ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.4.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 4/2021-3603
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. V., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 186/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 177/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný P. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 177/2018, uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Výroky pod body II. a III. téhož rozsudku byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť tyto skutky, pro které byla podána obžaloba, nejsou trestným činem.
2. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a obviněný. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze unesením ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 186/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v obou zprošťujících výrocích pod body II. a III. a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného podané proti odsuzujícímu výroku pod bodem I. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
3. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, ve stručnosti spočívá v tom, že během výkonu služby příslušníka Policie České republiky, služebně zařazeného na odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství Policie XYv období od 1. 3. 2016 do 14. 9. 2016 v jím užívané kanceláři v sídle tohoto policejního útvaru na adrese XY, na počítačové sestavě s IP adresou XY za použití jemu přiděleného loginu „XY“ prostřednictvím programu „Dotazy do informačních systémů“ bez zákonného důvodu a pod smyšlenou legendou operativně pátrací činnosti opakovaně prováděl lustrace fyzických osob v jednotlivých informačních systémech Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, které jsou konkretizovány v rozsudku soudu prvního stupně, za účelem zjištění osobních údajů jiných osob, a to pro vlastní potřebu nebo pro potřebu jiných osob. Takto jednal v rozporu s čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 31. 12. 2009 č. 168 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a s čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) a čl. 43 odst. 1 a 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů, a porušil tak i ustanovení §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný tak provedl ve dnech 1. 3. 2016, 29. 3. 2016, 19. 7. 2016 a 14. 9. 2016 v databázích Policie České republiky konkretizovaných v rozsudku lustrace osob vyjmenovaných ve výroku rozsudku, zejména u K. R. a M. N. v zájmu své známé L. P. a v případě dalších osob včetně H. P., s níž navázal známost v zájmu dozvědět se o ní co nejvíce dostupných informací, a to i přes osoby jí blízké.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný P. V. podal proti zmíněnému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Podle obviněného jde o jeho druhou alternativu s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku (odvolání), ačkoli v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Podle názoru obviněného popis skutku vyjádřený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a ani skutková zjištění neodpovídají všem znakům skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, protože zde chybí znaky objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný má rovněž za to, že byla nesprávně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio . Dovodil pak i extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
6. Jak dále obviněný zdůraznil, skutková věta odsuzujícího rozsudku postrádá jakékoliv vyjádření vědomostní a volní složky zavinění, které je nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu a musí být uvedeno ve skutkových zjištěních. V této souvislosti obviněný odkázal jak na ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu, tak na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu.
7. Ve vztahu k provedeným lustracím ohledně podezření svědkyně L. P. obviněný shledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním učiněným na jejich podkladě. Podle obviněného totiž z jeho výpovědi i z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že lustrace provedl s ohledem na podezření svědkyně, že by se mohla stát obětí podvodu v souvislosti s prodejem pozemků, o něž měla svědkyně zájem. Soudy podle přesvědčení obviněného hrubě dezinterpretovaly a ignorovaly jeho výpověď i výpověď této svědkyně, které byly v souladu i s odposlechem hovoru mezi ním a svědkyní dne 29. 2. 2016, když dospěly k závěru, že neexistuje jediná indicie, z níž by obviněný mohl usuzovat na eventuálně hrozící nebezpečí spáchání nezákonného jednání vůči svědkyni. Jeho jednání v tomto směru bylo v souladu s právními předpisy a s jeho povinností policisty předcházet trestné činnosti.
8. Extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními učiněnými na jeho podkladě shledal obviněný i v případě lustrací svědkyně H. P. a jí blízkých osob, a to v označení této svědkyně jako jeho přítelkyně, ačkoliv v době provádění lustrací nebyla jeho přítelkyní, když jejich vztah se rozvinul až následně. Podle názoru obviněného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá jakoukoliv zmínku o jeho zavinění, pouze je v něm uvedeno, že motivem jeho jednání nebyla obava, že je na něj zmíněná svědkyně „nasazena“ kriminálním asijským prostředím, nýbrž jeho snaha zjistit o této svědkyni co nejvíce informací. Extrémní rozpor spatřuje obviněný i v tom, že soudy nevzaly za prokázanou jeho obavu z takové možné „profesní likvidace“ jeho osoby na něj nasazenou osobou, ač tato obava byla potvrzena výpověďmi jeho nadřízených. Odvolací soud pak přisvědčil závěrům soudu prvního stupně v tomto směru, že obavy ohledně svědkyně H. P. nebyly nijak objektivně potvrzeny a že jde jen o ničím nepodložené tvrzení obviněného.
9. Obviněný rovněž zpochybnil protiprávní charakter svého jednání a neoprávněnost užití dat uložených v počítačovém systému, které jsou předpokladem naplnění objektivní stránky přečinu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru odkázal na ustanovení §69 odst. 1 a 2 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o policii“). Podle názoru obviněného náplní jeho práce tzv. operativce byla operativně pátrací činnost, kterou lze i podle interních aktů Policie České republiky provádět s využitím lustrací. Nemůže proto obstát závěr, že jím prováděné lustrace byly neoprávněné, přičemž lustracím, které provedl, nemohl přidělovat čísla jednací, která neměl přidělena, ale bylo dovoleno používat zkratku „opč“. Jak dále obviněný zdůraznil, informace získané při lustracích nepředal žádné třetí osobě, z jejich provedení nijak netěžil on ani žádná třetí osoba a nikdo nezískal žádnou výhodu či informační převahu. Obviněný sice neučinil písemný záznam o lustracích, což však může být pouze kázeňským přestupkem, nikoli přečinem podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
10. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný i v chybném užití zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Podle obviněného se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, i když odvolací soud konstatoval opak, a v této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020. Protože obviněný nijak nevyužil získané informace, neposkytl je třetím osobám, neobchodoval s nimi, nezískal ani žádný prospěch či výhodu ani infomační převahu, s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze kvalifikovat jeho jednání jako přečin podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, a dále rozsudek tohoto soudu v jeho odsuzující části i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, která tím pozbydou podkladu. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím skutku popsanému ve výroku pod bodem I. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 177/2018, případně aby podle §265l odst. 1 tr. řádu po zrušení výše uvedených rozhodnutí přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se ztotožnil s podstatou dovolání a shledal ho důvodným.
13. V souvislosti se skutkem, pro který byl obviněný uznán vinným, státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020, ve věci, v níž jednání obviněného spočívalo mimo jiné v tom, že jako policista zadal neoprávněný dotaz do databází Policie České republiky v úmyslu opatřit svému známému neoprávněný prospěch, spočívající ve zjištění bližších informací k motorovému vozidlu, které tento známý hodlal zakoupit pro svého syna za údajně neobvykle nízkou částku, a k osobám spojeným s prodejem vozidla, přičemž obviněný předal získané údaje svému známému. Toto jednání obviněného bylo posouzeno jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce skutek, jehož se týká citované rozhodnutí, odpovídá svou podstatou skutku spáchanému obviněným v nyní posuzované věci, proto se obviněný důvodně domáhá využití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
14. Ohledně lustrací H. P. a osob jí blízkých státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017. Ve věci tam řešené se měl obviněný dopustit kromě jiného i přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že si v policejních databázích zjišťoval informace o svém známém. Nejvyšší soud zde upozornil na možnost posuzovat jednání obviněného pouze jako kázeňský přestupek s argumentací, že by policista měl mít spíše více než méně informací o osobách, s nimiž se stýká. Kdyby si o nich neopatřil žádné informace, mohl by mu být naopak vytýkán nedostatek obezřetnosti při výběru přátel, tudíž i porušení povinností podle §45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sboru, ve znění pozdějších předpisů.
15. Podle názoru státního zástupce v případě obviněného P. V. není nezbytné s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. řádu uplatnění trestní odpovědnosti. Skutek popsaný v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně tedy není trestným činem, a pokud byl takto posouzen, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a tím i k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení (které ovšem označil jako rozsudek) odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, která zrušením pozbydou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu, o který opřel své dovolání obviněný P. V.
18. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož existenci obviněný dovozuje, může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant, když podle jeho názoru napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
19. Podle obviněného tedy již rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které se týká výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zejména pak to, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
20. Vada odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nemůže spočívat v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k nesprávnému použití hmotně právních norem, případně jde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
21. Podstatou prvního okruhu námitek dovolatele je tvrzení, že tzv. skutková věta ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a skutková zjištění v ní obsažená neobsahují všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, chybí v nich znaky objektivní i subjektivní stránky posuzovaného přečinu a obviněný postrádá i popis vědomostní a volní složky zavinění jako znaku jeho subjektivní stránky. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku zásadně nelze dovozovat jen z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z obsahu rozsudku včetně jeho odůvodnění zřejmé, že soud zjistil skutek v takovém rozsahu, který pokrývá všechny znaky daného trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Pokud ovšem ani z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že skutek má všechny znaky trestného činu, je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1048/2004). Tak tomu však v posuzovaném případě není, neboť ze skutkové věty obsažené v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nepochybně vyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byl obviněný uznán vinným. Tato skutková věta nevzbuzuje pochybnosti ani o tom, zda došlo k naplnění vědomostní a volní složky zavinění obviněného, protože to je zřejmé z charakteru a způsobu spáchání posuzovaného skutku a z odůvodnění rozsudku.
22. Námitky obviněného následně směřovaly i proti interpretaci výpovědí svědků a obviněného, týkaly se provádění a hodnocení důkazů, směřovaly k revizi skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž obviněný takto prosazoval vlastní verzi stíhaného skutku, k níž dospěl na základě toho, jak sám hodnotil provedené důkazy. V tomto směru nezaložil uplatněný dovolací důvod na námitkách opírajících se o vady hmotně právní, nýbrž o pochybnosti procesního charakteru, které neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu.
23. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného o existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, protože z takového tvrzení není zřejmé, které ustanovení hmotného práva tím mělo být porušeno, v čem toto porušení spočívá a jaký vliv má na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení. Navíc obviněný nijak nespecifikoval, mezi kterým důkazem a kterým skutkovým zjištěním je rozpor a proč by mělo jít o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor dovolatele na hodnocení důkazů a na skutkové závěry z nich vyvozené nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, natož rozpor extrémní. Přitom skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů v posuzované věci lze označit za stabilizovaná, nedošlo zde k žádné deformaci provedených důkazů ani k jinému vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, soudy se vypořádaly s obhajobou obviněného a své závěry přesvědčivě odůvodnily.
24. Pokud obviněný poukazoval na vadné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu použití trestního práva jako ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud se rovněž nemohl ztotožnit s tímto tvrzením. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Citované ustanovení o subsidiaritě trestní represe ovšem nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky. Přitom v nyní posuzované trestní věci obviněného nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by svědčilo o tom, že jím spáchaný skutek neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně obviněný ani nepoukázal na žádné takové okolnosti, ale jen obecně se dovolával užití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio .
25. S ohledem na uplatněné námitky obviněného je nutno připomenout, že přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací a neoprávněně užije data v něm uložená. Neoprávněným užitím dat se rozumí jakákoli manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, která je v rozporu s právní normou upravující jejich využití nebo je činěna v rozporu s účelem, k němuž je počítačový systém vytvořen, popřípadě pokud dochází k jeho užití bez souhlasu oprávněné osoby (viz např. rozhodnutí pod č. 32/2018 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015). Neoprávněným užitím je i nedovolené kopírování dat či informací z nich vyplývajících na jiný nosič informací, tedy i tisk dokumentu z počítačového systému, který obsahuje chráněná data a z nich vyplývající informace. Získáním přístupu se rozumí jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze získat neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu. K trestnosti postačuje právě již neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Informační systémy Policie České republiky, v nichž obviněný prováděl lustrace, jsou z hlediska ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku počítačovým systémem, kterému se poskytuje tímto ustanovením ochrana mimo jiné též proti neoprávněnému užití dat v něm uložených, a to i osobou, která jinak má k těmto uloženým datům přístup za účelem plnění svých pracovních či služebních povinností.
26. Soudům obou nižších stupňů nelze vytýkat, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby využít prostředků trestního práva k postihu obviněného P. V. za spáchaný skutek i při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe. Obviněný prováděl ke svým soukromým účelům lustrace několika osob ve velkém množství informačních systémů, které obsahují citlivé osobní údaje a nejsou přístupné veřejnosti, ale jen pověřeným osobám Policie České republiky, které mohou nahlížet do těchto systémů a vyhledávat v nich informace pouze v rámci plnění pracovních (služebních) úkolů a tyto údaje mohou využívat jen v nutném rozsahu a k účelu, pro nějž jim byly zpřístupněny. V jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, rozhodně nelze spatřovat žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že čin obviněného neodpovídá ani těm nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů tedy zcela správně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž všechny okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti obviněného a které svědčily v jeho prospěch, vyjádřily i v uloženém trestu, který mu byl vyměřen jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby.
27. Pokud obviněný ve svém dovolání argumentoval i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020, nebylo možné mu vyhovět stran důsledků, které z něj dovozoval. Zmíněná trestní věc se totiž týkala zcela odlišné skutkové situace, a to v zásadě ojedinělého jednání obviněného, který byl v této věci stíhán, přičemž právě jiné (a méně závažné) skutkové okolnosti, z nichž citované rozhodnutí vycházelo, mohly odůvodnit i odlišné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v daném případě. V tomto směru nelze pominout, že rozsah zásahů do práv chráněných ustanovením §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je v nyní projednávané věci výrazně vyšší nejen pokud jde o počet fyzických osob, jejichž práv se týkalo jednání obviněného, ale i ohledně množství informačních systémů, u nichž obviněný zneužil svého přístupu k nim a neoprávněně užil data v nich uložená.
28. Totéž platí o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017, na které nad rámec obsahu podaného dovolání poukázal ve svém vyjádření k němu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Rovněž toto rozhodnutí se týká odlišné skutkové i právní situace oproti nyní posuzované trestní věci, protože vychází ještě z poněkud jiné právní úpravy obsažené v dřívějším trestním zákoně (v zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž se zabývá zejména pochybnostmi o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, kterou měl obviněný naplnit v souběhu s trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací. Obviněný P. V. ovšem nebyl odsouzen za zneužití své pravomoci a navíc nyní přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, na rozdíl od obdobné dřívější úpravy nevyžaduje žádný specifický úmysl pachatele.
V. Závěrečné shrnutí
29. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. V. podal proti napadenému rozhodnutí dovolání, aniž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ve svém dovolání však zčásti uplatnil takové námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, nicméně Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
30. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký