ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.181.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 181/2021-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný Z. N. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 166/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 162/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 166/2020.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 62 T 162/2018, byl obviněný Z. N. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost uhradit v průběhu zkušební doby podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. V adhezním řízení soud rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené O., částku 1 000 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. K. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 166/2020, tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu krajský soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který mu uložil shodný druh trestu ve stejné výměře jako soud prvního stupně. V adhezním řízení krajský soud učinil také shodné výroky jako soud prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
3. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Podle obviněného krajský soud nesprávně právně kvalifikoval skutkové okolnosti jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť jako společník a jednatel obchodní společnosti A., nemohl zmařit uspokojení „věřitele jiné osoby“. V návaznosti na uvedené tvrzení obviněný vytkl soudům obou stupňů, že nevyřešily jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. řádu, zda vůbec existoval závazkový právní vztah mezi A., a O., resp. zopakoval svou obhajobu založenou na popření takového vztahu. Dále obviněný zpochybnil naplnění znaku úmyslného zavinění, k němuž soudy neměly dostatek podkladů. Navíc podle obviněného, byť v civilním řízení došlo k přiznání pohledávky obchodní společnosti O., nedošlo k vykonatelnosti rozhodnutí civilního soudu, neboť věc dosud není pravomocně skončena. Tato skutečnost podle obviněného svědčí o tom, že se skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku dosud nestal, což podpořil tvrzením, že se věřitel stále ještě nemůže domáhat uspokojení své pohledávky. V další části svého dovolání se obviněný věnoval údajně nevypořádaným finančním nárokům dlužníka vůči věřiteli vyplývajícím ze skutečnosti, že obchodní společnost O., byla v rozhodné době společníkem s 50 % obchodního podílu v A., a měla tak právo na vypořádací podíl odpovídající částce 1 179 360 Kč. Toto své právo však neuplatnila včas a v roce 2013 se promlčelo. Poškozený věřitel se rovněž mohl domáhat právní neúčinnosti jednání obviněného, jímž zcizil jediný majetek A., ani k tomu však nepřistoupil, nechal uplynout lhůty k uplatnění svého nároku v civilním řízení a s odstupem šesti let svědek J. K. podal na obviněného trestní oznámení. Podle obviněného tím došlo ke zneužití norem trestního práva, čímž nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe a zásada zákonnosti. V důsledku poklesu hodnoty nastalé plynutím času má rovněž obviněný za to, že zcizená vozidla již nemají prakticky žádnou hodnotu, a proto pokud by poškozený věřitel O., měl úspěch v civilním sporu, nebylo by již možné jeho pohledávku uspokojit. Adheznímu výroku obviněný vytkl, že není odůvodněn, chybí v něm odkaz na konkrétní hmotněprávní předpis, z něhož je vyvozena jeho odpovědnost za způsobenou škodu. Za nesprávné označil obviněný též skutkové závěry soudu druhého stupně ohledně kupní smlouvy mezi A., a jmenovaným věřitelem, samotný převod vozidel byl „dovozen“ na podkladě údajů zapsaných v registru vozidel, což nemohlo vyvolat změnu jejich vlastníka.
5. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a aby věc přikázal tomuto soudu znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož část uplatněných námitek obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovou povahu má především zpochybnění závazkového vztahu mezi A., a O., dále též skutkové zjištění soudů o převodu vozidel, k němuž státní zástupce poznamenal, že zápisy v registru vozidel sice nemají konstitutivní charakter, avšak z hlediska přechodu vlastnického práva se nepochybně jedná o důkaz, k němuž lze v trestním řízení přihlížet. Námitky obviněného proti výroku o náhradě škody se týkají kvality odůvodnění, a proto je státní zástupce s ohledem na §265a odst. 4 tr. řádu považuje za nepřípustné. Skutkového charakteru jsou též argumenty obhajoby o nedostatečném zjištění rozsahu majetku A. Podle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod naopak formálně podřadit argument týkající se vykonatelnosti pohledávky, avšak ten nemá opodstatnění. Pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele za spáchání trestného činu podle §222 tr. zákoníku totiž není nutné, aby se pohledávka poškozeného věřitele stala vykonatelnou, zásadní je, aby šlo o splatnou pohledávku, k jejímuž zmaření vedlo protiprávní jednání pachatele. Tvrzení obviněného jsou proto v tomto směru zmatečná. Obdobně lze nahlížet i na argument obviněného o současné nulové hodnotě převedených vozidel, jejich likviditu orgány činné v trestním řízení správně posuzovaly k době spáchání přečinu. Za bezpředmětné označil státní zástupce námitky obviněného, jimiž se snažil zpochybnit své zavinění. Ve shodě s argumenty soudů státní zástupce poukázal na to, že byť obviněný mohl mít subjektivní výhrady k pohledávce, musel být srozuměn s tím, že existuje a že zcizením majetku A., zmaří její uspokojení. Relevantně uplatněná je i námitka týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozená obchodní společnost nevyužila k ochraně svých práv všech v úvahu přicházejících prostředků civilního práva, však nemůže být důvodem, aby s odkazem na tuto hmotněprávní zásadu nedošlo k uplatnění prostředků trestního práva vůči obviněnému. Naopak za důvodné označil státní zástupce tvrzení, podle kterého se obviněný přečinu podle §222 odst. 2 tr. zákoníku nemohl dopustit v postavení společníka A. Na statutární orgán nebo jinou fyzickou osobu činící úkony za dlužníka – právnickou osobu – dopadá totiž ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, tj. pachatel má vlastnosti speciálního subjektu přečinu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku a maří uspokojení „svého věřitele“, nikoli věřitele „jiné osoby“. Pachatelem přečinu podle §222 odst. 2 tr. zákoníku tak může být kdokoli jiný než dlužník, a obviněný jím tudíž ve svém postavení statutárního orgánu jednajícího jménem obchodní společnosti A. nemohl být. Správně měl být skutek kvalifikován jako přečin podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak učinil soud prvního stupně. Uvedené pochybení krajského soudu však nemá na postavení obviněného praktický dopad, neboť nijak neovlivnilo aplikaci kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu podle §222 odst. 3 tr. zákoníku a ukládání trestu v rámci přísnější trestní sazby. Současně jde o problematiku, která nečiní problémy v rozhodovací činnosti soudů a nevyžaduje tudíž výklad Nejvyššího soudu.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho účelem je náprava vad, které spočívají v nesprávném výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
10. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obviněný v části svého dovolání totiž přiléhavě uplatnil hmotněprávní námitku, podle níž se přečinu podle §222 odst. 2 tr. zákoníku nemohl dopustit jako „společník dlužníka“. Nejvyšší soud shledal, že Krajský soud v Ústí nad Labem skutečně nesprávně použil na posuzovanou trestní věc druhou ze dvou základních skutkových podstat přečinu poškození věřitele namísto první z nich. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek krajského soudu je zatížen dalšími vadami, byť nejsou zásadní povahy, resp. obviněný je v dovolání nevytkl, rozhodl Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného o zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem ke konání nového odvolacího řízení.
b) K námitce obviněného uplatněné v mezích důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
11. Objektivní stránka přečinu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku zahrnuje dvě formy jednání, které jsou včetně dalších znaků samostatnými skutkovými podstatami a základní rozdíl mezi nimi je dán v osobě pachatele. Přečinu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku se může dopustit pouze dlužník a podle §222 odst. 2 tr. zákoníku tento čin může spáchat kdokoli jiný než dlužník a kdokoli kromě toho, kdo jedná za dlužníka ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku. Jde o jeden z úpadkových deliktů, jehož objektem je právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky vůči dlužníkovi. Každá z obou základních skutkových podstat obsahuje taxativní výčet způsobů poškození věřitele, přičemž jde o alternativní formy jednání, to znamená, že k trestní odpovědnosti pachatele postačí naplnění pouze jedné z nich. Podstatou tohoto přečinu je poškozovací jednání, které se týká majetku dlužníka a ve svém důsledku poškozuje věřitele (nevyžaduje se mnohost věřitelů), do jehož majetku se nedostane plnění od dlužníka, na které má nárok. Jednou z alternativních forem jednání pachatele zařazené pod písm. a) v obou základních skutkových podstatách, jejíž naplnění bylo obviněnému kladeno za vinu, je byť i jen částečné zmaření uspokojení věřitele jiné osoby tím, že pachatel zcizí majetek dlužníka. Může tak učinit sám dlužník, resp. osoba za něho jednající podle §114 odst. 2 tr. zákoníku [u §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo osoba odlišná od dlužníka, která provede zcizení majetku dlužníka ke škodě dlužníkova věřitele [u §222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku]. Zcizení majetku spočívá v tom, že pachatel převede majetek dlužníka nebo jeho část na jinou osobu například prodejem, avšak za zcizenou majetkovou hodnotu dlužník neobdrží do svého majetku odpovídající protihodnotu, z níž by věřitel mohl uspokojit svou pohledávku za dlužníkem. Podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby způsobení značné škody, a to ve vztahu k oběma základním skutkovým podstatám. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 9. 2020 rozumí škoda dosahující nejméně 500 000 Kč, s účinností od 1. 10. 2020 škoda nejméně 1 000 000 Kč. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný.
12. Skutek obviněného Z. N. spočíval podle výroku o vině v napadeném rozsudku krajského soudu ve stručnosti v tom, že obviněný v postavení jediného jednatele a společníka obchodní společnosti A. (dále též jen „A.“) v blíže nezjištěné době v září až listopadu 2010, převedl na obchodní společnost A., celkem tři obytná motorová vozidla v celkové hodnotě 2 358 720 Kč, ačkoli si byl vědom, že A., měla závazek z titulu půjčky ve výši 1 000 000 Kč vůči obchodní společnosti O. (dále též jen „O.“), kterou jí tato obchodní společnost poskytla v měsíci březnu 2009, tento závazek se stal spatným nejpozději dne 14. 8. 2010 poté, co A., obdržela tzv. předžalobní výzvu, přičemž obviněný tímto způsobem jednal s vědomím, že odstranil podstatnou část majetku A., z kterého bylo možné uspokojit pohledávku O., čímž tomuto věřiteli způsobil škodu ve výši nejméně 1 000 000 Kč. Uvedená skutková zjištění, jejichž správnost Nejvyšší soud nemůže bez dalšího zpochybňovat, Krajský soud v Ústí nad Labem právně posoudil jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Změnil tak právní kvalifikaci v podstatě shodného skutku, k němuž dospěl již Okresní soud v Ústí nad Labem, avšak ten skutek právně posoudil jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
13. Nejvyšší soud považuje za důvodnou námitku obviněného, podle které krajský soud skutek nesprávně právně posoudil jako přečin podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty. Jak upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření, nelze přisvědčit názoru krajského soudu v tom smyslu, že by se obviněný trestné činnosti dopustil jako osoba odlišná od osoby dlužníka, tedy jako pachatel přečinu podle §222 odst. 2 tr. zákoníku, který (byť i jen částečně) způsobem předpokládaným v písm. a) tohoto ustanovení zmařil uspokojení věřitele jiné osoby . Krajský soud se přitom snažil napravit domnělou vadu v rozsudku soudu prvního stupně, který v osobě obviněného shledal správně pachatele přečinu podle první z uvedených základních skutkových podstat §222 odst. 1 tr. zákoníku, který jednal způsobem předvídaným pod písm. a) citovaného ustanovení. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že ke změně právní kvalifikace jej přiměla úvaha, podle které „…obviněný činem nezmařil uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku (…), nýbrž zmařil uspokojení věřitele obchodní společnosti, tedy jiného věřitele tím, že zcizil část nikoli svého majetku jako fyzické osoby, nýbrž majetku A., jako dlužníka O.“ (srov. bod 14. rozsudku). Na jejím podkladě krajský soud dospěl k závěru, že obviněný nemohl být pachatelem přečinu podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a tedy poškodit svého věřitele .
14. Tento nesprávný právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem nereflektoval zásadní skutečnost, že obviněný v rozhodné době, kdy došlo ke zcizení automobilů, zastával pozici jediného jednatele A., s jejímž majetkem učinil vytýkanou dispozici. Proto pokud v souvislosti se svým postavením statutárního orgánu činil právní či jiné úkony, resp. jednání, obviněný jako fyzická osoba vystupoval za tuto právnickou osobu jako speciální subjekt podle §114 odst. 2 tr. zákoníku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod T 1014 ve svazku 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Trestní odpovědnost obviněného Z. N. proto mohla být vyvozena pouze za jednání, kterého se dopustil jako pachatel, jenž z hlediska objektivní stránky poškodil vlastního věřitele , tj. že se trestného činu dopustil jako osoba jednající za dlužníka A., ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku. Tato forma jednání pachatele odpovídá znakům skutkové podstaty podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli podle §222 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ohledu tudíž krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně aplikoval ustanovení hmotného práva, čímž byl naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
15. Pokud by byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zatížen pouze vadou spočívající v nesprávném právním posouzení základní skutkové podstaty přečinu poškození věřitele, jak bylo konstatováno výše, nebylo by zjevně nutné tento rozsudek v dovolacím řízení zrušit, neboť nejde o zásadní pochybení, které by mohlo ovlivnit postavení obviněného v tomto trestním řízení. Obviněný totiž zjištěným skutkem způsobil na majetku poškozeného věřitele značnou škodu jako okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, která se váže k oběma základním skutkovým podstatám tohoto přečinu podle §222 odst. 1 i 2 tr. zákoníku. Rovněž pro soudní praxi nemá tato problematika zásadní význam, je běžně vykládána v souladu s názory připomenutými v bodě 11. tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud však nepostupoval v souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a neodmítl dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť v napadeném rozsudku shledal další nesprávnosti, rozhodl proto kasačním výrokem, neboť souhrn všech vytýkaných vad byl měl být v novém odvolacím řízení a rozhodnutí napraven.
16. Krajský soud v Ústí nad Labem v rámci nového vyslovení viny obviněného korigoval popis tzv. skutkové věty, jak je stručně citována pod bodem 12. tohoto usnesení, přičemž k majetkové dispozici obviněného mimo jiné konstatoval, že obviněný „převedl na obchodní společnost A., motorová vozidla (…) vědom si, že tímto jednáním odstranil podstatnou část majetku obchodní společnosti A.“ . Na rozdíl od soudu prvního stupně z tzv. skutkové věty ovšem vypustil výraz, podle kterého tak obviněný učinil „bezplatně“, ačkoli současně krajský soud uvedl, že tím obviněný „odstranil“ podstatnou část majetku A., a způsobil tím „škodu“ obchodní společnosti O. Takový popis skutku však postrádá, resp. přinejmenším nedostatečně vystihuje okolnost významnou pro naplnění objektivní stránky přečinu poškození věřitele spočívající v tom, že za převedený majetek dlužník neobdržel odpovídající protihodnotu, která by byla způsobilá k uspokojení pohledávky věřitele. Krajským soudem popsaný skutek v podstatě jen vyjadřuje běžnou obchodní transakci představující převod movitého majetku dlužníka, kterou však samu o sobě nelze považovat za protiprávní, byť jí současně měla být způsobena škoda na majetku poškozené obchodní společnosti. Krajský soud v bodě 14. napadeného rozsudku poukázal na to, že předmětná vozidla nemohla být bezúplatně převedena kupní smlouvou, která vždy předpokládá úhradu kupní ceny. Nicméně v rámci upravené verze popisu skutku krajský soud zcela pominul vyjádřit zjištění, podle něhož nebylo obchodní společnosti A., za převedená vozidla ničeho zaplaceno. Vypuštěním pojmu „bezplatně“ bez jeho nahrazení jiným způsobem tak v popisu skutkových okolností ve výroku o vině chybí nepříznivý důsledek, který nastal v souvislosti s majetkovou dispozicí realizovanou obviněným na straně poškozeného věřitele. Ten totiž pozbyl možnost uspokojit svou pohledávku z jiného majetku dlužníka, neboť A., nedisponoval jiným majetkem způsobilým k úhradě jeho závazku vůči obchodní společnosti O. Ačkoli byla cena předmětných automobilů v době jednání obviněného odborně odhadnuta částkou 2 358 720 Kč (srov. č. l. 291 trestního spisu), nezískala prodávající strana – A. – od obchodní společnosti A., jako kupující strany žádné protiplnění či hodnotový ekvivalent, který by při běžném běhu událostí, pokud by nešlo o zjevně účelové jednání motivované zmařením uspokojení věřitele, za prodej movitého majetku obdržela. V tomto směru lze proto považovat za přiléhavější výraz „bezplatně“ užitý soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině, i když si lze představit výstižnější vyjádření, nicméně rozhodně jde o nezbytnou okolnost důležitou pro naplnění znaků objektivní stránky přečinu poškození věřitele, která byla dokazováním v trestním řízení prokázána.
17. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat na námitku obviněného, podle níž soudy nesprávně vzaly za podklad pro zjištění o uskutečnění převodu majetku pouze záznamy v registru vozidel. Především je nutné zdůraznit, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo zajistit žádnou z kupních smluv o převodu obytných vozidel, nicméně proto, aby mohla být změna v osobě vlastníka do registru vozidel vůbec zapsána, obviněný jednající za A., resp. jeho matka jednající za obchodní společnost A., potřebovali k žádosti o provedení změny v zápisu právní titul prokazující změnu vlastníka u předmětných tří vozidel. Za tímto účelem museli předložit spolu s žádostí o provedení záznamu v registru vozidel kupní smlouvy, přičemž lze předpokládat, že tuto formu přechodu vlastnictví zvolili proto, aby tím zakryli skutečný účel převodu vozidel a navenek vytvořili dojem běžné obchodní transakce. Je jen logické, že zaměstnanci Magistrátu města Ústí nad Labem, správního odboru oddělení registru vozidel nezkoumali, zda došlo k naplnění smluvního ujednání v podobě uhrazení kupní ceny. Nicméně pro objasnění okolností významných pro trestní odpovědnost obviněného plně postačuje, že obě smluvní strany se chovaly v souladu s účelem kupních smluv. Jeho naplnění, tedy převod vlastnického práva ke všem vozidlům, o něž v posuzované věci jde, zřetelně vyplývá nejen ze samotného záznamu v registru vozidel, ale též z následných prodejů těchto vozidel dalším osobám. Vůči nim vždy vystupovala za stranu prodávající obchodní společnost A., tedy kupující od původního vlastníka – obchodní společnosti A. Nelze tak pochybovat, že obchodní společnost A., činila právní jednání směřující k dalšímu převodu vozidel jako jejich vlastník. Tuto skutečnost obviněný ani ve svém dovolání nijak nerozporoval. Převod vozidel tak reálně mohl proběhnout jako bezúplatný, byť provedený na podkladě pro forma sepsaných a uzavřených kupních smluv. Za těchto okolností nelze soudům vytýkat, že záznamy z registru vozidel považovaly za dostatečný důkaz o uskutečněném převodu vozidel z majetku A. Pro spáchání stíhaného přečinu je významné, že obytná vozidla byla odstraněna z majetku této obchodní společnosti, ačkoli mohla být využita k uspokojení pohledávky jejího věřitele a že tento dlužník nemá jiný hodnotný majetek způsobilý k úhradě splatného závazku. Rovněž je třeba odmítnout výhradu obviněného směřující právě proti zjištění soudů, že převedená vozidla tvořila podstatnou část majetku obchodní společnosti A. Uvedená okolnost vyplývá přímo z výpovědí obviněného, který již u svého prvního výslechu před policejním orgánem (srov. č. l. 41 trestního spisu), následně i v hlavním líčení před soudem prvního stupně prohlásil, že A., nevlastnila jiný majetek kromě tří zcizených obytných vozidel (srov. č. l. 517b trestního spisu). Vzhledem k tomu, že v průběhu trestního řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti vyvracející toto tvrzení obviněného, rozhodně nelze považovat za chybu, pokud ji soudy vzaly za podklad svého výroku o vině.
b) K ostatním námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud se s ohledem na to, že ve věci bude znovu probíhat odvolací řízení, jen stručně vyjádří k dalším dovolacím výhradám obviněného, které nepovažuje za opodstatněné se zřetelem k výsledkům dosud provedeného dokazování, zčásti jde o námitky, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. Je třeba odmítnout výhrady obviněného týkající se posouzení existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem A., a věřitelem O. Soud prvního stupně, s nímž se následně ztotožnil i soud druhého stupně, učinily jasný závěr o existenci závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem jako jedné z podmínek spáchání přečinu poškození věřitele. Vzhledem k tomu, že jde o otázku viny, hodnotil zejména soud prvního stupně samostatně jako předběžnou otázku, zda skutečně došlo k půjčce ze strany O., vůči A. Své úvahy pak soud prvního stupně velmi podrobně vyložil v bodech 35. až 37. svého rozsudku, souhlasně se k nim vyjádřil i soud druhého stupně v bodě 10. svého rozsudku. Pro logickou návaznost závěru o existenci a obsahu závazkového právního vztahu na provedené důkazy, s jejichž obsahem nekoliduje, je možné v dovolacím řízení odkázat na citované části rozsudků soudů obou stupňů. Na podkladě pečlivě provedených důkazů soudy zjistily, že krátce poté, co dne 2. 2. 2009 O., jejímž jediným jednatelem byl svědek J. K., vstoupila jako společník do A., a současně se téhož dne stal svědek J. K. druhým jednatelem A., si O., u Komerční banky, a. s., sjednala dne 2. 3. 2009 tzv. revolvingový úvěr na částku 1 000 000 Kč. Jakmile byly finance od poskytovatele úvěru připsány na bankovní účet obchodní společnosti O., provedl obviněný Z. N. jejich hotovostní výběr. Celá částka ve výši 1 000 000 Kč přitom měla sloužit k úhradě dluhu obchodní společnosti A., který měla vůči svědkovi M. O. financujícího nákup tří obytných motorových vozidel pro A., díky kterým tato obchodní společnost mohla vyvíjet svoji podnikatelskou činnost (srov. č. l. 258 a násl. trestního spisu). Je zjevné, že mezi O., a A., vznikl závazkový právní vztah z půjčky (podle §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „občanský zákoník“), a to okamžikem výběru hotovostních finančních prostředků (1 000 000 Kč) z bankovního účtu O., obviněným. Obviněný (za A.) se svědkem J. K. (jednajícím za O.) sepsali pokladní doklad potvrzující uvedenou půjčku dodatečně ke dni 1. 8. 2009. Soud prvního stupně správně upozornil na to, že pokud ve smlouvě o půjčce nebyla sjednána její splatnost, bylo třeba vycházet z ustanovení §563 občanského zákoníku, podle kterého je dlužník povinen svůj dluh splnit na výzvu (srov. bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). K úhradě dluhu ze smlouvy o půjčce byla A., vyzvána věřitelem O., dne 13. 8. 2010, a to prostřednictvím předžalobní výzvy. Ode dne následujícího, tj. od 14. 8. 2010 se A., jako dlužník nacházel v prodlení, přičemž do doby rozhodování soudů nebylo nic z předmětné sumy věřiteli uhrazeno.
19. Obviněného je současně třeba upozornit, že soudy postupovaly v jeho prospěch, pokud vycházely z toho, že věřiteli O., způsobil zcizením movitého majetku A., škodu pouze 1 000 000 Kč, nikoli škodu vyšší, která by měla svůj původ v dalším závazku obchodní společnosti A., vůči J. K. jako fyzické osobě. Tento závěr soudy učinily i přesto, že byl svědkovi J. K. v civilním řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 430/2010 přiznán nárok na úhradu jeho pohledávky ve výši 370 840 Kč včetně příslušenství, kterého se jako fyzická osoba domohl na žalované A. Soud prvního stupně vyhodnotil v rámci řešení předběžné otázky v trestním řízení skutkové okolnosti tvrzené půjčky odlišně a v bodě 34. svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů nepřihlížel k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 22 C 430/2010.
20. Obviněný zpochybnil naplnění znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Blíže přitom nespecifikoval, zda se nedostatek úmyslného zavinění týká volní složky nebo složky vědomostní. V podstatě vytýkal tu část odůvodnění napadeného rozsudku, v níž se krajský soud zabýval shodnou námitkou obviněného, přičemž ohledně existence pohledávky věřitele O., soud formuloval vědomostní složku úmyslného zavinění tak, že „obviněný musel mít nejméně pochybnost o existenci závazku“. V tomto ohledu je možné souhlasit s obviněným, že krajský soud nezvolil odpovídající formulaci ohledně vědomostní složky úmyslného zavinění, nicméně je třeba poukázat na to, že jde o výraz vytržený z kontextu odůvodnění v bodě 13. napadeného rozsudku, který nemůže být interpretován osamoceně. Krajský soud v Ústí nad Labem totiž v podstatě v rozporu s citovaným pojmem o pochybnosti obviněného ohledně závazku obchodní společnosti A., v souladu se skutkovým zjištěním správně poukázal na to, že majetkovou dispozici obviněný učinil bezprostředně po obdržení výzvy k úhradě dlužné částky 1 000 000 Kč. Zjištěný způsob zcizení majetku dlužníka v rozhodné době, který současně nepřinesl ve prospěch dlužníka odpovídající protihodnotu, neměl ani žádný podnikatelský záměr, proto nemohl znamenat nic jiného, než znemožnit věřiteli uspokojení jeho pohledávky. V zásadě tak nelze mít pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přečinu poškození věřitele obviněným v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku především s ohledem na způsob spáchání činu. Pokud nedojde v rámci nového odvolacího řízení k žádným změnám ve skutkovém zjištění, bude žádoucí, aby krajský soud pečlivěji reagoval na námitku obviněného týkající se zavinění a zvolil přiléhavé zdůvodnění týkající se okolností významných pro naplnění obou složek přímého úmyslu. V případě, že by krajský soud vedl svou úvahu o formě zavinění obviněného směrem, jímž vyjádřil vnitřní psychický stav obviněného jako pochybnost o existenci pohledávky obchodní společnosti O., vůči A., bylo by pak možné uvažovat o spáchání přečinu v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nicméně je na rozhodnutí krajského soudu, jaký závěr v tomto smyslu přijme a poté jej přesvědčivě odůvodní.
21. Se svou obranou proti naplnění znaku úmyslného zavinění obviněný spojil výhradu, podle níž soud druhého stupně nevyvodil žádný závěr ze skutečnosti, že pohledávka O., nebyla této obchodní společnosti pravomocně přiznána v civilním řízení. Dále však tvrdil, že zjištěním o existenci závazkového právního vztahu soudy nenastolily jeho vykonatelnost, z čehož obviněný dovodil, že se vlastně nemohl stát projednávaný skutek za situace, kdy se věřitel O., nemůže domáhat uspokojení své pohledávky. Podle názoru obviněného bude tak možné učinit výhradně tehdy, pokud bude vyhověno žalobě O., v civilním řízení. Obviněný tak ve svém dovolání konstruuje nesprávný právní názor, podle kterého je trestní odpovědnost pachatele citovaného trestného činu odvislá od toho, že se jednání směřujícího k poškození věřitele dopustil až pod reálnou hrozbou vydaného exekučního titulu civilními soudy. V tomto směru Nejvyšší soud upozorňuje, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující především existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (srov. rozhodnutí č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). K uplatnění trestní odpovědnosti za uvedený přečin je přitom nezbytné učinit jednoznačný závěr o tom, co bylo právním důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi pachatelem jako dlužníkem a poškozeným jako věřitelem, tedy zda tento právní důvod vyplývá z konkrétní smlouvy nebo dohody (včetně tzv. nepojmenované smlouvy anebo dohody o převzetí dluhu), či z jiných skutečností, pokud mohou mít právní význam pro vznik dluhu u pachatele [(např. z toho, že pachatel přistoupil k dluhu jiného); srov. rozhodnutí č. 5/2020 Sb. rozh. tr.]. V posuzovaném případě byl závazkový právní vztah mezi A., a O., založen smlouvou o půjčce (srov. výše bod 18. tohoto usnesení). Z tohoto právního vztahu dlužníkovi A., vyplývala povinnost něco dát – zaplatit dlužné peníze ve výši 1 000 000 Kč, přičemž věřitel O., byl oprávněn požadovat splnění této povinnosti po dlužníkovi (srov. §494 občanského zákoníku), jak také učinil. Tím, že dlužník A., zákonné povinnosti nedostál, a namísto toho se zbavil svého majetku, z něhož by bylo možné pohledávku věřitele uspokojit, došlo k naplnění podmínek předpokládaných v ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní odpovědnost pachatele za tento trestný čin lze přitom vyvodit, aniž by bylo vydáno rozhodnutí civilního soudu na plnění či se dokonce stalo vykonatelným. Předpokladem dokonání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je okolnost, že pohledávka věřitele, jejíž uspokojení dlužník zmaří, je již splatná. Pakliže dlužník jedná způsobem uvedeným v citovaném ustanovení ještě před splatností pohledávky věřitele, může jít jen o pokus tohoto přečinu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod T 1014 ve svazku 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). V reakci na související námitku obviněného Nejvyšší soud ještě dodává, že je zcela bez vlivu na konstatování trestní odpovědnosti za citovaný trestný čin též to, zda poškozený věřitel využil svých práv a namítal v civilním řízení neúčinnost právního jednání pachatele, případně zda řádně a včas uplatnil své právo na vypořádací podíl.
22. Rovněž je nutné odmítnout argument obviněného, podle kterého za účelem posouzení ceny obytných automobilů, resp. jejich způsobilosti uspokojit věřitele, je nutné vycházet z hodnoty, kterou měly v době vydání rozhodnutí v civilním řízení. Současně upozornil na to, že v důsledku plynutí času je v současnosti hodnota těchto vozidel v podstatě nulová. Zřejmě se tím obviněný snažil prosadit názor, že při zkoumání výše poškození věřitele v důsledku zcizení majetku dlužníka, je třeba vycházet z ceny, jaký takový majetek má v době soudního řízení, v němž se věřitel domáhá splnění své pohledávky. Takový výklad však odporuje zákonu i jeho výkladu soudní praxí (v zásadě je rovněž v rozporu s obecnými pravidly logiky). Nejvyšší soud ve shodě se stanoviskem státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání uvádí, že pro stanovení hodnoty vozidel v době, kdy byla z majetku A., obviněným vyvedena, aniž by za ně tato obchodní společnost obdržela náležitou protihodnotu, bylo postupováno v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že odstraněný, resp. zcizený majetek věřitele může představovat škodu, vychází se při stanovení její výše, pokud je to možné zjistit, z ceny, za kterou se takový majetek v době a v místě činu obvykle prodává. Za tímto účelem bylo v přípravném řízení opatřeno odborné vyjádření, jehož zpracovatel ohodnotil všechna převedená vozidla k době realizace majetkové dispozice částkou 2 358 720 Kč (srov. č. l. 291 a násl. trestního spisu). O takovou částku byl v důsledku jednání obviněného snížen majetek dlužníka – obchodní společnosti A., z výtěžku jeho prodeje v rozhodnou dobu by mohla být pohledávka věřitele O., plně uspokojena, neboť byla nižší než odborně stanovená cena movitého majetku (srov. rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). O ztrátě hodnoty vozů nelze uvažovat způsobem, jakým činí obhajoba, neboť uspokojitelnost pohledávky věřitele je posuzována k době dokonání trestného činu obviněným, nikoli k době, kdy je případně konáno trestní řízení, případně k době vydání rozhodnutí v civilním řízení vedeném o nároku poškozeného věřitele. K povaze majetku, jehož dispozicemi lze spáchat trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006, uveřejněné pod T 944 ve svazku 31 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007.
23. Ze svých argumentů, jimiž obviněný v dovolání odmítal přijmout trestní odpovědnost za posuzované jednání, také dovodil, že krajský soud důsledně nezohlednil zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K uplatňování této zásady a její aplikace v soudní praxi publikovalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle přijatého výkladu je třeba vycházet z pravidla, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle dosavadních poznatků z trestního spisu neshledává Nejvyšší soud v posuzovaném případě žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly neuplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému Z. N. za přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nicméně bude na soudu druhého stupně, aby se v novém rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal i s okolnostmi, které v souladu s citovaným výkladem stanoviska je třeba zohlednit při aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zbývá ještě doplnit, že trestní stíhání obviněného bylo vedeno pouze pro citovaný přečin, a to přestože z dosud provedeného dokazování vyplývá možnost postihnout obviněného i za spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku z důvodu zjištěných nedostatků ve vedení účetnictví obchodní společnosti A.
24. Pokud jde o výhradu směřující proti nedostatečnému odůvodnění adhezního výroku, je nepochybné, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nicméně je nutné přiznat relevanci námitce obviněného, podle níž krajský soud jako soud druhého stupně, ani předtím soud prvního stupně, řádně nevysvětlily svůj výrok o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému náhradu škody a neopřely jej o konkrétní ustanovení hmotného práva, z něhož odpovědnost obviněného za způsobení škody dovodily. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem je přitom nutné i v adhezním řízení respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních právních předpisů, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí (srov. rozhodnutí č. 29/1965, č. 11/1967-IV., č. 41/1971 a č. 17/1973 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k významu hmotněprávních ustanovení těchto zvláštních mimotrestních předpisů musí soud rozhodující v trestním (adhezním) řízení v odůvodnění svého rozsudku poukázat na tyto předpisy a vyložit, o které z nich opírá jak samotný nárok poškozeného na náhradu škody nebo odčinění nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení, tak i jeho konkrétní výši či případné další modifikace např. spoluzavinění poškozeného, moderační právo apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2844 a násl.). Krajský soud v Ústí nad Labem v rámci nového rozhodování o podaném odvolání obviněného musí zvážit, že pohledávka poškozené O., o jejíž zmaření v posuzované trestní věci jde, vznikla v důsledku půjčky a dlužníkem se stala obchodní společnost A. Současně probíhá u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 163/2013 civilní spor, v němž se věřitel domáhá úhrady své pohledávky vůči dlužníkovi – obchodní společnosti A., přičemž žalobce byl úspěšný, avšak v důsledku formálních vad byl rozsudek tohoto soudu zrušen v odvolacím řízení a u soudu prvního stupně spor pokračuje. Tudíž bude na úvaze krajského soudu, zda vyhoví uplatněnému nároku poškozeného v trestním řízení, pak ale bude nezbytné opřít výrok o povinnosti obviněného jako fyzické osoby nahradit způsobenou škodu o konkrétní ustanovení hmotného práva účinné v době spáchání činu, z něhož odpovědnost obviněného vyplývá.
25. Závěrem Nejvyšší soud upozorňuje na zjevnou písařskou chybu ve smyslu §131 odst. 1 tr. řádu, kterou je zatížena tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a která má svůj původ již ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Nesprávně se uvádí, že „…A., měla závazek z titulu nevypořádané půjčky ve výši 10 000 000 Kč vůči obchodní společnosti O., …“ . Ve skutečnosti se přitom jednalo o 1 000 000 Kč. Pakliže bude soud druhého stupně v novém odvolacím řízení znovu zrušovat rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodovat o podané obžalobě bude nezbytné v případném výroku o vině vyjádřit výši půjčky v souladu se skutkovým zjištěním. V případě zamítnutí odvolání obviněného bude možné uvedenou vadu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně napravit postupem podle §131 tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Na podkladě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Z. N. zčásti důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud zrušením rozsudku pozbyla svůj podklad. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť zásadní právní pochybení shledal právě v rozsudku vydaném v odvolacím řízení.
27. Krajský soud v Ústí nad Labem tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím. Pokud se rozhodne vydat kasační rozhodnutí a bude sám ve věci znovu rozhodovat, musí respektovat právní názor (§265s odst. 1 tr. řádu) ohledně použití odpovídající skutkové podstaty přečinu poškození věřitele, jak bylo vyloženo pod bodem 14. Dále se vypořádá se všemi dalšími výhradami, které obviněný přednesl ve svém řádném opravném prostředku, případně doplní dokazování, pokud shledá takovou potřebu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu