ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.124.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 124/2021-4271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. Z., nar. XY ve XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 5 To 62/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 10 T 5/2016, byl obviněný J. Z. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), pod bodem II. výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), pod bodem III. výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., pod bodem IV. výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, pod bodem V. výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a pod bodem VI. výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněný dopustil skutky zde podrobně popsanými.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1
tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání jako fyzické osoby v oboru zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchodu a maloobchodu, výroba, obchod a služby jinde nezařazené a výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení, a to na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozeným částky specifikované ve výroku citovaného rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození J. K., P. J., Provident Financial, s. r. o., P. J. a Českomoravská záruční rozvojová banka, a. s., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození L. Š., obchodní společnost ŠkoFin, s. r. o., a Česká správa sociálního zabezpečení odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován ve spojení s dalšími skutky zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že se staly tyto skutky, pro které byl obviněný stíhán. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený J. V. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti shora zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti odsuzující části tohoto rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 5 To 62/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného P. J. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu nově uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozenému P. J. částku ve výši 336 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný J. Z. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 5 To 62/2019, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
6. Uplatněnými námitkami obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a to z důvodu své nepříčetnosti v době spáchání jednotlivých skutků. Soudům nižších stupňů vytkl, že nevěnovaly náležitou pozornost zkoumání jeho příčetnosti, zejména neprovedly obviněným navrhovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle obviněného se soudy snažily posoudit jeho duševní stav (příčetnost) na základě jiných důkazů, z nichž nebylo možno učinit patřičné závěry o duševním stavu obviněného v době, kdy měly být spáchány skutky, jimiž byl uznán vinným. Obviněný nedal souhlas s tím, aby byl přečten znalecký posudek opatřený v přípravném řízení z důvodu jeho neúplnosti a neobjektivnosti. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, byl a stále je psychiatrickým pacientem, pobírá invalidní důchod, a navíc v období, kdy měly být spáchány uvedené skutky, se několikrát pokusil o sebevraždu. Podle názoru obviněného soudy tímto postupem opomněly relevantní důkaz.
7. Obviněný ve svém dovolání obecně namítl, že skutkový stav zjištěný soudy nevykazuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V případě skutků uvedených pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytkl, že jejich popis neobsahuje skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky, a to ani na podvodný úmysl u posuzovaných trestných činů, a dále na potřebný stupeň jejich společenské škodlivosti. Jak dále zdůraznil, nikoho nepodvedl ani nezamlčel podstatné skutečnosti a všichni, kdo mu poskytli peníze, věděli předem o účelu, k jakému budou použity.
8. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by již v době, kdy mu byly poskytnuty finanční prostředky, jednal v úmyslu nevrátit tyto prostředky (přímý úmysl), nebo alespoň s vědomím, že tyto prostředky nebude moci vrátit (nepřímý úmysl). Nebylo totiž prokázáno, že by poskytnuté peněžní prostředky použil jinak než v souvislosti s podnikáním, což je patrné i z nárůstu obratů. K tomu dále obviněný uvedl, že mu nikdy nebylo lhostejné, jak jeho podnikání dopadne, snažil se o jeho zachování a rozvoj. Poskytovatele finančních prostředků předem seznamoval se svým podnikáním a umožnil jim participaci na něm. V době poskytnutí prostředků od A. Š. a Z. B. měl obviněný navíc nemovitý majetek (rodinný dům), nicméně i v jiných případech disponoval dostatečným majetkem, zejména skladovými zásobami. Obviněný má za to, že v tomto ohledu jsou závěry soudů v rozporu s provedenými důkazy.
9. Obviněný vytkl soudům rovněž porušení zásady subsidiarity trestní represe. Skutky vymezené pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně by neměly být podle názoru obviněného považovány za trestné činy, neboť pouze zdánlivě naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, fakticky šlo svou povahou o obchodní, resp. občanskoprávní vztahy, tudíž trestní odpovědnost měla být nahrazena odpovědností občanskoprávní.
10. Obviněný taktéž namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovým stavem věci v podobě dovozované soudy na straně druhé. Podle přesvědčení obviněného soudy vydaly rozhodnutí v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Konkrétně obviněný poukázal na rozpor mezi výpovědí svědka L. Š. a závěry soudu prvního stupně, který vyhodnotil všechny případy poskytnutí peněžních prostředků (skutky pod body I. a II. ve výroku o vině) jako půjčky a tvrzení obviněného o tom, že šlo o investice (finanční podílení se na jeho podnikatelské činnosti), označil za osamocené. Jmenovaný svědek popsal jako určitou formu investice také poskytnutí peněžních prostředků J. K., P. J. a P. J., přičemž každý z nich dostával úroky. Svědek L. Š. se vyjadřoval rovněž k příjmovým dokladům, kterými potvrzoval převzetí finančních prostředků od obviněného a jejich vyplacení J. K. a P. J. s tím, že šlo o výplatu podílů nebo vrácení částek, ale ani k této části jeho výpovědi soudy nepřihlédly. Podle názoru obviněného je přitom zcela nelogické, aby osoby poskytovaly často i opakovaně peněžní prostředky zcela nezištně, navíc za situace, kdy předchozí poskytnuté částky měly být již po splatnosti. Nepřípustné je podle obviněného, aby soud prvního stupně hodnotil transakce jako půjčky a odvolací soud v souvislosti s námitkou promlčení nároků na náhradu škody poškozených konstatoval, že nejde o půjčky. Tutéž výtku obviněný vznesl, i pokud jde o postup soudu prvního stupně, který s ohledem na množství a určitou nepřehlednost smluvních vztahů odkázal poškozeného L. Š. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ovšem současně učinil závěr o vině obviněného.
11. Ve svém dovolání obviněný vytkl také nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, přičemž poukázal na délku trestního stíhání (více než 7 let), na níž se sám nijak nepodílel. Navíc obviněný zdůraznil, že soud ukládal trest za skutky z let 2005 až 2013. Podle názoru obviněného by odpovídajícím bylo uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
12. S ohledem na vznesenou námitku promlčení obviněný poukázal na chybná rozhodnutí soudů o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle názoru obviněného totiž došlo k uplynutí subjektivní promlčecí doby, kterou je nutno počítat od splatnosti závazku, nikoli až od poučení poškozených. Dále obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval jeho námitkou věci rozsouzené, zejména v případě nároku na náhradu škody poškozeného Z. B., který disponuje exekučním titulem v podobě notářského zápisu s přímou vykonatelností a vede exekuci proti obviněnému. Podle obviněného závěr odvolacího soudu, že z notářského zápisu nevyplývá, o jaký dluh v něm jde, měl být správně vyhodnocen v jeho prospěch. Stejně tak disponuje exekučním titulem v podobě rozhodčího nálezu poškozená obchodní společnost ALFUN, a. s., a i tato vede na jeho podkladě exekuci proti obviněnému.
13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu a dále rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného
14. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
15. Úvodem svého vyjádření státní zástupce poznamenal, že obviněný sice avizuje napadení všech výroků rozsudku odvolacího soudu a navrhuje zrušení nejen tohoto rozsudku, ale i rozsudku soudu prvního stupně, a to v celém jeho rozsahu, jeho argumentace se však váže v podstatě pouze na skutky vymezené pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které byly posouzeny jako trestné činy podvodu. Zásadně nepřípustným by byl podle státního zástupce postup, kterým by rozšířil argumentaci k dovolání obviněného o otázky, které obviněný nezmínil. Proto státní zástupce konstatoval, že ve svém vyjádření se nebude zabývat tou částí napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, která se vztahuje ke skutkům obsaženým pod body III. až VI. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
16. Dále státní zástupce poznamenal, že obviněný ve svém dovolání pouze opakuje tu argumentaci, kterou již neúspěšně uplatnil před soudem prvního stupně a učinil ji i součástí svého odvolání. S ní se ovšem již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně a správně vypořádaly. K tomu státní zástupce odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž by takové případy zásadně měly vést k odmítnutí dovolání z důvodu, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, pokud jde o námitky, jež lze alespoň formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání.
17. V další části svého vyjádření státní zástupce provedl výklad dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a konstatoval, že námitky obviněného, kterými napadá proces provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nespadají pod dovolací důvod uplatněný obviněným.
18. Podle státního zástupce již v první námitce se obviněný ve své argumentaci fakticky dostává mimo hranice jím zvoleného dovolacího důvodu. Zpochybněním naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu totiž brojí proti rozsahu dokazování, neboť namítl neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zkoumání jeho duševního stavu. K tomu dále státní zástupce poznamenal, že obecně lze argumentaci týkající se příčetnosti obviněného podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože otázka příčetnosti se vztahuje k posouzení trestní odpovědnosti, tedy způsobilosti obviněného být pachatelem trestného činu. Nicméně příčetnost je obligatorním znakem subjektu trestného činu, nikoli znakem subjektivní stránky, jak chybně uvedl obviněný.
19. Pokud obviněný zpochybňoval svoji příčetnost, státní zástupce k tomu připomenul, že obviněný odmítl dát souhlas s přečtením znaleckého posudku vypracovaného v přípravném řízení, tudíž soud prvního stupně vůbec neprovedl důkaz znaleckým posudkem v otázce zkoumání duševního stavu obviněného. K objasnění tohoto postupu soudu prvního stupně státní zástupce odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Přitom obviněný v zásadě uplatnil totožnou námitku týkající se neprovedení znaleckého posudku také ve svém odvolání, ale ani odvolací soud neshledal důvody pro takové doplnění dokazování. Podle státního zástupce nelze tvrdit, že by soudy nižších stupňů bagatelizovaly otázku příčetnosti obviněného, ale vyhodnotily, že jde o tzv. nadbytečný důkaz, přičemž odůvodnily své úvahy o nadbytečnosti tohoto důkazu. Závěry soudů nižších stupňů o nadbytečnosti doplnění dokazování označil státní zástupce za správné a odůvodněné. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost pachatele presumuje a nutnost zpracování znaleckého posudku je dána pouze tehdy, pokud konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů. Soudy by byly povinny nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného jen tehdy, jestliže by na základě skutkového stavu, který by zjistily provedeným dokazováním, vyvstaly pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. O takovou situaci však v posuzované věci podle státního zástupce nejde.
20. Podle názoru státního zástupce obviněný v části svého dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen formálně, neboť fakticky zpochybnil postup soudů nižších stupňů v procesu dokazování a při utváření ustáleného skutkového stavu. Obviněný se snažil podat jednotlivé již opakovaně soudy vyhodnocené dílčí skutkové otázky způsobem, aby vyvolal dojem chybného procesního postupu, v jehož důsledku mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. To se však u obviněného podle názoru státního zástupce nestalo.
21. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož skutky popsané pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů podvodu. Podle přesvědčení státního zástupce je naopak v těchto dílčích bodech vyjádřeno naplnění všech obligatorních znaků zmíněné skutkové podstaty, tj. včetně uvádění jiného v omyl (případně zamlčení podstatných skutečností), a to vyjmenovaných poskytovatelů finančních prostředků, od nichž obviněný vylákal peníze pod záminkou vratné půjčky, přičemž v příčinné souvislosti s touto částí jednání je i reálné převzetí finančních hodnot obviněným se srozuměním, že tyto nebude vzhledem ke svým majetkovým poměrům a finančním možnostem schopen a zejména ochoten všechny vrátit ve slibovaných termínech splatnosti, resp. vůbec. K okamžiku převzetí peněz je podle státního zástupce nutno situovat obohacení obviněného a vznik škody na straně poškozených, a to v částkách, které jsou rovněž v popisu dílčích útoků vymezeny.
22. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s námitkou, na jejímž podkladě obviněný vytkl nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jelikož ji obviněný založil výlučně na neprokázání znaků objektivní stránky v podobě uvedení v omyl a zamlčení podstatné skutečnosti. K tomu státní zástupce konstatoval, že všechny zákonné znaky trestného činu podvodu byly co do zavinění pokryty úmyslem obviněného. Obviněný utvrzoval poškozené ve své schopnosti bez jakýchkoliv obtíží vrátit vylákané peněžní prostředky, a to třeba z úspěšného podnikání, což ovšem fakticky nikdy neodpovídalo jeho poměrům, nebo z prodeje nemovitosti sloužící k bydlení, což zase kolidovalo s údajným ziskovým podnikáním, při němž by pochopitelně nebyl důvod zbavovat se vlastního objektu sloužícího k bydlení. Především takový způsob uspokojení závazků vůbec neodpovídal skutečným plánům obviněného, který nikdy nechtěl uspokojit všechny své věřitele z prodeje nemovitosti, ale hodlal zachovat v rodině vlastnictví nemovitosti jejím převodem na příbuzného, s výtěžkem z prodeje zamýšlel naložit jinak a především ani z tohoto výtěžku ve výši, s níž mohl obviněný reálně počítat, nebylo možné uhradit přijaté závazky. S odkazem na konkrétní pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů státní zástupce k jednotlivým dílčím výhradám obviněného uvedl, že se s nimi již soudy v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádaly.
23. Státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzení obviněného o extrémním rozporu mezi skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a skutečným obsahem důkazů provedených ve věci. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, u obviněného není možno učinit závěr o tom, že by nastala některá ze situací, kdy by bylo možno konstatovat, že skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo že dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna tato zjištění.
24. Podle státního zástupce soudy nepochybily ani v závěru o společenské škodlivosti činu. Jak dále v této souvislosti státní zástupce uvedl, dílčí útoky vymezené pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly posouzeny podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž dřívější trestní zákon neznal pojem společenské škodlivosti. Státní zástupce však připustil, že pokud by byla shledána i v případě těchto útoků zcela zanedbatelná společenská škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, bylo by nutno tuto úpravu použít s ohledem na §2 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce vyslovil nesouhlas s tvrzením obviněného, že by prostředky soukromoprávní ochrany práv v posuzovaném případě zcela postačovaly a bylo by jimi možno dosáhnout plné nápravy toho, co bylo trestnou činností způsobeno, neboť v důsledku podvodného jednání obviněného došlo k rozsáhlým škodám na majetku poškozených. Podle přesvědčení státního zástupce uplatnění soukromoprávní odpovědnosti v případě obviněného nepostačuje k ochraně celospolečensky uznávaných hodnot, a to především z hlediska restituční (reparační) funkce odpovědnosti za škodu. O potřebné intenzitě narušení hodnot chráněných trestním zákoníkem není podle státního zástupce v dané věci pochyb, když podle skutkových zjištění obviněný naplnil nejen základní skutkové podstaty (s výjimkou skutku vymezeného pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) celkem šesti úmyslných trestných činů, nýbrž vzhledem k výši způsobených škod i jejich kvalifikované podoby.
25. K námitce obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest s ohledem na délku trestního řízení a dobu, jež uplynula od spáchání skutku, státní zástupce konstatoval, že požadavek na mimořádné snížení trestu odnětí svobody není možno v dovolacím řízení právně relevantně uplatnit podle obviněným deklarovaného, ani jiného dovolacího důvodu. V případě mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku jde o dobrodiní zákona, které není nárokové. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko zcela výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takové pochybení však v posuzované věci státní zástupce neshledal. S odkazem na konkrétní pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů státní zástupce konstatoval, že v dané věci se dobou trvání trestního stíhání obviněného a s tím úzce spojenou dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, zabývaly při svém rozhodování již soudy nižších stupňů. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, při konstatování závažných přitěžujících okolností není namístě ani dobu, která uplynula od spáchání činu, ani délku trestního řízení posoudit v případě obviněného jako mimořádné okolnosti, při nichž by bylo důvodné uvažovat o použití §58 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Ve svém vyjádření státní zástupce odmítl také námitky, jimiž obviněný brojil proti tomu, jak soudy zhodnotily běh promlčecích lhůt nároků poškozených na náhradu škody. K tomu státní zástupce připomněl, že i těmito námitkami se již zabývaly soudy nižších stupňů, a dále odkázal na jejich závěry. Podle státního zástupce obviněný nesprávně vyšel z běhu promlčecí lhůty rozhodné pro uplatnění pohledávky v případě jejího nesplnění ve lhůtě splatnosti. Nároky poškozených na náhradu škody jsou totiž založeny na titulu úmyslného porušení právní povinnosti v důsledku spáchání trestného činu. Pak je podle státního zástupce namístě použít ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obč. zák.“), jak učinily ve věci soudy. Jak dále státní zástupce uvedl, není zde sporu v otázce, že k promlčení nedošlo s ohledem na běh desetileté objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.). K počátku běhu subjektivní promlčecí doby státní zástupce s odkazem na §106 odst. 1 obč. zák. konstatoval, že se váže na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Podle přesvědčení státního zástupce v posuzovaném případě časovým momentem, s nímž bylo možno spojovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby v případě jednotlivých poškozených, bylo logicky až to, kdy orgány činné v trestním řízení předložily poškozeným poučení poškozeného. Jestliže se poškození na podkladě tohoto poučení připojili k trestnímu řízení vůči obviněnému, zároveň tím uplatnili nárok na náhradu škody ve smyslu §43 odst. 3 tr. řádu. Podle §112 obč. zák. platilo, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení. Proto státní zástupce označil za správné závěry soudů, že k promlčení nároku poškozených na náhradu škody v této věci nedošlo.
27. Za právně relevantní z hlediska uplatněného důvodu dovolání označil státní zástupce i námitky obviněného stran nezákonnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým mu byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému Z. B. a poškozené obchodní společnosti ALFUN, a. s., přestože jde v první řadě s ohledem na námitku věci rozsouzené o výtky svou povahou procesní, a nikoli hmotně právní. K notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti, jímž disponuje poškozený Z. B., státní zástupce odkázal na závěr odvolacího soudu, který se obdobnou námitkou zabýval ve svém rozhodnutí. Podle státního zástupce je obhajitelný ten právní názor, podle něhož notářský zápis se svolením k vykonatelnosti nepředstavuje překážku rei iudicatae pro přiznání nároku na náhradu škody v adhezním řízení, pokud z něho nevyplývá takový právní důvod, který by coby vykonatelný titul konkuroval výroku o náhradě škody. Notářský zápis sice mohl vzniknout v určité souvislosti s projednávanou trestnou činností, najisto to ovšem podle zjištění soudu nebylo doloženo. Pokud by ovšem jeho právním důvodem měla být půjčka peněz, šlo by o důvod smyšlený, neboť fakticky nešlo o půjčku peněz. Šlo o úmyslný trestný čin v podobě vylákání peněz s podvodným úmyslem. Jak dále státní zástupce zdůraznil, notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti nadto ani nejsou rozhodnutími, a nemohou tedy mít účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například podle §159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení. Co se týče nároku na náhradu škody poškozené obchodní společnosti ALFUN, a. s., podle státního zástupce není námitka res iudicata namístě z toho důvodu, že rozsudky soudů nižších stupňů neobsahují žádný výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené obchodní společnosti ALFUN, a. s. Obviněný tak v tomto případě napadá výrok, který neexistuje, a nebyl ani důvod, proč by se měly soudy blíže zabývat námitkami obviněného vůči nároku této poškozené obchodní společnosti.
28. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
29. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
30. Úvodem je třeba zdůraznit, že ačkoli obviněný ve svém dovolání uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho námitky se týkají v podstatě jen skutků vymezených pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které byly kvalifikovány jako trestné činy podvodu. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet z rozsahu dovolání a důvodů, které v něm dovolatel uplatnil (§265f odst. 1 tr. řádu), proto se zabýval pouze zmíněnými výroky o vině pod body I. a II., neboť ve vztahu ke zbylým výrokům obviněný neuvedl žádné konkrétní výtky a jeho argumentace obsahově směřuje pouze k trestným činům podvodu.
31. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
32. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu
33. Obviněný J. Z. však v části svého dovolání [viz zejména části pod písm. B) a C) dovolání] nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku (v případě skutku pod bodem I. výroku o vině též trestního zákona) měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a v nichž vyslovil nesouhlas především se skutkovými zjištěními, ke kterým ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se však nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
34. Obviněný sice ve svých námitkách zpochybnil zejména naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to především s poukazem na skutečnost, že soudy neprokázaly jeho přímý či nepřímý úmysl, tedy že v době, kdy mu byly poskytnuty finanční prostředky, jednal v úmyslu je nevrátit nebo alespoň s vědomím, že tyto prostředky nebude moci vrátit. Podle přesvědčení obviněného pak popis skutků uvedených pod body I. a II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky zmíněných trestných činů. Obviněný ovšem založil tuto svou argumentaci na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, přičemž vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
35. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jejich popis pak jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně znaků pokrývajících objektivní a subjektivní stránku těchto skutkových podstat. V nyní posuzované trestní věci soud prvního stupně provedl a pečlivě zhodnotil všechny dostupné důkazy, přičemž dospěl ke skutkovým závěrům, které náležitě přezkoumal odvolací soud. Správnost takto zjištěného skutkového stavu tedy nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat, když s ohledem na velmi omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu) zpravidla sám neprovádí důkazy, a proto je bez dalšího nemůže ani přehodnocovat. Z popisu skutků ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění jeho rozhodnutí pak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů.
36. Navíc je třeba dodat, že i tato argumentace obviněného (především námitky týkající se neprokázání subjektivní stránky) je pouhým opakováním jeho námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů, které se jimi již zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly (viz zejména s. 52 až 53 a 55 až 56 rozsudku soudu prvního stupně a s. 22 až 23 rozsudku odvolacího soudu). Jak přitom vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ten zpravidla odmítne podané dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
37. Totéž platí ve vztahu k námitkám, jejichž prostřednictvím obviněný poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Těmito námitkami totiž ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. řádu. Navíc obviněný nijak blíže nekonkretizoval, mezi kterým důkazem a kterým skutkovým zjištěním je rozpor a proč by mělo jít o rozpor extrémní povahy. Přitom soud prvního stupně (viz s. 22 až 55 odůvodnění jeho rozsudku) se velmi podrobně zabýval hodnocením příslušných důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodil spáchání posuzovaných skutků, takže Nejvyšší soud odkazuje na jeho úvahy. Proto v tomto směru nemohlo dojít ani k údajnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.). Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
38. Navíc ze zmíněného tvrzení obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich soudy nižších stupňů dovodily, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.
39. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného, kterou zpochybnil přiměřenost trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Podle obviněného se soudy nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení a doby, která uplynula od spáchání skutků, a ani ji nekompenzovaly v uloženém trestu.
40. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz zejména rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Proto nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) trestní sazby nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
41. S ohledem na výše uvedené, a to i s přihlédnutím ke značné složitosti této trestní věci a rozsahu dokazování, lze přisvědčit obviněnému v tom, že doba trestního stíhání v trvání asi 6 let byla poněkud delší, ale nikterak extrémní. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě soud prvního stupně zohlednil při ukládání trestu obviněnému všechny polehčující okolnosti a stejně tak i dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, a uložil mu trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby v trvání 5 let, ačkoli jde o úhrnný trest za celkem 6 trestných činů, jimiž obviněný způsobil velmi vysokou celkovou škodu přesahující 16 milionů Kč. Odvolací soud současně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl důvody, pro které v případě obviněného nebylo možno použít ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby (viz s. 24 a 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací soudů nižších stupňů, pokud jde o výši uloženého trestu odnětí svobody, a námitky obviněného týkající se přiměřenosti tohoto trestu považuje za takové, které nejenže neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani nejsou opodstatněné.
c) K dalším námitkám obviněného
42. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkou nesprávného posouzení otázky příčetnosti obviněného. Jen s určitou mírou tolerance lze tyto výhrady obviněného označit jako právní námitku odpovídající citovanému hmotně právnímu dovolacímu důvodu. Obecné zpochybnění příčetnosti obviněného jako znaku způsobilého pachatele trestného činu (§26 tr. zákoníku) sice odpovídá tomu, že jde o otázku hmotného práva, obviněný ji ovšem založil na argumentaci, kterou vytýká nedostatečný rozsah dokazování, pokud poukázal na neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zkoumání jeho duševního stavu.
43. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost připomíná následující obecné poznatky. Příčetnost je obecným znakem pachatele trestného činu, nicméně trestní zákoník ji nijak nedefinuje, ale upravuje jen nepříčetnost (§26 tr. zákoníku) a zmenšenou příčetnost (§27 tr. zákoníku). Nepříčetnost je založena na tzv. biologicko-juristickém pojetí, protože se zde kombinuje hledisko biologické (duševní porucha) a juristické (neschopnost ovládací nebo rozpoznávací), která musejí být naplněna obě současně v době činu pachatele k tomu, aby byla trestní odpovědnost pachatele pro nepříčetnost vyloučena nebo pro zmenšenou příčetnost snížena, a musí být mezi nimi dána příčinná souvislost. Soud nezjišťuje nepříčetnost pachatele obecně, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu. Prvotním předpokladem je zjištění existence duševní poruchy ve smyslu §123 tr. zákoníku v době činu pachatele, tato duševní porucha pak musí být příčinou buď neschopnosti rozpoznat protiprávnost pachatelova jednání, anebo neschopnosti ovládnout toto jednání, resp. neschopností v obou směrech. O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde v případě, pokud pachatel vůbec nedokázal rozpoznat protiprávnost svého činu, byť třeba vnímal rozhodné okolnosti tohoto činu, nebyl však v důsledku duševní poruchy schopen rozpoznat jeho společenské souvislosti, vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou nebo mentální retardací dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti ovládací, neboli určovací (volní kritérium), je spatřován v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, není způsobilá ovládat své jednání, třebaže rozpozná jeho protiprávnost. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice může uvědomovat protiprávnost svého činu (byť to není podmínkou), ale není způsobilá v konkrétním případě regulovat své jednání svými duševními schopnostmi tak, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila. Postačí existence jedné z uvedených neschopností (rozpoznávací či ovládací), některá z nich musí u pachatele zcela chybět, musí být tzv. vymizelá, pouhé její omezení by nestačilo (v případě podstatného snížení některé ze schopností by mohlo jít o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku, která ovšem nevylučuje trestní odpovědnost). Posouzení nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž vyřešení náleží orgánům činným v trestním řízení. Zásadně se vychází z přístupu, že příčetnost pachatele se předpokládá a zvláště se nedokazuje, dokazování se k této otázce provádí jen v případě pochybností. V podrobnostech k tomu je možno odkázat na odbornou literaturu (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 369 a násl.; Císařová, D., Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Příručky ministerstva spravedlnosti. Svazek 55. Praha: SEVT, 1995, s. 30 až 50; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 212 a násl.).
44. Je třeba uvést, že soud prvního stupně se v nyní posuzované věci podrobně zabýval otázkou, nakolik jsou zde pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu, který mu byl v tomto řízení kladen za vinu, což je patrné z obsahu jeho rozhodnutí (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 28 a 29). Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud v reakci na obdobnou odvolací námitku obviněného (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na s. 22), považoval (za situace, kdy obviněný neudělil souhlas se čtením znaleckého posudku vypracovaného v přípravném řízení) zkoumání duševního stavu obviněného v době činu znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za nadbytečné. Vycházel totiž z jeho vlastní zkušenosti s obviněným (zejména z jeho vystupování před soudem) a z dalších v řízení provedených důkazů (výpovědí jednotlivých svědků), na jejichž základě objektivně nevyvstaly pochybnosti, že by obviněný v době spáchání činu neměl zcela zachovány rozpoznávací i ovládací schopnosti.
45. Ve spojitosti s potřebou znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného lze odkázat též na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Pokud v trestním řízení není zjištěno, že jednání pachatele v době činu vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvod provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018. Z dalšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, pak vyplývá, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů; povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení příčetnosti pachatele obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje; nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu §105 odst. 1 či §116 tr. řádu. Především je ale možno připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019, proti němuž směřovala i ústavní stížnost, která ovšem byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 3060/19. Podle tohoto posledně uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přibrání znalce z oboru psychiatrie (§105 odst. 1 tr. řádu) je nutné, pokud důvodně vzniknou pochybnosti o tom, že obviněný není plně příčetný ve vztahu ke konkrétnímu činu (§26, §27 tr. zákoníku). Proto není opodstatněný požadavek na to, aby v každé trestní věci obviněného, v níž sám namítá svou nepříčetnost, byl přibírán znalec. Potřeba přibrání znalce se váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálná pochybnost vycházející ze zhodnocení chování i projevů obviněného. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce nepostačuje ani zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen (k tomu se odkazuje též na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1983-23), že po určitou dobu užíval antidepresivní léky, nebo že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné apod. Jak již bylo uvedeno, tento názor, který je zcela použitelný i v nyní projednávané věci, akceptoval ve zmíněném usnesení i Ústavní soud.
46. I v tomto případě je proto namístě vycházet z dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž není ve věci obviněného důvod jakkoliv se odchylovat. Pokud soudy nižších stupňů uzavřely, že v posuzovaném případě nebyly žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu, nelze jim jakkoliv vytknout neprovedení důkazu znaleckým posudkem. Jak bylo uvedeno výše, samotná skutečnost, že obviněný je psychiatrickým pacientem, užívá lékařem předepsané léky, a že se opakovaně pokusil o sebevraždu, není bez dalšího důvodem pro znalecké zkoumání obviněného. Nadto je třeba zdůraznit, že v trestním řízení, a to podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Pokud soud zamítne provedení navrženého důkazu z některého z důvodů aprobovaných judikaturou (zejména Ústavního soudu), nejde o tzv. opomenutý důkaz. Jedním z těchto důvodů je i jeho zjevná nadbytečnost. Ve vztahu k této dovolací námitce je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
47. Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani výhrady obviněného, podle nichž byla v případě skutků vymezených pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako ultima ratio . Trestným činem je totiž obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). Je třeba zdůraznit, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu byla zásada subsidiarity trestní represe, která je nyní vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, respektovaná i za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy, a to zejména prostřednictvím materiálního pojetí trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Skutečnosti, které charakterizovaly společenskou nebezpečnost činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., pak byly demonstrativně vyjmenované v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
48. Proto ani pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník [stejně jako trestní zákon (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006)] chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Navíc v nyní posuzované věci skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů daných skutkových podstat, které obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal skutkem pod bodem I. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě a způsobil značnou škodu. Skutkem pod bodem II. pak obviněný spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku v jeho nejzávažnější a nejpřísnější trestné alternativě a způsobil vysokou škodu velkého rozsahu.
49. Pokud jde o námitky obviněného, podle nichž soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jím vznesenou námitku promlčení nároků poškozených na náhradu škody (resp. počátek běhu subjektivních promlčecích lhůt), Nejvyšší soud je nemohl akceptovat, a to z následujících důvodů.
50. Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčelo za 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle §106 odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčelo nejpozději za 3 roky, a šlo-li o škodu způsobenou úmyslně, za 10 let ode dne, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda (tzv. objektivní promlčecí doba). Podle §112 věty první obč. zák. uplatnil-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračoval, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběžela (tzv. stavení promlčení).
51. Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému (věřiteli) ještě běží druhá promlčecí doba. Lze tedy dovodit, že v případech, kdy do uplatnění práva na náhradu škody uplynuly více než 2 roky subjektivní promlčecí doby a škůdce (dlužník) namítl v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčelo, i když šlo o škodu způsobenou úmyslně, u které se jinak uplatňovala objektivní desetiletá promlčecí doba. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. zásadně určovala skutečnost, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a o tom, kdo za ni odpovídal. Jinými slovy, při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Došlo-li v promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, nastalo stavení promlčecí doby, a to pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, jakož i ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vedlo; k uplatnění práva u soudu ve smyslu §112 obč. zák. mohlo dojít i návrhem v rámci trestního řízení podle §43 odst. 3 tr. řádu. Ke stavení běhu promlčecí doby došlo v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č. 5/2008 Sb. rozh. obč., obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 776/2003).
52. Obviněný ve svém dovolání vyšel z konstrukce, podle které ve všech případech započala běžet subjektivní promlčecí doba již okamžikem splatnosti jednotlivých závazků. S uvedeným názorem se však nelze ztotožnit, neboť obviněný zcela opomenul, že v posuzovaném případě nároky poškozených na náhradu škody nevyplývají z porušení povinností ze závazkových právních vztahů, nýbrž jsou založeny úmyslným porušením právních povinností v důsledku spáchání trestných činů obviněným. Z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho velmi podrobného odůvodnění je naprosto patrná trestná činnost obviněného, který se za podvodných okolností zcela úmyslně obohacoval na úkor poškozených. S ohledem na tyto skutečnosti a na výklad provedený výše k počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby bylo v posuzovaném případě stěžejní, kdy se jednotliví poškození dozvěděli o tom, kdo způsobil škodu na jejich majetku. Podle názoru Nejvyššího soudu soud prvního stupně správně označil za rozhodný okamžik, kdy byli jednotliví poškození poučeni o jejich právech v trestním řízení, neboť teprve tehdy měli dostatek relevantních informací, aby mohli učinit alespoň pravděpodobný úsudek, že obviněný je pachatelem trestného činu a tím, kdo způsobil škodu na jejich majetku. Uvedený závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, lze označit za logický, souladný s ustálenou judikaturou a nelze mu v tomto ohledu nic vytknout. Jak je patrné z trestního spisu, poškození, kterým byl v řízení přiznán nárok na náhradu škody, tento nárok podle §43 odst. 3 tr. řádu řádně a včas uplatnili v trestním řízení vedeném proti obviněnému. V důsledku jejich návrhů učiněných podle §43 odst. 3 tr. řádu proto došlo ke stavení promlčecí doby, která tak od tohoto momentu po celou dobu trestního řízení neběžela, a k promlčení nároku na náhradu škody tudíž nemohlo dojít. Pro úplnost je třeba dodat, že v posuzované věci nemohlo dojít k promlčení práva na náhradu škodu ani uplynutím desetileté promlčecí doby (která započala běžet od okamžiku, kdy byly jednotlivé skutky spáchány), to ostatně obviněný ve svém dovolání ani nezpochybňoval.
53. K poukazu obviněného na údajné promlčení nároků poškozených lze nicméně dodat, že ani případné promlčení nároků poškozených na náhradu škody způsobené trestným činem by za určitých okolností nevylučovalo přiznání těchto jejich práv soudem. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na dosavadní judikaturu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 498/2010, uveřejněné pod č. T 1315. v sešitě 68 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2010), podle které i v trestním (adhezním) řízení, v němž se rozhoduje o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem, lze ve výjimečných případech považovat námitku promlčení, kterou vznesl obviněný vůči uplatněnému nároku poškozeného na náhradu škody, za výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a v důsledku toho není vyloučeno přiznat poškozenému i promlčený nárok na náhradu škody. Podle názoru Nejvyššího soudu v nyní posuzovaném případě jednání obviněného (praktiky, kterými obviněný získával od poškozených peněžní prostředky, opakované utvrzování poškozených o tom, že jim budou peněžní prostředky vráceny, rozsah trestné činnosti obviněného, výše způsobené škody, atd.) je takovou konkrétní a výjimečnou okolností, kterou by bylo nutno vzít v úvahu při posouzení okolností, za nichž obviněný uplatnil námitku promlčení. Proto pokud by snad obviněný relevantně vznesl námitku promlčení, nebyla by shledána opodstatněnou, neboť by šlo s ohledem na okolnosti případu o projev zneužití práva na úkor poškozených.
54. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradou obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytkl nedostatečné vypořádání se s jím vznesenou námitkou věci rozsouzené, zejména pokud jde o nárok poškozeného Z. B. a obchodní společnosti ALFUN, a. s. Argumentaci obviněného sice lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně Nejvyšší soud ji nepovažuje za důvodnou. Navíc i v tomto případě jde o námitky v podstatě totožné s těmi, jimiž se zabýval ve svém rozhodnutí již odvolací soud (viz s. 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a se kterými se v dostatečné míře a správně vypořádal. Podle názoru Nejvyššího soudu se lze ztotožnit se závěrem, k němuž dospěl odvolací soud, tedy že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým disponuje poškozený Z. B., nespecifikuje, které nezaplacené závazky obviněného pokrývá a které nikoliv. Proto pokud soudy jednoznačně dovodily, že poškozený Z. B. měl za obviněným i další pohledávky v hodnotě převyšující 2,1 milionu Kč, zmíněný notářský zápis nebránil tomu, aby poškozenému Z. B. byl přiznán nárok na náhradu majetkové škody ve výši 1 milion Kč. Nejvyšší soud k tomu pouze poznamenává, že rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady škody není duplicitním rozhodnutím. Poškozený Z. B. sice již má exekuční titul v podobě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, tento však nemá povahu rozhodnutí v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení ve smyslu §159a o. s. ř. a §44 odst. 3 tr. řádu (nemá ani účinky, které zákon spojuje s rozhodnutím) a netvoří překážku věci rozhodnuté. Nejde tedy o překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem nebo jiným orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. Současně to však neznamená, že v případě existence dvou exekučních titulů na totéž plnění vznikne poškozenému (oprávněnému) právo na dvojí plnění. Poškozený tedy může v trestním řízení uplatňovat i v takovémto případě nárok na náhradu škody ve smyslu §43 odst. 3 tr. řádu a soudu nebrání zákonná překážka rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. řádu o nároku poškozeného na náhradu škody. Bezpředmětné jsou potom výtky obviněného ve vztahu k nároku na náhradu škody poškozené obchodní společnosti ALFUN, a. s., neboť soudy vůbec nepřiznaly zmíněný nárok této obchodní společnosti.
V. Závěrečné shrnutí
55. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. Z. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ačkoli nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc, obviněný ve svém dovolání ve značné míře opakoval námitky, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž soudy se s nimi v napadených rozhodnutích náležitě a věcně správně vypořádaly.
56. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
57. Pokud jde o návrh obviněného J. Z. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání tohoto obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu