ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.330.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 330/2021-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 To 99/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný M. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 9 T 9/2020, uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 17 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) a §99 odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní. Soud také rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené V. M., nar. XY, částku 100 000 Kč a M. Z., nar. XY, částku 350 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená M. Z. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, spočívá ve stručnosti v tom, že v době od 20:00 hod. dne 12. 2. 2020 do nejméně 01:00 hod. dne 13. 2. 2020 v obci XY, část XY, obviněný po předchozí slovní rozepři a pod vlivem alkoholu, opakovaně fyzicky napadal svou družku K. M., nar. XY, způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v úmyslu ji usmrtit, v důsledku čehož poškozená utrpěla řadu zranění konkrétně uvedených v témže výroku, z nichž úrazový otok mozku při jeho zhmoždění, krvácení do obalů mozkových a zakrvácení komor mozkových, bylo příčinou smrti poškozené, která nastala s odchylkou ± 2,8 hodiny dne 12. 2. 2020, ve 22:17 hod., přičemž nitrolební krvácení vzhledem k jeho rozsahu a lokalizaci bylo smrtelné pro svou všeobecnou povahu a smrti poškozené by se s vysokou mírou pravděpodobnosti nedalo zabránit žádnou, ani včasnější lékařskou péčí, kterou však obviněný poškozené nepřivolal, neboť po činu šel spát, a poškozená nepochybně po celou dobu fyzického napadání obviněným prožívala pocity ohrožení a obav o život do doby, než ztratila vědomí.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný M. T. odvolání v rozsahu výroku o vině i o trestu, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 To 99/2020, podle §256 tř. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. T. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru již rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které soud druhého stupně v odvolacím řízení z podnětu jeho odvolání neodstranil.
5. Podle obviněného nebyla správně posouzena otázka jeho příčetnosti, v rámci zkoumání duševního stavu obviněného neměli znalci k dispozici všechny relevantní informace k zodpovězení této otázky. Obviněný se proto dožadoval nového znaleckého posudku, neboť znalcům neuvedl, že slyší hlasy ve své hlavě, které jej straší a komunikují s ním, tento stav začal ráno po činu, kterého se dopustil, od té doby se hlasy opakují velmi často. V této souvislosti obviněný poukázal na vyjádření znalce psychologa PhDr. Karla Netíka, CSc., u hlavního líčení, podle něhož je psychologické vyšetření s rouškou nesmysl, mohla to být příčina, že s ním obviněný v určité chvíli nechtěl komunikovat.
6. Obviněný rovněž poukázal na vyjádření znalce z oboru psychiatrie MUDr. Jana Tučka, který nepopřel, že ke kolísání psychického stavu obviněného může docházet, ale pro dobu spáchání činu neměl znalec žádný podklad pro závěr, že by se obviněný dopustil fyzického napadení poškozené pod vlivem psychotických prožitků. Tyto by měly v případě, že by se jejich přítomnost při činu podařilo prokázat, zásadní dopad na rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného. Znalec sice nezjistil, že by obviněný v době činu těmito problémy trpěl, avšak sám obviněný je přesvědčen, že čin spáchal za tohoto psychického stavu, dokonce slyšel hlasy, které mu zakázaly o tom, co prožívá se znalci hovořit. Z těchto skutečností obviněný dovodil potřebu nového znaleckého zkoumání své osoby za účelem správného závěru o své příčetnosti.
7. Obviněný namítl i nesprávné použití ustanovení §39 tr. zákoníku při ukládání trestu, neboť soud přihlédl k přitěžujícím okolnostem, které nebyly prokázány, naopak pominul okolnosti polehčující. Tuto námitku akceptoval i odvolací soud, jak vysvětlil v bodě 9. svého usnesení, a to že nelze dovodit zákeřnost útoku obviněného na poškozenou. Okolnost, že skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku naplnil v obou variantách (zvlášť surovým a trýznivým způsobem), nemůže být zohledněna při úvaze o druhu a výši trestu. Obviněný zdůraznil polehčující okolnosti, že po probuzení usiloval o oživení poškozené, sám oznámil spáchání činu, napomáhal při objasňování činu, činu litoval a omluvil se poškozeným.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného M. T. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž jsou námitky obviněného jen opakováním jeho dosavadní obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání. K zásadní námitce obviněného státní zástupkyně odkázala na usnesení odvolacího soudu, který požadavek na nové znalecké zkoumání jeho psychického stavu v době činu shledal nedůvodným.
10. Státní zástupkyně zdůraznila, že již soud prvního stupně zjistil, že obviněný byl v minulosti léčen pro toxicky podmíněnou psychotickou poruchu s vyslovením rizika rozvoje schizofrenního onemocnění, s ohledem na psychotické projevy byl obviněný v průběhu vazby dvakrát hospitalizován na psychiatrickém oddělení Vězeňské nemocnice Brno. O údajných hlasech, které měl slyšet, hovořil již před znalcem psychologem PhDr. Karlem Netíkem, CSc., se kterým z tohoto důvodu odmítl spolupracovat. Znalec psychiatr MUDr. Jan Tuček s ohledem na tyto skutečnosti nevyloučil, že by mohlo dojít k rozvoji schizofrenního onemocnění, při vyšetření obviněného však nezjistil, že by těmito zdravotními problémy obviněný trpěl v době spáchání činu. Okolnost, že by se potýkal s vnitřními hlasy, není patrna ani z doby, po kterou byl v péči ambulantního psychiatra M. N. Tímto lékařem aplikovaná medikace řešila psychózu a projevy úzkosti u obviněného, nikoli schizofrenii. Pro účelovost obhajoby obviněného v tomto směru svědčí i rozdíly mezi tvrzeními v podaném odvolání, podle nichž slyšel hlasy ráno po činu, a vyjádřením obviněného v rámci posledního slova ve veřejném zasedání, v němž tvrdil, že vnitřní hlasy mu něco našeptávají poslední čtyři roky a že se jich bojí.
11. Závěry odvolacího soudu, jimiž reagoval na stejné výhrady obviněného, jsou podle státní zástupkyně logické, vycházejí z provedených důkazů a lze je považovat za dostatečné. Při řádně provedeném odvolacím řízení proto Nejvyšší soud nemá důvod znovu přezkoumávat totožné námitky obviněného, a to tím spíše, že uplatněné námitky jsou především skutkového rázu, neboť obviněný zpochybňuje rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů.
12. Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání a případně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učinil i jiné než navrhované rozhodnutí rovněž v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Přitom shledal, že konkrétní výhrady obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
14. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž možno podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání jako mimořádného opravného prostředku může takový případ nastat zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu a soudy jej přesto podřadily pod určitou skutkovou podstatu uvedenou ve zvláštní části trestního zákona. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však v žádném případě nespočívá v procesním pochybení soudů nižších stupňů, které nenavazuje či nevyplývá z vadného použití hmotněprávní normy, eventuálně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
16. Obviněný neuplatnil v dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, ačkoli soud druhého stupně ve veřejném zasedání projednal jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu a zamítl je jako nedůvodné, přičemž obviněný má za to, že tímto rozsudkem došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nicméně toto pochybení samo o sobě není důvodem pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
17. Z obsahu dovolání obviněného M. T. je zřejmé, že jeho dvě základní námitky jsou v zásadě totožné s dosavadní obhajobou obviněného a zejména byly součástí jeho řádného opravného prostředku, tedy odvolání. Přitom již soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku snažil pečlivě vysvětlit veškeré své úvahy v návaznosti na výsledky jím provedeného dokazování. Soud podrobně shrnul skutkové okolnosti, které předcházely fyzickému napadení poškozené, a to včetně povahy společného soužití obviněného s poškozenou, které bylo doprovázeno především nadužíváním alkoholu, též měli oba zkušenost s aplikací omamných látek a jejich finanční situace byla dlouhodobě velmi špatná. Soud prvního stupně se také vypořádal s výsledky znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného jednak před spácháním činu, jednak v průběhu napadání poškozené. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací poté reagoval na veškeré uplatněné námitky obviněného, do jisté míry korigoval nepřiléhavý závěr soudu prvního stupně o přitěžující okolnosti spočívající v zákeřném provedení útoku obviněného na poškozenou a přesvědčivou formou vyložil, z jakých důvodů nepřisvědčil ostatním odvolacím námitkám.
18. Obviněný v podaném dovolání především zopakoval svůj nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů posuzovaly znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpochybnil i správnost odborného zkoumání zejména ve vztahu k míře ovlivnění jeho ovládacích schopností s ohledem na u něj zjištěnou poruchu osobnosti s impulsivními rysy při intoxikaci alkoholem v době spáchání činu. Obviněný se snažil prosadit svou vlastní diagnózu, která by zahrnovala též onemocnění schizofrenií, ačkoli ji znalec psychiatr vyloučil. Uplatněné námitky obviněného tedy ve svém důsledku směřují výlučně proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, resp. znalecký posudek a samotné zkoumání duševního stavu oběma znalci. Obviněný tímto způsobem odmítl skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, která se stala podkladem pro právní posouzení skutku z hlediska jeho příčetnosti, tedy způsobilosti být pachatelem trestného činu ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku.
19. V této souvislosti je nutno připomenout, že ani obviněný výslovně v dovolání netvrdil, že by jednal v době spáchání činu pod vlivem dušení choroby (schizofrenie), sám totiž uvedl (kromě posledního slova v odvolacím řízení), že vnitřní hlasy měl slyšet až následující den ráno po činu, jakmile zjistil, že poškozená je mrtvá. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jan Tuček při zpracování znaleckého posudku na obviněného měl k dispozici nejen veškeré potřebné lékařské zprávy M. N., ošetřujícího lékaře psychiatra, k němuž obviněný docházel na ambulantní léčbu v období od 23. 11. 2015 do 12. 2. 2019, ale i poznatky znalce z oboru psychologie PhDr. Karla Netíka, CSc., dále vycházel i z vlastního vyšetření obviněného a u hlavního líčení mu soud na doplnění sdělil poznatky z ošetřování obviněného v průběhu výkonu vazby. Znalec MUDr. Jan Tuček přitom veškeré své poznatky z kompletních zdravotních podkladů opatřených k osobě obviněného se zřetelem k výsledkům vlastního vyšetření duševního stavu velmi srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem shrnul jak v písemném znaleckém posudku, tak i v rámci své výpovědi u hlavního líčení. Přitom obviněný neuplatnil vůči tomuto znalci připomínky k jeho odborným závěrům u hlavního líčení, ani nevznesl podrobnější dotazy, jimiž by své vyšetření zpochybnil a umožnil znalci reagovat. V podstatě až v rámci svého odvolání začal prosazovat další projevy svého psychického stavu, avšak jak již bylo konstatováno, odvolací soud se s nimi dostatečným a přiléhavým způsobem vypořádal (srov. bod 6. napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto může odkázat na vyčerpávající stanovisko Vrchního soudu v Praze, s nímž se ztotožňuje a nepovažuje za nutné je doplňovat, a to i vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání jen zopakoval shodnou výhradu, aniž by zohlednil argumenty, jakými ji odmítl vrchní soud ve svém usnesení.
20. Námitky obviněného, jimiž vytýkal soudům nižších stupňů, že neakceptovaly jeho požadavek na vypracování nového znaleckého posudku z oboru psychiatrie, především nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu. Důvody, pro něž odvolací soud považoval vypracování nového znaleckého posudku za nadbytečné, tento soud dostatečným způsobem vyložil v napadeném usnesení. Nejvyšší soud se přiklonil k tomu, že by nové znalecké zkoumání duševního stavu obviněného nepřispělo k jinému výsledku, než jaký byl již v posuzované věci opatřen a soudy obou stupňů pečlivě zhodnocen. Jak bylo již uvedeno, znalec MUDr. Jan Tuček měl k dispozici širokou škálu podkladů včetně skutkových okolností, za nichž se obviněný protiprávního jednání dopustil a právě s přihlédnutím k užívání omamných látek v minulosti obviněným a k důsledkům, které to vyvolalo na jeho duševním stavu (psychóza), společně s nadužíváním alkoholu a vysazením předepsaných medikamentů, vedlo podle znalce u obviněného k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností v době fyzického napadení poškozené. Nelze proto očekávat, že by případné nové znalecké zkoumání osoby obviněného mohlo přispět k výrazné změně důkazní situace ve vztahu ke způsobilosti obviněného být pachatelem stíhaného trestného činu. Z pohledu zachování pravidel spravedlivého procesu vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, jak jsou vykládána zejména v judikatuře Ústavního soudu, nejde o situaci, v nichž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal vadu napadeného rozhodnutí spočívající v tzv. opomenutém důkazu. O takový důkaz by se jednalo v případě, kdyby důkazní návrh jedné z procesních stran měl zásadní význam pro posouzení viny obviněného a soudy nižších stupňů by nerozhodly bez věcně přijatelného odůvodnění o jeho neprovedení. Pravidla spravedlivého procesu totiž nezavazují obecný soud k povinnosti provést každý důkazní prostředek, který strany řízení navrhnou, což vyplývá ze základní zásady nezávislosti soudů zakotvené v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, uveřejněný pod č. 89 ve svazku 27 tamtéž). Otázka zjištění nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost pachatele vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/2011, uveřejněný pod č. 54 ve svazku 64 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
21. Soudy přitom nejsou vázány výsledky znaleckého zkoumání a vždy hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Této povinnosti se v předmětné trestní věci nezpronevěřil soud prvního stupně ani soud odvolací a nelze spatřovat vady v rozhodnutí soudů obou stupňů jen proto, že obviněný má jinou představu o výsledku trestního řízení, která však nemá oporu v provedeném dokazování, ani neodpovídá hodnocení provedených důkazů podle pravidel formální logiky. Odvolací soud proto naprosto důvodně nepovažoval za nutné doplnit dokazování opatřením nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně též psychologie, neboť v posuzované věci byl zjištěn skutkový stav včetně duševního stavu obviněného v době činu, o němž nejsou reálné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Odvolací soud v již zmíněném bodě 6. svého usnesení naprosto dostatečným způsobem také zdůvodnil svůj odmítavý postoj k návrhu obhajoby na doplnění dokazování, tudíž se nijak nedotkl základních práv obviněného na spravedlivý proces či práva na obhajobu. Právo na spravedlivý proces totiž nelze chápat tak, že zaručuje obviněnému přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho obhajobě, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, jehož se obviněnému M. T. v posuzované věci dostalo. Jak již bylo také konstatováno, sám obviněný ani v dovolacím řízení nepředložil žádný nový argument, jímž by podpořil svou námitku nad rámec jejího uplatnění v odvolání, ačkoli se odvolací soud se stejnou výhradou vypořádal.
22. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného proti výroku o trestu. K vadám tohoto výroku je primárně určen speciální dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na nějž obviněný nepoukázal. Konkrétní námitka obviněného je však založena na tvrzení o příliš přísném trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, tudíž neodpovídá ani jedné z variant citovaného dovolacího důvodu (jednak, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, jednak byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným). Obviněný fakticky vyjádřil názor o nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, přičemž taková námitka netvoří žádný z dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nesprávné použití ustanovení hmotného práva ve vztahu k uloženému trestu, tedy v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který obviněný v dovolání odkázal, by mohlo spočívat například v nesprávném uložení úhrnného a souhrnného či společného trestu podle §43 až 45 tr. zákoníku. Takovou výhradu však obviněný M. T. v dovolání neuplatnil, ani nepřicházela v úvahu. Rozhodně pak z pouhé skutečnosti, že v jednání obviněného nelze spatřovat obecnou přitěžující okolnost ve smyslu §42 písm. c) tr. zákoníku, že trestný čin spáchal „zákeřně“ nelze dovodit, jak přiléhavě vyložil odvolací soud, že by výměra uloženého trestu odnětí svobody v polovině trestní sazby byla nepřiměřeně přísná (srov. bod 11. usnesení odvolacího soudu). Nelze ani souhlasit s námitkou obviněného, že byly pominuty okolnosti polehčující, neboť i k těm bylo přihlédnuto soudy nižších stupňů a byly náležitě při úvaze o výši trestu zohledněny. Nad rámec těchto okolností je možné jen upozornit na to, že v rámci přísnější právní kvalifikace zjištěného skutku bylo možné obviněnému uložit dokonce výjimečný trest definovaný v §54 tr. zákoníku. Výměru trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, kterou za posuzovaný skutek soudy považovaly za odpovídající všem okolnostem případu se zřetelem k osobě obviněného, nelze proto charakterizovat jako nepřiměřeně přísnou.
23. Nejvyšší soud nezjistil z obsahu trestního spisu ani z obou rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně žádné vady, pro které by s ohledem na podané dovolání obviněným vznikly pochybnosti o správnosti těchto rozhodnutí. Rozhodně ani nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž dodržení neznamená, že soudy přijmou verzi skutkového stavu předloženou obviněným a rozhodnou podle jeho představ. Přesvědčivé úvahy vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, nenesou stopy jakékoli deformace obsahu některého z důkazních prostředků, ani upřednostnění některé skupiny důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Soudy se rovněž neopomněly vypořádat s obhajobou obviněného včetně jeho psychického stavu v době činu.
V. Závěrečné shrnutí
24. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. T. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Obviněný nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, své dovolání založil převážně na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy obou stupňů a která se stala podkladem výroku o vině a trestu. Nejvyšší soud proto na základě obsahu trestního spisu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký