ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1381.2020.3
5 Tdo 1381/2020-I.-1063
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 188/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 14/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 188/2020, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 3 T 14/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Třebíči přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 3 T 14/2018, byl obviněný P. S. uznán vinným jednak přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem porušení chráněných průmyslových práv podle §269 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Za tyto přečiny mu byl uložen podle §268 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku [správně měl být aplikován §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku platný v době spáchání činu, nikoli trestní zákoník ve znění účinném do 31. 5. 2015, tedy ve znění platném před spácháním činu] úhrnný trest propadnutí věci konkretizovaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (šlo o disky kol, středové krytky a 1 kus razítka „ŠKODA“). Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost React Czech Republik & Slovakia odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Této trestné činnosti se obviněný podle uvedeného rozsudku ve stručnosti dopustil tím, že v době nejméně od března 2016 do 6. 10. 2016, nejprve prostřednictvím J. N., podnikajícího pod IČO: XY a následně od 14. 6. 2016, po založení obchodní společnosti L., jejím jménem, bez vědomí a souhlasu oprávněných vlastníků obrazových a slovních ochranných známek a průmyslových vzorů, prostřednictvím internetu nejméně na serverech XY, XY a XY, nabízel k prodeji a prodával napodobeniny hliníkových disků kol pro různé značky automobilů, zhotovené podle chráněných průmyslových vzorů automobilek ŠKODA AUTO a. s., Volkswagen AG, Audi AG, Bayerische Motoren Werke AG, Porsche AG, Daimler AG, Ford, Volvo Trademark Holding AB, Jaguar Land Rover Limited a výrobce disků Vossen Wheels, dále nabízel k prodeji a prodával k takovým diskům neoriginální středové krytky s napodobeninami ochranných známek uvedených obchodních společností, čímž porušil ustanovení §8 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „zákon o ochranných známkách“), a ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů, (dále ve zkratce „zákon o ochraně průmyslových vzorů“).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 188/2020, podle §256 tr. řádu zamítnuto.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce obviněný P. S. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě.
5. Obviněný nejprve shrnul skutkový stav a podstatu obchodování s oficiálními replikami alu disků, prohlásil, že prodával oficiální repliky alu disků určené pro použití jako náhradní díly, tyto prodával jednotlivě i celé sady, podle požadavku zákazníka. Disky legálně nakupoval v Nizozemsku, Velké Británii a Polsku, jde o legální výrobky zahraničních výrobců, např. společnosti WSP Italy, jsou certifikovány pro provoz i v tuzemsku. Nelze proto o nich hovořit jako o padělcích či napodobeninách. On sám disky nikdy nevyráběl, nepozměňoval, nezasahoval do vzhledu originálních alu disků některé z automobilek a ani do vzhledu oficiálních replik alu disků. Neprodával repliky alu disků označené logy jednotlivých automobilek, ani neprodával středové krytky či samolepky s logy těchto automobilek, krytky sloužily jen k označení jednotlivých replik alu disků, aby bylo zřejmé, pro jakou značku vozidla je konkrétní replika alu disku jako náhradní díl určena.
6. Napadené rozhodnutí podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť užíval středové krytky výlučně k určení účelu prodávaných náhradních dílů, v souladu s ustanovením §10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, bez tohoto označení by tyto náhradní díly ani nemohl prodávat. Prodej alu disků realizoval v souladu s běžným obchodním stykem, pokud k určení účelu výrobku použil ochrannou známku jiného, pak v tomto případě ochranné známky nepoužívaly ochrany podle zákona o ochranných známkách, neboť je využíval výlučně k určení účelu prodávaného náhradního dílu, tedy k označení typu vozidla, na který je náhradní díl určen. Závěr soudů nižších stupňů, že porušil práva jiného k ochranné známce je nesprávný, jeho podnikání bylo v souladu s právní regulací ochranných známek na území České republiky.
7. Ve vztahu k ochraně průmyslových vzorů poukázal na prolomení této ochrany článkem 110 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství, které bylo v tuzemsku přímo aplikovatelné podle čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie, a to i s vědomím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04. Z citovaného článku jednoznačně vyplynulo, že průmyslové vzory chráněné Společenstvím, nepožívají ochrany v případě jejich použití u náhradních dílů, určených pro opravu složeného výrobku, jakým je i automobil, pokud cílem je obnovení původního vzhledu. Obviněný zdůraznil, že svým zákazníkům uváděl, že se jedná o repliky, nešlo tedy a ani nemohlo jít o prodej padělků, neoriginálních výrobků či napodobenin. Podnikání v souladu s právní regulací průmyslových vzorů nemůže založit trestní odpovědnost za trestný čin podle §269 tr. zákoníku. K argumentaci obou soudů nižších stupňů založené na závěrech rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech sp. zn. C-397/16 a C-435/16 ze dne 20. 12. 2017 namítl, že tento rozsudek byl vydán až po období, v němž je mu protiprávní jednání soudy přičítáno, v období jeho podnikání neexistovalo na evropské ani národní úrovni ustanovení, které by obchod s replikami alu disků zakazovalo. Sám citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie byl vydán s účinky „pro futuro“, tedy pro období od prosince 2017 a nelze jej aplikovat zpětně. V období března až října 2016 platil čl. 110 odst. 1 Nařízení Rady, tzv. „opravárenská klauzule“, podle níž při obchodu s alu disky postupoval. Nemohl tušit, jak budou v budoucnu zpřesněny a upraveny podmínky prodeje alu disků rozhodovací praxí Soudního dvora EU. Jeho podnikání tedy bylo zcela v souladu s právní regulací průmyslových vzorů na území České republiky, navíc ani po celou dobu trestního řízení nebylo specifikováno, do jakých konkrétních průmyslových vzorů měl neoprávněně zasáhnout. Právní posouzení jeho jednání soudy nižších stupňů jako přečinu podle §269 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je z těchto důvodů nesprávné.
8. Obviněný argumentoval nesprávným právním posouzením objektu skutkové podstaty u obou trestných činů podle §268 i §269 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným. Namítl i nesprávné posouzení subjektivní stránky u obou těchto trestných činů s tím, že mu nebylo prokázáno provedeným dokazováním úmyslné zavinění. Podle obviněného je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, pokud jde o specifikaci údajně porušených průmyslových práv a ochranných známek. Zpochybnil i použitelnost odborných vyjádření zpracovaných potencionálními poškozenými a oznamovateli tvrzené trestné činnosti. Nesprávně hmotněprávně byly posouzeny i alu disky jako nástroj trestné činnosti, pro takový závěr nebyly dány podmínky. Zákonné znaky skutkových podstat uvedených přečinů nenaplnil, nezasáhl nedovoleně do průmyslových vzorů ani ochranných známek.
9. Soudy nižších stupňů chybně posoudily i otázku jeho zavinění, jejich závěr, že byl srozuměn s tím, že jedná protiprávně, je nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy chybně závěr o jeho vině dovodily z odposlechu a záznamu jeho telekomunikačního provozu a ze skutečnosti, že se aktivně zajímal o právní stránky dané problematiky. Odvolací soud subjektivní stránku dovodil i z toho, že alu disky neprodával jednotlivě, ale v sadách a v rozměrech nabízených výrobci originálních disků. Namítl, že repliky disků mu byly dodávány z různých členských států Evropské unie, na jeho zavinění nemůže mít vliv ani skutečnost, že v zahraničí probíhaly soudní spory ohledně možnosti prodeje repliky disků jako náhradních dílů, o které se aktivně zajímal. I v této souvislosti zdůraznil, že opakovaně své zákazníky upozorňoval, že prodává oficiální repliky alu disků, nikoli padělky a napodobeniny, nikdy prodávané zboží nevydával za originální kusy jednotlivých automobilek. Byl přesvědčen o tom, že podniká řádně, při respektování platné právní úpravy. Pokud soudy nižších stupňů neprokázaly jeho úmysl páchat trestnou činnost, měl být na základě zásady in dubio pro reo obžaloby zproštěn.
10. Obviněný rovněž shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování a právními závěry, k nimž dospěly oba soudy nižších stupňů. Dovolatel namítl, že odvolací soud připustil jako zákonný důkaz odborná vyjádření subjektů, které mají zájem na výsledku trestního řízení, neboť tato odborná vyjádření vypracovali poškození, kteří jsou v některých případech i oznamovateli tvrzené trestné činnosti. Připomněl, že sám odvolací soud ve skutkově identické věci ve svém zrušovacím usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 211/2018, takové důkazy označil za nezákonné a procesně nepoužitelné. Přes tento vyslovený závěr v nyní dovoláním napadeném usnesení tyto důkazy připustil. Za obchodní společnosti ŠKODA AUTO a. s., přitom odborné vyjádření psal zástupce oznamovatele svědek M. Č., společně s P. H., zaměstnancem oznamovatele, který byl v řízení přibrán jako konzultant podle §157 odst. 3 tr. řádu, dokonce se účastnil i domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor směřovaných proti obviněnému. Přitom konzultant stejně jako znalec nesmí mít k věci žádný vztah, který by byl důvodem pro jeho vyloučení za stejných okolností jako u znalce. Postup v této věci mohl tudíž i zpochybnit objektivnost postupu orgánů činných v přípravném řízení trestním.
11. Dále obviněný i namítl nesprávné hmotněprávní posouzení povahy propadlých alu disků ve vztahu k diskům značek GMP, RIVA, Fox a Novus, které jsou originálními disky uvedených značek, jedná se o tzv. aftermarketové disky, nikoli o repliky alu disků, již z tohoto důvodu neměly být vůbec předmětem trestního řízení a ve vztahu k nim neměl být uložen ani trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na tuto odvolací námitku soud druhého stupně nijak nereagoval, ačkoli tyto disky ve smyslu §135a tr. zákoníku nelze považovat za nástroj trestné činnosti (ani za věc, které bylo užito k spáchání trestného činu nebo která byla k spáchání trestného činu určena).
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve velice podrobně zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací námitky obviněného, zabýval se i vnitrostátní právní úpravou, právní úpravou v rámci Evropské unie a rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie, které mohly mít na řešení věci vliv, rozebral i smysl „opravárenské klauzule“ uvedené v čl. 110 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (dále i jen „Nařízení), s tím, že jejím smyslem nikdy nebylo pouhé zkrášlení vozidla nebo důvody individualizace složeného výrobku. Cílem opravy muselo být obnovení původního vzhledu složeného výrobku. Charakter jednání obviněného a jeho podnikatelský záměr byl od počátku jiný, nesměřoval k obnově původního vzhledu automobilu, obviněný nejednal v dobré víře, zejména pokud nabízel celé sady alu disků. Namítl, že obviněným nabízené zboží ani neprošlo potřebnými technickými zkouškami, nebylo opatřeno potřebnými certifikáty a doklady o technické způsobilosti. Obviněný ani nijak neusiloval o to, aby jím nabízené zboží bylo skutečně použito k opravě, k obnovení původního vzhledu výrobku, v tomto směru své zákazníky nijak neinformoval.
14. K uplatněným dovolacím námitkám státní zástupce uvedl, že dovolací řízení zásadně slouží k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoliv k revizi skutkových zjištění nebo přehodnocení dokazování. Dovolací námitky obviněného jsou jen opakováním dosavadní obhajoby obviněného, kterou uplatňoval již v průběhu trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Za takové situace může Nejvyšší soud dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
15. Za námitku nespadající pod žádný z dovolacích důvodů považoval státní zástupce výhradu týkající se nepoužitelnosti vyjádření poškozených obchodních společností jako důkazů v trestním řízení, jedná se o námitku skutkovou a procesní, nejde o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Navíc vyjádření poškozených obchodních společností k zaregistrovaným průmyslovým vzorům, resp. ochranným známkám, a povaze zajištěných náhradních dílů se v dané věci jevil potřebný. Obchodní společnosti ve svých vyjádřeních pouze konstatovaly, že se nejedná o jejich originální výrobky, k nimž mají ochranné známky, že jejich výrobou došlo k porušení průmyslových vzorů, k nimž mají zapsaná práva. Na tato vyjádření poškozených tedy nelze pohlížet jako na odborná vyjádření ve smyslu §105 tr. řádu. Státní zástupce odkázal na ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu, podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Připomněl, že dovolatel nezpochybňoval, že jeho podnikání bylo založeno na prodeji napodobenin náhradních dílů „oficiálních replik“. Ve vztahu k vyjádřením poškozených konstatoval, že bylo zřejmé, že se jedná o vyjádření této strany řízení a soudy nižších stupňů tuto skutečnost vzaly v rámci hodnocení důkazů v úvahu.
16. Důvodnou neshledal státní zástupce ani námitku o údajném extrémním rozporu, neboť mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný, natož extrémní rozpor.
17. Námitku obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku, jelikož nebyl zasažen objekt tohoto trestného činu z důvodu prolomení ochrany průmyslových vzorů čl. 110 odst. 1 Nařízení, sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak s touto obhajobou se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Podle státního zástupce na případ obviněného tento článek nedopadal, tato úprava se týkala průmyslového vzoru Společenství. Je nutno odlišovat tuto úpravu od právní úpravy platné a účinné na území České republiky, kterou představuje zákon o ochraně průmyslových vzorů. Nařízení včetně čl. 110 (tzv. opravárenská klauzule), se vztahuje pouze na průmyslový vzor Společenství, nikoliv na průmyslový vzor národní, registrovaný Úřadem průmyslového vlastnictví. Obviněný náhradní díly prodával konečným spotřebitelům v České republice, nikoliv v jiných členských státech. Takto jednal v rozporu s právním řádem České republiky. Jediné výjimky (omezení) z této ochrany státní zástupce shledal v §23 zákona o ochraně průmyslových vzorů, které obsahuje omezení realizovatelné pouze za velmi restriktivních podmínek. Náhradních dílů, jež lze do České republiky dovážet a poté užít v rámci opravy, se týká ustanovení §23 odst. 2 písm. b) a c) zákona o průmyslových vzorech, a to náhradních dílů lodí a letadel registrovaných v jiné zemi, dostanou-li se přechodně na území České republiky. Výkladem a contrario státní zástupce dovodil, že v České republice způsobem, kterým jednal dovolatel, legálně podnikat nelze.
18. Pokud soudy nižších stupňů aplikovaly i požadavky vyplývající z judikatury Soudního dvora EU, učinily tak zjevně proto, aby z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zdůraznily, že obviněný nevyhověl ani těmto parametrům přesahujícím právní řád České republiky. Proto státní zástupce ani nepovažoval za přiléhavou námitku obviněného, že soudy nižších stupňů aplikovaly komunitární judikaturu z období po ukončení žalovaného jednání.
19. K námitce obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, protože užíval středové krytky v souladu s §10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách státní zástupce uvedl, že pokud není možné prodejem napodobenin náhradních dílů prolomit ochranu práv k průmyslovým vzorům, nelze ani připustit, aby označení těchto nelegálních napodobenin požívalo ochrany podle tohoto zákonného ustanovení, protože předpokladem omezení práv vlastníka ochranné známky je, aby užití bylo v souladu s obchodními zvyklostmi a zásadami poctivého obchodního styku, o což v daném případě zjevně nešlo.
20. Pokud obviněný namítal, že mu byl uložen trest propadnutí věci i ve vztahu k alu diskům značek GMP, RIVA, Fox a Novus, státní zástupce připomněl, že námitky proti druhu a výši uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který obviněný neuplatnil. Sice nelze jen z těchto formálních důvodů dovolání obviněného v tomto směru odmítnout, nicméně odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího ve vztahu k výroku o trestu je velmi stručné, rozhodně z něj nelze dovodit, že by ve vztahu k těmto diskům byl trest uložen z důvodu, že by šlo o nástroj trestné činnosti. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že s ohledem na povahu a závažnost obou přečinů, s ohledem na poměry obviněného a možnosti jeho nápravy, považoval takto uložený trest propadnutí věci za dostačující. Soud prvního stupně chybně trest označil podle právní úpravy tohoto trestu v trestním zákoníku platné do 31. 5. 2015, do této doby bylo možno za podmínek §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tento druh trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty uložit ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, které bylo užito k spáchání trestného činu. Teprve od 1. 6. 2015 byl tento druh trestu terminologicky upraven v trestním zákoníku do souladu s občanským zákoníkem a byl nazván trestem propadnutí věci, přičemž za podmínek §70 odst. 2 písm. a) jej soud mohl (případ fakultativní možnosti uložení tohoto trestu) uložit, ve vztahu k věci, které bylo užito k spáchání trestného činu nebo která byla k spáchání trestného činu určena. Oproti tomu v ustanovení §70 odst. 1 tr. zákoníku byl od tohoto data upraven případ obligatorního uložení tohoto trestu. Státní zástupce podrobně rozebral otázku časové působnosti trestního zákoníku s vědomím, že trestnost činu je nutno posuzovat podle zákona účinného v době spáchání činu, v případě následné změny trestněprávní úpravy se aplikuje ta právní úprava, která je pro obviněného příznivější, nicméně na trestnost činu nikdy nelze aplikovat znění trestního zákoníku, které před spácháním činu pozbylo účinnosti. Toto pochybení ve vztahu k aplikaci trestního zákoníku, který již nebyl platný z hlediska uloženého trestu, nenapravil ani odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení pouze konstatoval, že obviněnému byl uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (formulačně tedy trest rovněž označil nesprávně. Námitkou uložení nesprávného trestu se tedy odvolací soud nezabýval, ačkoli ji obviněný v odvolání uplatnil. Ve vztahu k uložení trestu propadnutí věci i ohledně těchto disků pak státní zástupce dovodil, že i tyto disky sloužily k páchání trestné činnosti, byly osazeny s vysokou mírou pravděpodobnosti napodobeninami středů (krytek chráněných právy k ochranné známce jednotlivých poškozených).
21. Státní zástupce uzavřel, že obviněnému byl uložen trest v rozporu s kogentním ustanovením o časové působnosti trestních předpisů a uložený trest je tak neslučitelný se zásadou zákonnosti trestu (§12 odst. 1 a §37 odst. 1 tr. zákoníku). Je proto nutno zvážit zrušení napadených rozhodnutí ve výroku o trestu s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces. Státní zástupce ponechal na Nejvyšším soudu, zda s vědomím, že pochybení při ukládání trestu nebylo obviněným namítáno, je toto pochybení natolik závažné pro zásah do základních práv obviněného, aby odůvodnilo zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 188/2020 a částečně ve výroku o trestu i rozsudku soudu prvního stupně, za současného zrušení i dalších rozhodnutí na zrušené výroky z rozhodnutí obou soudů obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a vydání rozhodnutí Nejvyšším soudem za podmínek §265m odst. 1 tr. řádu, kterým by byl obviněný podle §268 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu propadnutí věci, jak jsou uvedeny v rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 3 T 14/2018. Pokud Nejvyšší soud neshledá podmínky pro tento postup, navrhl státní zástupce dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu zamítnout, jako zjevně neopodstatněné. Současně státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265 odst. 1 písm. a) případně písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil i s tím, aby v neveřejném zasedání bylo učiněno i jiné rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant zmíněného dovolacího důvodu, jádro svého dovolání spatřoval v naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu již v řízení předcházejícím zamítnutí jeho odvolání, které podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu.
25. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Obecně k dovolacím námitkám obviněného a rozhodnutím soudů nižších stupňů
26. Obviněným uplatněné námitky, s výjimkou tvrzení o nezákonných důkazech, odpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Podstatné části výhrad obviněného musel Nejvyšší soud přiznat relevanci a shledat je opodstatněnými, vedle toho zjistil i pochybení další.
27. Nejvyšší soud pro stručnost tohoto rozhodnutí obecně odkazuje na své právní závěry obsažené v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2021, ve věci vedené rovněž u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 19/2018, v níž rovněž rozhodoval z podnětu dovolání obviněného, přičemž i v této skutkově obdobné věci zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a státnímu zástupci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V uvedeném usnesení byla řešena zcela shodná problematika obchodování s alu disky kol automobilů i středovými krytkami s napodobeninami ochranných známek shodných poškozených obchodních společností. Stejně jako v tomto předcházejícím usnesení je nutno uvést, že skutková zjištění koncentrovaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jsou opět zcela nedostatečná, popis skutku zde obsažený neumožňuje konstatovat, zda byly naplněny všechny znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů. Všechna rozhodnutí ve věci od počátku řízení opět trpí vadou spočívající v tom, že v nich zcela absentuje identifikace nehmotných právních statků, průmyslových práv a ochranných známek, do nichž mělo být jednáním obviněného zasaženo. Údajně zasažené průmyslové vzory a ochranné známky náležející obchodním společnostem ŠKODA AUTO a. s., Volkswagen AG, Audi AG, Bayerische Motoren Werke AG, Porsche AG, Daimler AG, Ford, Volvo Trademark Holding AB, Jaguar Land Rover Limited a Vossen Wheels nebyly identifikovány přímo v popisu skutku (ani nepřímo nějakým odkazem na jejich seznam v trestním spise). V důsledku toho si orgány činné v tomto trestním řízení vůbec nevyjasnily, o jaké nehmotné právní statky jde, jaká právní úprava se na ně vztahuje a jakým způsobem jsou chráněny, resp. jakým způsobem byla jejich ochrana prolomena. S vědomím těchto nedostatečných zjištění došlo k vadnému a unáhlenému posouzení jednání obviněného jako údajného porušení právních norem, přičemž obhajobě obviněného, kterou uplatňoval po celou dobu trestního řízení, nebyla věnována dostatečná pozornost anebo byla bez náležitého důvodu odmítnuta.
28. Z celého průběhu trestního řízení je zjevné, že orgány dosud činné v trestním řízení vycházely velmi vstříc zástupcům poškozených obchodních společností, s nimiž dokonce věc konzultovaly, přibíraly je jako odborné konzultanty, nechaly si od nich zpracovávat odborná vyjádření apod., ač pro jejich vztah ke straně trestního řízení (poškozeným) je nebylo možno považovat za nepodjaté. V důsledku toho trestní řízení bylo vedeno tendenčně, argumentaci obviněného nebyla přikládána potřebná váha, bylo vycházeno bez patřičné argumentace ze stanovisek poškozených obchodních společností, které měly na výsledku trestního řízení zjevný zájem.
c) K trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku
29. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že nikoli nepatrně neoprávněně zasáhl do práv k chráněnému průmyslovému vzoru, dále mu bylo kladeno za vinu naplnění dvou znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby uvedené v §269 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, tedy jednak, že jeho jednání vykazovalo znaky obchodní činnosti a jednak se tohoto jednání dopustil ve značném rozsahu. K trestní odpovědnosti je přitom třeba úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku), je nutné prokázání nejméně nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
30. Pro rozhodnutí v předmětné trestní věci je významné, jakou právní úpravou se řídí ochrana průmyslových práv a možné zásahy do nich. Došlo-li k zásahu do těchto práv na území České republiky, je nutno zjistit, zda se použije právo národní (české), právo evropské nebo mezinárodní, anebo dokonce některá či všechna současně. Nezbytné je řešit i vzájemné konflikty těchto právních úprav.
31. Orgány dosud činné v tomto trestním řízení neučinily žádný skutkový závěr, do jakého nebo do jakých konkrétních průmyslových práv mělo být z tohoto pohledu zasaženo, pouze nekonkrétně uvedly, že bylo zasahováno do průmyslových práv označených automobilek. Konkrétní chráněná průmyslová práva tedy nebyla identifikována svým číslem, datem zápisu a označením příslušného úřadu, u nějž jsou evidována. Nelze zjistit, zda šlo o průmyslové vzory zapsané u úřadu tuzemského, cizozemského, anebo některého z mezinárodních úřadů. Nelze ani určit, jaká právní úprava se vztahovala na jednáním obviněného zasažený průmyslový vzor. Není nijak specifikováno, do jakých konkrétních průmyslových vzorů měl obviněný neoprávněně zasáhnout (stejně je tomu i u napadených ochranných známek). V důsledku této skutečnosti byla obviněnému i znemožněna účinná obrana proti nařčením ze spáchání předmětného trestného činu, neboť není zřejmé, do jakých konkrétních práv konkrétního subjektu měl obviněný zasáhnout, je i zpochybněno tvrzení o porušení národní úpravy o ochraně průmyslových vzorů.
32. Objektem trestného činu porušení chráněných průmyslových práv je ochrana tvůrčí činnosti v této oblasti a ochrana výrobků a výsledků z této činnosti vzniklé, které jsou využitelné v hospodářské činnosti (srov. k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2725). Ochranu vnějšího vzhledu výrobku (jeho designu) zajišťuje průmyslový vzor, kterému je přiznávána ochrana zápisem. Tato ochrana se nevztahuje na technické řešení výrobku, jeho konstrukci, metodu či princip, jak výrobek získat, ale ani na obecné principy či koncepce vnějšího vzhledu (tak např. u disků se nevztahuje na velikost a tvar kola, počet a rozteč děr pro uchycení šroubů apod.). Ve zbytku lze odkázat na odbornou literaturu (např. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 257 a násl.).
33. Ochrana průmyslovým vzorům je poskytována nejen právním řádem České republiky, na ústavněprávní úrovni článkem 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti chráněna zákonem. Tímto zákonem je v případě průmyslových práv zákon o ochraně průmyslových vzorů č. 207/2000 Sb. V rámci této ochrany jsou významné i mezinárodní smlouvy, např. dohody TRIPS (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb.), dále i Haagské dohody o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, v novém znění přijatém v Ženevě v roce 1999, k nimž Česká republika dosud nepřistoupila, ale přistoupila k nim dne 1. 1. 2008 Evropská unie, jejíž je Česká republika členem, takže k zajištění ochrany průmyslových vzorů v zahraničí ji mohou využívat i čeští přihlašovatelé, pokud jde o mezinárodní zápis tzv. unijního vzoru. S vědomím našeho členství v Evropské unii je významné i evropské právo, zejména směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 98/71/SE ze dne 13. 10. 1998, Nařízení rady ES č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství, a nařízení Komise ES č. 2245/2002 ze dne 21. 10. 2002, kterým se provádí nařízení Rady ES č. 6/2002. Posledně zmiňovaná nařízení ustanovila jednotný systém ochrany unijních průmyslových vzorů na celém území EU, čímž se významně změnila ochrana průmyslových vzorů i na území ČR.
34. Průmyslovému vzoru může být podle místa jeho zápisu poskytována ochrana národní na území České republiky, unijní na území Evropské unie, anebo v případě mezinárodního zápisu průmyslového vzoru (národního či unijního) ochrana na území členů mezinárodního společenství podle rozsahu mezinárodního zápisu. Národní průmyslový vzor zapsaný u českého Úřadu průmyslového vlastnictví chrání průmyslová práva na území České republiky, na tuto ochranu se aplikuje zákon o ochraně průmyslových vzorů, jenž je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. 10. 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů. Od vstupu České republiky do Evropské unie je i v tuzemsku poskytována ochrana tzv. unijním vzorům podle právní úpravy EU, zejména již zmíněného nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001. Unijní vzory jsou zapisovány Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO, do 23. 3. 2016 známého pod názvem Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu, zkratka OHIM). Pro průmyslové vzory a práva na jejich ochranu platí tzv. teritorialita práva, ochrana průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku českého Úřadu průmyslového vlastnictví se poskytuje pouze na území České republiky, průmyslovým vzorům zapsaným unijním úřadem EUIPO je poskytována ochrana na území celé Evropské unie. Obchodní společnosti distribuující své výrobky na mezinárodním trhu zapisují své průmyslové vzory spíše u mezinárodních organizací, aby nemusely toto provádět jednotlivě u národních úřadů, v rámci Evropské unie je obvyklé průmyslové vzory zapsat právě u EUIPO. Pro mezinárodní přihlašování průmyslových vzorů (národních či unijních) má svou úlohu i Haagská dohoda o mezinárodním přihlašování průmyslových vzorů, spravovaná Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO). Možnost zapsat u ní (průmyslový) vzor je dán naším členstvím v Evropské unii, která je členem této dohody na rozdíl od České republiky (pro tuzemské přihlašovatele by tak šlo o unijní vzor). Pro určení právního vztahu je důležité vědět, kdo je přihlašovatelem, z jaké země pochází (resp. jaký národní vzor přihlašuje), jaké je požadované teritorium ochrany a kterými akty se jednotlivé strany Haagské dohody řídí (každý člen má možnost deklarovat u WIPO principy, které ve vztahu ke své národní úpravě odmítá a vyžaduje, tj. stanoví výjimky z obecných pravidel, které musí přihlašovatel respektovat).
35. Z hlediska posouzení případné viny obviněného je zcela zásadní zjištění, do jakých práv k průmyslovým vzorům měl zasáhnout, aby tak bylo možno stanovit právní rámec, který se na konkrétní průmyslový vzor vztahuje. Zatím podle obsahu spisového materiálu se zdá, že zjištěné disky u obviněného mohly odpovídat chráněným (průmyslovým) vzorům zapsaným u různých úřadů, jednoznačné závěry v tomto směru dosud žádný orgán činný v trestním řízení neučinil a tyto závěry nepromítl do popisu skutku, nelze se spokojit s tvrzením, že tato informace vyplývá z vyjádření jednotlivých poškozených. Takový postup je nepřijatelný, v tomto směru jsou nezbytná skutková zjištění orgánu činného v trestním řízení, která se musí promítnout do popisu skutku. K tomuto zjištění je nezbytné provést dokazování, není možno se spokojit s pouhým vyjádřením poškozeného. Je nezbytné toto vyjádření dalšími důkazními prostředky ověřit. Tím, že nebyly vymezeny konkrétní průmyslové vzory, nebyl dostatečně vymezen normativní znak skutkové podstaty trestného činu porušení chráněných průmyslových práv. Nemohlo ani dojít k rozlišení, zda se jedná o průmyslový vzor národní, unijní či mezinárodní zápis, nebylo ani možno posoudit tento normativní znak podle správných mimotrestních předpisů, z nichž by bylo dovozeno, zda obviněný do chráněných průmyslových vzorů zasáhl, případně jakou ochranu poskytovanou ustanoveními mimotrestních norem porušil, zda se poškození prolomení této ochrany dovolávali oprávněně. S těmito závěry souvisí i naprosto nedostatečná zjištění, zda obviněný jednal zaviněně, zda věděl, jaké průmyslové vzory porušuje, zda se nemohl mýlit ohledně prolomení jejich ochrany.
36. Určující z hlediska viny či neviny obviněného je, do jakého práva bylo konkrétně zasaženo, zda jde o průmyslový vzor národní, unijní či o mezinárodní zápis. V případě, že by obviněný zasáhl do národního průmyslového vzoru zapsaného u Úřadu průmyslového vlastnictví, bylo by nutno použít právní úpravu obsaženou v zákoně o ochraně průmyslových vzorů (č. 207/2000 Sb.), tedy i §19 tohoto zákona, který chtěly aplikovat soudy nižších stupňů, avšak neoznačily žádný průmyslový vzor, který by byl u Úřadu průmyslového vlastnictví zapsán. Poškození se přitom dovolávali především ochrany průmyslových vzorů zapsaných u EUIPO nebo WIPO. V případě národní ochrany by se „opravárenská klauzule“ podle čl. 110 Nařízení neužila, neboť nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství se na národní průmyslové vzory neaplikuje. Článek 110 Nařízení se vztahuje výlučně na unijní (průmyslové) vzory zapsané u EUIPO, popř. u WIPO. Z evropských předpisů by se ve vztahu k národním průmyslovým vzorům uplatnila vedle vnitrostátní úpravy pouze směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/71/ES z 13. 10. 1998, o právní ochraně (průmyslových) vzorů, která sice v článku 14 umožnila liberalizaci obchodu se součástmi použitelnými k opravě složeného výrobku, ale ponechala rozhodnutí v této otázce na členských státech, přičemž Česká republika k možné liberalizaci nepřistoupila a zachovala plnou ochranu průmyslových vzorů i ve vztahu k tzv. druhovýrobě v automobilovém průmyslu. Z pohledu národní úpravy by tedy nehrálo roli, zda obviněným prodávané disky z tzv. druhovýroby, porušující národní průmyslové vzory, sloužily k opravě složených výrobků či nikoli.
37. Především z vyjádření poškozených i z výpisů z databází lze dovodit, že obviněný byl stíhán pro důvodné podezření, že zasáhl převážně do unijních (průmyslových) vzorů zapsaných u EUIPO. Takové (průmyslové) vzory jsou koncipovány jako jednotné nehmotné absolutní soukromé právo vyplývající přímo z unijního (sekundárního) práva. Těmto vzorům je poskytována jednotná ochrana na území Evropské unie, která vyplývá primárně z nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství (č. 6/2002).
38. Účinky tohoto Nařízení, jako normy sekundárního evropského práva mají přímý účinek, jsou závazné v celém rozsahu a použitelné ve všech členských státech, k jejich aplikovatelnosti není zapotřebí národní inkorporace či transformace. Nařízení zakládá práva a povinnosti bezprostředně, třetí subjekty včetně vnitrostátních soudů jsou jím vázány (viz rozsudek Soudního dvora EU, č. 43/71, ze dne 14. 12. 1971, ve věci Politi s.a.s. proti Ministerstvu financí Italské republiky ). K výkladu unijního práva v případě pochybností je povolán Soudní dvůr Evropské unie, národní soudy jsou povinny tento výklad akceptovat. Soudy nižších stupňů v této věci rozhodnutí Soudního dvora EU nerespektovaly.
39. Tzv. opravárenská klauzule v čl. 110 odst. 1 Nařízení prolomila v rámci tendence liberalizovat obchod s náhradními díly složeného výrobku výlučná práva majitele zapsaného průmyslového vzoru Společenství uvedená v čl. 19 odst. 1 nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství. Cílem bylo umožnit i dalším subjektům účastnit se na trhu s náhradními díly za účelem opravy složeného výrobku, a to primárně v automobilovém průmyslu. Navázala na dřívější čl. 14 směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. 10. 1998, o právní ochraně (průmyslových) vzorů, který členským státům umožnil provést liberalizaci trhu s náhradními díly (z tzv. druhovýroby) za účelem oprav složených výrobků. Šlo o řešení střetu dvou protichůdných zájmů, na jedné straně na ochraně průmyslových vzorů a práv jejich majitelů, na straně druhé na liberalizaci trhu v opravárenském průmyslu a zamezení jeho monopolizace, snížení cen náhradních dílů a oprav vozidel, významnou roli hrála i ochrana spotřebitelů, umožnění konkurence a vytvoření dalších pracovních míst u menších podniků zabývajících se tzv. druhovýrobou, význam mělo i umožnění přístupu na celý unijní trh a nikoli jen v členských státech, které provedly liberalizaci trhu.
40. V případě unijních (průmyslových) vzorů zapsaných u EUIPO je nezbytné výlučně aplikovat nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství, v němž zůstala úprava tzv. „opravárenské“ klauzule v čl. 110, která doposud nebyla změněna či nahrazena přístupem novým. Pokud by obviněný zasáhl do (průmyslových) práv zapsaných u EUIPO, jak uváděly poškozené obchodní společnosti v procesně nepoužitelných odborných vyjádřeních, bylo by nutno zodpovědět, zda obviněný nebyl k takovému zásahu oprávněn podle čl. 110 Nařízení. V případě vzorů zapsaných u EUIPO by byl chybný závěr soudů nižších stupňů, že nelze použít uvedenou „opravárenskou klauzuli“ čl. 110 Nařízení, situace by byla zcela opačná.
41. Řešení této otázky nebylo dosud předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Pokud obviněný prodával disky jako náhradní díly sloužící pro opravu složeného výrobku (automobilu) s cílem obnovit jeho původní vzhled, pak by toto jednání mohlo odpovídat čl. 110 odst. 1 Nařízení a příslušné (průmyslové) vzory v rámci této činnosti by nepožívaly ochrany. Podle výsledků dokazování obviněný neměl disky vydávat za pravé a originální výrobky poškozených obchodních společností, upozorňoval své zákazníky, že se jedná o repliky, tzv. druhovýrobu. V tomto směru právní úprava v rámci Evropské unie je nejen problematická, ale i roztříštěná a nejednotná. Navíc ani znění čl. 110 Nařízení nebylo zcela jasné, nebylo ani zcela zřejmé, nakolik se vztahuje na disky kol. Závazný výklad mohl podat jen Soudní dvůr EU.
42. Ve vztahu k řešení této otázky Soudním dvorem EU je možno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020, v němž v bodě 46. je podrobně rozebráno rozhodnutí druhého senátu Soudního dvora EU ze dne 20. 12. 2017 ve spojených věcech C-397/16 a C-435/16, a to na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Corte d'appello di Milano, Itálie, a Bundesgerichtshof, Německo, ve sporech Acacia Srl v. Pneusgarda Srl, v úpadku, Audi AG (C-397/16) a Acacia Srl, Rolando D’Amato v. Dr. Ing. h. c. F. Porsche AG (C-435/16). V tomto rozhodnutí zaměřeném na výklad čl. 110 Nařízení byla přímo řešena otázka výroby a následného prodeje alu disků z druhovýroby (tzv. aftermarktu). Výklad, který ve vztahu k této otázce Soudní dvůr EU učinil, je dohledatelný i v Úředním věstníku Evropské unie, C 72/18-C72/19, celý rozsudek lze najít na adrese https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62016CJ0397&from=CS ).
43. Soudní dvůr v tomto rozhodnutí uložil výrobci disků z druhovýroby i jejich prodejci povinnost vynaložit řádnou péči, aby i konečný uživatel výrobku dodržel podmínky vyplývající z čl. 110 Nařízení. Tyto podmínky Soudní dvůr EU konkretizoval v bodech 85. až 88. svého rozsudku.
44. Soudy nižších stupňů se důsledně nezabývaly tím, do jaké ochrany průmyslových vzorů měly být zasaženo a nezjistily, zda to skutečně bylo do unijních (průmyslových) vzorů, jak tvrdily poškozené obchodní společnosti, nezjistily ani, zda na jednání obviněného dopadá přímo aplikovatelné Nařízení a jeho čl. 110. Odvolací soud se dokonce odmítl zabývat takto uplatněnými námitkami obviněného z důvodu své nesprávné právní úvahy, že ustanovení Nařízení se na jednání obviněného nevztahuje, stejně tak ani nezkoumal, zda či nakolik obviněný splnil parametry požadované Soudním dvorem EU na prodej náhradních dílů jako součásti složeného výrobku, jimiž je zasahováno do (průmyslových) práv jiného. Neobstojí ani názor odvolacího soudu, že disky měly být prodávány po jednotlivých kusech a nikoli v sadách, aby byly prodávány za účelem opravy. Takovou podmínku totiž rozhodnutí Soudního dvoru EU nestanovilo, taková podmínka nevyplývá ani z čl. 110 Nařízení. Souhlasit lze jen s tím, že obnově původního vzhledu automobilu by nemohlo odpovídat osazení vozidla replikami disků zasahujícími do chráněných (průmyslových) práv, pokud by byly vyrobeny v rozměrech, v nichž je poškozené automobilky nikdy neprodukovaly.
45. Nelze ani pominout, že proti obviněnému je vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, u něhož předpokladem trestnosti je zavinění v zákonem požadované formě, tedy minimálně v eventuálním úmyslu ve vztahu nejen ke všem znakům příslušné skutkové podstaty, ale i ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa o jejich charakteru (srov. k tomu například rozhodnutí č. 10/1977, č. 47/2011, č. 44/2016, č. 3/2018 nebo č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). I pokud by bylo zjištěno, že obviněný nejednal zcela v souladu s pozdějšími požadavky vyplývajícími ze shora uvedeného rozsudku Soudního dvora EU na prodej náhradních dílů do složených výrobků ve smyslu čl. 110 Nařízení, nebylo by zřejmě možno mu takové pochybení vytýkat vzhledem k absenci úmyslu k takovému porušení povinností, které jednoznačně vyplývaly ze skutečnosti, že uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 20. 12. 2017 bylo vydáno až po spáchání skutku, který je obviněnému kladen za vinu (od března do října roku 2016).
46. Pokud by tedy bylo zjištěno, že obviněný skutečně prodával disky, na které se vztahovaly unijní (průmyslové) vzory, je nutno prokázat, že obviněný vědomě, nejméně v eventuálním úmyslu jednal v rozporu s unijním právem a nejednal ani v souladu s čl. 110 Nařízení. Pokud by bylo zjištěno, že jednal v rozporu s čl. 19 Nařízení, aniž by současně splnil podmínky vyplývající z čl. 110 Nařízení, v intencích shora zmíněného rozhodnutí Soudního dvora EU, je nutno se zabývat tím, nakolik takto činil úmyslně, s vědomím, že v době svého jednání nemohl vědět, jak Soudní dvůr EU vyloží ustanovení čl. 110 Nařízení. Přitom některé podmínky vyplývající z tohoto rozhodnutí plnil, aniž je mohl znát. Jde například o informační povinnost, oznamoval svým zákazníkům, že nejde o originální díl. Vinu obviněného by bylo možno dovodit, pokud by bylo prokázáno, že věděl o tom, že jedná v rozporu s čl. 19 Nařízení a jeho jednání nesplňuje podmínky uvedené v čl. 110 Nařízení, musel by tedy jednak tuto skutečnost vědět a současně i být nejméně srozuměn s tím, že takto porušuje ochranu poskytovanou Nařízením chráněným průmyslovým vzorům. Bylo by nutno v dalším řízení prokázat, že obviněný si byl povinností z těchto ustanovení Nařízení vědom, že se ohledně nich nemýlil, v tomto směru by postačila i jeho laická představa, založená na znalosti skutkových okolností, že koná v rozporu s právem, že úmyslně zasahuje do právem chráněných průmyslových vzorů. V tomto směru případný omyl obviněného by bylo nutno posoudit podle pravidel o negativním skutkovém omylu (viz podrobněji bod 50. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020), který vylučuje úmyslné zavinění a připouští zavinění z nevědomé nedbalosti. Tato skutečnost by vylučovala spáchání úmyslného trestného činu, přitom trestný čin porušení chráněných průmyslových práv nemá ekvivalentní nedbalostní variantu. Pokud tedy obviněný ze svého laického pohledu byl přesvědčen, že jedná v souladu s právem, na základě tzv. „opravárenské klauzule“ v čl. 110 Nařízení, nebyl ani srozuměn s tím, že porušuje ochranu poskytovanou průmyslovým vzorům, nemohl by do těchto průmyslových práv neoprávněně zasahovat úmyslně, tudíž by jeho jednání po subjektivní stránce nenaplnilo požadovanou formu zavinění u trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku. Srozumění obviněného přitom nelze obecně dovodit pouze ze skutečnosti, že se zajímal o problematiku ochrany průmyslových vzorů ve vztahu k aftermarketovým diskům.
47. Ani okolnost, že obviněný P. S. se znal s osobou G. R., který vedl obchodní spory s automobilkami Porsche a Mercedes, které prohrál, ještě nemůže prokázat úmyslné zavinění, zejména když nebylo zjištěno, o jaké spory šlo, kdy v nich bylo rozhodnuto, zda o tomto rozhodnutí věděl obviněný, jaký tato skutečnost má vztah k jeho vědomí a vůli porušit průmyslové vzory ve vlastnictví poškozených obchodních společností.
48. Důvodné pochybnosti vznikají i ve vztahu k závěru o značném rozsahu porušení chráněných průmyslových práv ve smyslu §269 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje skutečnosti, z nichž by tento znak kvalifikované skutkové podstaty bylo možno dovodit. Není vůbec zřejmé, jaké konkrétní zjištěné okolnosti svědčí pro závěr o značném rozsahu, zda je tento kvalifikační znak naplněn dobou páchání tvrzené trestné činnosti (7 měsíců), nebo četností obchodních společností, do jejichž průmyslových práv mělo být zasahováno, nebo počtem zajištěných alu disků, které byly zajištěny, případně jinou skutečností. V popisu skutku zcela chybí kvantifikace počtu disků, které obviněný svým zákazníkům nabízel a prodal v rozhodném období i za jakou cenu, stejně jako alespoň přibližný odhad objemu prodeje a zisku, kterého takto dosáhl. Zcela tak chybí skutková zjištění ospravedlňující použití kvalifikované skutkové podstaty §269 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Zdůvodnění této použité právní kvalifikace v rozhodnutích obou soudů nižších stupňů je zcela nedostačující a nepřesvědčivé. Přitom výkladu „rozsahu“ trestné činnosti i u jiných trestných činů, především trestných činů hospodářských, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, v tomto směru je k dispozici rozsáhlá judikatura, poskytující k výkladu tohoto pojmu podrobná vodítka. Posouzení konkrétního rozsahu je pak nutno vtělit i do skutkových zjištění v rozhodnutí, a to v souladu s touto judikaturou.
49. V dalším řízení proto bude povinností orgánů činných v tomto trestním řízení ve vztahu k tvrzenému trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku identifikovat průmyslové vzory, do nichž měl obviněný svým jednáním zasáhnout, objasnit, jaká právní úprava se na tyto průmyslové vzory vztahuje i míru prolomení jejich ochrany podle právní úpravy, vztahující se na tyto průmyslové vzory. Pokud bude v dalším řízení zjištěno, že docházelo k prodeji alu disků chráněných unijními předpisy, bude nutné se zabývat otázkou, zda nebyly splněny podmínky prolamující ochranu průmyslových vzorů podle čl. 110 Nařízení, v intencích výkladu užitého Soudním dvorem Evropské unie. I v případě, že by obviněný všechny tyto podmínky „opravárenské klauzule“ nesplnil, bude nezbytné zabývat se otázkou jeho zavinění ve vztahu k porušení tohoto ustanovení, a to oběma složkami (vědomím i vůlí), na nichž je zavinění založeno. V případě omylu obviněného o významu, dopadu a dosahu těchto pravidel, je třeba aplikovat ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku o skutkovém omylu. Při negativním skutkovém omylu o okolnosti zakládající trestní odpovědnost by nebylo možno vyvodit trestní odpovědnost. Skutkové předpoklady zavinění (vědomí a vůle pachatele v zákonem vyžadované formě) ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty, musí být zjištěny bez důvodných pochybností a musí se projevit v popisu skutku již od počátku trestního stíhání. V tomto směru lze opět odkázat na podrobné zdůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020 (bod 54. tohoto usnesení).
50. Teprve pokud by bylo zjištěno, že obviněný úmyslně neoprávněně a nikoli nepatrně zasáhl do práv k průmyslovým vzorům a naplnil všechny formální znaky přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku, případně i z hlediska naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, bude možno se zabývat otázkou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, v zájmu toho, aby trestní řízení nepřípustně nesuplovalo řízení civilní v případě málo společensky škodlivém a nebyla takto v trestním řízení poskytována ochrana ryze soukromým zájmům poškozených obchodních společností, které by mohly uplatňovat odpovědnost obviněného podle civilních předpisů.
d) K trestnému činu porušení práv k ochranné známce a jiným
označením podle §268 tr. zákoníku
51. Ve vztahu k přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný rovněž uznán vinným, je nutno připomenout, že z více alternativních znaků této skutkové podstaty bylo obviněnému kladeno za vinu, že „uvedl do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou, a dopustil se takového činu ve značném rozsahu“.
52. Rovněž ve vztahu k vině obviněného tímto přečinem je rozhodnutí soudů nižších stupňů zatíženo obdobnými vadami, které byly vytknuty výše ve vztahu k přečinu porušení chráněných průmyslových práv. Přitom s vědomím, že oba přečiny měly být spáchány v jednočinném souběhu, jediným skutkem, by nemohlo odsouzení obstát ani v případě, že by posouzení skutku jako tohoto trestného činu bylo bez vad, s vědomím zásady ne bis in idem. V dané trestní věci o tento případ nejde, neboť i ve vztahu k tomuto trestnému činu je nutno konstatovat, že všechna rozhodnutí v této věci neidentifikují ochranné známky, k nimž přísluší výhradní právo jinému, do jehož práva měl obviněný svým jednáním neoprávněně zasáhnout. Vadou rozsudku soudu prvního stupně je i skutečnost, že nevybral příslušnou alternativu přicházející v úvahu v této skutkové podstatě trestného činu, tedy zda obviněný uvedl do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, nebo zda uvedl do oběhu výrobky neoprávněně označené známkou s ní zaměnitelnou. Pokud měl soud prvního stupně za naplněné obě dvě alternativy, měl použít v právní větě spojku „a“ nikoli „nebo“, není tedy zřejmé, k jakému závěru tento soud dospěl, alternativní závěr nelze připustit. S vědomím, že v popisu skutku žádná ochranná známka uvedena není a není v něm ani uvedena známka s ochrannou známkou zaměnitelná, stejně tak není ani popsán způsob, jakým měl obviněný do práv k ochranné známce či známce s ní zaměnitelnou zasáhnout, nelze posoudit, která z těchto alternativ měla být jednáním obviněného naplněna. V tomto směru je rozsudek soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelný, stejně jako rozhodnutí, která mu předcházela, usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba. Ani odvolací soud toto vytýkané pochybení svým rozhodnutím nenapravil.
53. Obviněný měl uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou. Rovněž ochranným známkám může být na území České republiky poskytována trojí ochrana, a to podle zápisu, resp. území, na kterém je jim ochrana poskytována. Jedná se o národní ochranné známky zapsané u Úřadu průmyslového vlastnictví, dále na území Evropské unie je možno žádat o ochranu tzv. ochrannými známkami Evropské unie, které spravuje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), dále je na našem území poskytována ochrana rovněž ochranným známkám zapisovaným a vedeným Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO) se sídlem v Ženevě (v podrobnostech k právní úpravě ochranných známek lze odkázat na bod 59. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020).
54. S vědomím rozdílnosti právní úpravy ochrany před zneužitím, je tedy i v případě ochranných známek nezbytné, aby si orgány činné v tomto trestním řízení ujasnily, jakým konkrétním způsobem do práv k jaké konkrétní ochranné známce mělo být jednáním obviněného zasaženo a zda se uplatní režim ochrany národní, unijní, případně jde o mezinárodní zápis, byť z materiálního hlediska je ve sledovaném ohledu úprava ochrany unijní a národní ochranné známky zásadně totožná, není tu takový rozdíl jako u průmyslových vzorů, neboť zde nevzniká problém s „opravárenskou klauzulí“. V tomto směru je možno odkázat na usnesení třetího senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-500/14 na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunale ordinario di Torino, Itálie, ve věci Ford Motor Company v. Wheeltrims srlve. Dále je nutno vytknout dosavadnímu řízení, že ani v případě ochranných známek nelze ze skutkové věty zjistit, jaká konkrétní ochranná známka byla neoprávněně uvedena do oběhu, nelze ani identifikovat její právní režim, v důsledku toho se nelze ani zabývat jednotlivými složkami zavinění obviněného ve vztahu ke znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu, možným omylem o normativním znaku a o mimotrestní právní úpravě, na niž trestní zákoník neodkazuje. V tomto směru potřebná skutková zjištění chybí. Od počátku trestního stíhání je touto vadou řízení zatíženo a lze do značné míry odkázat na skutečnosti výše uvedené ve vztahu k průmyslovým vzorům.
55. Ve vztahu k oprávněnosti užití ochranné známky lze odkázat i na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 03. 2005 ve věci C-228/03 (The Gillette Company a Gillette Group Finland Oy v. LA-Laboratories Ltd Oy). V souladu s judikaturou Soudního dvora EU k ochranným známkám není možno přisvědčit argumentaci obviněného, že pro rozlišení náhradních dílů bylo potřeba na disky umisťovat středové krytky s ochrannými známkami jednotlivých poškozených, neboť měl možnost balení alu disků označit i jinak, bez toho, že by bez souhlasu výrobce používal ochranné známky na středových krytkách jednotlivých automobilek. Podobný režim vyplývá přitom i z národní úpravy obsažené v §8 zákona o ochranných známkách, jehož porušení obviněnému vytkl soud prvního stupně. Poskytovaní ochrany předmětným ochranným známkám nebylo prolomeno ani ustanovením §10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, jehož se obviněný dovolával, z důvodu obdobné argumentace, jako u unijních ochranných známek.
56. Ve vztahu k otázce zavinění obviněného lze odkázat již na výše uvedené ve vztahu k průmyslovým vzorům. Z rozhodnutí publikovaného pod č. 38/2011-I. Sb. rozh. tr. vyplývají poměrně přísné požadavky na vylíčení subjektivní stránky jednání obviněného v popisu skutku, v němž musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž úmyslné zavinění obviněného vyplývá. Z popisu skutku ve vztahu k úmyslnému zavinění musí být zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. Nestačí pouhé konstatování rozporu jednání obviněného s ustanovením §8 zákona o obchodních známkách k vyjádření úmyslného zavinění. Ve vztahu k případnému spoléhání se obviněného na odbornou radu, lze rovněž odkázat na judikaturu soudů i odbornou literaturu k této problematice, kterou Nejvyšší soud shrnul ve svém rozhodnutí ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020 bod 62. tohoto usnesení, kdy zpravidla za této situace nelze úmyslné zavinění dovodit. V tomto směru se ovšem případnými námitkami obviněného budou muset zabývat orgány činné v trestním řízení, pokud obviněný takovéto námitky uplatní a zjistí-li, že skutečně neoprávněně, způsobem popsaným v §268 odst. 1 tr. zákoníku, zasáhl do práv jiných k ochranným známkám.
57. I ve vztahu k této právní kvalifikaci je pak nutno rozhodnutím soudů nižších stupňů vytknout, že se nezabývaly okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě „značného rozsahu“, kterou shledaly naplněnou, ač tomuto závěru neodpovídají skutková zjištění v popisu skutku. Opět zcela absentuje odůvodnění této použité právní kvalifikace, jak již bylo rozvedeno ve vztahu k použití okolností zvlášť přitěžujících uvedených v §269 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku.
58. Přitom teprve po zjištění, že jednáním obviněného byly naplněny veškeré formální znaky trestného činu uvedeného v §268 odst. 1 případně i odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je možno se zabývat principem subsidiarity trestní represe a zásadou ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
e) K některým vadám procesním
59. Obviněnému je nutno přisvědčit, že se orgány dosud činné v trestním řízení dopustily řady procesních pochybení, která sice formálně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu §265b tr. řádu, přesto bylo třeba na ně reagovat, s ohledem na zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrácení věci státnímu zástupci k dalšímu řízení, neboť k velké části těchto procesních vad došlo již v přípravném řízení. Na tyto vady nereagovaly ani soudy nižších stupňů, ačkoli by odůvodnily vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
60. Již výše bylo vytknuto pochybení vycházející již od usnesení o zahájení trestního stíhání, že zcela v popisu skutkových zjištění absentuje konkrétní vymezení nehmotných právních statků, do nichž měl obviněný svým jednáním zasáhnout, stejně jako způsob, jakým to měl učinit. Jde o označení konkrétních disků či krytek, kterými měl zasáhnout do konkrétních průmyslových práv a ochranných známek, kdy tato konkretizace je zcela zásadní pro posouzení, zda jednání obviněného naplnilo po stránce objektivní i subjektivní skutkovou podstatu trestných činů podle §268 a §269 tr. zákoníku, zda došlo k narušení ochrany poskytované ochranným známkám a průmyslovým vzorům těmito ustanoveními. Popis skutku je v tomto směru zcela nedostačující, i pokud jde o označením příslušného úřadu, u něhož jsou tyto chráněné nehmotné statky evidovány, chybí i číselné označení, pod nímž jsou evidovány, případně další údaje, aby nemohlo dojít k záměně s jinými nehmotnými právními statky. Rovněž chybí jednoznačná identifikace konkrétních předmětů (alu disků a středových krytek kol), u nichž mělo být do uvedených konkrétních práv zasaženo. Při velmi rozsáhlém katalogu těchto nehmotných předmětů útoku a konkrétních věcí, pokud by tento přehled neúměrně zatížil výrokovou část rozhodnutí, lze připustit i vytvoření seznamu, který by byl zařazen do spisového materiálu, v němž by tyto údaje byly bezvadně uvedeny, přičemž ve výroku rozhodnutí by byl uveden odkaz na tento seznam a zasažené právní statky spolu se způsobem zásahu do nich by byly identifikovány jen souhrnným popisem (viz k tomu podobně k odkazu u souboru audiovizuálních děl v případě trestného činu podle §270 tr. zákoníku usnesení Nejvyšší soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 120/2014, případně usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 117/2020). V každém případě ovšem musí být obviněný v zájmu zachování jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, s takovým seznamem obeznámen, aby se mohl proti jednotlivým položkám v seznamu uvedeným bránit. Zasažený právní statek musí být jednoznačně identifikován, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zjištění, o jaké nehmotné právní statky se jedná, u kterého úřadu jsou zapsané, následně umožní orgánům činným v trestním řízení zabývat se tím, která právní úprava a proč se na ně vztahuje, a to i se všemi důsledky, které z tohoto závěru z hlediska trestní odpovědnosti obviněného vyplynou, jak bylo již výše naznačeno.
61. Stejně tak je nutno přisvědčit i námitkám obviněného, že dosud učiněná skutková zjištění jsou založena na důkazech vyplývajících z důkazních prostředků trpících zcela zásadními procesními vadami, pro které je nutno je považovat za nezákonné a absolutně neúčinné. Bude nutno v tomto směru opatřit nové důkazní prostředky, nezatížené těmito vadami. Není totiž možné závěr o vině obviněného postavit na odborných vyjádřeních, které podaly poškozené obchodní společnosti, případně jejich zaměstnanci. Rovněž nelze při posuzování právních otázek vycházet z výpovědí svědků, kteří jsou zaměstnanci či zástupci poškozených obchodních společností, například svědek M. Č., převážně podával právní výklad a nikoli svědeckou výpověď o tom, co svými smysly vnímal.
62. Orgány činné v přípravném řízení nepostupovaly nestranně a objektivně, pochybily, pokud důsledně neprověřovaly tvrzení poškozených obchodních společností, z jejichž popudu k trestnímu stíhání došlo, rovněž pochybily, pokud přibíraly zaměstnance poškozených obchodních společností k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor jako nezúčastněné osoby, pokud je přibíraly jako odborné konzultanty, žádaly od nich odborná vyjádření, ačkoli šlo o zástupce strany trestního řízení. Zjevně z tohoto důvodu nebyli nestrannými a nezávislými odborníky a měli jednoznačně zájem na výsledku trestního řízení. Tím došlo především k porušení §105 odst. 2 tr. řádu, neboť k podání odborného vyjádření byla přibrána osoba, která pro svůj poměr k věci a k jedné ze stran trestního řízení (poškozené) byla zjevně podjatá. Je třeba připomenout, že na osobu podávající odborné vyjádření je nutno přiměřeně použít ustanovení o vyloučení znalců. Stejně tak pro poměr k věci či účastníku řízení nemohly tyto osoby působit jako konzultanti podle §157 odst. 3 tr. řádu, neboť i na něj se přiměřeně použijí ustanovení o vyloučení znalce. V tomto směru lze opět odkázat na podrobné zdůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020 (bod 68. až 73.). Tyto vytýkané vady přípravného řízení nebyly nijak napraveny ani v soudní části řízení, ačkoli na tato pochybení obviněný upozorňoval. Přitom jedinou možností nápravy je vyžádání nových objektivních znaleckých posudků či odborných vyjádření, které nebudou zatíženy výše uvedenými vadami. Totéž se týká i nutnosti zopakovat úkony přípravného řízení, u nichž je zpochybněna jejich objektivita s ohledem na postup pod vlivem rad vyloučeného konzultanta, pokud nové provedení těchto úkonů bude možné. V tomto směru je nutno ve shodě s předchozím rozhodnutím i konstatovat, že ani státní zástupce nedostál svým povinnostem, které má v trestním řízení, jak bylo ostatně konstatováno již v předchozím rozhodnutí zdejšího soudu, na které lze v tomto směru opět pro stručnost odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
63. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti zjistil, že došlo k chybnému a zcela nedostatečnému vymezení skutku, což mělo za následek vady v právním posouzení. Z důvodu neúplnosti skutkových zjištění nebylo možno ani posoudit oprávněnost použité mimotrestní právní úpravy. V současné době nemůže obstát ani trestněprávní kvalifikace jednání, které je obviněnému P. S. kladeno za vinu. Za této situace Nejvyšší soud k dovolání obviněného zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Protože vady popisu skutku vyplývající z nedostatečných skutkových zjištění, spolu s vadami důkazních prostředků stěžejních pro rozhodnutí ve věci, znamenajících jejich absolutní neúčinnost, mají svůj původ již v přípravném řízení, bylo nezbytné podle §265l odst. 1 tr. řádu výjimečně přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Třebíči.
64. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že trestní stíhání obviněného je zatíženo od samého počátku vadami, pro které jeho odsouzení nemůže obstát. Výše konstatované vady byly shledány v usnesení o zahájení trestního stíhání i v podané obžalobě. Skutek kladený obviněnému za vinu je zcela nedostatečně vymezen, není zřejmé, které právní statky měl obviněný svým jednáním zasáhnout, jaký subjektivní vztah k takovému porušení měl, jaká právní úprava se na případně zasažené právní statky vztahuje. Tyto vady je třeba napravit již v přípravném řízení. Bude také nezbytné obstarat namísto procesně nepoužitelných důkazů jiné, které popsanými vadami trpět nebudou.
65. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou další orgány činné v tomto trestním řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou také povinny respektovat i zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu.
66. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. S vědomím učiněného rozhodnutí pak Nejvyšší soud nemusel řešit ani výše zmíněné pochybení, k němuž došlo při ukládání trestu propadnutí věci, který nalézací soud uložil podle znění trestního zákoníku předcházejícího tvrzenému spáchání uvedených přečinů, které v době vyhlášení rozsudku již nebylo platné a účinné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký