ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.216.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 216/2021-1074
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 274/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 32/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 274/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 1 T 32/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 1 T 32/2018, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin mu byl uložen podle §254 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, celkem ve výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 21. 7. 2015 převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti E., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „E.“), v níž byl jediným jednatelem a společníkem, přičemž předstíral, že kompletní účetnictví předal nabyvateli 100% obchodního podílu a novému jednateli V. B., ač to neodpovídalo skutečnému stavu věci. Obviněný totiž obchodní podíl převedl na tzv. bílého koně, který tak učinil za slíbenou finanční odměnu ve výši 30 000 Kč na dobu 1 měsíce (tedy sám peníze reálně obdržel a nikoli vydal za převod obchodního podílu), neměl zájem o reálnou účast ve společnosti. Obviněný přitom s účetnictvím a s majetkem společnosti naložil blíže nezjištěným způsobem, byl si také vědom, že V. B. obchodní společnost nepovede, stejně tak si byl vědom své odpovědnosti za řádné uvedení účetnictví, jakož i neziskového hospodaření obchodní společnosti E. Měl tak zájem na tom, vyhnout se řádnému ukončení činnosti obchodní společnosti a objasnění toků finančních prostředků, jednal s cílem neuspokojit věřitele obchodní společnosti. V důsledku jeho jednání nebyla podána příslušnému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015, k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od července 2015 do současné doby a k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků počínaje zdaňovacím obdobím od července 2015 do současné doby, čímž obžalovaný zmařil možnost řádného vyměření daňových povinností obchodní společnosti E. Dále ke škodě oprávněných věřitelů trvale znemožnil řádné zajištění, přezkoumání a uspořádání poměrů této obchodní společnosti tím, že se stala pro věřitele nekontaktní, věřitelé nebyli nadále schopni zjistit rozsah majetku dlužníka a zajistit tak uspokojení vlastních pohledávek. Tímto svým jednáním obviněný způsobil poškozeným uvedeným v tomto rozhodnutí škodu na jejich majetku v minimální celkové výši 4 198 218 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 274/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného R. K.
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání (aniž by v něm výslovně označil dovolací důvod). Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. Obviněný namítl, že soudy nesprávně dospěly k závěru o jeho vině, neboť jako společník obchodní společnosti E. neodpovídal za dluhy společnosti. V rozsudku soudu prvního stupně nebyl uveden žádný právní titul, na základě kterého by měl jako společník odpovídat za dluhy obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů se s odpovědností společníka za dluhy obchodní společnosti nevypořádaly a zcela ignorovaly námitky obhajoby. Podle jeho názoru jsou tak jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Zdůraznil, že nebyl obviněn z toho, že by použil prostředky obchodní společnosti pro svoji potřebu. Obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 66/2019, sp. zn. 7 Tz 123/2011, sp. zn. 8 Tdo 319/2009 a sp. zn. 4 Tz 168/2016, ze kterých vyplývá, že závazek obchodní společnosti k odvedení daně a dalších povinných plateb není osobním závazkem jejího statutárního orgánu, který se dopustil trestné činnosti zkrácením, resp. neodvedením těchto plateb. Pokud se obchodní společnost dostala do nepříznivé finanční situace, nebyl zde žádný titul, na jehož základě by měl jednatel či společník odpovídat jejím věřitelům. Rozhodně nešlo o vytunelování obchodní společnosti a vzhledem k její špatné finanční situaci nemohlo dojít ani ke zkrácení jejích věřitelů.
5. Dále zpochybnil závěry soudů nižších stupňů o výši škody, kterou se ani v odůvodnění vlastně nijak nezabývaly. Pouze odkázaly na vyjádření Finančního úřadu hlavního města Prahy, odvolací soud argumentoval důkazem CD diskem, který však nebyl součástí spisu a nebyl ani předložen stranám k nahlédnutí. Navíc tím podle názoru obviněného odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Dále obviněný obsáhle citoval z odůvodnění různých rozhodnutí obecných soudů ohledně potřeby náležitě odůvodnit i výši škody. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně k této otázce považoval za nepřezkoumatelné.
6. V další části svého dovolání obviněný obsáhle namítal porušení vlastního práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo , neboť soudy oproti výpovědi obviněného upřednostnily výpověď svědka V. B., který podle obviněného prokazatelně lhal, byl osmkrát trestaným recidivistou a neměl důvod mluvit pravdu, protože by se sám vystavil nebezpečí trestního stíhání. Toto upřednostnění nebylo soudem prvního stupně řádně odůvodněno a odvolací soud opět nahrazoval činnost soudu prvního stupně místo toho, aby jeho rozsudek zrušil jako nepřezkoumatelný. Sporné bylo, zda došlo k předání účetnictví, což svědek V. B. popřel. V tomto směru to bylo „slovo proti slovu“. Soudy nižších stupňů proto měly v pochybnostech vycházet z verze obviněného, měly též náležitě vyhodnotit osobu svědka i jeho výpověď v konkrétních bodech a vypořádat se s námitkami obhajoby. K tomu opět obsáhle citoval z vybraných rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu.
7. Obviněný ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby jej sám rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. řádu a §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání obviněného a replika
8. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům v podstatné části neodpovídají, neboť soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav a provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označil obsáhlé námitky obviněného, jimiž obviněný s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo zpochybnil věrohodnost svědka V. B. a odmítl skutková zjištění soudů nižších stupňů, že svědkovi účetnictví nepředal a naložil s ním nezjištěným způsobem. O skutkovém charakteru uplatněných námitek svědčil i petit dovolání obviněného, ve kterém se domáhal zproštění obžaloby z ryze skutkového důvodu podle §226 písm. a) tr. řádu. K námitce obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces dodal, že soud prvního stupně dospěl na základě přesvědčivého vystupování svědka V. B. v hlavním líčení k závěru o hodnověrnosti jeho výpovědi, s čímž souhlasil i odvolací soud. Státní zástupce neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Doplnil, že porušení práva obviněného na spravedlivý proces v žádném případě nelze dovozovat ze skutečnosti, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy jiným způsobem, než by odpovídalo představám obviněného o správném hodnocení důkazů. Dále státní zástupce odmítl námitky obviněného ohledně výše způsobené škody, které se týkaly odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně. Upozornil, že námitky směřující proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí nelze vznášet již s ohledem na §265a odst. 4 tr. řádu. Mimo uplatněný dovolací důvod označil námitky obviněného, kterými vytýkal, že odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně při hodnocení důkazů a námitky týkající se provedení důkazu CD diskem obsahujícím podklady správce daně.
9. Státní zástupce ale zároveň vyslovil pochybnosti o správném použití kvalifikované skutkové podstaty podle §254 odst. 3 tr. zákoníku s ohledem na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1459/2019, které mezi tím bylo publikováno pod č. 25/2020 Sb. rozh. tr. Podle tohoto rozhodnutí škodou není bez dalšího pouhý souhrn pohledávek věřitelů, jejichž práva byla ohrožena uvedeným trestným činem. Škoda může být způsobena za předpokladu, kdyby bylo zmíněné nakládání s účetnictvím spojeno např. s určitými dispozicemi s majetkem obchodní korporace, čímž by došlo k znemožnění uspokojení pohledávek věřitelů, nebo s tím, že by se tento majetek stal pro věřitele či jiné osoby nedostupným apod. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného v tomto směru žádné kvalifikované námitky neobsahuje, a proto se věcí dále nezabýval.
10. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno formálně podřadit námitky, podle kterých obviněný jako společník neodpovídal za dluhy obchodní společnosti E. Tyto námitky však označil za poněkud nejasné, neboť obviněný nespecifikoval, zda směřovaly proti výroku o vině nebo výroku o náhradě škody. Jako nejasné označil také odkazy obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu. Upozornil, že kvalifikovaná a jednoznačná formulace dovolacích námitek má být zajištěna tím, že dovolaní musí být podáno prostřednictvím obhájce a že není povinností dovolacího soudu, aby domýšlel a dotvářel dovolací námitky obviněného. Za bezpředmětné označil námitky týkající se výroku o vině, neboť obviněnému nebyla přičítána odpovědnost za dluhy, ale okolnost, že zatajil účetnictví obchodní společnosti E. a znemožnil tak řádné vyměření daní z příjmu a z přidané hodnoty a uspokojení pohledávek věřitelů z majetku obchodní společnosti E. Neprokázání použití finančních prostředků obchodní společnosti pro vlastní osobní potřebu obviněného bylo z hlediska trestní odpovědnosti irrelevantní, protože obohacení pachatele není zákonným znakem trestného činu, který byl v tomto řízení obviněnému kladen za vinu. K výroku o náhradě škody zdůraznil, že obviněnému byla uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem, kterou podle výroku způsobil jednotlivým poškozeným tím, že znemožnil uspokojení jejich pohledávek z majetku obchodní společnosti E., nikoliv zaplatit její dluhy. Proto také tuto námitku obviněného nepovažoval za opodstatněnou.
11. Na základě výše uvedeného proto státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky uplatněné obviněným zčásti neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům a zčásti šlo o námitky zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný setrval na námitkách uvedených ve svém dovolání a vyjádřil své výhrady k vyjádření státního zástupce. Ohledně výše škody státní zástupce poněkud dezinterpretoval jeho dovolání. Obviněný totiž nevytýkal rozpor mezi provedenými důkazy, ale skutečnost, že CD disk nikdy nebyl proveden k důkazu u soudu, přesto soudy nižších stupňů z jeho obsahu vycházely. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná i proto, že soudy nižších stupňů při stanovení výše škody vycházely pouze ze součtu nároků poškozených, které ale nijak nepřezkoumávaly. Pro rozhodnutí ohledně této otázky klíčový důkaz CD diskem nebyl proveden, ani nebyl zmíněn v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K námitce odpovědnosti společníka obchodní společnosti za škodu vytkl, že odvolací soud zcela rezignoval na zjištění, zda byla na straně obviněného příčina, která vedla k nemožnosti uspokojení pohledávek poškozených věřitelů z majetku obchodní společnosti. Obviněný nerozporoval, že obchodní podíl v obchodní společnosti byl převeden vzhledem k její špatné situaci, avšak právě z tohoto důvodu nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů této obchodní společnosti, jelikož jí došly prakticky veškeré finanční prostředky a jiný majetek neměla. Obviněný setrval na tom, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces, pokud se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly výpovědí svědka V. B., nakolik měl motivaci popřít převzetí účetnictví, nezohlednily „tvrzení proti tvrzení“ ohledně podpisu návrhu na změnu do obchodního rejstříku a trestní minulost svědka V. B. Na závěr shrnul, že společník obchodní společnosti neodpovídá za dluhy obchodní společnosti, pokud nebyl viněn z toho, že by použil její prostředky pro svou potřebu. Soudy nižších stupňů zcela rezignovaly na odůvodnění výše škody, pokud pouze odkázaly na vyjádření finančního úřadu. Odvolací soud argumentoval důkazem CD diskem, který nebyl součástí spisu a ani nebyl předložen stranám k nahlédnutí. Odvolací soud v otázce náhrady škody a otázce věrohodnosti svědka V. B. nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů se těmito námitkami nezabývaly a obhajobu obviněného zcela ignorovaly. Jejich rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Proto setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby jej sám podle §265m odst. 1 tr. řádu a §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou i přes níže vyslovené výhrady splněny podmínky pro konání dovolacího řízení a že se může zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
15. Dovolání obviněného, ač jej podal v souladu s úpravou obsaženou v trestním řádu prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Nemanského (§265d odst. 2 tr. řádu), neobsahuje dokonce řádně ani základní náležitosti, které má podle §265f odst. 1 tr. řádu dovolání mít. Obviněný v dovolání totiž neoznačil s odkazem na zákonné ustanovení příslušný dovolací důvod, které jsou vypočteny v §265b tr. řádu. Tuto vadu bohužel neodstranil vlastním postupem, jak mu ukládá ustanovení §265h odst. 1 tr. řádu, ani soud prvního stupně. Dovolací soud však v zájmu zásady rychlosti (aby nebylo dále prodlužováno toto řízení, v němž již opakovaně rozhodoval soud prvního stupně i jemu bezprostředně nadřízený soud) i přes zmíněný nedostatek věc nevracel soudu prvního stupně bez věcného vyřízení k dalšímu postupu a vycházel z toho, že obviněný ve svém dovolání uplatňoval ve své podstatě dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak k tomu dospěl též státní zástupce ve svém vyjádření a jak to posléze zmínil obviněný i ve své replice k vyjádření k dovolání. Ve skutečnosti ale měl uplatnit mnohem spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud tak s velkou mírou benevolence akceptoval i toto dovolání obviněného a vycházel z toho, že obviněný jej opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
16. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat , jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám obviněného
17. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný namítl, že odvolací soud se nijak se nevypořádal s uplatněnými námitkami v jeho odvolání a vytkl odvolacímu soudu, že ohledně dokazování nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Obviněný v dovolání v zásadě zopakoval svou obhajobu užitou před soudy nižších stupňů, kterou po celou dobu řízení založil na tom, že jako společník neodpovídal za dluhy obchodní společnosti E., že vzhledem ke špatné situaci této obchodní společnosti nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů a vytunelování jím řízené obchodní společnosti. Podle obviněného nebyl prokázán jeho záměr zatajit účetnictví ani nepředání účetnictví svědkovi V. B. Dále polemizoval s hodnocením výpovědi uvedeného svědka, zpochybňoval skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů. V této spojitosti zmiňoval porušení práva na spravedlivý proces a principu in dubio pro reo . Vytýkal také, že nebyla prokázána výše škody, v tomto ohledu nebyla rozhodnutí soudů nižších stupňů ani náležitě odůvodněna.
18. Na úvod je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve své podstatě souhlasí s názory uvedenými státním zástupcem v jeho vyjádření. Obviněný v naprosto převážné části svého dovolání uplatňoval námitky, které vůbec svým obsahem neodpovídají ani dovozenému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve spojitosti s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l tr. řádu] ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný jimi totiž téměř výhradně zpochybňoval proces vedený soudy nižších stupňů, jejich skutková zjištění, především ale jimi provedené hodnocení důkazů a jeho vyjádření v odůvodnění jejich rozhodnutí. To je ovšem výsostná činnost každého orgánu činného v trestním řízení, který dokazování provádí, dovolací soud zásadně není povolán, jak bylo shora stručně zmíněno, k tomu, aby přezkoumával skutková zjištění soudů nižších stupňů a jimi provedené hodnocení důkazů. K tomu neslouží ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Sám přitom dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Stejně tak uvedený ani jiné dovolací důvody nemohou naplňovat námitky obviněného, jimiž brojil proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jak s odkazem na §265a odst. 4 tr. řádu též správně upozornil státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání. Veškeré zmíněné námitky proto ve své podstatě nebyly způsobilé k tomu, aby je přezkoumal Nejvyšší soud v dovolacím řízení.
19. Přesto, byť s velkou mírou tolerance, lze jednu výhradu obviněného považovat za takovou, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a kterou navíc lze považovat i za důvodnou. Touto námitkou je zpochybnění způsobení škody činem, který byl obviněnému kladen za vinu, jak to učinil obviněný v bodě V. svého dovolání, byť i zde ji převážně formuloval jako námitku procesní (zpochybňoval její prokázání, její odůvodnění apod.), nadto jednoznačně skutečně neuvedl (jak zmínil státní zástupce ve svém vyjádření), zda zpochybňuje výrok o vině či výrok o povinnosti nahradit škodu učiněný v adhezním řízení. I přes toto poněkud zmatečné vyjádření obviněného (resp. jeho obhájce), které jednoznačně (ač na to byl státním zástupcem upozorněn) nevyjasnil ani v replice k vyjádření státního zástupce, Nejvyšší soud tuto výhradu akceptoval jako námitku nesprávného hmotněprávního posouzení skutku spočívající v tom, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno též podle §254 odst. 3 tr. zákoníku, tedy že nedůvodně bylo obviněnému vytýkáno také způsobení značné škody na cizím majetku tím, že zatajil účetnictví.
20. V tomto směru již státní zástupce ve svém vyjádření totiž důvodně poukázal na judikaturu k uvedenému ustanovení, především pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1459/2019. Toto rozhodnutí bylo publikováno pod č. 25/2020 Sb. rozh. tr. s touto právní větou: „ Trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může pachatel způsobit škodu na cizím majetku ve smyslu §254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku i tehdy, jestliže ohrozí majetková práva jiného, např. práva věřitelů obchodní korporace, kterou zastupuje a jejíž účetnictví je povinen vést. K takové škodě ovšem nedojde jen tím, že pachatel jako statutární orgán obchodní korporace zatajil (zničil, učinil neupotřebitelným apod.) její účetnictví, které po příslušné změně nepředal novému statutárnímu orgánu této korporace, ale naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Škoda by zde mohla být způsobena za předpokladu, kdyby bylo zmíněné nakládání s účetnictvím spojeno např. s určitými dispozicemi s majetkem obchodní korporace, které by znemožnily uspokojení pohledávek věřitelů, nebo s tím, že se tento majetek stal pro věřitele či jiné osoby (např. pro insolvenčního správce) nedostupným apod. Škodou tedy není pouhý souhrn pohledávek věřitelů, jejichž práva byla ohrožena uvedeným trestným činem. “ Toto rozhodnutí bylo ještě v nepublikované podobě k dispozici soudu prvního stupně i v době jeho rozhodnutí (ovšem bylo již rozesláno i soudům nižších stupňů k připomínkám před jeho schválením trestním kolegiem Nejvyššího soudu na jeho zasedání konaném dne 29. 4. 2020), v době rozhodnutí odvolacího soudu již bylo dokonce publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v sešitě č. 5 ročníku LXXII, r. 2020, který vyšel 22. 8. 2020).
21. K otázce možnosti vytýkat obviněnému, že ve spojitosti s protiprávním vedením či jiným nakládáním s účetnictvím ve smyslu některé z variant uvedených v §254 odst. 1 tr. zákoníku způsobil na cizím majetku též škodu značnou či velkého rozsahu ve smyslu §254 odst. 3 či 4 tr. zákoníku, lze ovšem odkázat i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tak například podle rozhodnutí č. 48/2020-III. Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1160/2019) výši škody podle §254 odst. 3 tr. zákoníku není možno stanovit podle pomůcek ve smyslu §98 odst. 1, 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dále lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 861/2018, podle nějž mimo jiné stanovení výše škody způsobené trestným činem je i s ohledem na nedostupnost účetnictví a značnou dobu, která od spáchání jednání uplyne, sice nelehkým úkolem. Přesto je nutné setrvat na tom, že pro závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea 1, odst. 3 tr. zákoníku je třeba v trestním řízení jednoznačně určit a prokázat výši škody, kterou obvinění nevedením účetnictví způsobili alespoň v minimální výši. Jinak tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nelze klást obviněnému za vinu. Rozhodně ji nelze určit odhadem nebo opsat neurčitým slovním spojením (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Škoda u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1, odst. 3 tr. zákoníku může spočívat v rozdílu mezi uspokojením věřitelů za situace, pokud by pachatel řádně účtoval o všech účetních operacích a peněžní prostředky zůstaly v jeho dispozici, a výší skutečně zaplacených pohledávek dotčených věřitelů (např. by mohla spočívat v hodnotě majetkových dispozic učiněných současně se zatajením účetnictví ve prospěch obviněného).
22. V některých případech Nejvyšší soud akceptoval posouzení případu též podle §254 odst. 1 a současně odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Tak například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, v němž šlo také o případ, kdy bylo obviněnému kladeno za vinu zatajení účetnictví při současném převodu obchodního podílu a předání funkce jednatele tzv. bílému koni. Nicméně v daném případě byla škoda spatřována ve výběrech finančních prostředků z bankovních účtů, provádění bezhotovostních plateb platební kartou a převodech peněz na vlastní účty, a to zejména v době, kdy již přestal být jednatelem, aniž by současně prostředky použil ve prospěch obchodní společnosti. Toto rozhodnutí ve své podstatě zcela odpovídá i pozdějšímu názoru prezentovanému v rozhodnutí č. 25/2020 Sb. rozh. tr., jak na něj bylo poukázáno shora.
23. Podobné výtky, jako je třeba vznést vůči rozhodnutím v této věci obviněného R. K., uváděl Nejvyšší soud i v jiném svém dřívějším usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1320/2018. Také v uvedeném usnesení pochybily soudy nižších stupňů, pokud nevěnovaly náležitou pozornost otázce, jaký následek měl být činem obviněné způsoben, zda (v daném případě) prosté uvádění nepravdivých a hrubě zkreslených údajů v účetnictví ohrožující majetková práva věřitelů jim současně mohlo způsobit škodu, pokud nebylo zjištěno, že by zároveň s tím docházelo k dispozicím s majetkem, které právě chybným účtováním měly být zastřeny.
24. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ustanovení o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. Ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři alinea, v daném případě byla obviněnému kladena za vinu alternativa třetí. Konkrétně bylo v posuzované věci obviněnému kladeno za vinu, že zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně, čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu.
25. Z popisu skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací, vyplývá (zjednodušeně uvedeno), že obviněný při převodu 100% obchodního podílu v obchodní společnosti E. za současné změny v osobě jednatele nepředal svému nástupci v pozici jednatele i společníka V. B. účetnictví, které zatajil, a to s cílem zatajit před věřiteli a správcem daně skutečný majetek obchodní společnosti a finanční toky, neukončit řádně činnost obchodní společnosti a v konečném důsledku neuspokojit věřitele. Věřitelé, jejichž pohledávky byly v popisu skutku uvedeny, také podle závěrů soudů nižších stupňů nebyli uspokojeni. Stejně tak v důsledku toho podle závěrů soudů nižších stupňů nebyla podána ani daňová přiznání k jednotlivým daním za jednotlivá zdaňovací období (viz též popis skutku shora), čímž podle soudu prvního stupně obviněný „zmařil možnost řádného vyměření daňových povinností“ obchodní společnosti E. Poté následuje soupis jednotlivých pohledávek za obchodní společností E., které nebyly uspokojeny, nejvýznamnější položkou je daňový dluh ve výši necelých 4 milionů Kč vyplývající převážně z platebních výměrů na DPH za rok 2014 a výkazů nedoplatků za roky 2014 a 2015. Z popisu skutku obsaženého v enunciátu rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění pak vůbec nevyplývá, že by tvrzená škoda sestávající z prostého souhrnu jednotlivých pohledávek měla jakoukoliv spojitost se zatajením účetnictví obviněným, že by obchodní společnost E. byla reálně schopná své dluhy uspokojit nebýt protiprávního postupu obviněného spočívajícího v zatajení účetnictví spolu s protiprávními dispozicemi s majetkem obchodní společnosti učiněnými ve spojitosti s provedením společenstevních změn v orgánech obchodní společnosti (převodem na tzv. bílého koně). Odpověď na tuto otázku nepodává ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ani usnesení soudu druhého stupně (byť by to nepostačovalo, neboť povinné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, která je v určitém jednání obviněného spatřována, musejí nalézt svůj jednoznačný odraz v popisu skutku, a to včetně takových znaků, jako je následek, účinek, příčinná souvislost či zavinění – k tomu lze odkázat na bohatou judikaturu i odbornou literaturu).
26. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je ohledně učiněných skutkových závěrů, zdůvodnění právní kvalifikace, jakož i výroku o trestu a o náhradě škody skutečně více než „lakonické“, jak zmiňoval obviněný i odvolací soud, který však tyto nedostatky, ač si jich byl vědom, nenapravil. Jádro vlastních úvah soudu prvního stupně se nachází prakticky jen v bodech 15. až 20. na str. 11 až 13 odůvodnění jeho rozsudku (tj. na pouhé 1,5 straně), neboť těmto bodům předchází vcelku nadbytečný soupis a přepis jednotlivých důkazních prostředků, aniž by z něj bylo zřejmé, jaké závěry z těchto důkazních prostředků soud prvního stupně učinil a jak z nich získané důkazy hodnotil, to činí až v uvedeném bodu 15. Na konci zmíněného bodu 15. soud prvního stupně zmínil, že „ konkrétní výši škody … z podkladů nebylo možné přesně vypočítat, mimo jiné i proto, že neexistuje účetnictví společnosti E., byť je evidentní, vzhledem k rozsahu projektu v XY ulici, že škoda musí být v řádech miliónů Kč “. Soud prvního stupně ji pak určil na základě jednoznačně prokázaných výší pohledávek jednotlivých věřitelů. Ani v této části odůvodnění soud prvního stupně neuvádí nic o tom, že by docházelo k určitým majetkovým dispozicím v nějaké minimální výši, v jaké by tím obviněný zapříčinil vznik škody na cizím majetku ve spojitosti se zatajením účetnictví. Vůbec se ani z této pasáže nepodává, že by obchodní společnost E. před protiprávním jednáním obviněného byla způsobilá zmíněné závazky zcela uhradit, že by disponovala potřebnou částkou, popř. alespoň zpeněžitelným majetkem na úhradu všech svých dluhů. V tomto směru jakákoliv argumentace soudu prvního stupně zcela chybí, soud se nezabýval jednotlivými znaky předmětného trestného činu ani v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku, který snad má být jakýmsi odůvodněním právní kvalifikace (ve skutečnosti jde ale jen o pouhý přepis právní věty výrokové části rozsudku, jakékoliv zdůvodnění znaků tohoto trestného činu absentuje). Podobně ani není zřejmé, jak též namítal obviněný v dovolání, proč soud prvního stupně uložil obviněnému uhradit veškeré dluhy obchodní společnosti E., zmínil jen (poněkud v kruhu), že výše škody je součástí popisu skutku, že bylo prokázáno, že ji obviněný způsobil (aniž by bylo řečeno jak), a proto obviněnému uložil ji poškozeným nahradit (aniž by tento výrok jakkoliv právně odůvodnil hmotněprávním ustanovením o povinnosti nahradit v takovém případě škodu).
27. V naznačeném směru vysvětlení nepodává ani odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, jehož podstata je obsažena v bodě 6. písemného vyhotovení usnesení. Zde je sice konstatováno, že výše škody je jednoznačně prokázána listinnými důkazy, aniž by ovšem bylo uvedeno, jakým způsobem měl obviněný tuto škodu způsobit. Ve skutečnosti jde o pouhé konstatování výše pohledávek jednotlivých věřitelů za obchodní společností E. Tuto vnitřní rozpornost odůvodnění pak dokládá konstatování odvolacího soudu na str. 6 odůvodnění jeho usnesení, že obviněný „ nebyl napadeným výrokem o vině odsouzen za tzv. vytunelování společnosti “, že je možno uznat, že obchodní společnost E. se „ dostala do špatné ekonomické situace “, že obviněnému „ není kladeno za vinu, že by finanční prostředky společnosti … použil pro vlastní potřebu “, apod.
28. Již v nastíněném odůvodnění lze spatřovat vnitřní rozpornost rozhodnutí soudů nižších stupňů, které obviněnému na jednu stranu nekladly za vinu jakékoliv (nepřípustné) majetkové dispozice spojené s jeho protiprávním jednáním spočívajícím v zatajení účetnictví, přesto v takovém jednání obviněného shledaly příčinu (aniž by to ovšem výslovně uvedly) vzniku škody na cizím majetku. To je ovšem v příkrém rozporu se shora uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak byla zmíněna shora (zejména s rozhodnutím č. 25/2020 Sb. rozh. tr.). Z výroku rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ani vůbec nevyplývá, že by se soudy nižších stupňů zabývaly příčinnou souvislostí mezi jednáním kladeným obviněnému za vinu a následkem, resp. účinkem v podobě škody na cizím majetku, a učinily o tom jednoznačný skutkový závěr, který by promítly do popisu skutku, natož aby dokonce řešily k této okolnosti jeho zavinění, které se zásadně musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky trestného činu, jakož i na znaky normativní, u nichž stačí laická představa [v daném případě, jde-li o těžší následek jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, pak postačí i nedbalost – viz §17 písm. a) tr. zákoníku].
29. V uvedeném ohledu bylo třeba dát obviněnému za pravdu a na základě jím podaného dovolání přistoupit ke kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu, ale též rozsudku soudu prvního stupně. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že soudy nižších stupňů neučinily prakticky žádný ze skutkových závěrů nezbytných pro to, aby jednání obviněného mohlo být právně posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nezjistily, že by jednáním popsaným v základní skutkové podstatě v §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku obviněný na cizím majetku způsobil značnou škodu. Za takovou škodu rozhodně nelze považovat prostý souhrn nevymožených pohledávek věřitelů za obchodní společností E. vyplývajících z obchodně závazkových vztahů této obchodní společnosti, anebo vyplývajících ze zákona, resp. rozhodnutí orgánů veřejné moci. Aby bylo možno jednání obviněného posoudit též podle §254 odst. 3 tr. zákoníku, bylo by třeba učinit jednoznačné skutkové závěry, že právě z jednání popsaného v §254 odst. 1 tr. zákoníku taková škoda povstala, tedy že takové jednání bylo alespoň jednou z příčin vzniku takové škody (ta se za konkrétních skutkových okolností třeba i může rovnat souhrnu nevymožených pohledávek věřitelů, pokud například v důsledku zatajení účetnictví dlužníka nebude dohledán žádný majetek dlužníka, který ale před takovým jednáním nepochybně měl a který by býval plně postačoval k úhradě pohledávek věřitelů, a proto nebude moci být následně v exekuci či insolvenčním řízení pohledávka uspokojena, když se ani účetnictví nepodaří zrekonstruovat a jakýkoli majetek dohledat; kdyby se zjistilo, že taková účetní jednotka disponovala s majetkem menšího rozsahu neumožňujícího uspokojení všech pohledávek svých věřitelů, s nímž pachatel nepřípustně naložil, byla by škodou hodnota takového majetku a nikoli souhrn pohledávek).
30. Je tak možno konstatovat, že soudy nižších stupňů v součinnosti s procesními stranami v tomto směru nedostály své povinnosti náležitě zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, v důsledku čehož ani pak následně nemohly zjištěný skutkový stav správně právně posoudit. Taková skutková zjištění je třeba promítnout do skutkové věty výrokové části rozsudku, která má být pokud možno stručná, popis skutkových okolností má vystihovat znaky trestného činu, který je v daném skutku spatřován, má být vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem, a to zejména místním a časovým určením, uvedením způsobu spáchání a případně jiných skutečností, jak požaduje ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu (více srov. odbornou literaturu, např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání Praha: Leges, 2018, zejména str. 195 a násl.; k tomu je možno odkázat i na bohatou judikaturu k tomu se vážící, na niž i uvedená odborná literatura odkazuje). Zároveň je třeba upozornit, že v případě složitější tzv. skutkové věty výroku o vině je možné vyjádřit popis skutku i více samostatnými větami, nikoli jediným komplikovaným souvětím. Rozhodně však popis skutku musí odrážet výsledky provedeného dokazování a odpovídat všem znakům trestného činu, který je v takovém skutku soudem spatřován, což se v daném případě nestalo. Popsaný skutek je poté třeba také správně právně kvalifikovat a v tzv. právní větě uvést jen ty z více alternativních znaků, které byly v daném skutku shledány (ani zde není možno uvádět znaky skutkové podstaty alternativně, naopak naplní-li obviněný svým jednáním více takových variant, je zásadně třeba je uvést všechny, není-li mezi nimi vzájemný vylučovací poměr - viz Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. op. cit., zejména str. 227; v tomto směru ale Nejvyšší soud vůči postupu soudu prvního stupně výhrady nečiní). Následně je třeba, aby soudy nižších stupňů svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily, a to v souladu s požadavky uvedenými v §125 odst. 1 tr. řádu (k tomu srov. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z., op. cit., str. 296 a násl.) . K výhradám v tomto směru lze odkázat na to, co bylo uvedeno shora.
31. V dalším průběhu trestního řízení budou soudy nižších stupňů muset napravit pochybení vytknutá shora. Především budou muset v součinnosti se stranami doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, bude-li toho třeba, k učinění jednoznačných závěrů, zda jednáním obviněného skutečně byla nějaká škoda způsobena. Je především na státním zástupci, aby prokázal svá tvrzení obsažená v obžalobě, tedy i tvrzení o způsobení škody v důsledku zatajení účetnictví obviněným. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „ Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. “ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jak byla škoda způsobena) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, jenž v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v §2 odst. 5 in fine tr. řádu). Nebudou-li s dostatečnou jistotou prokázány relevantní skutečnosti umožňující učinit závěr, že škoda na cizím majetku byla způsobena (též) zatajením účetnictví (ve smyslu shora vyložených tezí), bude namístě (případně i za využití principu in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny) tento znak z popisu skutku i právní věty a právní kvalifikace vypustit (to ovšem neznamená, že popis skutku nemá obsahovat popis konkrétně ohrožovacího následku ve smyslu §254 odst. 1 in fine tr. zákoníku).
32. Soudy nižších stupňů se zároveň budou muset zabývat též obhajobou obviněného, zejména v případě, pokud by znovu dospěly k závěru, že skutečně ve spojitosti se zatajením účetnictví byla poškozeným způsobena nějaká škoda v určité minimální výši, která by bývala nevznikla, pokud by nebylo takového jednání obviněného. Soudy nižších stupňů musí své jednotlivé výroky též logicky a přesvědčivě odůvodnit (takovým odůvodněním rozhodně není pouhý přepis jednotlivých důkazních prostředků, což doposud tvořilo většinu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podobně odvolací soud se zase musí přesvědčivě vypořádat s námitkami vznesenými stranami v odvolání).
VI. Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného R. K. a podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 274/2020, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 1 T 32/2018. Dále podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 8 uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Bude na Obvodním soudu pro Prahu 8, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, ve shora naznačeném směru za součinnosti stran případně doplnil dokazování, důkazy získané z provedených důkazních prostředků náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a vyvodil z nich odůvodněné skutkové závěry, které promítne do popisu skutku, jenž pak bude muset řádně právně kvalifikovat, své rozhodnutí též náležitě odůvodní.
35. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně případně i soud druhého stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz reformationis in peius ).
36. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu