ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1174.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1174/2021-3629
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovoláních, která podali obvinění M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 5 To 21/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. B. a M. B. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 61 T 3/2019, byli oba obvinění M. B. a M. B. za skutek uvedený pod bodem I. uznáni vinnými zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017 (dále jen „tr. zákoníku“), a za skutek pod bodem II. byla obviněná M. B. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, zatímco obviněný M. B. organizátorstvím k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. a) a §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná M. B. odsouzena podle §255 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon soud podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 2 roků, a u obviněného M. B. soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019. Podle §229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozenou obchodní společnost A., IČ: XY, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek popsaný pod bodem I. rozsudku krajského soudu spočíval ve stručnosti v tom, že obviněná M. B. jako jednatelka obchodní společnosti A., se sídlem XY, IČ: XY, (dále jen jako „A.“), a současně jako místopředsedkyně představenstva obchodní společnosti B., se sídlem XY, IČ: XY, (dále jen jako „B.“), z podnětu svého manžela M. B., který reálně ovládal a řídil A. a zastával funkci předsedy představenstva B., podepsala za A. dne 7. 1. 2014 v XY smlouvu o podnikatelském úvěru č. 201402001 sjednanou obviněným M. B. s obchodní společností AsisTeam, s. r. o., na jejímž základě byl A. poskytnut účelový úvěr na výstavbu bytového domu v XY ve výši 3 200 000 Kč, dále obviněná podepsala také notářský zápis o Dohodě o splnění závazku se svolením vykonatelnosti a dne 28. 1. 2014 zástavní smlouvu k zajištění tohoto úvěru, na jejímž podkladě vzniklo poskytovateli úvěru zástavní právo k nemovitostem, a to k apartmánu se dvěma parkovacími místy v rakouském XY ve vlastnictví A., oba obvinění předem věděli, že prostředky z úvěru budou použity ke splacení dalšího úvěru poskytnutého B., na jejíž účet č. XY byly také zaslány, takto obvinění postupovali bez vědomí druhé jednatelky A. S. J. se záměrem oddlužit B., jejíž závazky byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví rodičů obviněného M. B., závazek z úvěru poskytnutého A. obvinění poté neuhradili, čímž se uvedená pohledávka za touto obchodní společností navýšila k lednu 2015 na částku 5 001 383,17 Kč, čímž ve stejné výši způsobili škodu poškozené A.
3. Trestnou činnost obviněných popsanou pod bodem II. výroku o vině téhož rozsudku lze stručně shrnout tak, že M. B. jako jednatelka A. z podnětu svého manžela, který tuto obchodní společnost fakticky řídil, podepsala dne 13. 1. 2015 u notáře v Rakousku kupní smlouvu, kterou vyjednal obviněný M. B. s obchodní společností DRAŽBY ČR, a. s., jejímž předmětem byl prodej shora uvedeného apartmánu a dvou s ním spojených parkovacích míst v XY ve vlastnictví A. za účelem získání finančních prostředků na uhrazení závazků ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. 201402001 ze dne 7. 1. 2014 za kupní cenu ve výši 5 000 000 Kč (v přepočtu 176 056,34 EUR), přestože byly tyto nemovitosti s vědomím obviněného nabízeny k prodeji realitní společností za částku 350 000 EUR a jejich obvyklá cena činila v té době nejméně 228 800 EUR (v přepočtu 6 472 752 Kč), obviněná M. B. takto porušila povinnost statutárního orgánu A. vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a §51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákon o obchodních korporacích) a způsobila poškozené A. škodu ve výši nejméně 1 492 118,14 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění, dále poškozená A., a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, který je omezil proti výrokům o trestu ohledně obou obviněných. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o všech odvoláních rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 5 To 21/2021, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené vrchní soud podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestech obou obviněných a ve výroku o náhradě škody (bod I.). Poté pod bodem II. rozsudku sám znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že obviněné M. B. uložil podle §255 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích na dobu 3 let. Obviněného M. B. odsoudil vrchní soud za zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, za organizátorství k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. a) a §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019, podle §240 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon soud obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody na dobu 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Vrchní soud v Olomouci podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích na dobu 3 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku vrchní soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3 To 52/2019, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V adhezním řízení soud obviněným M. B. a M. B. podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené A., IČ: XY, na náhradu škody částku 6 493 501 Kč. Pod bodem III. výroku svého rozsudku vrchní soud zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných M. B. a M. B. podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněných
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění M. B. a M. B. prostřednictvím společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože obvinění argumentovali v dovoláních naprosto shodně, šlo o jediné podání, bude je Nejvyšší soud také společně reprodukovat.
6. Obvinění úvodem připomněli, že v této trestní věci soudy rozhodovaly již podruhé, přičemž krajský soud je původně zprostil obžaloby v plném rozsahu. Vrchní soud v Olomouci však zprošťující rozsudek zrušil a podle názoru obviněných „donutil“ krajský soud respektovat jeho názor na věrohodnost výpovědi svědkyně S. J., v důsledku toho je odsoudil za trestnou činnost popsanou pod body I. a II. výroku o vině, ačkoli u těchto skutků schází protiprávnost.
7. Ke skutku pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obvinění poukázali na provázanost obchodních společností A. a B., byli přesvědčeni, že mezi nimi došlo k vytvoření koncernu dvou obchodních společností (eventuálně skrytého koncernu), v jehož rámci lze provádět majetkové transfery, zde za tím účelem, aby mohla být dokončena výstavba bytových domů v XY. Majetkové propojení mezi oběma obchodními společnostmi stvrzuje podle obviněných také ručení manželů J. za úvěrový závazek B. vůči ČSOB, a. s., nebo vlastnictví akcií B. V. J.
8. Další výhradou obvinění popřeli subjektivní stránku u tohoto skutku, neboť z notářského zápisu ze dne 20. 3. 2015 plyne, že obviněná M. B. se na valné hromadě A. netajila zřízením zástavního práva k apartmánu v XY. Pokud by se obviněná domnívala, že na tom je něco nezákonného, jistě by tuto skutečnost zamlčela. To se ale nestalo a bylo tudíž vyloučeno úmyslné zavinění obviněné. Navíc u skutkové podstaty podle §255 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje tzv. druhý úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Na podporu své obhajoby, podle níž zřízení zástavního práva k nemovitosti nepřekračovalo právní předpisy, poukázali na výpovědi svědků M. R., jenž potvrdil, že manželé J. o tomto právním úkonu věděli, a M. F., z níž vyplývalo, že B. měla dostatek prostředků na úhradu dluhu vůči A.
9. Pokud se týká skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění odmítli závěr soudů, podle něhož jednali ke škodě A. a prodali apartmán v XY „pod cenou“, k čemuž ani nesměřoval jejich úmysl. Jednali naopak ve prospěch A. Podle jejich názoru došlo k prodeji za cenu, která odpovídala ceně obvyklé ve smyslu §137 tr. zákoníku. Přestože byla nemovitost nabízena k prodeji za vyšší cenu, nebylo možné jí dosáhnout z důvodu nezájmu kupujících. Obvinění rovněž vytkli soudům, že ke stanovení obvyklé ceny nebyl vypracován znalecký posudek.
10. Následně obvinění připomněli některé úvahy soudu prvního stupně z jeho prvního zprošťujícího rozsudku, s nimiž se zcela ztotožnili, zejména v tom smyslu, že jejich snahou bylo naopak postupovat ve prospěch obchodní společnosti B. a dosáhnout očekávaného výnosu z prodeje bytů v XY.
11. Obvinění dále argumentovali porušením svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2020, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Vrchní soud mimo jiné označil za věrohodnou výpověď svědkyně S. J, aniž by ji sám vyslechl, a v podstatě nařídil, resp. zavázal soud prvního stupně právním názorem, podle něhož mělo dojít k odsouzení obou obviněných. Takový postup je však v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020, Tempel proti České republice, č. stížnosti 44151/12, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, i s další judikaturou a právní naukou.
12. Závěrem svých dovolání proto obvinění M. B. a M. B. shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby „nalézací soud věc posoudil se stejnou logikou a vnímáním práva jako při prvním zprošťujícím rozsudku“.
13. Obvinění jak v rámci svých dovolání, tak v samostatném podání učinili Nejvyššímu soudu návrh, aby postupoval podle §265o odst. 1 tr. řádu a odložil nebo přerušil výkon napadeného rozsudku do doby rozhodnutí o jejich dovoláních, protože na majetek obviněné již bylo zahájeno exekuční řízení.
III. Vyjádření k dovoláním
14. K oběma dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul základní společné dovolací námitky obviněných a poukázal na to, že v posuzované trestní věci jsou dovoláními napadána v pořadí druhá rozhodnutí soudů obou stupňů, jejichž obsah připomněl.
15. Poté se státní zástupce vyjádřil k dovolacím námitkám obviněných, které spočívají jednak ve zpochybnění právního posouzení koncernu ve smyslu §79 zákona o obchodních korporacích a jednak subjektivní stránky ve vztahu k oběma trestným činům. Obě výhrady lze podle státního zástupce podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné. Ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku postihuje tzv. selftrading, který zjednodušeně vyvolává nekalou konkurenci v rámci podnikání fyzických i právnických osob. Nejde však o skutkovou podstatu s blanketní dispozicí, to znamená že není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti tohoto ustanovení muselo dojít k porušení mimotrestních předpisů upravujících zákaz konkurence. Na druhou stranu pakliže se pachatel dopustí porušení zákazu konkurence podle mimotrestních předpisů, neznamená to bez dalšího vyvození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. Právě o takový případ se může jednat v případech účasti jednotlivých osob ve více statutárních orgánech různých korporací sdružených v koncernu ve smyslu zákona o obchodních korporacích. Avšak v posuzované trestní věci bylo prokázáno, že obviněnými uzavřená Dohoda o společném podnikatelském záměru a s ní spojené dokumenty byly uzavřeny účelově a v daném případě nešlo o koncern, jak správně uzavřely soudy obou stupňů.
16. Co se týká subjektivní stránky, státní zástupce podotkl, že k naplnění subjektivní stránky obou trestných činů podle §255 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. zákoníku postačuje nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, jak se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014, nebo v rozsudku ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001. Státní zástupce se ztotožnil se soudy obou stupňů, které se otázkou zavinění dostatečně zabývaly, a dodal, že obviněná M. B. úmyslně překročila své pravomoci jednatelky A., aby mohla poskytnout finanční prostředky z úvěru obchodní společnosti B., která by díky své špatné hospodářské situaci sama nedosáhla na žádnou půjčku či úvěr. Nicméně, také obchodní společnost A. neměla prostředky na splácení úvěru, bylo předem jasné, že bude hrazen z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti, která byla však prodána za nižší hodnotu, než by odpovídalo realitnímu trhu.
17. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí vytýkal soudu prvního stupně, že se dostatečným způsobem nevypořádal se všemi provedenými důkazy, nehodnotil je samostatně ani ve vzájemném souhrnu, považoval jeho skutková zjištění za nedostatečná, resp. neúplná a zdůvodnění zproštujícího rozsudku za nepřesvědčivé. Krajský soud nepostupoval v procesu dokazování a zejména hodnocení důkazů tak, jak mu ukládá trestní řád, proto vrchní soud jeho první rozhodnutí v této trestní věci částečně zrušil, a to ohledně obviněných M. a M. B. Ustanovení §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu umožňují soudu druhého stupně zrušit rozsudek soudu prvního stupně kvůli vadnému hodnocení důkazů, tedy součástí přezkumné pravomoci odvolacího soudu je i přezkum hodnocení důkazů soudem nalézacím. Závěr krajského soudu z jeho prvního rozsudku o nevěrohodnosti svědkyně S. J. státní zástupce označil za nepřesvědčivý, neboť nerespektoval nutnost zvážit vše, co ve věci vyšlo najevo, a soud se nezabýval ani tím, že tvrzení svědkyně nebyla vyvrácena, naopak jim výsledky provedeného dokazování odpovídají. K tomu státní zástupce doplnil, že rozhodnutí soudu prvního stupně není postaveno výlučně na svědectví S. J., ale i na dalších důkazech.
18. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří tohoto práva využili. Setrvali na svém tvrzení, že obchodní společnosti A. a B. tvořily koncern, v jehož rámci může legálně docházet k převodům majetku. Důvody, pro něž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství popřel existenci koncernu, obvinění zpochybnili. Uvedli, že zveřejnění informace o koncernu na webových stránkách není povinné a že ani chybějící údaj o poskytnutí úvěru od AsisTeam, s. r. o., nemá vliv na existenci koncernu, když pohyb finančních prostředků byl zjevný z výpisu z bankovních účtů. Dále poukázali na skutečnost, že obchodní společnost B. vlastnila z 50 % obchodní společnost A., a bagatelizovali skutečnost, že o Dohodě o společném podnikatelském záměru se na svou obhajobu zmínili až v roce 2016, neboť o takovém postupu (zastavení apartmánu z důvodu záchrany B. před insolvencí) se jednalo již na valné hromadě v roce 2015. Konečně obvinění vyjádřili nesouhlas s názorem státního zástupce, podle něhož v dovoláních uplatnili stejné námitky jako ve svých řádných opravných prostředcích.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a posuzoval povahu námitek uplatněných obviněnými ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož využití se domáhali. Přitom Nejvyšší soud shledal, že konkrétní výhrady obviněných jsou mimo rámec označeného důvodu dovolání, a neodpovídají ani jinému z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání je totiž jedním z mimořádných opravných prostředků, kterým lze napadnout některé z pravomocných rozhodnutí soudů ve věci samé, která jsou uvedena v §265a odst. 2 písm. a) až f) tr. řádu. Současně je nutné v dovolání respektovat požadavek, aby konkrétní dovolací námitky skutečně odpovídaly uplatněnému důvodu, nestačí pouze formální poukaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, ale je třeba zkoumat, zda se obsah argumentů kryje s takovým důvodem.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno napadnout rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, který vyplynul z výsledků provedeného dokazování. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K dovolacím námitkám
22. Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněných neodpovídají shora uvedenému výkladu dovolacího důvodu uplatněného obviněnými v jejich dovoláních, který předpokládá zásadně tvrzení o konkrétním nesprávném právním posouzení skutku nebo o vadném použití jiného hmotněprávního ustanovení, které je významné pro vyvození trestní odpovědnosti. S výjimkou subjektivní stránky, jejíž naplnění však obvinění vyloučili jen na podkladě vlastního zhodnocení důkazů, obvinění nezpochybnili naplnění žádného ze znaků objektivní stránky trestných činů, za něž byli napadenými rozsudky soudů obou stupňů odsouzeni. Námitky obviněných tak mají výlučně skutkovou povahu, protože směřují proti zjištěním soudů obou stupňů, stejně jako způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jímž dospěly k závěru o vině obviněných. Argumentace obviněných v sobě zahrnuje v podstatě čtyři stěžejní tvrzení, která jsou v rozporu se skutkovým závěrem soudů, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku o vině a doplněn v odůvodnění rozhodnutí soudů. Podle obviněných totiž obchodní společnosti A. a B. tvořily koncern, dále nemovitosti v XY byly prodány za tržní cenu, oba postupovali ve prospěch obou obchodních společností a v řízení došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud přikázal soudu prvního stupně, jak má hodnotit výpověď svědkyně S. J. V podstatě tyto uvedené skutečnosti tvoří základ obrany obviněných proti odlišnému názoru soudů obou stupňů, a teprve z něho dovozují, že jejich jednání nemohlo naplňovat znaky skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Taková dovolací argumentace však není schopna naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
23. Nicméně, pro úplnost se dovolací soud nad rámec dovolacího řízení k námitkám obviněných níže vyjádří. Nutno podotknout, že argumenty obviněných představují v tomto trestním řízení opakovanou obhajobu, s níž se především soud prvního stupně velmi přesvědčivě a podrobně vypořádal, také soud druhého stupně reagoval dostatečně na shodné výhrady obviněných, a Nejvyšší soud se s vyslovenými názory soudů obou stupňů ztotožnil, proto jen velmi stručně připomene zásadní okolnosti, které byly významné pro rozhodnutí v posuzované věci.
24. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněným k jejich tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod Nejvyšší soud neshledal pochybení v postupu Vrchního soudu v Olomouci v rámci prvního odvolacího řízení ani v jeho kasačním rozhodnutí. Nejprve je vhodné připomenout, že vrchní soud zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu, tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo pro to, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, dále proto že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět další důkazy a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně, a konečně proto, že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Rozhodně nelze chápat argumenty krajského soudu pro zrušení zprošťujícího výroku tak, že by zavazovaly soud prvního stupně k tomu, aby hodnotil výpověď svědkyně S. J. jako věrohodnou. Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 9. 12. 2020, č. j. 5 To 28/2020-3240, definitivně nestanovil, jakým jediným způsobem přistupovat k výpovědi této svědkyně. Pouze zcela důvodně vyjádřil přesvědčení, že za daných skutkových okolností nebylo možné zpochybnit tvrzení této svědkyně (a současně druhé jednatelky A.) týkající se její informovanosti o existenci Dohody o společném podnikatelském záměru a uzavření úvěrové smlouvy stejně jako o smlouvě o zajištění k nemovitostem v XY. Ani sami obvinění primárně netvrdili, že tato svědkyně byla s celou situací dobře obeznámena, neboť opakovaně poukazovali pouze na jejího manžela V. J. (také v dovoláních hovoří na str. 3 o vědomí „minimálně p. J.“), který měl o veškerých úkonech obviněných vědět. Ačkoli svědkyně S. J. byla manželkou svědka V. J., jehož výpovědi soudy obou stupňů hodnotily jako nevěrohodné, nebylo možné z toho automaticky dovodit, že této svědkyni byly známy tytéž skutečnosti jako jejímu manželovi. Toto lze konstatovat tím spíše, že sama obviněná M. B. u hlavního líčení připustila, že manželství svědků J. procházelo tou dobou krizí a není si jistá, jak dalece spolu o obchodních záležitostech komunikovali. Navíc svědkyně S. J. v té době nadále činila kroky k prodeji apartmánu v XY, od čehož by logicky ustoupila, pokud by věděla o jeho prodeji obviněnými, resp. druhou jednatelkou A. obviněnou M. B. z popudu obviněného M. B. Objektivně tedy byly již ve stadiu konání (prvního) hlavního líčení před krajským soudem důvody pro to, aby byla svědecká výpověď S. J. akceptována, popřípadě aby byla tato svědkyně podrobena doplňujícímu výslechu o těchto okolnostech. Primárně je však z odůvodnění kasačního rozhodnutí vrchního soudu zřejmé, že důvodem, pro který nemohl první rozsudek krajského soudu obstát, bylo nedostatečné, resp. neúplné dokazování. Mimo jiné vyslovil vrchní soud potřebu objasnit, zda A. neměla věřitele, k jejichž škodě mohlo také vést jednání obviněných, kromě jiného měla být k tomu v opakovaném hlavním líčení vyslechnuta (nejen) svědkyně S. J. Pokud jde o otázku hodnocení dosud provedených důkazů, vrchní soud v podstatě jen poukázal na některé důkazy, k nimž krajský soud v rámci svého prvního rozsudku nepřihlédl buď vůbec, nebo se s nimi dostatečně nevypořádal a zejména mu bylo vytčeno, že důkazy nehodnotil v jejich souhrnu, ale víceméně izolovaně. Za významnou vadu, jíž se krajský soud dopustil právě izolovaným vyhodnocením důkazů, také vrchní soud označil závěr krajského soudu o tom, že mezi podnikatelskými subjekty A. a B. došlo k vytvoření koncernu ve smyslu §79 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Je možné tedy shrnout, že Vrchní soud v Olomouci neporušil v rámci prvního odvolacího řízení žádná procesní pravidla týkající se možností přezkumu napadeného rozhodnutí ani povahy vad, které zaujal v kasačním rozhodnutí, neboť i když odvolací soud sám nevykoná žádné nové důkazy ani nezopakuje důkazy vykonané soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o své správnosti, přičemž v takovém případě může odvolací soud vytknout chyby v hodnocení důkazů soudu prvního stupně, nemůže však dávat závazné pokyny, k jakým závěrům má nalézací soud dospět při hodnocení důkazů (srov. č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud v souladu s §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu ani nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, avšak připadá-li v úvahu odsuzující rozsudek, odůvodňuje překážka podle §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu vrácení věci soudu prvního stupně, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl (srov. č. 25/2006-II. Sb. rozh. tr.). Výše uvedená zjištění navíc vylučují, že by se v této trestní věci jednalo o stejný případ, který byl předmětem přezkumu řízení o stížnosti pro porušení zákona, v němž Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že v situaci, kdy soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu, nelze v odvolacím řízení zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu jen proto, že odvolací soud sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Rozhodně totiž nelze souhlasit s tím, že by krajský soud v prvním řízení důkazy hodnotil po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a že by tedy jeho skutkové závěry byly úplné a logicky odůvodněné.
25. Obvinění ve svých dovoláních citovali nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, který však nedopadá na posuzovanou trestní věc, protože vrchní soud ponechal na uvážení krajského soudu, jak bude nově posuzovat svědectví S. J., resp. definitivně nevyloučil jinou možnost nežli svědkyni, resp. její výpovědi bez dalšího uvěřit. Postupoval tak, jak připouští ostatně i Ústavní soud v bodech 30. a 35. citovaného nálezu, při vrácení věci k novému projednání upozornil soud prvního stupně kromě jiného na nedostatky v jeho úvahách při posuzování svědecké výpovědi S. J. Vrchní soud tak učinil jednoznačně s ohledem na další skutečnosti vyplývající z již opatřených a provedených důkazů, s nimiž se soud prvního stupně nevypořádal. Ostatně sám vrchní soud v reakci na procesní námitky obviněných ve svém druhém rozhodnutí konstatoval, že v prvním odvolacím řízení bylo „nalézacímu soudu tedy uloženo, aby opětovně vyhodnotil všechny provedené důkazy, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, při akceptování zásad formální logiky, vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v tomto rozhodnutí, nikoli tedy pokynem, jakým konkrétním způsobem hodnotit jednotlivé důkazy, a vydal ve věci nové rozhodnutí“ (viz poslední věta bodu 12. dovoláními napadeného rozsudku).
26. Námitku obviněných o porušení jejich práva na spravedlivý proces je tudíž možné uzavřít tak, že Nejvyšší soud neshledal, že by v průběhu trestního řízení v posuzované věci byla jakýmkoli způsobem dotčena procesní práva obviněných M. B. a M. B., a to dokonce v intenzitě, jakou chrání čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ostatně i z judikatury Ústavního soudu lze upozornit na rozhodnutí zabývající se kasačním rozhodováním soudů druhého stupně, v nichž zdůraznil, že od nepřípustného přehodnocování důkazů odvolacím soudem je třeba odlišit kasační oprávnění odvolacího soudu z důvodů podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu, a to typicky v situacích, kdy skutková zjištění v napadeném rozsudku působí neúplně a nepřesvědčivě (jako v posuzované trestní věci obviněných manželů B.) zejména proto, že nalézací soud určité skutečnosti, jež se z provedeného dokazování podávají, do svých úvah vůbec nezahrnul, některé důkazy zcela pominul nebo určité důkazy hodnotil zjevně jednostranně, v rozporu se zásadami formální logiky (srov. nález ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14, uveřejněný jako č. 71/2016 Sb., ve spojení s usnesením ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 1920/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2298/11). K otázce výkladu práva na spravedlivý proces je k dispozici poměrně široký výklad zejména v rozhodnutích Ústavního soudu…toto právo rozhodně neznamená nárok obviněného na takový výsledek trestního řízení, který si sám představuje a který mu vyhovuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.).
27. Pokud obvinění prosazovali vlastní skutkovou verzi, že Dohoda o společném podnikatelském záměru ze dne 7. 1. 2014 byla reálným dokumentem, v jehož důsledku tvořily obchodní společnosti A. a B. koncern (resp. později v průběhu trestního řízení tvrdili, že šlo o skrytý koncern), přičemž oni jednali výhradně v zájmu tohoto koncernu, resp. obou obchodních společností, a že kupní cena za nemovitosti v XY nebyla podhodnocená, Nejvyšší soud odkazuje na jasné a provedeným dokazováním podložené skutkové závěry soudů prvního i druhého stupně, s nimiž nemůže v dovolacím řízení polemizovat (srov. body 47. a 48. rozsudku krajského soudu a body 18. a 19. rozsudku vrchního soudu). Nad rámec správného hodnocení všech relevantních skutečností soudy obou stupňů lze pouze doplnit, že i mezi propojenými obchodními společnostmi (B. vlastnila 50% obchodní podíl ve společnosti A.) je nutné respektovat oddělitelnost jejich majetku a potřebu případné majetkové přesuny řádně evidovat v účetnictví dotčených subjektů, což se v tomto případě nestalo. Dohoda o společném podnikatelském záměru obsahovala výhradně úředně neověřené podpisy obviněných a nebyla nejen zanesena do účetnictví dotčených obchodních společností, ale nebyla ani zahrnuta do předávacího protokolu obchodní společnosti B. ze dne 30. 1. 2015, což jsou okolnosti, jež také (kromě těch, na něž poukázaly soudy) svědčí o účelovosti tohoto dokumentu. Subjektivní stránka obviněných byla jednoznačně prokázána, není totiž pochyb, že prospěch z majetkových dispozic měla nejen obchodní společnost B., ale v neposlední řadě též rodinní příslušníci obviněných, jejichž nemovitý majetek již nadále nesloužil k ručení za závazek B. vůči obchodní společnosti Octárna, s. r. o., jejíž pohledávka byla uhrazena z úvěrových prostředků poskytnutých A. obchodní společností AsisTeam, s. r. o., v čemž lze současně spatřovat naplnění tzv. druhého úmyslu (nebo také nazývaného úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu či obmysl). Nadto Nejvyšší soud podotýká, že oba skutky spolu úzce souvisí a je spíše s podivem, že skutkové okolnosti z nich obou nebyly obžalobou nebo soudy sjednoceny do jediného skutku, u něhož by přicházelo v úvahu použití právní kvalifikace podle trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. V tomto stadiu řízení by však takový postup nepřicházel v úvahu, neboť by došlo ke zhoršení postavení obou obviněných, jejichž posuzované jednání soudy obou stupňů ve shodě s obžalobou posoudily výhodněji.
28. Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné znovu připomenout, že oba obvinění své dovolací námitky předložili ve stejné podobě již v předcházejících stadiích trestního řízení, učinili je součástí své obhajoby i řádných opravných prostředků, přičemž soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku a soud druhého stupně v obou svých rozhodnutích se s nimi přesvědčivě vypořádaly a v podrobnostech je možné na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
V. Závěrečné shrnutí
29. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněných M. B. a M. B. neodpovídaly obsahu zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nebylo je možné podřadit ani pod jiný dovolací důvod. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. S ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení se Nejvyšší soud nezabýval návrhem obviněných na odložení nebo přerušení výkonu dovoláními napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu