se výhradou, že nešlo o zahraniční obchod s vojenským materiálem, ve svém předchozím kasačním rozhodnutí vypořádal zejména v bodech 82. a 83. jeho odůvodnění, na něž také může nyní plně odkázat.
31. Nejvyšší soud tak konstatuje, že závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další dovolací senát (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení v téže věci, nezmění-li se rozhodná skutková zjištění (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod č. T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, resp. v Trestněprávní revue, 2004, č. 6, s. 183). To vychází z nastavení právní úpravy mimořádných opravných prostředků, neboť proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou opravné prostředky přípustné, vyjma obnovy řízení. To vyplývá především z §265n tr. řádu pro rozhodnutí o dovolání, jakož i z §266 odst. 1 in fine tr. řádu, podle něhož zásadně není přípustná proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ani stížnost pro porušení zákona. Není tak možné se ani prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona domáhat u senátu Nejvyššího soudu přezkumu rozhodnutí jiného či dokonce téhož senátu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Pokud tedy dojde opětovně k dovolacímu řízení ve věci, v níž již předtím Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, nemůže dovolací soud znovu přezkoumávat svůj vlastní dříve vyslovený právní názor, námitky proti němu směřující jsou tak nepřípustné, a proto je třeba takové dovolání postavené výlučně na nepřípustných námitkách odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle §265n tr. řádu s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
32. Z uvedených důvodů jsou nepřípustné ty námitky obviněných, jimiž brojili proti výroku a důvodům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 817/2018, stejně tak proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, které vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle §265s odst. 1 tr. řádu v uvedeném rozhodnutí.
33. Protože obvinění V. M., E. Z. M. a obchodní společnost P. uplatnili výlučně námitky, jimiž se již dříve zabýval Nejvyšší soud a zaujal k nim závazný právní názor, který následně respektovaly soudy nižších stupňů, zatímco obvinění s ním nesouhlasili, bylo třeba jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné (kromě toho vůbec nebylo zřejmé, proč ze stejných důvodů se stejnými námitkami jako prvně dva uvedení obvinění brojila proti usnesení odvolacího soudu založenému na zmíněném právním názoru i obviněná obchodní společnost P., jíž se rozhodnutí soudů nižších stupňů o skutku právně kvalifikovaném jako zločin provedení obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku netýkal).
34. Dovolání obviněného A. T. kromě některých námitek, s nimiž se již dříve vypořádal Nejvyšší soud (ve smyslu shora uvedeném), obsahovalo i další námitky, které bylo třeba připustit a posoudit, nakolik odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, resp. nakolik jsou důvodné.
V. Posouzení důvodnosti dovolání A. T.
a) Obecná východiska
35. Poté co Nejvyšší soud zjistil, že jsou v případě obviněného A. T. splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení (viz výše), zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
36. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
37. Na úvod musí Nejvyšší soud uvést, že dovolatel sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl spíše na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán podle obviněného důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tak neoznačil správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože dovolatelem vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
38. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoliv byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Ke konkrétním dovolacím námitkám
39. Dovolatel A. T. opřel své námitky o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve svém dovolání uváděl četné námitky, které nelze pod deklarovaný dovolací důvod ve shora naznačeném smyslu zahrnout, neboť směřují ve své podstatě proti dokazování, resp. vycházejí z jiného skutkového děje, než ke kterému na základě dokazování dospěly soudy nižších stupňů, příp. se jedná o procesní námitky týkající se nezákonnosti důkazu. Obviněný tyto námitky vznášel s tím, že jsou tak zásadní, že v důsledku uvedených procesních pochybení došlo k porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, resp. zjištěný skutkový stav je v tzv. extrémním nesouladu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Nejvyšší soud ovšem takový zjevný, extrémní, nesoulad nezjistil, stejně tak nezjistil ani porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak bude ještě níže uvedeno. V podstatě za jedinou právní námitku dovolatele A. T., jež lze dovoláním z uvedeného důvodu napadnout, je možno považovat námitku chybného užití zásady subsidiarity trestní represe.
40. Předně Nejvyšší soud opět připomíná, že ve věci již jednou rozhodoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 817/2018). Při novém projednání a rozhodnutí věci byl tak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Nelze dát za pravdu dovolateli A. T., že by došlo následným doplněním dokazování k tak podstatné změně skutkových zjištění, která by prolomila princip vázanosti právním názorem soudu vyšší instance. Nově provedené důkazy, jak uzavřely soudy nižších stupňů (a Nejvyšší soud s jejich závěry souhlasí), upevnily dosavadní skutková zjištění . Jinými slovy v posuzované věci se nezměnil skutkový základ, z něhož vycházel právní názor dovolacího soudu v původním kasačním rozhodnutí, proto není ani jakéhokoliv důvodu se od něj odchylovat, resp. jej činit předmětem dalšího přezkumu, jak bylo vysvětleno výše v pasáži o přípustnosti dovolacích námitek.
41. Nejvyšší soud může konstatovat, že soud prvního stupně v souladu s právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu (viz např. bod 85. in fine jeho odůvodnění) v součinnosti s procesními stranami doplnil dokazování k četnosti a hloubce prováděných kontrol celními orgány (srov. bod 57. – 62. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), aby v řízení nebyly opomenuty rozhodné důkazy. Na základě dokazování učiněná skutková zjištění shrnul soud prvního stupně v bodě 64. na str. 31–33 svého rozsudku s konkrétní oporou o důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků. Odvolací soud pak tato skutková zjištění sumarizoval v bodech 69. – 73. odůvodnění svého usnesení, následně se v bodech 75. – 79. odůvodnění svého usnesení vypořádal s obhajobou obviněných, kterou na základě výsledků provedeného dokazování přesvědčivě a logicky vyvrátil. Proto na tyto pasáže může dovolací soud odkázat, aniž by je musel znovu opakovat a sám se s argumentací obviněných podrobně vypořádávat. Ostatně Nejvyšší soud není třetí instancí, která by měla provádět tzv. skutkový přezkum na základě podaných dovolání, sám dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. řádu), nemůže ani hodnotit důkazy, které sám neprovedl, takový postup by byl v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu, neboť důkazy má hodnotit ten orgán, který je též provedl (resp. před nímž byly provedeny).
42. Nejvyšší soud k tomu také připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
43. Dále je třeba v tomto směru připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
44. Určitou výjimku tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Jde především o případy týkající se významné skutkové okolnosti, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá ze žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (za současného porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny). Taková existence tzv. extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (tak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá naplnění dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
45. Nejvyšší soud přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného A. T., a to ani právo na obhajobu ani právo na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
46. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový děj byl tedy logicky dovozen z provedeného dokazování (srov. zejména bod 64. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže . Byť obviněný se závěry soudů nižších stupňů polemizoval i v dovolání a namítal tzv. extrémní rozpor skutkových zjištění a obsahu důkazů, o žádný takový extrémní rozpor nešlo, ve skutečnosti jde jen o pokračování polemiky s orgány činnými v tomto trestním řízení o skutkových závěrech, které mají být na základě provedeného dokazování učiněny. Rozhodná skutková zjištění totiž mají svůj podklad alespoň v některých důkazech provedených v řízení před soudy nižších stupňů, které neučinily své závěry svévolně, ale na základě vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků nejen jednotlivě (jak to zčásti činil obviněný), ale především i v jejich vzájemných souvislostech, tedy v jejich souhrnu, aby tak dostály základním zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a mohly v rozsahu potřebném pro rozhodnutí dospět k takovým skutkovým závěrům, o nichž nejsou důvodné pochybnosti.
47. Obviněnému A. T. nebylo v tomto řízení kladeno za vinu, že měl být u předání předmětné zakázky, v čemž obviněný spatřoval jednu ze zásadních nesprávností skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ostatně takový závěr nepromítly soudy nižších stupňů ani do popisu skutku. Nejde tak vůbec o rozhodnou okolnost, pro kterou by v případě její nesprávnosti neměla rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Obviněnému totiž bylo kladeno za vinu, že v součinnosti s ostatními obviněnými provedl zahraniční obchod s vojenským materiálem bez potřebného povolení státních orgánů. To, že byl obviněný A. T. označen za zprostředkovatele obchodu z Ukrajiny, plně odpovídá provedeným důkazům, stejně tak, že vyvíjel snahy ke zlegalizování tohoto obchodu opatřením si fiktivních smluv od obchodních společností sídlících na území Evropské unie (na Kypru a v Bulharsku), a to jen proto, aby nemusel získat povolení k dovozu předmětného zboží z Ukrajiny do České republiky, tedy aby zlegalizoval tento dovoz, na který je u nás zapotřebí licence, jíž obviněný nedisponoval. V tomto směru je též podružná hypotetická úvaha o tom, zda by býval, kdyby o ni usiloval, tuto licenci získal či nikoli. Rozhodující pro naplnění znaků skutkové podstaty bylo, že zcela důvodně byla činnost obviněného a jím ovládané obchodní společnosti A. ve spolupráci s ostatními obviněnými označena za zahraniční obchod s vojenským materiálem spočívajícím v jeho dovozu, k němuž neměli obvinění licenci, což se snažili zastřít fiktivními smlouvami s dalšími obchodními společnostmi usídlenými v jiných zemích Evropské unie (na Kypru a v Bulharsku).
48. Námitky dovolatele A. T. směřující k subjektivní i objektivní stránce skutkové podstaty uvedeného trestného činu jsou založeny na jiné skutkové verzi, než ke které dospěly soudy nižších stupňů a kterou obviněný založil na odlišném hodnocení důkazů. Obviněný namítl, že se jednalo pouze o kontraktační proces podle §2 odst. 3 ZZO, na který není potřeba licence ve smyslu §14 odst. 2 in fine ZZO. K tomu Nejvyšší soud především odkazuje na své předchozí kasační rozhodnutí, v němž se této otázce již věnoval. Obviněný přitom především zcela přehlíží jednoznačný skutkový závěr soudů nižších stupňů, že ve spolupráci s dalšími obviněnými nechal dovézt předmětný vojenský materiál přímo od ukrajinské obchodní společnosti, což se pak snažil zastřít fiktivními smlouvami o nákupu zboží od obchodních společností usídlených v Evropské unii. Nejvyšší soud tak v návaznosti na své vlastní předchozí kasační rozhodnutí i na rozhodnutí soudů nižších stupňů může jen doplnit, že v posuzované věci již nešlo jen o fázi kontraktační, tedy písemný projev vůle směřující k uzavření smluv, které upravují zahraniční obchod s vojenským materiálem (srov. §2 odst. 3 ZZO), ale došlo již k provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem, konkrétně k dovozu specifikovaného zboží (vojenského materiálu) bez patřičných povolení a licencí, jak též vyplývá ze skutkových závěrů sumarizovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i soud odvolací. Nelze tedy v posuzovaném případě aplikovat výjimku uvedenou v §14 odst. 2 za středníkem ZZO, neboť již došlo k realizaci neoprávněného zahraničního obchodu s vojenským materiálem, tím došlo také k dokonání trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku.
49. Závěry o zavinění shrnul soud prvního stupně v bodě 66. na str. 34 odůvodnění svého rozsudku, podle nějž dospěl k (logickému) závěru, že všichni obvinění jednali s přímým úmyslem podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku provést zahraniční obchod bez potřebné licence a za tímto účelem vyvíjeli snahy o zastření původu tohoto zboží. Odvolací soud tomuto závěru o subjektivní stránce přitakal (srov. bod 85. in fine odůvodnění jeho rozhodnutí). Stejně tak lze v popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nalézt uvedení znaku společného úmyslu pachatelů spáchat trestný čin vyjádřený právě jednáním ve shodě, a to konspirativním způsobem (dovozu zboží jako součásti oficiální licencované zakázky). Motiv obviněných (který ovšem není znakem skutkové podstaty) byl podle soudů nižších stupňů též zřejmý, šlo o urychlené zajištění dodávky poptávaného zboží za účelem provedení dalšího obchodu.
50. Ani další námitky obviněného A. T. skutkových zjištěních založených na nezákonných důkazech neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, i k nim se přesto Nejvyšší soud ( obiter dictum ) vyjádří, neboť je obviněný učinil součástí námitek založení odsouzení v řízení porušujícím jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. Obviněný zpochybňoval zákonnost důkazů vyplývajících z provedené prohlídky celním orgánem s tím, že mělo jít o prohlídku z podnětu konkurence, kterou navíc měl vykonat policejní orgán podle trestního řádu. Této problematice se věnoval jak soud prvního stupně (viz bod 64. in fine na str. 33 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), tak především k námitce dovolatele zevrubně i odvolací soud (v bodech 79. – 82. na str. 33-36 odůvodnění svého usnesení). K této otázce bylo také doplněno dokazování výslechem svědků P. V. a K. J., přičemž soudy nižších stupňů se logicky vypořádaly i s nesrovnalostmi v obsahu jejich výpovědí (viz tamtéž). Provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by celním šetřením provedeným dne 26. 8. 2014 Celním úřadem pro Zlínský kraj v areálu skladu společnosti A., došlo k obcházení ustanovení trestního řádu, a to zejména ustanovení o nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků. Celní úřad neměl před jejím provedením žádné poznatky o páchání trestné činnosti, ani jiné skutečnosti důvodně nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin. Zcela správně odvolací soud opřel své závěry také o dřívější judikaturu k této problematice (zejména o rozhodnutí publikovaná pod č. 34/2014 a č. 50/2016 Sb. rozh. tr., ale též o další citovaná rozhodnutí). Dovolací soud tak může na zevrubné a úplné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela odkázat, neboť jej považuje za správné a zcela dostačující.
51. K tomu lze též připomenout, že obviněný ve své podstatě v tomto směru v dovolání jen opakoval svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s jeho obhajobou beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (viz pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu označené shora) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
52. Dovolací soud ani nemusí znovu opakovat zcela dostačující argumentaci přednesenou soudy nižších stupňů, na kterou může zcela odkázat, aniž by tím porušil právo na obhajobu a spravedlivý proces. K tomu lze odkázat na odbornou literaturu (např. Říha, J. Odůvodňování soudních rozhodnutí jako součást práva na spravedlivý proces. In: Jelínek, J. a kol. Ochrana základních práv a svobod v trestním řízení. Praha: Leges, 2020, s. 199 a násl.; Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, zejm. s. 757 a násl.; Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, zejm. s. 274 a násl. a další). Zejména lze vedle tuzemské judikatury odkázat i na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který připouští stručné odůvodnění s odkazem rozhodnutí soudu prvního stupně pro rozhodnutí odvolacích soudů (např. v rozsudku ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, §60). Tím spíše to platí i pro rozhodnutí o dovolání jako mimořádném opravném prostředku. V tomto případě dokonce Evropský soud pro lidská práva připouští, že právo na spravedlivý proces není porušeno ani v případě rozhodnutí o odmítnutí zabývat se mimořádným opravným prostředkem absolutně bez odůvodnění (viz rozsudek ze dne 18. 7. 2006 ve věci Jaczkó proti Maďarsku, č. 40109/03, §29; případně též částečné rozhodnutí ze dne 20. 3. 2007 ve věci Vokoun proti České republice, č. 20728/05, oddíl 1).
53. Odmítnout je třeba také podpůrnou, jak sám dovolatel uvedl, avšak jedinou právní námitku obviněného A. T. obsaženou v bodě 37. jeho dovolání, že jeho jednání označené za trestný čin nevykazovalo zvláštní nebezpečnost. Obviněný se domáhal řádného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe tak, že nebude vyvozena jeho trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené.
54. Současný trestní zákoník upravuje zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio v §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž užívá pojmu společenské škodlivosti (namísto dřívějšího pojmu společenské nebezpečnosti). K výkladu zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
55. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného A. T., že by jeho posuzovaný případ byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Je vůbec pochybné, zda by prostřednictvím soudní aplikace principu subsidiarity trestní represe ve shora naznačeném smyslu mohl být zpochybňován záměr zákonodárce postihovat určitý typ jednání označený jím samým jako závažný trestný čin, zařazený do kategorie zločinů již v jeho základní skutkové podstatě, a místo toho jej v konkrétním případě označit jako čin bagatelní. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil již ve zmíněném stanovisku č. 26/2013 Sb. rozh. tr. tak, že nevyvozovat trestní odpovědnost na podkladě ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku bude přicházet v úvahu zpravidla u přečinů, naproti tomu bude takový postup výjimečný u zločinů a prakticky bude vyloučen u zvlášť závažných zločinů. K tomu je dále možno odkázat na další odbornou literaturu zmiňovanou i v uvedeném stanovisku (viz například Šámal, P. K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 129 až 134; Púry, F. Poznámky k pojetí trestního práva jako „ultima ratio“. In: Vanduchová, M., Gřivna, T. Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 252; Šámal, P. K problému formálního a materiálního pojetí a pojmu trestného činu v připravované kodifikaci trestního zákoníku. Právní rozhledy, 2007, č. 17, s. 637 až 642). V daném případě zákonodárce sám označil takový typ jednání jako relativně závažnější zločin, který sice ještě není zvlášť závažným zločinem, ovšem již patří mezi ty těžší zločiny, které nejsou zvlášť závažnými zločiny (tak při úvaze, že podle stávající právní úpravy jsou zločiny, jež současně nejsou zvlášť závažnými zločiny, jen ty úmyslné trestné činy, u nichž je stanovena horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody na 6 nebo 8 let, neboť jiné horní hranice vyšší než 5 let a nižší než 10 let trestní zákoník neuvádí). V daném případě jde o trestný čin, který má podle §265 odst. 1 tr. zákoníku trestní sazbu trestu odnětí svobody v rozpětí od 1 roku do 8 let. Již proto z podstaty věci zásadně nepůjde o bagatelní delikt, u něhož by nebylo třeba vyvodit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
56. K tomu dovolací soud zdůrazňuje, že v tomto případě byl dovezen vojenský materiál ve velkém počtu 56 položek zboží o větším množství kusů (jak vyplývá z přílohy rozhodnutí o předběžném zajištění na č. l. 264 a 353-356 trestního spisu), na jehož dovoz ze zahraničí nebyla získána potřebná licence podle ZZO. Je pravdou, že soud prvního stupně v bodě 67. odůvodnění svého rozsudku uváděl nesprávně dřívější termín „společenská nebezpečnost“ činu, tedy označil materiální znak trestného činu podle předchozí právní úpravy obsažené v již zrušeném §3 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších změn, dále jen „tr. zák.“, který byl účinný do 31. 12. 2009 a který nebylo možno na daný případ užít (viz §2 odst. 1 tr. zákoníku), s takovým znakem současná právní úprava nepočítá (viz zejména §13 odst. 1 tr. zákoníku). Nicméně je třeba upozornit, že při posouzení společenské škodlivosti se užijí kritéria uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku (viz též zmíněné stanovisko pod č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.), která jsou v podstatě obdobná těm, podle nichž se určoval podle předchozí právní úpravy stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (viz §3 odst. 4 tr. zák.). Mnohem spíše jde ovšem ze strany soudu prvního stupně jen o nevhodné užití staršího pojmu při posuzování subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, z žádné pasáže jeho odůvodnění nevyplývá, že by hodlal na případ užít právní úpravy dávno zrušené a neplatné. Soud prvního stupně přitom správně při hodnocení společenské škodlivosti činu vyzdvihl nutnost kontroly šíření vojenského materiálu, jakož i hodnotu zboží, která byla smluvně stanovena na více než 5 mil. Kč. Zohlednit bylo ale třeba též množství jednorázově dovezených věcí, ale též určitou sofistikovanost a rafinovanost činnosti obviněných, jejich konspiraci a utajení dovozu vojenského materiálu jeho zastřením v podobě sloučení s jinou legální dodávkou, na kterou měli povolení, jakož i opatření zastíracích fiktivních smluv o dodávce ze zemí EU. Není přitom podstatné, jak dovolatel předestřel, že právnické osoby, za něž obvinění jednali, již v minulosti získali licence na obchod s vojenským materiálem, neboť licence, o jejímž udělení rozhoduje Ministerstvo průmyslu a obchodu, k čemuž potřebuje závazná stanoviska Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany (viz §16 ZZO), je zákonem č. 38/1994 Sb. (ZZO) vyžadována pro každou jednotlivou smlouvu s vojenským materiálem (srov. §14 odst. 2 ZZO). Další okolnosti (především časový odstup od spáchání trestné činnosti a celkovou délku trestního řízení) pak soud prvního stupně zohlednil při ukládání trestu, což vyústilo v uložení trestů odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, které byly doprovozeny též mírnými tresty zákazu činnosti a peněžitými tresty (i přes jinak relativně vysokou závažnost činu, jak na ni bylo poukázáno shora).
57. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného proto uzavírá, že jednání obviněného A. T. popsané v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně bylo správně posouzeno jako zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku a správně byla vyvozena trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené.
VI. Závěrečné shrnutí
58. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání V. M., E. Z. M. a obchodní společnosti P. byla shledána jako nepřípustná, proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
59. Námitky dovolatele A. T. byly posouzeny zčásti jako nepřípustné, zčásti jako neodpovídající uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti jako zjevně neopodstatněné, proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
60. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu