ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1367.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1367/2019-8288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. D. , nar. XY, trvale bytem XY, P. K. , nar. XY, zemřelého XY, trvale bytem XY, a J. Š. , nar. XY, trvale bytem XY proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 9 To 420/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 293/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce podaná v neprospěch obviněných R. D. a J. Š. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění R. D., P. K. a J. Š. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 8 T 293/2014, podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 VZV 5/2012, pro skutky podrobně popsané ve výroku o vině v citovaném rozsudku (s popisem převzatým z petitu uvedené obžaloby), v nichž byly obžalobou spatřovány tyto trestné činy - u obviněného R. D. pod bodem I. trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákon“), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněných P. K. a J. Š. pod bodem II. trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona.
2. Podle obžaloby se uvedení obvinění měli zmíněných trestných činů (zjednodušeně uvedeno) dopustit ve spojitosti s oceněním a následným prodejem státního obchodního podílu (v držení F.– ve zkratce jen „F.“) v obchodní společnosti O., se sídlem XY (dále ve zkratce jen „O.“), obchodní společnosti K., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „K.“), v lednu a únoru roku 2004. Obviněný R. D. tak měl učinit jako prokurista znaleckého ústavu V., IČ: XY, se sídlem XY, nyní jde o G. (dále ve zkratce jen „V.“), která byla najata F., zastoupeným obviněnými P. K. a J. Š., k podání znaleckého posudku k ocenění akcií odpovídajících 45,88% podílu v obchodní společnosti O.. Podstata výhrad obžaloby obviněnému R. D. spočívala v nepřesném a neúplném ocenění tohoto majetkového podílu a pominutí některých majetkových hodnot, zejména pokud jde o tzv. neprodukční část obchodní společnosti O., v důsledku čehož mohla vzniknout škoda na straně státu ve výši přes 7 miliard Kč, reálně vznikla škoda převyšující částku 5 miliard Kč. Obviněným P. K. jako II. místopředsedovi výkonného výboru F. a J. Š. jako členovi výkonného výboru F. a šéfovi Sekce strategických privatizací F. byla zmíněná škoda kladena za vinu, neboť se jí měli dopustit nevěrnou správou svěřeného majetku F. za porušení zákonných povinností uvedených v petitu obžaloby, na nějž je jinak možno plně v podrobnostech odkázat a který zcela převzal do výroku svého rozsudku i soud prvního stupně.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce v neprospěch obviněných a poškozená Česká republika – Ministerstvo financí České republiky odvolání, o nichž rozhodl ve veřejném zasedání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 11 . 4. 2019, sp. zn. 9 To 420/2018, následovně. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a při nezměněném zprošťujícím výroku podle §226 písm. b) tr. řádu u všech obviněných podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázal poškozenou Českou republiku – Ministerstvo financí s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání podané zmocněncem poškozené podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl jako podané osobou neoprávněnou.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, neboť podle něj ve věci rozhodoval vyloučený soudce a napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce ve svém relativně obsáhlém dovolání nejprve obšírně zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to nejen jejich výrokovou část, ale též z pohledu veřejné žaloby jejich nosné důvody (v podstatě jde o prvních 9 stran dovolání). S názory soudů nižších stupňů následně vyjádřil nesouhlas a na dalších téměř 5 stranách (až do str. 14 svého dovolání) brojil proti těmto rozhodnutím, přičemž opakoval argumentaci státního zástupce obsaženou již v obžalobě a poté v odvolání a vznášel námitky proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, které podřazoval pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Posledních téměř 5 stran svého dovolání (od str. 14 do str. 19) věnoval vlastním námitkám směrovaným především proti předsedkyni senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivě Fialové, která podle něj neměla v dané věci pro pochybnosti o své nepodjatosti rozhodovat, rozváděl přitom jednotlivé situace z daného procesu, v nichž spatřoval procesní vady a důvody pro její vyloučení, čímž měl podle něj být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. Předně nejvyšší státní zástupce nesouhlasil se zproštěním obžaloby obviněného R. D. Toto zproštění bylo v rozhodnutích soudů nižších stupňů založeno především na tom, že nebyla prokázána úmyslná forma zavinění (tak soud prvního stupně), resp. ani znaky objektivní stránky skutkové podstaty příslušného trestného činu (tak soud odvolací). Tyto závěry ale podle dovolatele neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu a popisu skutku obsaženému v rozsudku soudu prvního stupně, proto setrval na správnosti právní kvalifikace skutku užité obžalobou. Z popisu žalovaného skutku bylo podle něj zřejmé, že obviněný ve svém znaleckém posudku pominul zahrnout do výsledné ceny finanční investice obchodní společnosti O. spočívající v majetkové účasti O. v dceřiných (popř. vnukovských) společnostech, dále při stanovení neprodukční části při ocenění bytového portfolia vycházel z hrubě zkreslených údajů o počtu bytů a o jejich hodnotě, do ocenění nezahrnul finanční investice obchodní společnosti O. v podobě směnek a pominul ocenit samostatně jako provozně nenutný majetek další nemovitosti převážně rekreačního charakteru, které obchodní společnost O. jako jejich vlastník pronajímala. Též soud prvního stupně v rozsudku uvedl konkrétní vady znaleckého posudku obviněného, ty vyplývaly i ze znaleckých posudků opatřených v tomto řízení, s nimiž v zásadě souhlasil i soud prvního stupně, nakonec i soud odvolací. Obviněný především neocenil majetkový podíl v dceřiných společnostech a další jeho majetkové účasti. Na naplnění znaků trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 tr. zákona k okamžiku podání znaleckého posudku ze dne 26. 2. 2004 nemají podle dovolatele žádný vliv ani následné vysvětlující dopisy, v nichž znalec připustil výrazně vyšší hodnotu oceňovaného majetku (např. 12-15 miliard Kč) s ohledem na jiné varianty zjišťování jeho hodnoty a v nichž uváděl, že k ocenění 32 dceřiných společností nemá dostatečné informace a v nichž žádal o pomoc. Tyto listiny soudy nižších stupňů považovaly za součást znaleckého posudku, jíž ovšem nejsou. Proto podle dovolatele obviněný objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu uvedeného v §175 odst. 1 tr. zákona zcela naplnil. Dále dovolatel rozvedl, proč podle něj byl naplněn takovým jednáním i znak škody, neboť obviněný svým znaleckým posudkem stanovil minimální a nepřekročitelnou spodní hranici prodejní ceny pro vládu. Jím zpracovaný znalecký posudek proto byl jednou z příčin, pro kterou vznikla státu škoda, protože obviněný ocenil majetkový podíl státu v O. na 2,08 miliardy Kč, prodán byl za 4,1 miliardy Kč, ve skutečnosti ale měl podle státního zástupce hodnotu 9 828 432 000 Kč, jak k ní dospěl znalecký ústav A-Consult plus, s. r. o. Dále dovolatel rozvíjel své úvahy o zavinění, které též v požadované úmyslné formě obviněný naplnil, jde-li o znaky základní skutkové podstaty, resp. alespoň v nedbalostní formě, jde-li o škodu. Své úvahy založil na tom, že obviněný si musel být vědom toho, že některé části majetku do ocenění nezahrnul, že v daném termínu nemohl cenu i ohledně jiných součástí stanovit, že v případě nemožnosti celý majetek ocenit měl zadání odmítnout. Jeho vědomí o nesprávnosti vlastních závěrů a srozumění dokládal dovolatel i vlastními dopisy obviněného, v nichž právě zmiňoval, že k ocenění dalších majetkových hodnot nedošlo.
7. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani se zproštěním obžaloby dalších dvou obviněných P. K. a J. Š. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. Obviněný P. K. po předložení znaleckého posudku znaleckým ústavem V. zareagoval požadavkem na vypracování jeho doplňku, požádal Komerční banku o „tzv. fairness opinion“ a vypracování Alternativního náhledu na posouzení finančních investic, které netvořily produkční část skupiny O., což podle nejvyššího státního zástupce dokládá, že oba obvinění měli pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Avšak žádný doplněk zpracován nebyl, neboť znalec R. D. dopisem ze dne 8. 3. 2004 sdělil, že znalecký ústav neměl k dispozici podklady pro takové ocenění. Také Komerční banka odmítla žádost o zpracování tzv. fairness opinion a výsledkem „Náhledu na možnou hodnotu finančních investic v O.“ bylo ocenění pouze 3 z celkového počtu 26 dceřiných či přidružených společností v O. v rozmezí 1,4 až 1,6 miliardy Kč. Nadto z dopisu R. D. z 26. 2. 2004 vyplývalo, že hodnota majetku může být výrazně vyšší. Pokud pak obvinění přes existenci těchto pochybností společně vypracovali souhrnný materiál nazvaný „Zpráva o výsledku exkluzivního jednání se společností K. o přímém prodeji majetkové účasti státu ve společnosti O.“ obsahující návrh usnesení a důvodovou zprávu navrhující prodej majetkového akciového podílu F. v O. obchodní společnosti K. za cenu 2,25 miliardy Kč, tedy podle znaleckého posudku V., pak postupovali v rozporu se svými povinnostmi řádně spravovat a opatrovat svěřený majetek, současně byli srozuměni i s tím, že takto stanovená prodejní cena je výrazně podhodnocená. Podle nejvyššího státního zástupce to byli právě obvinění, kdo měli jako vedoucí zaměstnanci F. v gesci přípravu a vypracování podkladů pro privatizaci zbylého státního podílu v O., proto jejich jednání bylo hlavní a podstatnou (byť nikoliv jedinou) příčinou vzniku škody na majetku státu.
8. Nejvyšší státní zástupce uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívající v tom, že v dané věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu §30 tr. řádu, neboť podle něj byly dány důvody pro vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivy Fialové. Státní zástupce již v rámci svého odvolání podrobně popsal konkrétní okolnosti, z nichž dovozoval podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, ty pak následně zopakoval nejvyšší státní zástupce v dovolání. I podle něj tak v hlavním líčení konaném dne 20. 4. 2018 došlo ze strany předsedkyně senátu „ke zcela bezprecedentnímu opakovanému zásahu do závěrečné řeči státního zástupce“, když předsedkyně senátu dvakrát přerušila jeho řeč (když předčítal str. 25 a str. 30 její písemné přípravy) v pasážích týkajících se skutku kladeného za vinu obviněným P. K. a J. Š. Také nejvyšší státní zástupce vyjádřil nesouhlas s tím, že předsedkyně senátu zakazovala zmiňovat se v závěrečné řeči o podaných vysvětleních osob P. K. a již zemřelého Z. H. provedených před zahájením trestního stíhání a je i jakkoliv citovat, protože je nelze použít jako důkaz (což státní zástupce nechtěl sporovat). Namítl, že podle §216 odst. 4 tr. řádu může závěrečné řeči předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci, tak tomu ovšem v dané věci nebylo, naopak byl státní zástupce dokonce osočen z protizákonného postupu ve formě prohlášení adresovaného i přítomným sdělovacím prostředkům. Vyjádřil též nesouhlas s posouzením této výhrady odvolacím soudem, který akceptoval, že předsedkyně senátu může přerušit řeč státního zástupce, odkazuje-li na důkazy před soudem neprovedené, neboť státní zástupce v závěrečné řeči zmiňoval provedení konkrétních úkonů policejním orgánem a rozhodně z rámce projednávané věci nevybočil. Nesouhlasil ani s posouzením prohlášení předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která takový postup označila za nezákonný. V tom spatřoval její zaujatost, která se následně projevila také dehonestací práce státního zástupce v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v jeho bodu 220., invektivy však spatřoval i v bodech jiných – 195., 207., 208. či 223.), jež podle jeho názoru dokresluje neprofesionální a emotivní přístup k projednávané věci. Podjatost předsedkyně senátu dovolatel dokládal i její reakcí na žádost o poskytnutí elektronické podoby revizního znaleckého posudku, v níž naznačovala, že je státní zástupce odpovědný za únik informací z trestního spisu. V daném případě se podle dovolatele nejednalo o ojedinělý nevhodný či nepřiměřený excesivní výrok či postup předsedkyně senátu, nýbrž „o celý komplex jejích projevů či postupů, který vyvrcholil pojetím neobjektivních invektiv na adresu státního zástupce do odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně“, což již nelze vysvětlit vypjatou atmosférou v jednací síni. Nešlo o běžný kritický přístup ke kvalitě obžaloby, ale „o silnou osobní averzi“. V tom všem dovolatel spatřoval pochybnosti o nestranném rozhodování ze strany předsedkyně senátu a tím naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
9. Ze všech uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce
10. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněným k vyjádření, čehož obvinění využili a prostřednictvím svých obhájců shodně navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl, případně zamítl.
11. Obviněný R. D. především vyjádřil souhlas se závěry soudů nižších stupňů, jejich právním posouzením a rozhodnutím ve věci samé. Odmítl argumentaci dovolatele, která je prakticky identická jako argumentace užitá státním zástupcem v dosavadním průběhu trestního řízení před soudy nižších stupňů. Také nejvyšší státní zástupce setrval na tom, že obviněný spáchal trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1, 3 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Veřejní žalobci setrvávají na názoru, že ve skutečnosti neměl oceňovat majetkový podíl státu na O., ale majetek vlastněný obchodní společností O., resp. podle hodnoty tohoto majetku určit hodnotu akcií emitovaných O.. Státní zástupci se tak po celou dobu řízení odmítají vůbec zabývat jeho konzistentní obhajobou, že měl jako znalec odhadnout tržní hodnotu akcií O. vlastněných státem metodou diskontovaných toků hotovosti. Při této metodě se využívají ke zjištění výsledku zcela jiné postupy a vstupní hodnoty, než je tomu u tzv. metody majetkové. Zdůraznil, že zjištění hodnoty majetku, resp. podniku O., nebylo předmětem zadání a správnost tohoto postupu byla potvrzena i během dokazování. Kdyby užil jiné metody k ocenění, porušil by zadání vyplývající z mandátní smlouvy. Dále pak tento svůj názor rozvedl a zpochybnil metodiku užitou znalci či znaleckými ústavy v rámci tohoto trestního řízení. Více k tomu odkázal na vlastní podání a vyjádření v této věci. Ohledně námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, setrval na svém stanovisku obsaženém ve vyjádření k odvolání, považoval ji za nedůvodnou, nadto v dovolacím řízení ze strany veřejného žalobce za nepřípustnou, neboť se týká spravedlivého procesu, jehož nedostatky může namítat jen obviněný. Pak se v obsáhlejším bodě IV. svého vyjádření věnoval otázkám, které ze svého pohledu považoval za stěžejní, jež ale po celou dobu řízení žalobci pomíjeli a k nimž připojil své stručné stanovisko, které předtím prezentoval v průběhu tohoto řízení v dalších svých podáních a vyjádřeních. Ze všech uvedených důvodů považoval dovolání nejvyššího státního zástupce za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e), případně f) tr. řádu, anebo je zamítl podle §265j tr. řádu.
12. Obviněný P. K. ve svém vyjádření uvedl, že s výhradami nejvyššího státního zástupce nesouhlasí, neboť spočívají v odmítnutí skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, dovolatel nerozlišoval mezi těmito zjištěními a vlastními neprokázanými tvrzeními obžaloby. Takové námitky však stojí mimo dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce totiž žádal dovolací soud, aby zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů na základě právního hodnocení jiného skutkového stavu, než jaký zjistil soud prvního stupně. Dále obviněný rozvedl své výhrady k dovolání nejvyššího státního zástupce, které vycházejí z jiného než zjištěného skutkového stavu. Zejména odmítl dovolací argumentaci, že obviněný P. K. i přes pochybnosti o správnosti znaleckého posudku měl spolu s obviněným J. Š. vypracovat souhrnný materiál nazvaný „Zpráva o výsledku exkluzivního jednání se společností K. o přímém majetkovém prodeji majetkové účasti státu ve společnosti O.“ obsahující návrh usnesení a důvodovou zprávu. Obviněný v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a protokol o hlavním líčení ze dne 9. 10. 2015, neboť toto tvrzení dokazováním potvrzeno nebylo. Odmítl i námitku, že stanovil prodejní cenu na částku 2,25 miliardy Kč, neboť to odporuje skutkovému závěru soudu prvního stupně, že „v materiálu, který odešel z F., není uvedena žádná prodejní cena ani cenové doporučení“. Nejvyšší státní zástupce tak ve svém dovolání požadoval, aby dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů. Nemůže se dovolávat změny samotných skutkových zjištění, a to ani s poukazem na eventuální extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný nesouhlasil ani s tou částí dovolání, v níž nejvyšší státní zástupce uplatňoval námitky jím podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pokud státní zástupce citoval v závěrečné řeči v hlavním líčení z úředních záznamů, počínal si v rozporu s ustanovením §158 odst. 6 tr. řádu a vybočil tak z rámce projednávané věci. Nelze proto spatřovat důvod pro vyloučení předsedkyně senátu v jejím prostém objektivním negativním hodnocení postupu státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce přitom opomenul, že šlo o úřední záznam o podaném vysvětlení, který podle trestního řádu nesměl být k důkazu užit. Předsedkyně senátu byla ze své funkce povinna dbát vedle důstojnosti a vážnosti soudního jednání na zachování jeho zákonnosti. Zcela důvodně přerušila přednes závěrečné řeči státního zástupce ve dvou případech, když státní zástupce citoval z úředních záznamů, u nichž nebyly splněny podmínky pro to, aby mohly být v řízení před soudem čteny. Její postup tak zcela odpovídal požadavku na dodržování zákonnosti trestního řízení. Naopak státní zástupce nezákonnou citací úředního záznamu zasahoval do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Upozornil, že státním zástupcem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/16, řešil zcela jinou situaci, kdy souhlas s čtením úředních záznamů nedal státní zástupce, ustanovením §211 odst. 6 tr. řádu je poskytována ochrana především obviněnému a nikoli státnímu zástupci, uvedený nález se tak na situaci v tomto řízení vůbec nevztahoval. Dále pak upozornil, že citace vyjádření předsedkyně senátu při vedení hlavního líčení i uvedené v písemném vyhotovení jí zpracovaného rozsudku jsou v dovolání uváděny záměrně neúplně, jsou vytržené z kontextu, z nějž je teprve patrné, na co ve skutečnosti předsedkyně senátu reagovala, že jde o zcela adresné hodnocení postupu státního zástupce, s nímž obviněný vyjádřil souhlas. Rozhodně nešlo o dehonestaci osoby státního zástupce, ale o přiměřené hodnocení jeho konkrétního postupu ve věci. Byť se tím mohl cítit státní zástupce osobně dotčen, to nemůže být důvodem pro vyloučení soudce z projednávané věci. Uzavřel, že v daném případě nelze tedy opodstatněně usuzovat na podjatost předsedkyně senátu danou jejím poměrem ke státnímu zástupci nebo jiným zúčastněným osobám nebo věci, tedy na důvod vyloučení podle §30 tr. řádu. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
13. Obviněný J. Š. souhlasil se závěry soudů nižších stupňů a jejich právním posouzením, tedy že neporušil po subjektivní a objektivní stránce své pracovní povinnosti řádně spravovat a opatrovat cizí majetek. Obviněný především odkázal na vlastní obhajobu uplatňovanou v průběhu celého trestního řízení, nicméně některé okolnosti případu zdůraznil. Poukázal především na některé kroky, které učinil k ověření správnosti závěrů předmětného znaleckého posudku. Dále nebylo prokázáno, že přebral odpovědnost za správu cizího majetku na základě smlouvy či pověření. Odkaz na organizační řád F. je podle obviněného nedostatečný. Nebylo ani prokázáno, že by porušil svoji povinnost informovat nadřízené v rámci F., Ministerstvo financí či vládu České republiky o svých krocích, dokonce byl prokázán opak. Odmítl domněnku, že rychlé jednání v rámci jednoho dne mělo dokazovat pochybnosti nad závěry znaleckého posudku. Vytkl, že státní zástupce zlehčoval obsah provedeného důkazu zvukovým záznamem z jednání vlády a oficiální písemný zápis z jednání vlády, které navíc ani sám neopatřil a vystačil si jen s psaným záznamem o jednání pořízeným svědkem J., u něhož si ani neověřil, zda byl přítomen celému jednání vlády. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl, že závěrečná řeč státního zástupce byla poprvé předsedkyní senátu přerušena v době, kdy státní zástupce začal číst podané vysvětlení obviněného P. K. z přípravného řízení a státní zástupce svou závěrečnou řeč dokončil i přes oprávněné výzvy předsedkyně senátu, aby nepokračoval, a svým nezákonným jednáním fakticky nepřípustně zveřejňoval některé části trestního spisu. Obviněný upozornil též na vypjatost a nestandardnost celé kauzy. Setrval také na svém názoru uvedeném v předchozích fázích trestního řízení před soudy nižších stupňů, který se týkal promlčení trestního stíhání. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnuto jako nepřípustné nebo zamítnuto jako nedůvodné.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. K. během řízení o dovolání zemřel, proto je projednání dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného (byť ještě za jeho života) vyloučeno podle §265p odst. 2 písm. a) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné odmítl .
15. Pokud jde o další dva obviněné R. D. a J. Š., Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.
17. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
18. Dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Obecně k námitkám nejvyššího státního zástupce
19. Námitky nejvyššího státního zástupce by se daly shrnout tak, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání opětovně uváděl prakticky zcela shodné námitky s těmi, které uplatňoval státní zástupce činný ve věci v odvolání a jimiž se zabýval odvolací soud. Ovšem většinu z těchto námitek, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatnil státní zástupce i v řízení před soudem prvního stupně, takže se s nimi vypořádal i tento soud (jak ostatně dokládá i odůvodnění jeho rozsudku). Takové námitky, které jedna strana uplatní již v předchozích stadiích trestního řízení a byly součástí její argumentace v hlavním líčení i v řízení odvolacím na základě jí podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, se považují v dovolacím řízení zpravidla za zjevně neopodstatněné. K tomu lze poukázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C.H. Beck, Praha 2002).
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
20. Nejvyšší státní zástupce spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu za naplněný v tom smyslu, že v trestní věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu §30 tr. řádu, v tomto případě jeho námitky konkrétně směřovaly proti podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivy Fialové. Především se ohradil proti tomu, že v rámci závěrečné řeči v hlavním líčení konaném dne 20. 4. 2018 vstoupila předsedkyně senátu dvakrát státnímu zástupci do jeho přednesu, když se zmiňoval o obsahu záznamů o dvou podaných vysvětleních, čímž podle dovolatele porušila ustanovení §216 odst. 4 tr. řádu.
21. Obecně lze uvést, že důvody zakládající vyloučení soudce jsou vymezeny v §30 tr. řádu, způsob rozhodnutí o vyloučení orgánu činného v trestním řízení je upraven v §31 tr. řádu. V §30 odst. 1 tr. řádu jsou uvedeny tři důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a sice pro jeho poměr k projednávané věci, k určeným osobám nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, ve vyšších odstavcích uvedeného ustanovení jsou uvedeny další důvody, jichž se však obviněný nedovolával. Dovolatel uplatňoval důvod uvedený v §30 odst. 1 tr. řád spočívající v tom, že ve věci byla činná a rozhodovala předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Iva Fialová, která měla být vyloučena pro pochybnost s ohledem na její „silnou osobní averzi“ vůči státnímu zástupci podávajícímu obžalobu.
22. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce (a dalších orgánů činných v trestním řízení) musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
23. Vyloučení soudce pro pochybnost o jeho podjatosti je zcela výjimečným institutem zasahujícím do práva účastníků na zákonného soudce, jak vyplývá zejména z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, znovu vyhlášené jako usnesení Předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Na druhou stranu mají účastníci soudního řízení právo na nestranného soudce, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Dochází tak ke kolizi dvou základních lidských práv. Na jedné straně stojí právo účastníků na zákonného soudce určeného podle předem daných pravidel vyplývajících z příslušných ustanovení procesních předpisů o příslušnosti soudů a jejich obsazení, jakož i z rozvrhu práce daného soudu, na straně druhé musí jít o soud nestranný a nezávislý, tedy i nepodjatý, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jedině tak lze naplnit požadavky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. V tomto směru již vzniká první pochybnost o uplatněné námitce, protože státní zástupce jako reprezentant orgánu veřejné moci se zvláštním specifickým postavením strany v trestním řízení se zásadně uvedených základních lidských práv dovolávat ani nemůže, nejsou stanovena na jeho ochranu (nemá v tomto směru ani možnost obrátit se na Ústavní soud).
24. Nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát – srov. k tomu bohatou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15, uveřejněný ve svazku 80 pod č. 15/2016 na str. 191 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“) , nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněný ve svazku 34 pod č. 121/2004 na str. 255 SbNU, nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 551/03, uveřejněný ve svazku 41 pod č. 101/2006 na str. 297 SbNU. Podobně na nestrannost jako základní předpoklad důvěry veřejnosti v nezávislé a nestranné rozhodování soudů, jíž je třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce, nahlíží i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále ve zkratce též jen „ESLP“) – tak např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. podle nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05-2, uveřejněného ve svazku 44 pod č. 42/2007 na str. 533 SbNU) a ESLP (např. rozsudku Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, ze dne 22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89) se nestrannost posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím testu jednak subjektivního (z pohledu soudce samotného), jednak objektivního (kterým se sleduje existence dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost). Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném konkrétním případě, jde tak o subjektivní psychickou kategorii vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Vychází se přitom z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce, neboli soudce je považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Micallef proti Maltě, ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/06). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce, zda objektivně nahlíženo jsou vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (nakolik by podjatý být mohl). Je třeba zkoumat též v daném konkrétním případě, nakolik jednání soudce může vzbuzovat důvodnou a oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (objektivní test), nakolik vypovídá o osobním přesvědčení soudce, že nakonec vede k vyvrácení domněnky jeho nestrannosti (v rámci subjektivního testu).
25. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněného ve svazku 23 pod č. 98/2001 na str. 11 SbNU , je subjektivní hledisko soudce podnětem rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Ústavní soud v uvedené věci v této spojitosti též připomněl, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat (a nepodléhat vnějším vlivům, jakým byla v daném případě třeba i neoprávněná mediální kritika jeho postupů).
26. Dovolatel namítanou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně dovodil pouze ze způsobu, jakým předsedkyně senátu soudu prvního stupně vedla řízení před soudem prvního stupně, především pak hlavní líčení, a zčásti též z toho, jak následně písemně odůvodnila rozsudek soudu prvního stupně. Již přímo v dovolání přitom uvedl, že si je vědom, že samotný způsob, jakým konkrétní soudce vede hlavní líčení, komunikuje se stranami či odůvodňuje své rozhodnutí, zpravidla podjatost nezakládá. Přesto pak vlastně jen takový z jeho pohledu nepřípustný a vadný způsob vedení řízení považoval za důkaz pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu, protože mělo jít o „celý komplex projevů či postupů vrcholící invektivami na adresu státního zástupce“.
27. Nejprve je ale třeba se zabývat formální podmínkou úspěšného uplatnění takových námitek. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu totiž nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta , jak vyplývá z části věty citovaného ustanovení za středníkem. Dovolatel jako zástupce veřejné žaloby dovozoval podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně z toho, jakým způsobem zasáhla do přednesu závěrečné řeči státního zástupce zastupujícího v dané věci před soudem prvního stupně veřejnou žalobu. Tím dokonce mělo vyvrcholit předchozí nepřátelské jednání předsedkyně senátu v průběhu řízení před soudem, kdy mimo jiné jej měla nedůvodně osočit z úniku informací médiím. Tyto skutečnosti, z nichž byla dovozována podjatost předsedkyně senátu však byly této straně trestního řízení známé, nebyly ale před příslušným orgánem pro rozhodnutí o podjatosti, tedy soudem prvního stupně, zákonem předvídaným způsobem namítnuty tak, aby bylo vyvoláno jeho rozhodování o vyloučení předsedkyně senátu pro podjatost, jak vyplývá z §31 odst. 1 tr. řádu (přitom proti takovému rozhodnutí by býval mohl státní zástupce podat stížnost, o níž by následně rozhodoval stížnostní soud). Z obsahu trestního spisu ani z podaného dovolání přitom nevyplývá, že by státní zástupce intervenující v dané věci v řízení před soudem prvního stupně takovou námitku vznesl, a to ani v rámci hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2018, kdy státní zástupce svou závěrečnou řeč přednášel a byl podle svého přesvědčení nepřípustně přerušen, ani poté v průběhu dalších dvou dnů, kdy se konalo hlavní líčení, tedy dne 25. 4. 2018 a 7. 5. 2018, ani písemně v období uvedených více než dvou týdnů mezi daty 20. 4. 2018 a 7. 5. 2018, jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení, resp. obsahu trestního spisu na č. l. 7693 až 7820. Státní zástupce pouze zaslal písemně své stanovisko k přerušení závěrečné řeči předsedkyní senátu soudu prvního stupně, které je založeno na č. l. 7810 a v němž svůj postup obhajoval, a žádost o poskytnutí zvukového záznamu z uvedeného hlavního líčení (viz č. l. 7812), kterou později ještě po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně urgoval (č. l. 7826). Z žádných těchto dokumentů však nevyplývá, že by v této fázi trestního řízení jakkoliv namítal podjatost předsedkyně senátu.
28. Učinil tak teprve v rámci podávaného odvolání, v němž v rámci svých odvolacích námitek státní zástupce zpochybňoval nepodjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Mnohem spíše tím ale zdůvodňoval svůj návrh adresovaný odvolacímu soudu na postup podle §262 tr. řádu, aby věc byla následně po navrhovaném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení soudu prvního stupně nově projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Přitom tento svůj návrh podpořil v zásadě zcela stejnými důvody, které následně nejvyšší státní zástupce nekriticky přejal do svého dovolání. I tehdy tak spatřoval pochybnost o nepodjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně především ve způsobu vedení řízení, zejména pak hlavního líčení dne 20. 4. 2018, ale též v předchozí e-mailové komunikaci, kterou mu nevyhověla v pořízení elektronické kopie znaleckého posudku (jež ale státní zástupce poněkud dezinterpretoval tak, že zde byl přímo označen za viníka vynášení informací ze spisu, ač to v něm uvedeno nebylo). Tyto námitky pak jen dokreslil citací odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ani z nich však žádné pochybnosti o podjatosti, jak bude poukázáno i dále, nevyplývají.
29. Státní zástupce tak v dané věci neuplatnil námitku podjatosti v řádném zákonném postupu podle §31 odst. 1 tr. řádu v okamžiku, kdy podle jeho přesvědčení nastaly důvody pro vyloučení předsedkyně senátu pro podjatost, popřípadě v následujících dvou týdnech, v nichž proběhly dva jednací dny hlavního líčení. Tímto svým postupem tak vlastně současně znemožnil předsedkyni senátu v řádném zákonném procesu o vyloučení soudce pro podjatost vyjádřit své vlastní subjektivní stanovisko k této otázce, jak bylo rozvedeno shora s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Zároveň ale poněkud sráží váhu argumentace veřejné žaloby o vlastním přesvědčení, že v dané věci rozhodoval vyloučený soudce. Mnohem spíše totiž jde o vyjádření nesouhlasu se způsobem rozhodnutí ve věci, v níž nebyla veřejná žaloba úspěšná. Až do zmíněného okamžiku vyhlášení zprošťujícího rozsudku totiž státnímu zástupci rozhodování senátu pod vedením předsedkyně senátu nevadilo natolik, aby jen pro její postupu v řízení zpochybňoval její nepodjatost.
30. Lze tak uzavřít, že nejvyšší státní zástupce nyní v dovolání uplatnil námitky podjatosti z důvodů, které byly známy státnímu zástupci, tj. téže straně trestního řízení, již v předcházejícím průběhu trestního stíhání. Byť nebyly uplatněny zákonem předvídaným postupem podle §31 odst. 1 tr. řádu, postačí jejich vznesení v rámci odvolání adresovaného soudu druhého stupně, aby zákonná podmínka uvedená v části věty za středníkem v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu byla splněna (námitka byla dovolateli známa a byla jím uplatněna před rozhodnutím orgánu druhého stupně).
31. Dovolateli ovšem nelze dát za pravdu ve zbytku jím užité argumentace podřazené pod uvedený dovolací důvod. Stručně řečeno nelze s ním totiž souhlasit, že by v dovolání vytýkaný postup předsedkyně senátu byl nesprávný. Nadto, i kdyby nesprávný a nezákonný byl, nezakládal by rozhodně důvod pro její vyloučení pro pochybnost o nepodjatosti.
32. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci, která byla předmětem zájmu široké veřejnosti, dokonce ve spojitosti s touto věcí, jak vyplývá z obsahu trestního spisu, byla zřízena vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zajímal se o ni předseda Nejvyššího soudu, který pak o ní referoval i prezidentu republiky, pravidelně byla předmětem zájmu celostátních médií. Je proto pochopitelná jistá zdrženlivost v postupu ze strany předsedkyně senátu, která navíc chtěla zamezit únikům neveřejných informací do médií. V tomto směru ale postupovala vůči oběma stranám trestního řízení zásadně rovně, rozhodně v jejím postupu nelze spatřovat preferenci strany obhajoby a averzi vůči státnímu zástupci, jak ten se domýšlel a jak zmínil i dovolatel v dovolání (jedním z dokladů o averzi mělo být odmítnutí poskytnutí elektronické kopie znaleckého posudku s tím, že jeden výtisk poskytnutý každé straně postačuje, ovšem předsedkyně senátu podobný přístup zamezující pořizování kopií uplatňovala i vůči druhé straně trestního řízení, tj. vůči obhajobě, které též zakazovala pořizování zvukových záznamů či kopií přehrávaných zvukových záznamů z jednání vlády; podobně zamezovala únikům informací z trestního spisu i jiným způsobem - např. když o opis rozsudku žádal zpravodaj vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, též jej výslovně upozorňovala na to, že je určen jen členům této komise apod.). Údajné averzi předsedkyně senátu soudu prvního stupně vůči státnímu zástupci vůbec neodpovídá ani její značná benevolence při odstraňování vad blanketního odvolání státního zástupce, který si sám stanovoval lhůtu pro doplnění odvolání (viz zejm. č. l. 7869, 7881), aniž by předsedkyně senátu využila zákonného postupu podle §251 odst. 1 tr. řádu, jak se toho též někteří obvinění domáhali (písemné vyhotovení rozsudku bylo státnímu zástupci doručeno dne 2. 7. 2018 a odvolání doplnil až dne 20. 8. 2018). I v tom je možno spatřovat vstřícný a nezaujatý postoj předsedkyně senátu vůči státnímu zástupci, byť by jí jinak nikdo rozhodně nemohl vytýkat, pokud by již dne 11. 7. 2018 tuto výzvu v souladu se zákonem zaslala. Podobně ani její velmi vstřícný přístup toliko upozorňující na porušování zákona státním zástupcem v rámci hlavního líčení bez vyvození důsledků, jak o tom bude zmínka níže, vůbec nevypovídá o její údajné osobní averzi.
33. I pro Nejvyšší soud je však poněkud zarážející, že dokonce i nejvyšší státní zástupce zcela nekriticky převzal tu část argumentace dozorového státního zástupce, kterou brojil proti naprosto řádnému a zákonnému postupu předsedkyně senátu v řízení před soudem prvního stupně, ba dokonce v tom spatřoval její podjatost, zatímco tím zároveň hájil postup státního zástupce v průběhu hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2018, který byl soudy nižších stupňů důvodně označen za nepřípustný a nezákonný. Také Nejvyšší soud v tomto směru zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, které (spolu s obhajobou) považovaly za nepřípustný a nezákonný postup státního zástupce při přednesu závěrečné řeči, v níž obsáhle citoval z úředních záznamů o podaných vysvětleních, jež nebyly v hlavním líčení v souladu se zákonem přečteny a provedeny k důkazu (tj. postupem podle §211 odst. 6 tr. řádu) a nemohly tak sloužit k prokázání viny obviněných. Šlo skutečně o naprosté obcházení pravidel o provádění dokazování v hlavním líčení, která by v případě akceptace postupu státního zástupce nemusela vůbec existovat, pokud by státní zástupce i přes jejich existenci mohl v rámci závěrečné řeči, která by se týkala věci, přečíst bez omezení jakoukoliv listinu, byť nezákonně opatřenou či nepoužitelnou pro dokazování. Přitom ale trestní řád má zcela jednoznačná pravidla, kdy a jak lze úřední záznamy o podaných vysvětleních později v trestním řízení užít (viz zejména současné znění §158 odst. 6, §211 odst. 6, §212 odst. 1 tr. řádu). Postrádalo by tak smysl zamítnutí návrhu na provedení důkazu přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §211 odst. 6 tr. řádu, pokud by vzápětí mohl státní zástupce stejně týž záznam přečíst v rámci přednášené závěrečné řeči (přitom nezřídka by takové situace dělilo jen několik vteřin, protože jako první po skončení dokazování přednáší závěrečnou řeč státní zástupce, který by jen krátce předtím v reakci na dotaz na návrh na doplnění dokazování činěný před jeho skončením neúspěšně navrhl úřední záznam přečíst).
34. Pokud se intervenující (dozorový) státní zástupce i nejvyšší státní zástupce dovolávali usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/16 (které navíc opakovaně mylně označovali za nález), je třeba uvést, že jeho smysl notně dezintepretovali. Smyslem přihlédnutí k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení podle uvedeného usnesení (jak vyplývá z jeho bodu 21., na který lze odkázat) totiž nebylo umožnit veřejnému žalobci prokázat vinu obviněného, ale právě naopak umožnit průchod spravedlivému procesu s kritickým nahlížením na postup státního zástupce a jeho taktiku, pokud bezdůvodně nedá souhlas s přečtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, která by mohla být ku prospěchu obviněnému, jenž se právě proto vzdává práva na kontradiktornost řízení. Jak bylo uvedeno, v daném případě šlo o usnesení, které nemá takovou váhu jako nález Ústavního soudu. Ohledně použitelnosti nečtených úředních záznamů o podaných vysvětleních ku prospěchu obviněného při zpochybňování usvědčujících výpovědí svědků lze odkázat v tomto ohledu též například na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, který byl publikován ve svazku 55 pod č. 247/2009 na str. 377 SbNU. V tomto nálezu se Ústavní soud vyjadřoval především k presumpci neviny a tzv. předpokladu řádného člověka ( presumptio boni viri ), který se v trestním řízení uplatňuje ve vztahu k obviněným, zatímco případná informace o trestných aktivitách svědka, je-li podstatná pro rozhodnutí o vině, musí být důsledně prověřena zcela ve smyslu zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. řádu. Souvisí-li otázka, zda se osoba rozdílná od obviněného dopustila trestného činu, bezprostředně s otázkou viny, jsou orgány činné v trestním řízení takovou otázku povinny samostatně posoudit v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. řádu. Přitom obecné soudy jsou povinny zabývat se i těmi závažnými skutečnostmi, které vyplývají z množství úředních záznamů o podaných vysvětleních, která byla učiněna v dalších trestních řízeních týkajících svědka, jenž obviněné v této věci usvědčoval. Takové užití úředních záznamů ku prospěchu obviněného při úvaze o věrohodnosti svědka, o jehož výpověď se opírá obžaloba, případně jde-li o nepřečtené úřední záznamy z důvodu nesouhlasu státního zástupce, jde-li o vysvětlení ryze ve prospěch obviněného, se tak v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu jeví jako omezeně přípustné. Právě pochybnosti vyplývající z obsahu neprovedených úředních záznamů mají vzít orgány činné v trestním řízení na zřetel a náležitě se s nimi vypořádat, v případě jejich přetrvávání je vyložit vždy ve prospěch obviněného, jak vyplývá z principu presumpce neviny a v rámci něj platného postulátu in dubio pro reo . Vina totiž musí být prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, tedy s praktickou jistotou o existenci relevantních skutkových okolností (neboť ani vysoký stupeň pravděpodobnosti nepostačuje, protože trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, kterou lze od lidského poznání požadovat). Kromě uvedeného nálezu lze k tomu odkázat na celou řadu dalších – např. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, publikovaný ve svazku 56 pod č. 48/2010 na str. 521 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12, publikovaný ve svazku 67 pod č. 187/2012 na str. 249 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, publikovaný ve svazku 53 pod č. 103/2009 na str. 293 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, publikovaný ve svazku 45 pod č. 86/2007 na str. 259 SbNU a mnohé další.
35. Rozhodně ale nelze na nepoužitelných a nikoli kontradiktorně podaných vysvětleních osob založit rozhodnutí o vině obviněného, jak se toho vlastně ve svém důsledku domáhal státní zástupce v této věci (byť opakovaně uváděl, že si je vědom nepoužitelnosti těchto úředních záznamů, přesto je ale pro podporu svého žalobního návrhu používal). Úřední záznam o podaném vysvětlení je nepoužitelný, pokud by se jím obcházelo právo osoby, proti níž se řízení vede, na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, v němž se ale jinak připustilo použití takového úředního záznamu jako listinného důkazu o skutku spočívajícího přímo v podání vysvětlení). V nyní projednávaném případě ale státní zástupce právě předčítal úřední záznamy o podaných vysvětleních, ač věděl, že obvinění s takovým čtením nesouhlasí a nevzdali se práva na kontradiktornost, tedy zasahoval tím do jejich práva na spravedlivý proces, jak také důvodně obvinění namítali. K právu obviněných na kontradiktornost je možno odkázat na bohatou odbornou literaturu shrnující též judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Říha, J. Vybrané aspekty použitelnosti protokolů o dřívějších svědeckých výpovědích v hlavním líčení s ohledem na judikaturu ESLP. In: Jelínek, J. a kol. Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018, str. 233 a násl.; Mulák, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení - evropské souvislosti a česká reflexe. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 33 a násl.; Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 740 a násl. a mnohé další).
36. Závěrečná řeč podle §216 tr. řádu bezprostředně předchází rozhodnutí soudu ve věci, čemuž odpovídá i její obsah, jímž jsou závěrečná vystoupení stran a jejich zástupců přednášená s cílem ovlivnit soud v jeho úvahách před meritorním rozhodnutím a naposled v průběhu hlavního líčení shrnout a prezentovat vlastní stanovisko k věci. Závěrečná vystoupení stran a jejich zástupců probíhají po skončeném dokazování, proto jejich obsah nelze použít k důkazu. Argumentace uplatněná v závěrečných řečech ovšem může soud ovlivnit při hodnocení výsledků dokazování, nebo vést i k jeho doplnění a případně k odročení hlavního líčení za tímto účelem. Viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2702. Obsah závěrečných řečí zákon nijak neupravuje, ponechává to zcela na nauce a aplikační praxi. Z odborné literatury (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 585) se podává, že obsah vychází z postavení strany a její procesní funkce. V případě státního zástupce bude předmětem především rozbor a zhodnocení skutkových okolností, důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny, zhodnocení významu a závažnosti spáchaného činu, soustředit by se měl na skutečnosti, které považuje za prokázané a které nikoliv, jak by měl být skutek právně kvalifikován, jaký následek by za něj měl obviněný nést. V podstatě stejné parametry uváděl i tehdy platný a účinný pokyn obecné povahy Nejvyššího státního zástupce (POP) č. 8/2009, o trestním řízení, a to v čl. 93 odst. 1 („ V závěrečné řeči zhodnotí státní zástupce výsledky dokazování a uvede, které skutečnosti považuje za prokázané a na základě jakých důkazů. Zhodnotí povahu a závažnost trestného činu, osobu pachatele, pohnutky, skutkové a další okolnosti případu, jež mají význam pro rozhodnutí o vině, trestu, ochranných opatřeních a nárocích poškozených na náhradu škody. “). Obsahově shodná pravidla obsahuje i nyní platné a účinné ustanovení čl. 112 odst. 1 POP č. 9/2019. Rozhodně ale z žádných pramenů neplyne, že by v závěrečné řeči mohl státní zástupce obcházet pravidla dokazování a dokládat vinu obviněného důkazy, o nichž ví, že v hlavním líčení nebyly provedeny a jsou procesně nepoužitelné. Pochopitelně může na dosud neprovedené důkazy znovu upozornit a rozvést svůj předchozí návrh na jejich provedení, byl-li zamítnut, může též vyjádřit přesvědčení o použitelnosti a účinnosti určitého důkazu, ač byl předtím soudem za absolutně neúčinný označen, či je v tom spor. Nicméně nemůže vědomě porušovat pravidla zákonného trestního procesu a smíšený senát, v němž mají navíc převahu laici, i širokou veřejnost při plnění úkolů vyplývajících z §1 odst. 1 tr. řádu přesvědčovat o pravdivosti verze obžaloby argumentací podloženou procesně nepoužitelnými důkazy, o nichž předem ví, že je soud nebude moci vzít v potaz. I on totiž musí v tuto chvíli respektovat základní zásady, na nichž je trestní řízení v České republice založeno, respektovat zejména pravidla zákonného procesu, tzv. materiální pravdy (resp. zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností) a presumpce neviny a z něj plynoucího postulátu in dubio pro reo , jak bylo rozvedeno shora.
37. Proto byl z uvedených důvodů zásah předsedkyně senátu naprosto namístě, přednes státního zástupce důvodně označila v naznačeném směru za nepřípustný, nezákonný a tedy i protiprávní, neboť státní zástupce tím porušoval pravidla týkající se možnosti čtení a tedy použitelnosti úředních záznamů o podaných vysvětleních v pozdějších stadiích trestního řízení. Porušoval tímto postupem zároveň základní zásady, jimiž je ovládáno trestní řízení, především pak zásadu zákonného procesu (princip nullus procesus sine lege ), neboli zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jak vyplývá především z §2 odst. 1 tr. řádu (a navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny), která je považována za stěžejní zásadu ze všech v §2 tr. řádu uvedených (tzv. první mezi rovnými). Tuto zásadu je v řízení před soudem povinen soud respektovat, stejně tak ale je povinen ji respektovat i státní zástupce jako orgán činný v trestním řízení, neboť jím nepřestává být ani po podání obžaloby, kdy se i de lege lata stává stranou trestního řízení (§12 odst. 6 tr. řádu). Nejen v přípravném řízení, v němž vykonává dokonce dozor na zachováváním jeho zákonnosti a má pečovat o zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu a se stejnou pečlivostí opatřovat důkazy ve prospěch obviněného, jako to činí v jeho neprospěch, kdy ani trestní řád jej proto neoznačuje za stranu, ale i v řízení před soudem je stále povinen respektovat základní zásady, jimiž je trestní řízení ovládáno, a to včetně zásady zákonnosti, presumpce neviny i tzv. materiální pravdy. Nesmí se ani v tuto chvíli těmto zásadám zpronevěřit. Uzavřít tuto pasáž je možno citací části odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/16, jehož se sami státní zástupci v této věci dovolávali: „ Jakožto státní orgán uplatňující státní donucení je i státní zástupce v řízení před soudem vázán ústavně zakotveným omezením vyplývajícím z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Úřední záznamy mohou být dle §211 odst. 6 trestního řádu v řízení před soudem čteny jen za souhlasu obviněného i státního zástupce. Citované ustanovení, které je v podstatě rezignací na kontradiktornost řízení, však poskytuje ochranu především obviněnému, nikoliv obžalobě. “
38. Ze všech uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud v dovolání vytýkaný postup předsedkyně senátu soudu prvního stupně vůči státnímu zástupci, když jej v přednesu závěrečné řeči přerušila, za zcela důvodný a zákonný. Dokonce lze její postup považovat za mírný a uvážlivý, představit si totiž bylo možno i postup využívající jiná ustanovení trestního řádu při zjištění opakovaného nerespektování pokynu předsedkyně senátu a pokračování v porušování zákona. Tak má předseda senátu možnost reagovat především přerušením závěrečné řeči podle §216 odst. 4 tr. řádu a odebráním slova, jinak může na neuposlechnutí příkazu nebo nevyhovění výzvě dané v souladu se zákonem (bez dostatečné omluvy) reagovat v případě státního zástupce rozhodnutím podle §66 odst. 3 tr. řádu, v krajním případě je opakované neuposlechnutí příkazu předsedy senátu postižitelné dokonce jako přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku. Je také třeba upozornit, že je to předseda senátu, který je oprávněn i povinen hlavní líčení řídit (§203 odst. 1 tr. řádu), jeho pokyny je třeba respektovat. Kdo by se cítil být jeho opatřením při takovém řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát, jak vyplývá z §203 odst. 3 tr. řádu. Takové rozhodnutí senátu je pak konečné. Další výhrady pak může strana vznést v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé, tedy v odvolání proti rozsudku, v němž může napadat i podstatné procesní vady předcházející rozsudku, jak vyplývá z §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
39. V daném případě tak vůbec nemělo k disputaci s předsedkyní senátu dojít, státní zástupce sice mohl vyjevit svůj názor na možnost čtení úředních záznamů o podaných vysvětleních (jakkoliv nesprávný, jak bylo uvedeno shora), když byl poprvé přerušen, pak ale měl respektovat pokyn předsedkyně senátu, aby tak nečinil, případně mohl žádat o rozhodnutí senát (což ale neučinil). Rozhodně se ale neměl pokynu předsedkyně senátu protivit tím způsobem, že jej opakovaně porušoval, předsedkyně senátu zase mohla být důslednější při setrvání na svém názoru (a např. po upozornění přerušit jeho závěrečnou řeč a odebrat mu slovo). Státní zástupce pak mohl své výhrady proti procesnímu postupu předsedkyně senátu, popř. celého senátu, kdyby se na něj obrátil (což neučinil), vytýkat v řádném opravném prostředku proti rozhodnutí učiněnému v takovém trestním řízení, které z jeho pohledu trpělo procesní vadou (shora bylo vysvětleno, že ani odvolací soud, ani nyní Nejvyšší soud nepovažuje takový postup předsedkyně senátu za nesprávný a nezákonný, natožpak trpící podstatnou vadou řízení, pro kterou by neměl rozsudek soudu prvního stupně obstát).
40. I kdyby však byl postup soudu prvního stupně či jeho předsedkyně senátu nesprávný a procesně vadný (což ale v tomto případě nebyl), nezavdávalo by ani to důvod pro vyloučení předsedkyně senátu z projednávané věci, neboť samotný procesní postup (jakkoliv vadný) nemůže být zákonným důvodem pro vyloučení zákonného soudce. Důvodem pro vyloučení člena rozhodujícího tělesa totiž nemůže být jeho odlišný názor na hodnocení důkazů, prokázání skutku či na jeho právní kvalifikaci, dokonce není takový důvod zásadně naplněn ani tehdy, jsou-li zjištěna pochybení v postupu takového rozhodujícího tělesa. Odkázat je k tomu možno na běžný výklad v odborné literatuře i rozsáhlé judikatuře. Z judikatury lze za všechna rozhodnutí připomenout například následující. Tak podle rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr. za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící pochybnosti o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Podle rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr. může dojít k vyloučení orgánů činných v trestním řízení jen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, mezi něž nepatří otázka úrovně odborné způsobilosti členů senátu rozhodujícího ve věci. Podle rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr. lze z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob a nikoli o vyloučení senátu; výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu z důvodu tzv. podjatosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, zákon v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Projednávanou věcí je nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky. Proto poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze vyvozovat ani z rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž se soudu prvního stupně vytýká pochybení při hodnocení důkazů. Odkázat v tomto směru lze i na celou řadu dalších rozhodnutí – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 292/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019 , sp. zn. 5 Tdo 1160/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 , sp. zn. 5 Tdo 848/2019.
41. Stejně tak, jak již bylo naznačeno v citované judikatuře, nemůže zakládat důvod pro vyloučení soudce ani jím provedené hodnocení důkazní situace v odůvodnění vyneseného rozsudku. I kdyby snad byly v odůvodnění rozsudku užity výrazy nevhodné, jak se dovolatel domníval, nezakládalo by to samo o sobě důvod pro vyloučení soudkyně pro podjatost a prolomení práva obviněných na zákonného soudce. Kromě toho ani dovolatelem zmíněné námitky, že se předsedkyně senátu v písemném vyhotovení rozsudku v jeho odůvodnění dopustila řady invektiv vůči státnímu zástupci, neshledal Nejvyšší soud za opodstatněné, naopak hodnocení i v předmětných bodech 195., 207., 208., 220. či 223. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně považuje v převážné míře za věcné, vyvážené a vcelku odpovídající obsahu trestního spisu a průběhu trestního řízení (ovšem s tou výhradou, že Nejvyššímu soudu hodnocení důkazů, které ostatně sám ani neprovedl, nepřísluší, jak bude ještě zmíněno níže).
42. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu naplněn nebyl a námitky pod něj podřazené v dovolání nejvyššího státního zástupce jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
43. Pokud jde o námitky nejvyšším státním zástupcem podřazené pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba hned na úvod uvést, že tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu, jak jeho podmínky byly rozvedeny shora, neodpovídají. Dovolatel navíc vlastně zcela opakuje verzi, kterou uplatňoval státní zástupce již v obžalobě a následně v závěrečné řeči, dovolací námitky jsou v podstatě jen stručnější verzí námitek odvolacích (viz č. l. 7891 až 7929), s nimiž se zcela a řádně vypořádal odvolací soud. Již jen proto jde v tomto směru v zásadě o dovolání zjevně neopodstatněné, jak bylo též uvedeno shora s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C.H. Beck, Praha 2002).
44. Dále je třeba uvést, že dovolatel nerespektoval skutkové závěry, k nimž na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů a které Nejvyšší soud není povolán přezkoumávat. Dovolatel totiž brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, jakož i proti skutkovým závěrům na jejich základě učiněným. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, které bylo publikováno pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr., přitom sjednotil dosud rozpornou aplikační praxi Nejvyššího soudu tak, že námitky tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, jsou ze strany nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného nepřípustné (jsou možné jen ve prospěch obviněného jako slabší procesní strany). Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání sice tyto závěry formálně respektoval a nedožadoval se výslovně existence tzv. extrémního rozporu a přehodnocení skutkových zjištění v neprospěch obviněných, nicméně fakticky (materiálně) skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nerespektoval, žádal aplikovat hmotněprávní úpravu na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, který navíc přizpůsoboval původním tvrzením obžaloby, aniž by zohledňoval odlišné výsledky provedeného dokazování (jak ostatně důvodně namítali i obvinění ve svých vyjádřeních k podanému dovolání).
45. Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zasaženo toliko do výroku o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, který jinak ve zbytku byl ponechán v nezměněné podobě (tj. především pokud jde o zprošťující výrok o vině). Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně tak bylo u odvolacího soudu veskrze neúspěšné, stejné námitky posléze zazněly i v dovolání, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány prakticky výlučně v nesprávném zjištění skutkového stavu, resp. v právním posouzení jiného než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu. Shora bylo rozvedeno, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší státní zástupce se ale svými námitkami právě takového nepřípustného postupu dovolacího soudu vlastně fakticky (byť nikoli výslovně) domáhal. K tomu je možno uvést, že tato argumentace založená na judikatuře Ústavního soudu vyplývající z práva na obhajobu, na spravedlivý proces a na presumpci neviny byla v neprospěch obviněného odmítnuta shora zmíněným usnesením č. 31/2019 Sb. rozh. tr.
46. Nejvyšší soud jinak není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a nikoli výklad extenzivní).
47. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Bylo proto na státním zástupci jako veřejném žalobci, aby předložil takové důkazy, kterými by jím žalovaný skutek spolehlivě a bez důvodných pochybností v potřebném rozsahu pro rozhodnutí prokázal.
48. Je sice pravdou, že soud prvního stupně využil důvod pro zproštění obžaloby uvedený v §226 písm. b) tr. řádu, přičemž zcela převzal do skutkové věty popisy skutků obsažené předtím v petitu obžaloby, které nijak neupravil a které by jinak zřejmě jako trestné činy obviněných mohly být posouzeny. To se také považuje za praxi sice častou, ovšem nesprávnou, protože v případě jiného důvodu pro zproštění, než je uveden v §226 písm. a) tr. řádu, případně v §226 písm. c) tr. řádu, by měl být popis skutku upraven tak, aby důvodu pro zproštění odpovídal, byť ani v tomto ohledu nepanuje v nauce zcela shoda, nejméně část odborné literatury (např. Jelínek, J. Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 236-237) totiž připouští i při zproštění z důvodu §226 písm. b) tr. řádu převzít popis skutku bez úpravy z petitu obžaloby.
49. Z obsahu odůvodnění uvedeného rozsudku je však jasně patrné, že některá tvrzení obsažená v obžalobě, a to i ta podstatná, soud prvního stupně ani soud odvolací nepovažovaly za prokázaná. Nabízel se tak mnohem spíše k využití jiný důvod pro zproštění, obsažený v §226 písm. a) tr. řádu, protože nebyl prokázán skutek v té podobě, v jaké byl tvrzen obžalobou, především nebyly podle rozhodnutí soudů nižších stupňů prokázány některé jeho podstatné znaky odpovídající též znakům skutkových podstat uvedených trestných činů.
50. Tak z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů (zjednodušeně uvedeno) vyplývá, že obviněný R. D. sice předložil znalecký posudek, který trpěl jistými vadami, rozhodně ale obviněný záměrně úmyslně nepodal nepravdivý či hrubě zkreslený posudek, naopak sám upozorňoval, že některé majetkové hodnoty neoceňoval, protože to ani nevyplývalo z původního zadání s přesně stanovenou metodou pro ocenění akcií, k vypracování následně požadovaného doplňku posudku pak neměl dostatek informací, postupoval tak podle svého přesvědčení zcela v souladu se zadáním. Nebylo tak shledáno za prokázané jak protiprávní jednání obviněného spočívající v podání nepravdivého či hrubě zkresleného znaleckého posudku, ani v naplnění znaku zavinění v jeho úmyslné formě jako znaku subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.
51. Podobně ani u zbylých dvou obviněných P. K. a J. Š. nebylo prokázáno, že by jakkoliv pochybili při správě cizího majetku, že by zapříčinili jakoukoliv škodu. Soudy nižších stupňů vycházely z toho, že vláda, která měla v době svého rozhodnutí od nich veškeré potřebné informace, a to včetně těch, kterými bylo zpochybňováno výchozí ocenění podílu státu v O., nakonec stejně rozhodovala o prodeji akcií O. s ohledem na zcela jiná kritéria, než byla uvedena v podkladech, na jejichž přípravě se obvinění také podíleli. Dále vycházely soudy nižších stupňů ze zjištění, že odpovědnost za přípravu materiálů k prodeji měli pracovníci Ministerstva financí (odbor 42), že žádné informace obviněnými nebyly zatajeny, že materiál prošel řádným schvalovacím procesem, že jej dokonce signovali dva ministři, že konečná prodejní cena vzešla z dalších jednání se spolukontrahentem, že cenu v materiálu brala vláda jako minimální, přičemž byly i vládě známy nedostatky opatřeného znaleckého posudku, na které bylo předem upozorňováno (že nebyla v uvedené ceně zahrnuta hodnota souboru bytů či dceřiných společností apod.). Určující pro rozhodnutí o prodeji akcií a podmínek prodeje ovšem byla podle závěrů soudů nižších stupňů pro vládu jiná kritéria, než jen výše kupní ceny (zmiňována byla především situace v regionu, hrozící velká nezaměstnanost, zajištění pokračování fungování O. apod.). Proto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by obvinění porušili povinnost péče řádného hospodáře, nebyla tak ani prokázána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a škodou, pochopitelně ani znaky subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu (viz např. bod 272. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 13 na konci bodu 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
52. Za této důkazní situace ovšem měli být podle názoru Nejvyššího soudu všichni tři obvinění mnohem spíše zproštěni obžaloby státního zástupce podle §226 písm. a) tr. řádu, pak by ovšem také bylo zcela důvodné převzít popis skutku užitý státním zástupcem v petitu obžaloby, protože nebyl prokázán. Praxe soudů nižších stupňů je ovšem taková, že tento důvod pro zproštění využívají spíše zřídka s odůvodněním, že nějaká část popisovaného skutku se přece stala (např. že obviněný R. D. podával znalecký posudek – v tom ovšem nespočívá základ trestnosti činu; ostatně téměř nikdy nejde o situaci, že se nestalo vůbec nic z toho, pro co byla podána obžaloba). Důvod pro zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu se užije, pokud se skutek alespoň z podstatné části udál, především došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, byla prokázána podstata skutku, ale ten nemá všechny znaky trestného činu a není možno jej posoudit jako jiný delikt (typicky jde o případy, kdy byly naplněny okolnosti vylučující protiprávnost, pachatel jednal v omylu, pro který nejde o trestný čin, chybí jeho zavinění etc. – viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814; někdy se ovšem uvádí, že pro užití tohoto důvodu postačí, událo-li se jednání, aniž by nastal následek – viz rozhodnutí č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.).
53. Tímto směrem ovšem námitky dovolatele nesměřovaly, takové námitky neuplatňovali ani obvinění, a to ani v rámci odvolání (proto je ani nemohli vznést v dovolání), nadto jen pro takové drobné vylepšení důvodu pro zproštění obviněných obžaloby by nebyl vhodný kasační zásah Nejvyššího soudu s prolomením právní moci zprošťujícího rozsudku.
54. Ze všech shora uvedených důvodů nepovažuje Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce ani vzhledem k námitkám podřazeným pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za důvodné, resp. tyto námitky veskrze uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, protože jimi dovolatel žádá revizi skutkových zjištění a aplikaci trestního práva hmotného na jiný skutek, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Takové dovolání podané v neprospěch obviněných nejvyšším státním zástupcem je nepřípustné, důvody takto vznesené za současné právní úpravy neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Pokud jde o rozbor důkazní situace, může Nejvyšší soud ze zmíněných důvodů plně odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se s námitkami uplatněnými dovolatelem již plně vypořádaly.
55. Navíc je možno jen zmínit, že státní zástupce skutečně nezohledňoval případ v jeho komplexnosti, jako to učinily soudy nižších stupňů, některá zjištění soudů nižších stupňů pomíjel, nevěnoval jim pozornost, a to ani poté, co se soudy nižších stupňů takovou otázkou zabývaly a nedostatky verze předestřené obžalobou vytýkaly (zmínit je možno především důkazy týkající se samotného jednání vlády a vědomost o tom, že při ocenění nebyla zohledňována tzv. neprodukční část majetku O.).
56. V této spojitosti (i s ohledem na výtky státního zástupce adresované obviněným o vadném hospodaření s majetkem státu) je též možno připomenout další z nálezů Ústavního soudu, konkrétně ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/2019. Podle něj trestní právo představuje v systému právní regulace příslovečné ultima ratio (čl. 39 Listiny), což znamená, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva. Nelze-li přitom mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázat, že stěžovatel úmyslně porušil povinnosti řádného hospodáře spravovat cizí majetek, jak v uvedené věci projednávané posléze Ústavním soudem dovodily obecné soudy, nastala situace spočívající v existenci zásadního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozenými právními závěry a z toho plyne porušení zásady in dubio pro reo , jež vyplývá z principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud v této konkrétní věci upozorňoval, že orgány činné v trestním řízení musí zvláště při posuzování odpovědnosti pracovníků orgánu veřejné moci, konkrétně šlo o náměstka ministra financí, vycházet také z určitého dobového kontextu jejich postupu a rozhodnutí, zejména pokud nešlo o nějaký zjevný exces proti běžným pravidlům zavedeným v příslušné organizační složce státu, ale o běžný postup v rámci stanovených vnitřních pravidel, navíc za situace, kdy konečné rozhodnutí s plnou znalostí učinila obviněnému nadřízená osoba s politickou odpovědností, jakou byl ministr financí (odkázat je možno především na body 43. až 48. uvedeného nálezu). Situace alespoň ohledně obviněných P. K. a J. Š. je ovšem v tomto řízení do značné míry obdobná a závěry uvedené ve zmíněném nálezu lze i na případ těchto obviněných dobře užít. Soudy nižších stupňů, byť rozhodovaly ještě před vynesením zmíněného nálezu Ústavního soud, tak rozhodly předvídavě zcela v jeho duchu (viz k tomu shora, rozhodovala vláda, vědoma si nedostatků v ocenění majetkového podílu v O., resp. jeho vlastního majetku, informace jí nebyly nijak zamlčovány, naopak byla na nedostatky upozorňována, obvinění záměrně rozhodně neporušovali povinnosti při správě státního majetku a nechtěli a ani nebyli srozuměni se způsobením jakékoliv škody etc.).
57. Dovolání Nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí odvolacího soudu proto ani vzhledem k námitkám podřazeným pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze považovat za důvodné, dokonce tyto námitky uplatněnému důvodu ani neodpovídají, nezbylo, než jeho dovolání jako celek odmítnout.
58. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání, má k tomu uvést jen stručně důvody odmítnutí, jak mu ukládá ustanovení §265i odst. 2 tr. řádu. Nadto nejvyšší soudní instance může v případě odmítnutí mimořádného opravného prostředku, jakým je i dovolání, využít odkazu na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, což dovolací soud tímto také činí (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to prakticky celé, zejména ale hodnotící úvahy ke konci odůvodnění rozsudku, dále též str. 9 až 15 usnesení odvolacího soudu), neboť soudy nižších stupňů se s argumentací užitou státním zástupcem zcela vypořádaly.
V. Závěrečné shrnutí
59. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že výhrady Nejvyššího státního zástupce byly zčásti shledány jako zjevně neopodstatněné a zčásti jako neodpovídající uplatněnému ani jiným dovolacím důvodům.
60. Z důvodu úmrtí obviněného P. K. v průběhu dovolacího řízení bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podané v jeho neprospěch odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné, neboť jeho projednání bylo vyloučeno podle §265p odst. 2 písm. a) tr. řádu .
61. V případě dalších dvou obviněných R. D. a J. Š. pak Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
62. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu