ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.463.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 463/2021-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 3 To 590/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 121/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 T 121/2019, byl obviněný M. H. uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, které spáchal v jednočinném souběhu. Za tyto trestné činy mu byl podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Současně soud podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl v adhezním řízení o nároku na náhradu škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 23 357 Kč.
2. Uvedených trestných činů se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil ve stručnosti tím, že dne 14. 10. 2018, v době kolem 02:35 hod., v XY, v XY ulici před domem čp. XY, poté, co ho poškozený P. S. uchopil za ramena, jej obviněný udeřil loktem do oblasti levého spánku na hlavě, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde se udeřil do hlavy, čímž mu obviněný přivodil těžká poranění důležitého orgánu (zhmoždění mozku a krvácení do obalů mozkových), která si obvykle žádají následnou dobu léčení okolo 2 měsíců, přičemž popsaného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 2 T 153/2011, odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 3 To 590/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Současně soudu prvního stupně podle §131 odst. 1 tr. řádu nařídil, aby napravil zjevnou nesprávnost písemného vyhotovení rozsudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněný v úvodu svého podání shrnul své výhrady proti rozhodnutím soudů obou stupňů tak, že jednání, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemělo být posouzeno jako trestné, neboť úderem, kterým zasáhl poškozeného, odvracel hrozící útok proti sobě, tudíž jednal v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále označil popis skutku obsažený v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně za „nesouladný“, neboť pokud měl úderem zasáhnout poškozeného do „oblasti levého spánku“, neodpovídá tomu následek spočívající ve zlomenině čelní kosti, která se nachází na jiném místě hlavy. Podle obviněného se nabízí hypotéza, podle níž zranění, pro které byl poškozený lékařsky ošetřen v nemocnici, vzniklo v důsledku jiného úderu od jiné osoby a nezpůsobil je obviněný. Skutková zjištění jsou též podle obviněného „neúplná“, neboť v popisu skutku chybí konkrétní podoba fyzického kontaktu ze strany poškozeného vůči němu, po němž teprve následoval úder loktem. Znovu obviněný zmínil, že si verbální projevy poškozeného směřující vůči jeho osobě subjektivně vyhodnotil jako skutečně hrozící útok, a to dokonce za použití zbraně. Musel tedy jednat rychle a dostatečně důrazně proto, aby se poškozenému ubránil, což zvládl pouze díky v minulosti absolvovanému kurzu sebeobrany. Dále s ohledem na okolnosti, při nichž došlo k incidentu, obviněný nepřikládá výpovědi svědka K. M. takový význam, jako soudy nižších stupňů. Obviněný rovněž obsáhle citoval z odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu příklady k výkladu pojmu nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, jehož použití se domáhal.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Obviněný se snaží pouze prosadit vlastní verzi skutkového děje zejména ve vztahu k té jeho části, která předcházela úderu do hlavy poškozeného. Státní zástupce současně upozornil, že námitky tohoto typu jsou v dovolacím řízení v zásadě bezpředmětné, ledaže by na jejich podkladě bylo možné dovodit extrémní vnitřní rozpory přezkoumávaných rozhodnutí. Takové se však v posuzované věci nevyskytly. Rozhodná skutková zjištění soudů mají vcelku jednoznačnou oporu v provedeném dokazování, především ve výpovědích svědků. Jedná-li se o pochybnosti obviněného ohledně lokalizace úderu do hlavy poškozeného, státní zástupce doplnil, že se žádný ze svědků nezmínil o jakémkoli dalším konfliktu, jehož by se poškozený zúčastnil, naopak po ráně od obviněného a pádu na zem byl následně ošetřován přivolaným lékařem. Vše tedy nasvědčuje tomu, že zranění poškozenému způsobil obviněný, a to bez ohledu na možnou nepřesnost v popisu skutku týkající se místa poranění. Námitku o jednání v nutné obraně obviněný podle názoru státního zástupce buduje na rozboru okolností, které předcházely jeho činu, ale které nevyplývají z provedených důkazů. Naopak ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný nebyl nikým bezprostředně ohrožen, na poškozeného zaútočil bezdůvodně, tudíž jednání obviněného v nutné obraně je vyloučeno.
8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by uplatněné výhrady bylo možné podřadit takovému důvodu, či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002; přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Smyslem tohoto důvodu je náprava vad, které spočívají v nesprávném výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nelze naplnit poukazem na případná procesní pochybení soudů nižších stupňů, pro určitá z nich jsou určeny jiné dovolací důvody. Rovněž nelze akceptovat námitky, jimiž se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
12. Obviněný uplatnil též důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, byť uvedl, že tak činí z opatrnosti, a označil obě jeho alternativy. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá v posuzované věci druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, neboť odvolací soud zamítl odvolání obviněného po jeho řádném projednání ve veřejném zasedání, avšak obviněný se domnívá, že v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K argumentaci obviněného
13. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že soudům nižších stupňů sice vytýká pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným, nicméně činí tak na podkladě jiných skutkových okolností, než jaké se staly podkladem odsuzujícího výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i odvolací soud. Ve svých námitkách obviněný zpochybnil svoji trestní odpovědnost za oba trestné činy s poukazem na to, že nastala okolnost vylučující protiprávnost jeho činu, neboť jednal v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového děje, který se odehrál v brzkých ranních hodinách dne 14. 10. 2018 na veřejném prostranství v XY ulici v XY a činí tak na základě svého osobního vyhodnocení výsledků provedeného dokazování, ačkoli soudy se přiklonily k jinému skutkovému závěru. Konkrétní námitky obviněného se proto netýkají právního posouzení skutku a okolností, z nichž soudy vyvodily jeho trestní odpovědnost. Obviněný tak v podstatě zpochybnil skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který jako správný převzal i odvolací soud a existenci uplatněných dovolacích důvodů shledával v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů, což se však míjí s hmotněprávní povahou důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
14. Nadto je nutné zdůraznit, že argumentace obviněného je z převážné části pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby a tvořila též obsah odvolání (srov. č. l. 265 a násl. trestního spisu). Přitom již soud prvního stupně se v zásadě v potřebné míře vypořádal s obhajobou obviněného ohledně jím tvrzených okolností, při nichž mělo dojít k incidentu s poškozeným. Stejně tak se soud při respektu názorů soudní praxe zabýval okolností vylučující protiprávnost činu a vyhodnotil otázku možného jednání obviněného v nutné obraně jako neopodstatněnou. Další argumenty vyvracející tvrzení obviněného doplnil odvolací soud v napadeném usnesení, přičemž přesvědčivým způsobem podpořil správné úvahy soudu prvního stupně. Nelze přehlédnout, že v posuzované věci byla důkazní situace poměrně složitá, nikoli zcela přehledná, čehož si zejména okresní soud byl vědom a snažil se skutečně pečlivě vyhodnotit každý z opatřených a provedených důkazů jak samostatně, tak i v jejich souhrnu, s jeho úvahami se následně ztotožnil i odvolací soud (srov. strana 8 rozsudku soudu prvního stupně, bod 11. usnesení odvolacího soudu). Soudy obou stupňů srozumitelně vyložily při dodržení zásad formální logiky, kterým z provedených důkazů a proč uvěřily, přitom se nedopustily žádné deformace obsahu jednotlivých důkazních prostředků a nakonec vytvořily ucelený závěr o situaci na místě napadení, který je stručně vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud neshledal žádné známky signalizující porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, jenž by dokonce mohl vyvolat zásah do práva na spravedlivý proces obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně, neboť právě v hlavním líčení se uplatňují základní zásady bezprostřednosti a ústnosti při provádění důkazů, jakož i zásada volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Soud je totiž přímo ovlivněn nejen obsahem důkazu před ním provedeného, ale i jeho nositelem, tudíž má nejširší možnost vyhodnotit všechny zjišťované skutečnosti ve vztahu k jednotlivým pramenům důkazu (srov. přiměřeně Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní, 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 170 a násl.). Obviněný M. H. svými výhradami v podstatě jen odmítá svou vinu, že poškozeného P. S. bezdůvodně fyzicky veřejně na místě veřejnosti přístupném napadl s následkem těžké újmy na zdraví, a snaží se prosadit, že jednal v nutné obraně. Soudy obou stupňů však po důsledném vyhodnocení důkazní situace správně shledaly obviněného odpovědným za útok na poškozeného na veřejném prostranství před skupinou více lidí a dovodily nutnost použití trestní represe na skutek, jak byl zjištěn, přičemž jej rovněž správně právně posoudily podle odpovídajících skutkových podstat trestního zákoníku a jejich výkladu soudní praxí.
15. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu tak Nejvyšší soud uvádí následující. Institut nutné obrany jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v §29 tr. zákoníku. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
16. Obecně lze připomenout, že k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, tedy o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit v podstatě tři základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o přímo hrozící nebo trvající útok, druhý je to, aby útok směřoval na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Třetím předpokladem, který musí být současně splněn pro naplnění podmínek nutné obrany, je zákonný požadavek vyjádřený v §29 odst. 2 tr. zákoníku, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 12/1983 Sb. rozh. tr.). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1982 Sb. rozh. tr.). Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 388 a násl.).
17. Ze skutkových zjištění zejména soudu prvního stupně, které akceptoval i soud odvolací rozhodně nevyplývá, že by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost byla v posuzovaném případě naplněna, a to dokonce ani jedno z nich. Především z výpovědí svědků V. D., K. M., D. J., N. T. a O. C., bylo zjištěno, že obviněný přišel na místo činu, kde měl projevit zájem o pomoc plačící dívce (svědkyně V. D.), načež poté, co mu přítomné osoby sdělily, aby si jich nevšímal a odešel, na poškozeného P. S. zaútočil jednou ranou. Poškozený měl slovní výzvu obviněnému k odchodu z místa podpořit úchopem za ramena a chtěl ho nasměrovat pryč. Tvrzení obviněného, že by jej obestoupila skupinka osob a současně, že jej poškozený verbálně napadal či dokonce měl u sebe zbraň, pro což se obviněný důvodně cítil být ohrožen, a tedy byl nucen se bránit, se v trestním řízení neprokázaly. Fyzický kontakt mezi obviněným a poškozeným měl tedy spočívat nanejvýš v uchopení obviněného v horní části trupu, čímž dal poškozený najevo přání přítomných osob, aby obviněný opustil místo, kde stáli. Nešlo ale o nijak intenzivní postrčení spojené s agresí, které by u obviněného mohlo vyvolat pocity ohrožení života nebo zdraví, nebo dokonce hrozbu možného použití zbraně. Tím spíš, pokud obviněný v minulosti absolvoval kurz sebeobrany, jak obviněný tvrdí, si měl být schopen lépe vyhodnotit závažnost situace na místě činu a reálnost útoku ze strany poškozeného vůči své osobě. Nejvyššímu soudu se projev poškozeného, kterým chtěl přimět obviněného k odchodu, aby se nevměšoval do záležitostí cizích osob, jeví jako smířlivý, pokud by obviněného mínil napadnout, těžko by užil tohoto gesta. Uvedené hodnocení nezpochybňuje ani konstatování odvolacího soudu v bodě 26. napadeného usnesení o možném křiku poškozeného na místě činu. Hlasitý projev lze přikládat silnější opilosti poškozeného, čin se odehrál na prostranství, kde se pohybovalo více skupin osob vycházejících z nočních barů, z nichž většina byla pod vlivem alkoholu. Navzdory tomu nelze přisvědčit obviněnému, který byl rovněž v podnapilém stavu, že měl důvod obávat se reálného ohrožení ze strany poškozeného, který mu slovním projevem doprovázeným dotykem holýma rukama na ramena dal najevo, aby z místa odešel. Vyloučena je tak i obrana obviněného proti domnělému útoku tzv. putativní obrana, která by byla posuzována podle zásad o skutkovém omylu. Ten byl například shledán ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 356/2010, avšak ze samotného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 vydaného v této věci a uveřejněného pod T 1286 ve svazku 65 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2010, zřetelně vyplývají rozdílné skutkové okolnosti, které útok, resp. obranu obviněného provázely, od těch, o nichž je vedeno trestní řízení proti obviněnému M. H. V citované jiné věci byl mezi osobami, které se zúčastnily vzájemného konfliktu delší dobu trvající rodinný spor, a Nejvyšší soud shledal na straně obviněného důvodnost obavy z napadení od příbuzného, který se za ním dostavil na pracoviště a byl ozbrojen nožem, později se ukázalo, že měl při sobě i pistoli. Poškozeným byl další známý této ozbrojené osoby, který chtěl urovnat vzájemný konflikt a právě vůči němu použil obviněný rovněž nůž a způsobil mu těžké zranění. Nejvyšší soud pak vyslovil, že u obviněného šlo o tzv. putativní obranu, tedy skutkový omyl o okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, neboť na něho zásah poškozeného subjektivně působil jako součást útoku, který mu jinak hrozil od příbuzného. Za těchto odlišných skutkových okolností proto nebylo možné obviněnému přičítat úmyslné zavinění ve vztahu k následku na zdraví poškozeného ve smyslu §18 odst. 4 tr. zákoníku. Jak ale bylo již konstatováno, v posuzované věci obviněného M. H. nemohla žádná ze zjištěných okolností na místě činu včetně chování samotného poškozeného u něho důvodně vyvolat „obrannou reakci“ v podobě úderu do hlavy poškozeného vedeného silou střední intenzity, v důsledku kterého by i střízlivý jedinec s největší pravděpodobností upadl na zem a téměř s jistotou by utrpěl závažná poranění.
18. Ačkoli se obviněný po celou dobu trestního řízení staví do lepšího světla s tím, že se musel poškozenému bránit a domáhá se použití ustanovení o nutné obraně, všechny výše uvedené aspekty dokreslují samotný průběh události, tedy i konflikt mezi ním a poškozeným, které vyvrací tvrzení obviněného. Poškozený se dotknul obviněného proto, aby jej nasměroval k odchodu, na což obviněný ihned reagoval ranou loktem směrem na hlavu poškozeného vedoucí k jeho pádu na zem. Skutková zjištění soudů tak jednoznačně vylučují obhajobu obviněného, neboť obviněný nebyl vystaven ani bezprostřední hrozbě nebo trvajícímu útoku ze strany poškozeného. Útok představuje úmyslné protiprávní jednání, které ospravedlňuje obranu proti útočníkovi. O nic takového však v posuzovaném případě nešlo, proto je v zásadě nadbytečné hodnotit druhou i třetí z objektivních podmínek nutné obrany, tj. zda útok mířil proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem a zda šlo o obranu přiměřenou způsobu útoku poškozeného, pokud takový útok vůbec nenastal (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 14/1999 Sb. rozh. tr.). V daném případě je totiž zřetelný mimořádně hrubý nepoměr mezi dotekem rukou poškozeného na ramena obviněného doprovázený slovní výzvou k odchodu a útokem obviněného loktem do oblasti hlavy poškozeného. Chování poškozeného na místě činu proto důvodně soudy obou stupňů nevyhodnotily jako chování útočníka tak, aby obviněnému mohla být přičtena role obránce, jak požaduje. Pokud nebylo útoku, nemohlo dojít ani k oprávněné obraně. Obviněným předložená judikatorní rozhodnutí, jimiž se snažil podpořit svou dovolací námitku, jsou založena na zcela odlišných případech, v nichž skutkové okolnosti nesnesou srovnání s činem přičítaným obviněnému.
19. Pokud jde o pochybnosti obviněného, zda bylo poranění hlavy způsobeno skutečně obviněným, anebo je poškozený utrpěl při jiném konfliktu s třetí osobou, Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce zdůrazňuje, že žádný ze svědků, kteří se nacházeli poblíž místa útoku na poškozeného, nezaznamenali, že by se poškozený zúčastnil jakéhokoli dalšího střetu s jinými osobami kromě incidentu s obviněným. Rovněž nezmínili, že by si poškozený zranění způsobil sám, např. že by po útoku obviněného sám na jiném místě upadl z důvodu své podnapilosti. Naopak z výpovědi svědka M. P. je zřejmé, že krátce po incidentu, po němž poškozený zůstal ležet v bezvědomí na zemi, dokonce měl zapadlý jazyk a bezprostředně mu pomohla přítomná svědkyně D. J., poškozeného přesvědčil, aby se pro své poranění hlavy nechal lékařsky ošetřit a rovněž doprovodil poškozeného do nemocnice (srov. strana 4 rozsudku soudu prvního stupně). Ze strany obhajoby, podle níž byla těžká újma na zdraví poškozeného způsobena jiným mechanismem, než jak konstatovaly soudy nižších stupňů, jde o ničím nepodložené spekulace, které nemají žádnou oporu ve výsledcích dokazování (srov. strana 10 rozsudku soudu prvního stupně a body 23. a 24. usnesení odvolacího soudu).
20. Obviněný dále vznesl výhrady proti lokalizaci úderu do hlavy poškozeného, který měl podle tzv. skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně poškozeného zasáhnout do oblasti levého spánku. Podle obviněného tak úder loktem nemohl způsobit zlomeninu kosti čelní. V této souvislosti je třeba poukázat na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaný MUDr. Zdeňkem Šenkýřem. Znalec konstatoval, že poškozený utrpěl zhmoždění (otok) týlní krajiny hlavy, zlomeninu čelní kosti, krevní výron v měkkých plenách mozkových na spodině čelních laloků mozku, subdurální krevní výron mezi mozkovými polokoulemi, zhmoždění spodiny čelních laloků mozku a prokrvácení čichové kosti vlevo. Současně znalec jasně stanovil, že přímým poraněním u poškozeného byla zlomenina čelní kosti, která sbíhala a zasahovala až do čichové kosti. Jako nepřímé poranění vzniklé z protinárazu na tvrdou podložku pádem poškozeného na zem znalec určil zhmoždění spodiny čelních laloků a krvácení tam okolo do měkkých plen mozkových a tvrdé pleny mozkové (srov. strany 7 a 10 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud je v popisu skutku místo (přímého) poranění poškozeného, kam jej obviněný zasáhl svým loktem, specifikováno jako „oblast levého spánku“, nelze to podle Nejvyššího soudu považovat za zjevnou nesprávnost, která by snad dokonce mohla zpochybnit místo poranění poškozeného. Kost čelní ( os frontale ) se totiž nachází nejenom na frontální straně lebky, ale zasahuje i na její boky, tedy částečně do oblasti tzv. spánků, přičemž jeden z oddílů kosti čichové ( os ethmoidale ) se nachází u čelní kosti. Ani v tomto ohledu proto není výtka obviněného podepřena odborným zkoumáním znalce a nelze ji posoudit jako způsobilou zvrátit správná skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně v posuzované věci.
21. Druhým z dovolacích důvodů, na nějž obviněný M. H. odkázal ve svém dovolání, je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohla být naplněna ani druhá alternativa ustanovení podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněného, které podřadil dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, vůbec nebyly způsobilé zvolené důvody dovolání naplnit a obsahově jim neodpovídaly. Ve skutečnosti totiž šlo jen o nesouhlas obviněného s tím, jak soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl, resp. vytýkané vady shledal obviněný v přístupu soudu druhého stupně, který akceptoval závěry soudu prvního stupně a bezezbytku je posoudil jako správné. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. H. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu